24. 4. 2008

Sharon died at 2,5

Asi bych se měla radovat. Konečně mi po dlouhé době umřelo zvířátko věkem. Ale není zrovná fajn pocit sledovat stárnoucího křečíka, kterého pomalu opouští životní síla. Nejsem na to moc silná, i když už jsem vyrostla z toho, abych pro něj brečela (to si zase schovávám na králíka). Pak se vám honí v hlavě myšlenky, zda ho nejde u veterináře vysvobodit, načež si uvědomíte, že by to bylo leda tak vysvobození pro vás. Lidé taky musí dožít až do konce. Sharon umřela ve spánku. Aspoň že tak.
Asi si už křečka nepořídím...

22. 4. 2008

Salla and Songs

"Ne, nezbláznila jsem se," oddechla si v přeplněné šalině.

Chvíli to tak vypadalo, když z mp3 přehrávače po desítkách mizely skladby v nenávratnu a jejich místo zaplňovala čtyřícítka písniček ze 70. let. Až takto se projevilo chorobné sledování jistého seriálu. Ale nebojte se přátelé, otevřela jsem oči a zjistila, že mi většina těch elektrických tónů doprovázených neurčitým zpěvem nic neříká. Žádný pocit, ani mrazení v zádech, svět kolem pořád bolestně existuje. Až tedy na jednu výjimku. Life on Mars Davida Bowieho. I když pravděpodobně jen proto, že ho mám spojený s těmi emocionálně nejvypjatějšími momenty stejnojmenného seriálu. Už jsem si vybudovala reflex a pokaždé mi vyskočí husí kůže, když slyším první tóny.
Tímto si ji zapisuji do svého wishlistu písní, co chci slyšet na svém pohřbu. Dělá tam společnost už Mad Worldu z Donnie Darka. Ten mi vždy zaručeně přivodí depresi.

21. 4. 2008

Veverka

Tak mi dnes ráno přeběhla přes cestu veverka. Hnědá. Stála jsem metr a půl od ní a ona poskakovala po trávě a ignorovala mě. Už nějaký čas mě udivuje, že ve vnitroblocích, kde jsou ještě zbytky zeleně, populace veverek tak dlouho přežívá. Kdo ví, v jaké době mají kořeny. Nejbližší rádoby les je odtud nějaký ten kilometr po betonu.

15. 4. 2008

Hollywoodská noc

Ode dneška mi na nástěnce visí lístek do 22. řady na Hollywoodskou noc.

14. 4. 2008

"Můj Nestroy..."

Někdo mi říkal, že to bude výborná komedie. Tak komedie ne, ale výborné to bylo...

Už před začátkem bylo jasné, že nejsme na obyčejném díle. Diváci se teprve trousili do sálu a na jevišti seděla u svého stolku herečka, líčila se, kouřila... pak přišel pan Martin Dohnal* (jemuž stačí být sám sebou a zahraje vše výborně), sedl si ke klavíru, konverzoval s herečkou, oblékal se do kostýmu (a kouřil)...

Tma, jen postavy s loučemi a uprostřed rakev. Nestroy je mrtvý. Nebo že by nebyl? Další z jeho fórků?

"Můj Nestroy..." je o lásce. Taková je každá druhá hra? Ale asi ne takto.
Johann Nestroy a Marie Weilerová.
On herec myslící si na velkou kariéru ve vážných rolích, nejlépe celý Hamlet s lebkou v ruce... tedy hlávkou zelí, protože nerad myslí na smrt. Momentálně píšící komediální frašky podle přízemních povídek a vystupující jako baletka ve vídeňském teátru. Ve volných chvílích topící se v alkoholu a podvádějící svoji milenku se svojí manželkou na pracovním stolku.
Ona průměrná jódlerka defakto držící Nestroye nad vodou (ovšem strůjkyně jeho potopení), bojující o jeho úctu a zkousávající všechno, co na ni osud navalí. Není to sympatická postava, ale ve své podstatě je velmi tragická a zajímavá. Navždy po Nestroyově boku, ale nikdy za něj neprovdána. Tak alespoň po jeho smrti spočine ve svatebním v jeho věčném loži.

Byl to silný prožitek. Zase nová dimenze divadelního představení. Nebyla bych to já, kdybych nevyzdvihla scénické provedení. Nic takového jsem ještě neviděla. Divadlo na divadle. Hlediště se najednou ocitlo v pozici zákulisí a kdesi vzadu na jevišti se otevřela nová opona, rozsvítilo světlo, objevily se sedačky a herci odehráli svoje party fiktivnímu publiku. Nápadité, fascinující.

Herecké výkony... dechberoucí. Herce Národního divadla toliko neznám (jmény). Nejvíc obdivu si zaslouží titulní Václav Vašák. Tragické, komické, opilé i romantické momenty sehrál dokonale a z jeviště zmizel minimálně.

Po skončení jsem si řekla jedno. Mít předplatné do dvou brněnských divadel, zblázním se. Ale díky za tyto malé nápady mého okolí, které mi zase rozšíří obzor.

* To jest ten šílený pán, který vedl přednášky Film a hudba

13. 4. 2008

Odysseia

Původní muzikál Městského divadla Brno. Tak nějak mám s podobnými projekty spojená jména Moša, Ulrych, Merta. Ale co, změna je život...

Vezmeme to jen tak stručně.
Homérovu předlohu pravděpodobně všichni znají. Jak jen udělat z historické road (water) movie tříhodinový muzikál?
Odysseia nestojí ani tak na zpěvu a hudbě, jako na výpravě. Úvod v panteonu bohů mi připomněl podobnou seanci ze Souboje Titanu. A hned poté se na scéně objevil obří Trojský kůň.
Nová muzikálová scéna sice už nějaký ten rok stojí (možná i 5) , ale pořád pro mě skrývá designová překvapení (no prostě schodky jezdící nahoru a dolu a vyvrhávající ze svého nitra propriety/lidi se mi velice líbily).
Viděli jste už na jevišti kyklopa? A kyklopa s vypíchlým okem? Vrh diskem? Moře? A potopili jste se už někdy až na dno? Zvlášť za tento nápad tleskám. Efekt opravdu luxusní a přitom tak jednoduchý.

Hudba byla nápaditě tvořena čtyřmi perkusními stanovišťmi (jak jinak nazvat čtyři pány zavalené hromadou možných i nemožných bicích či štěrchacích nástrojů) a (nepodstatný) zbytek melodií byl zřejmě z playbacku.

Herecké obsazení taktéž luxusní - Petr Gazdík (a jeho sestra jakožto Kalipsó), Jan Apolenář v roli Poseidona, Stano Slovák jako hyperaktivní Hermés, Dušan Vitázek (zaskakující za duo Uličník/Smysl) jako Telemachos s lukem...
A v neposlední řadě Robert Musialek, který mě po každém svém slovu nutil vzpomenout si na jeho absurdní vystoupení v Divanovele.

Moc příjemně strávený večer doplněný sklenkou martini a hromadou německých důchodců, kteří sice nerozuměli ani slovo, zato na konci aplaudovali ve stoje.
O den později proběhla derniéra.

11. 4. 2008

Erich Wolfgang Korngold

Tak jsem dnes konečně slyšela v živém podání ukázku z Korngoldovy tvorby.


Koncert D dur pro housle a orchestr
op. 35.

Řeknu vám, že to byl zážitek. Kromě obdivuhodného výkonu hlavní sólistky (kam na ty nápady Korngold chodil?) zaujal především podbarvující orchestr. Tak nějak jsem si vzpomněla, že nás už brzo čeká další Indiana Jones. Korngold vážně spadá do stejné kategorie jako Williams. Chvílemi si člověk vzpomene na úvodní suitu z Last Crusade, pak zase na hektické Follow me z Always. Ne že by byla podobnost melodická, ale ta atmosféra, která z toho dýchá...

(pro zájemce - 3. věta, která mě oslovila nejvíc)

Zbytek koncertu tvořil jakýsi Barber (dobré, ale ne výjimečné až na pár momentů) a Gershwin s Bernsteinem.

9. 4. 2008

Creepy

(všimněte si především, kterak se tato skladba dostala i v realitě za hranice času)

8. 4. 2008

Co nás naučili SIMS (2)

  • Zařídit dům něco stojí
  • Jedna koupelna nikdy nestačí
  • Vana se občas umýt prostě musí
  • Není radno odcházet od rozpečeného koláče
  • Naopravuj elektrická zařízení, neumíš-li to
  • Chození do školy žere čas
  • Chození do práce žere úplně všechen čas
  • Po práci je člověk zralý na postel a ani trojité kapučíno to nespraví
  • Mimino v domě, matčina smrt
  • Když musíš na záchod, tak prostě musíš
  • Když si pozveš hosty, není vhodné jít spát
  • Rybičky se jednou za čas musí nakrmit, nebo vyhodit
  • Když si postavíš před postel skříň, špatně se ti do ní poleze
  • Není ideální líbat se před svým partnerem/partnerkou s jiným mužem/ženou
  • Jídlo neroste na stromech
  • Nikdy není dost času na všechny aktivity, které bys rád stihnul

není ta hra ze života?