22. 4. 2008

Salla and Songs

"Ne, nezbláznila jsem se," oddechla si v přeplněné šalině.

Chvíli to tak vypadalo, když z mp3 přehrávače po desítkách mizely skladby v nenávratnu a jejich místo zaplňovala čtyřícítka písniček ze 70. let. Až takto se projevilo chorobné sledování jistého seriálu. Ale nebojte se přátelé, otevřela jsem oči a zjistila, že mi většina těch elektrických tónů doprovázených neurčitým zpěvem nic neříká. Žádný pocit, ani mrazení v zádech, svět kolem pořád bolestně existuje. Až tedy na jednu výjimku. Life on Mars Davida Bowieho. I když pravděpodobně jen proto, že ho mám spojený s těmi emocionálně nejvypjatějšími momenty stejnojmenného seriálu. Už jsem si vybudovala reflex a pokaždé mi vyskočí husí kůže, když slyším první tóny.
Tímto si ji zapisuji do svého wishlistu písní, co chci slyšet na svém pohřbu. Dělá tam společnost už Mad Worldu z Donnie Darka. Ten mi vždy zaručeně přivodí depresi.

Žádné komentáře: