27. 11. 2009

Blackpool (2004)

Cesta Blackpoolem začíná před několika lety, kdy mi byla v průběhu titulkování (britského) Life on Mars ukázána jedna scéna ve stylu "nic tak šíleného jsi už dlouho neviděla". A dotyčný měl pravdu. Byl v ní (stále zajímavý) David Tennant a (stále zajímavější) David Morrissey (mimochodem oba v roli Doctora ve speciálu The Next Doctor), kteří tančili a zpívali "These boots are made for walking". Tady by se slušelo prohodit, že Blackpool, ač má svá komediální místa, je chvílemi celkem temný. Ve městečku hazardu na severu Anglie totiž začínáme rovnou s vraždou, která tvoří červenou línii celé minisérie čítající 6 dílů. Tehdy jsem Blackpool samozřejmě sehnala, ale přesto, že jsem zvládla bez originálních titulků (britský) Life on Mars i (britský) State of Play, Blackpool jsem po pár dílech vzdala. A jelikož jsem někde neprozřetelně prohlásila, že pokud vyjdou anglické titulky, pustím se do překladu, a jelikož má někdo větší vytrvalost i paměť než já - here we go. České titulky jsou na světě.

Ale zpět k tomu důležitému - tedy magnátovi Ripleymu (podle vzoru Disney) Holdenovi, jeho hazardnímu království, prostopášnému životu, dceři randící se čtyřicátníkem, charitativně zaměřené manželce i poněkud znepokojivě pubertálnímu synovi. Vynechejme fakt, že v jeho bytovém komplexu se čile daří prostituci a jeho kamarádi na vysokých místech také nejsou žádní spořádaní občané. Do slibně rozjeté cesty k britskému Las Vegas ale vstoupí cizinec - detektiv Peter Carlisle se svým teriéřím noshledem, zatím nezkaženým (a v průběhu děje čím dál sympatičtějším) konstáblem Blythem, který celou dobu doufá, že v Blackpoolu nakonec zvítězí spravedlnost nad těmi všemi lžemi a pletkami kolem (tedy Blythe, Carlisle sejde z cesty v momentě, kdy potká Ripleyho manželku, a je totálně ztracen, když se s ní ocitne v posteli). Všech 6 hodinových dílů tak proplétá dohromady osudy nejrůznějších ztracených, poškozených a jinak pokroucených existencí, které se náhodou (či řízením osudu, chcete-li) ocitli v jednom malém prohnilém městě.

V čem je ale Blackpool jiný? Jak bylo naznačeno v úvodu (a nebyla to náhoda), zpívá se tu. A tančí. Staré hitovky (například od Queens nebo Elvise Presleyho - víc těch interpretů neznám) jsou použity jako zkratka dějem - třeba prohlídka herny investory se změní v jedno velké taneční číslo. Texty písní jsou tu používány jako dialogy postav. Patrně největší plus celého projektu, neb z melodramatu, které by mohlo za chvíli nudit, činí vcelku originální show. Tohle, společně s působivým psychózním pseudofinále, kterého se nám ale dostane o epizodu dřív, než bychom chtěli (a ve kterém se nejen hrotí všechny emoce, ale figuruje tu i kanistr benzínu v rytmu chytlavé písničky), opět dokázalo, že britská seriálová tvorba (i mimo britskou komediální školu, která mě ale nijak neoslovuje), má své nesporné kvality a dokáže se od té americké dost úspěšně vyhranit. Škoda jen úplného finále, které dosti nepříjemně zbouralo nasazenou příčku a předvedlo variaci na přeslazené téma. Nerada to přiznávám, ale tentokrát Morrisey Tennanta přehrál.

22. 11. 2009

Zrození města

Mé ukryté, megalomanské a na luxusu závislé ego bylo opět uspokojeno. Jako každý rok jsme se vydaly do galerie a stejně jako před třemi lety si s sebou přinesly další z krásných kreseb pana Kočára. Tentokrát na trochu fantaskní téma (a půlka je moje).


Aby těch příležitostí utrácet peníze nebylo málo, otevřeli nám v Brně restauraci Sushi point. Sushim nepoznamenaná, ale nadmíru zvědavá, jsem vytáhla podobně zaměřeného otce (neb doufat v to, že budu mít někdy kamarády, se kterými bych jen tak někam zašla, jsem už dávno přestala) na pozdní páteční večeři. A musím říct, že to byl zajímavý zážitek. Krásné prostředí, příjemný personál (který mi i demonstroval sílu potřebnou k rozlomení hůlek), zajímavá směsice chutí (začali jsme thajskou polévkou s kokosem) a nakonec samozřejmě pár drahých kousků samotného sushi. Není to něco, co bych mohla jíst denně, nebo ve velkém množství (hlavně ta rýže začne být po chvíli otravná), ale bylo to... zajímavé. Už jsme si slíbili, že v budoucnu zajdeme zase.

1. 11. 2009

Tin Man (2007)

Bylo nebylo, jedno sobotní odpoledne jsem na IMDB objevila zajímavý odkaz na minisérii stanice SyFy (či SciFi toho času). A protože se v obsazení objevoval jistý cylon a Alan Cumming, nedalo mi to.

Tin Man je jednoznačná bastardizace (neboli tolik populární re-imagining) Čaroděje ze země Oz (zde OZ = Outer Zone). Více jak 2/3 času patrně budete přemýšlet, v jakém vztahu je tento nový pohled ke starému filmu a tu zbylou třetinu (kdy už to víte), se budete patrně smát příšernému scénáři.

Nový "look" staré pohádky se snaží být víc cool pro moderní publikum. Takže svět kouzel a magie je proložen steam punkovou vrstvou, v hlavním městě jsou noční kluby a v uličkách postávají kurtizány. Postavy také doznaly značných změn. Z Dorotky je DG (a ne, není to TA Dorotka, ovšem shoda jmen není náhodná) - slečna neurčitého věku (na puberťačku příliš dospělá vzhledem, na dospělou příliš okleštěna o rozum). Samozřejmě při své cestě Zónou potká tři společníky. Místo strašáka bez mozku tu je vynálezce bez mozku, který vypadá, jako něco z Tita (Alan), Plecháč je šerif jak vystřižený z westernu (s vizáží jistého blonďatého člena Band of Brothers) a nepostrádá srdce, nýbrž rodinu, Lev byl nahrazen humanoidní telepaticko-empatickou formou života, která patrně utekla ze Star Wars (podobně jako umpalumpové obývající ewocká městečka v korunách stromů). Na straně zla (aby to bylo kompletní) se nalézá hromada gestapáckých kleriků v čele se cylonem a zlá čarodějnice z libovolného merlinovského filmu s obřím dekoltem a létajícími opičkami pana Burnse.

Silná zápletka tu spočívá v hledání jistého smaragdu, který zlá čarodějnice urychleně potřebuje, ale najít jej může jen DG. Zde je nutné podotknout, že čarodějnice si za svůj ultimátní cíl vybrala uvrhnout celý svět do tmy. Není to tak náročné jako genocida, pár lidí to jistě naštve (už teď se po kraji šíří rezistence), ale že by to bylo pro vládu nějak výhodné? Místo, aby těch pár dnů do zatmění sluncí (ano, jsme na Tatooine) DG někde přečkala, protáhne diváky sentimentálním příběhem svého dětství, kde demonstruje, jaké byly se sestřičkou kamarádky, než vlezly do té batmanovské jeskyně. Pár světlých momentů se tu najde, ale zahrnují především scény s Cummingem, cylonem, nebo frízskými koníky (případně malým, roztomilým pejskem), zbytek je tak nějak monotónní cesta lesem, sem tam po sněhu, ani ta žlutá cihlová cesta už není, co bývala. Všude samý robot, hologram, Síla (škrcení na dálku se zde také provozuje)...

A pak přijde grandiózní finále, při kterém se musíte smát (koukat moc není na co, neboť celá polovina dobrých postav - tedy cylon - je zavřena až do konce v potapěčském skafandru). Tak si představte, že máte ultimátní hyper super zbraň (něco jako, přiznejme si to, mega-turbo laser - tedy "huge beam of light") a armáda vojáčků hlídá ciferníky, místo aby třebas jen zamkla místnost, kde se válí ovladací panel. Taky samotná zbraň má výborný zabezpečovací mechanizmus, který patrně zmíněný vědec vymyslel až po odstranění mozku (což nám kvůli PG ratingu není ukázáno, stejně jako jeho navrácení).

Tin Man je jeden z těch počinů, které nejsou úplně nezajímavé, zanechají stopu v podobě záznamu a poputují tam, odkud přišly. Nicméně aspoň další tak trochu ujetá role pro Alana Cumminga do sbírky.