Blackpool (2004)

Cesta Blackpoolem začíná před několika lety, kdy mi byla v průběhu titulkování (britského) Life on Mars ukázána jedna scéna ve stylu "nic tak šíleného jsi už dlouho neviděla". A dotyčný měl pravdu. Byl v ní (stále zajímavý) David Tennant a (stále zajímavější) David Morrissey (mimochodem oba v roli Doctora ve speciálu The Next Doctor), kteří tančili a zpívali "These boots are made for walking". Tady by se slušelo prohodit, že Blackpool, ač má svá komediální místa, je chvílemi celkem temný. Ve městečku hazardu na severu Anglie totiž začínáme rovnou s vraždou, která tvoří červenou línii celé minisérie čítající 6 dílů. Tehdy jsem Blackpool samozřejmě sehnala, ale přesto, že jsem zvládla bez originálních titulků (britský) Life on Mars i (britský) State of Play, Blackpool jsem po pár dílech vzdala. A jelikož jsem někde neprozřetelně prohlásila, že pokud vyjdou anglické titulky, pustím se do překladu, a jelikož má někdo větší vytrvalost i paměť než já - here we go. České titulky jsou na světě.

Ale zpět k tomu důležitému - tedy magnátovi Ripleymu (podle vzoru Disney) Holdenovi, jeho hazardnímu království, prostopášnému životu, dceři randící se čtyřicátníkem, charitativně zaměřené manželce i poněkud znepokojivě pubertálnímu synovi. Vynechejme fakt, že v jeho bytovém komplexu se čile daří prostituci a jeho kamarádi na vysokých místech také nejsou žádní spořádaní občané. Do slibně rozjeté cesty k britskému Las Vegas ale vstoupí cizinec - detektiv Peter Carlisle se svým teriéřím noshledem, zatím nezkaženým (a v průběhu děje čím dál sympatičtějším) konstáblem Blythem, který celou dobu doufá, že v Blackpoolu nakonec zvítězí spravedlnost nad těmi všemi lžemi a pletkami kolem (tedy Blythe, Carlisle sejde z cesty v momentě, kdy potká Ripleyho manželku, a je totálně ztracen, když se s ní ocitne v posteli). Všech 6 hodinových dílů tak proplétá dohromady osudy nejrůznějších ztracených, poškozených a jinak pokroucených existencí, které se náhodou (či řízením osudu, chcete-li) ocitli v jednom malém prohnilém městě.

V čem je ale Blackpool jiný? Jak bylo naznačeno v úvodu (a nebyla to náhoda), zpívá se tu. A tančí. Staré hitovky (například od Queens nebo Elvise Presleyho - víc těch interpretů neznám) jsou použity jako zkratka dějem - třeba prohlídka herny investory se změní v jedno velké taneční číslo. Texty písní jsou tu používány jako dialogy postav. Patrně největší plus celého projektu, neb z melodramatu, které by mohlo za chvíli nudit, činí vcelku originální show. Tohle, společně s působivým psychózním pseudofinále, kterého se nám ale dostane o epizodu dřív, než bychom chtěli (a ve kterém se nejen hrotí všechny emoce, ale figuruje tu i kanistr benzínu v rytmu chytlavé písničky), opět dokázalo, že britská seriálová tvorba (i mimo britskou komediální školu, která mě ale nijak neoslovuje), má své nesporné kvality a dokáže se od té americké dost úspěšně vyhranit. Škoda jen úplného finále, které dosti nepříjemně zbouralo nasazenou příčku a předvedlo variaci na přeslazené téma. Nerada to přiznávám, ale tentokrát Morrisey Tennanta přehrál.