31. 8. 2008

Andy Lau poprvé

Pokud je na moderní Číně co obdivovat, tak jsou to filmy a jak se vypořádali s Olympiádou. To druhé je zde jen proto, že jsem podlehla mediálnímu nátlaku a asi poprvé v životě věnovala v časných ranních hodinách jedno oko shrnujícímu přehledu olympijského dne (a po půl hodině maratonu mi došlo, že je k cíli ještě hodně daleko).
A přece mají tyhle dvě (obrazně řečeno) věci něco společného. Zhang Yimou - režisér Hrdiny, Klanu létajících dýk i olympijského ceremoniálu. To by mě až tolik nezaujalo (pan režisér vidět nebyl), ale na úplném konci, než začly titulky, se mezi rozjásanými zpívajícími číňany na pódiu zjevil i Andy Lau (a Jackie Chan, což komentátoři kvitovali s neskrývaným překvapením, neb zřejmě netuší, že je i popovým zpěvákem). A protože Andy Lau točí zajímavé snímky, mohla jsem napsat tyto řádky.

(upozornění - protože nepředpokládám, že tyto filmy bude chtít někdo vidět, nevyhnu se některým drobným spoilerům)

Protégé (2007)

Téma policistů v utajení není nic nového ani v Čínském/Hong Kongském filmu (viz mimořádně politicky nekorektní Infernal Affairs, podle kterých vzniklo již korektní americké Departed). Tentokrát je mladý policista Nick (jak čínské!) nastrčen (už sedmým rokem) do drogového kartelu, kde si pomalu vyšlapává cestičku až k vrcholu. Na něm momentálně sedí Lin Quin (Andy Lau). Lin není žádný bastard. Poprvé ho potkáváme v nemocnici, kde je kvůli selhávajícím ledvinám, místo prvotřídního heroinu, který posílá do světa, si poctivě píchá inzulín, a nedokáže ani umravnit svoji pubertální dceru.
Shodou okolností je Nickova sousedka zoufalá prostitutka na heroinu s malou dcerou na krku a sjetým manželem za dveřmi. A teď sledujte, jak mlýnské kameny drtí ono lidské svědomí, které napomáhá destrukci feťáků, aby někdy v budoucnu (možná) ke slovu pustilo zákon.

Musí říct, že řadoví policisté jsou tu vykresleni naprosto nečekaně (tohle by si v Americe nedovolili). Nejenže strkají ruce kam nemají (následuje amputace kladivem), střílí bezhlavě do opancéřovaných dveří (a pak se diví, když kolegové za nimi padají jak hrušky k zemi), ale především si hatí vlastní tajnou operaci.

Tématem k pitvání jsou tu samozřejmě drogy. Dozvíme se, že distributoři jsou obchodníci jako každý jiný, jen vydělají o pár desítek milionů za rok víc, že chudé thajské rodiny živí výroba opiátů, mezitím co si jejich děti vesele pobíhají mezi makovicemi, že marihuana co do popularity drží prim a že když si Nick položí zásadní otázku svého života, dostane se mu nečekané odpovědi a skončí sám s jehlou v žíle (scénáristická troufalost nejvyššího kalibru).
Kolem drog se točí i nejakčnější scéna - záchrana nové dodávky heroinu, který při ředění nechce získat požadovanou konzistenci. Distribuce drog je celá věda. Jak Lin podotýká, musí někdy zkusit říznout dodávku jedem na krysy.

Protégé je tedy další kousek z moderní české kinematografie, který mě překvapil nápadem, dynamikou i hereckým obsazením. To další film byl na tom o něco hůř...

Three Kingdoms: Resurrection of the Dragon (2008)

Další silnou stránkou čínské kinematografie jsou historické velkolepé eposy. Někdy smíchány s mytologií a fantasy prvky, jindy založené pouze na historických událostech a trochu předimenzovaných bitevních scénách (tak mě napadá... zahlédla jsem někdy někde vůbec čínské sci-fi?)

Romance of Three Kingdoms je nějaký obsáhlý historický román ze 14. století vyprávějící o dění v Číně na přelomu 1. a 2. století. Tvůrci filmu si za svého hrdinu vybrali jakéhosi Zhao Zilonga, se kterým sledovali jeho cestu od rekruta armády až po neporazitelného stárnoucího vojevůdce. Problém ale je, že do stominutové stopáže nevměstnali téměř nic, kromě několika dlouhých bitev, tisíců komparzistů v historické zbroji a krásných záběrů krajiny a starodávných staveb. Je to takové plytké, povzdechla si. Sám režisér pro mě nepůsobí věrohodně. Tři království jsou koprodukčním projektem přes půlku Asie a peníze jsou vidět. Pan režisér má za sebou nějaké béčkové snímky a Black mask, což je dost příšerný pokus o Univerzálního vojáka štrejchnutého Zorrem s Jetem Li. Andy Lau se snaží, ale nemá defakto co hrát. Maximálně má trochu patetický rozhovor na konci se svým věrným přítelem, než se rozhodne sám vyjet proti nepříteli poté, co je jeho armáda díky lsti pobita. Jinak se vesměs ohání jen kopím. Jako studie vývoje jedné osobnosti tedy film také neuspěje (v polovině už máme Zilonga zestárlého a toužícího po poslední bitvě).

Mám-li přece nějaké pozitivum vyhrabat, pak je to (u mě překvapivě) jediná důležitá ženská postava (ale nečekejte žádnou romanci, film je prostě jedna velká řežba a na lásku není čas). Ying zahraná Maggie Q je chladnokrevná vojevůdkyně třímající v ruce (něco jako) citeru a s kamenným obličejem manipulující vojáky na bojišti, jako šachovými figurkami (na scéně asi 15 minut).
Když už jsme u té hudby - soundtrack je docela zajmavá směsice tradiční čínské historické hudby (bubínky, takové ty flétny a drnkátka) a západních orchestrálních postupů. Pokud se objeví OST, beru všemi deseti.

Jedna věc se upřít ale nedá. Nedovedu si představit, že režisér zakřičí "stop", celá atmosféra se vytratí, šedivý věštec shodí svůj chatrný oděv a půjde na pivo.

30. 8. 2008

For the first time

První filmová melodie která mě oslovila? Ústřední téma z Vodního světa. Udělala jsem si z něj své první zvonění a dokonce jsem zjistila, že zahrané pozpátku zní také zajímavě. Tehdy jsem neměla přístup k internetu, tak jsem si nahrála závěr Vodního světa z PRO7 na VHS a přes hifi si přetáhla hudbu i s německými žvásty na MC (tehdy se jezdilo na prázdniny s walkmanem). Mít kvalitní mikrofon, přihodila bych demonstrativní ukázku, čím teď (dávno po nočním klidu) mučím sousedy.

18. 8. 2008

Hollywood na Špilberku

Rok se s rokem sešel a na nádvoří hradu Špilberk opět vyrostlo obří zastřešené pódium a po Shakespearových hrách se tu začal odvíjet festival hudební. Tento rok se kaji. Jindy se mořím do kopce na každý koncert, letos jen jeden - Hollywoodská noc Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou Tomáše Braunera.

Nepršelo. Toť jedno z největších pozitiv. Horší už to bylo s teplotou vzduchu a hmyzem. Nicméně slyšet velký orchestr pod širým temným nebem je mnohem lepší než se tísnit mezi čtyřma stěnama.

Alfred Newman: Znělka 20th Century Fox
Co k tomuto dodat. Jedna z nejlepších studiových znělek (vlastně úplně nejlepší) precizně zahraná, bohužel krátká.

Nino Rota: Kmotr
I když tenhle soundtrack nemám, ta hudba je v člověku zažraná a velmi dobře se poslouchá. Asi jako Cabiriiny noci, které hrál tentýž ansábl nedávno v Praze.

W. A. Mozart: Symfonie č. 25 C dur
Amadeus - zajímavý způsob, jak propašovat do koncertu filmové hudby i klasiky. Pěkné, ale krátké. Je zajímavé srovnávat, jak se filmoví skladatelé z klasiků vyderivovali a co se skládáním provedli.

Stanley Myers: Lovec jelenů
Myslím, že tuhle hudbu moc lidí nezná. První noty ke klavíru, které jsem kdy dostala, nesly název Cavatina, za autora označovaly Johna Williamse a byl to ústřední motiv právě z Lovce jelenů. Co je na tom autorství pravdy netuším. Nikdy jsem se nedostala přes stranu jedna (neumím hrát z listu, musím si vše memorovat), ale bylo to pěkné. Teď jsem to konečně slyšela tak, jak to má být. Velmi pěkné.

Elmer Bernstein: Sedm statečných
Nekonalo se z technických důvodů, ať už to znamená cokoliv.

Henry Mancini: Růžový panter
Netřeba představovat. Pokud mě nějaký nástroj irituje, je to saxofon (snad jen pan Gold s ním umí citlivě zacházet).

Ennio Morricone: Tenkrát na Západě
Žádná zpívající paní, žádná harmonika, žádný Morricone osobně. Nejdelší suita večera řadící za sebe profláknuté melodie i méně známá místa. Krásné. A pán u elektrické kytary se opravdu vyžil. Jen zvuk klavíru žádný elektronický syntetizátor nezastoupí.

Richard Strauss: Tak pravil Zarathustra
Opět krátký, ale velmi silný moment. Úvodní chvění někde mezi slyšitelnou a cítitelnou frekvencí nahání husí kůži a pak příjdou samozřejmě mohutné fanfáry a vám nezbývá, než se podívat na zářící Měsíc a vzpomenout si na monolit.

Stu Gardner/Dale O. Warren: Člen klanu
Swing/blues/whatever. Neznám, nemusím, popojedem.

George Gershwin: Porgy a Bess
Bluesová (???) písnička Summertime v podání značně nevýrazném. Když zpěvačka přicházela na pódium, všichni čekali, že nese další jobovku (viz Sedm statečných). Aspoň že to bylo krátké.

Ennio Morricone: Misie
Jako už tradičně Gabriel's Oboe. Krásné, ale krátké. Už jsem slyšela delší suity. Film... musím si už konečně sehnat film!

John Williams: Indiana Jones
Opět Williams a opět ty zpropadené žestě. Tentokrát trubka ujížděla až to bolelo. Problém je, že právě trubky musí jet naplno a když ujede tón třeba jen o malou sekundu, je to katastrofa. I sám trumpetista se zdál být překvapen (dle výrazu tváře po každém skoro sólu).

John Williams: Hvězdné války
Reputace napravena, žádné excesy jsem nezaznamenala. Tradiční suita (hádala bych titulky E IV aniž bych si to ověřovala), tradičně oslava Williamsovy geniality a jeho práce s každým nástrojem.

Andrew Lloyd Webber: Fantom opery
Fantoma jsem slyšela už mockrát, ale ČNSO přišel zase s novou verzí. Bez zpěvu, zato s výrazným xylofonem, poměrně dlouhá suita skládající se s monumentálních vrcholů a minimalistické atmosférické hudby. Dost dobré. Asi bych se někdy měla podívat na film. Viděla jsem jen konec verze z 90. let s Julianem Sandsem (to je ten, jak hrál oběť číslo tři v Arachnofóbii) .

Slušel by se nějaký závěr. Závěrem byl sestup z kopce za zvuků random trailer music (všechno může být random trailer music) a setkání se s paní, která učila na základní škole mého otce a já ji neviděla 8 let.

14. 8. 2008

House M.D.

Odolávala jsem dlouho a statečně, avšak na konec jsem podlehla. Byla to dlouhá cesta, která trvala osm dní a nocí, ale nakonec skončila. Co ji spustilo? 15 letý bratranec si House ripuje v češtině z Novy, sestra se k nám chodí v podvečery na něj dívat a já se již cítila značně kontaminovaná neustálými spoilery.

Co nás House naučí
  • zvracení krve is a bad sign
  • žluté bělmo is a bad sign
  • ztráta vědomí is a bad sign
  • vždycky to může být rakovina
  • člověk dokáže bez problémů přežít několik infarktů, mrtvic a transplantaci několika orgánů naráz
  • všechny nemoci se projevují stejně a pokaždé jinak
  • z nemocnice pravděpodobně odejdete s extra dírou v lebce navíc
  • strčit nůž do zásuvky není zrovna nejlepší nápad
Defakto je to s lidmi stejné jako s králíky. Až na to, že veterináři znají jen 5 nemocí a nebyl by z toho tak cool seriál.
Podezřívám americké lékařské fakulty, že si financováním podobných seriálů zajišťují přísun studentů.

Postavy a obsazení

Gregory House (ne, nezačnu na Felixe volat Gregu - bohužel na to neslyší) je to, oč tu běží. Vážně dokonalá postava. Zatraceně vtipná, svým způsobem tragická... pokud už díl nestojí za nic, tak ty kousky mezi umírajícím pacientem a bezradnými lékaři, stojí za to. Těším se na další setkání.
(a přiznám se - interakce s Cuddyovou mě opravdu baví)

James Wilson má mimochodem v češtině naprosto příšerného dabéra (jak jsem dnes znechuceně zjistila). Postava je to čím dál lepší a snad se zdrží i přes sadistický krok scénáristů. Když jsem ho na obrazovce uviděla, řekla jsem si, odkud jen ho znám. Tape (!) přátelé! Geniální šílenost geniálního Roberta Linklatera, kteroužto budu do 48 hodin opět disponovat. (a také o nic méně geniální Swing Kids, ve kterých hraje i Bale a které s touto nově nabytou informací hodlám po sté v nejbližší době zhlédnout).

Davida Morse nemám ráda už od Smrtící epidemie, Disturbia mu moc kladných bodů nepřidala a v Housovi bych jeho postavu pověsila nejraději do průvanu, jak byla nesympatická (a dlouho tam strašila).

V epizodních roličkách se tu (hlavně ze začátku) dá potkat slušná dávka herců z Lost, Heroes, Prison Break, SG a taky jedna děvenka z Buffy. Takže místo hltání děje věčně lovíte na IMDB, odkud toho člověka vlastně znáte.

Cesta skrz

Scénáristé na začátku vymysleli šablonu - nejprve vám ukážeme nemocného (v dalších dílech si s diváky hrají, a tak kýchajících a krvácejících je ze začátku více a můžete takové dvě minutky tipovat, kdo se složí), pak ho přidělíme Housově týmu, začneme mu hádat nemoci, léčit ho, hádáme, léčíme a pokud není už pacient mrtvý (nebo po transplantaci ze špatného hádání), necháme House přijít s geniálním nápadem a pacienta uzdravíme (nebo je pozdě a posíláme ho v černém pytli rodině/patologovi). Po třech sériích je tohle už poměrně nudné, takže díky bohu za díly, které nasazený vzor porušují (Airborn!!! - Housův improvizovaný brainstorming s pasažéry).
Musím se přiznat, že mě ke konci 3. řady už štvala Cameronová, Chase i Forman. Nějak se z jejich výstupů stala rutina, pak rodinná pouta a ke konci už se jen všichni hádali.

Čtvrtá série překvapila. Rozbila všechno zažité a přinesla novinku. Otázka je, jak dobrý to byl tah. Najednou mi totiž začali ti tři chybět a nastalý chaos mě neuvěřitelně štval (bavíme se hlavně o lékařské lince, ta Housova je naprosto bezchybná). Pomalu se mi zdálo, že pacienti by se měli líp, kdyby na ně nenalétlo stádo lékařů a nezačlo je devastovat. Ke konci se vše díky bohu ustálilo (i když ty nové tváře nic moc).

Pak přišly poslední dva díly. Už vás někdy přejel náklaďák?

A co budeme dělat teď? Teď budeme čekat na září!

BTW - tak otřesné titulky, jako má House, jsem douho neviděla. Neuvěřitelné hrubky, doslovné překlady idiomů, "liver" překládáno opakovaně jako "střeva"... snad nebyly jediné, které byly bez chyb. A to pod některými bylo podepsáno i 5 lidí.

13. 8. 2008

X - Files (1993 - 1999)

(Ano, já vím, ale pro mě Akta X umřela už před lety)
Aneb trocha sentimentu, kterýžto chci pro sebe sepsat
Na obrázku vidíme kartónová záda penálu z 90. let popsaná oboustranně díly Akt X v chronologickém pořádku od Pilota po Memento Mori. A to vše zpaměti v nudné hodině matematiky pro druhý stupeň základní školy. Bože, jak já byla šílená!

Zbožňování Akt X spadá ještě před moje Star Wars období, které teď dosáhlo nějakého 10. výročí. První díl, co jsem viděla, byla v pátek v noci na Nově Škvíra. Viděla jsem ji omylem, mám z Toomse trauma do dnes a rozjela se tak moje mánie. Můj první (dokonce originální) "soundtrack" byly písničky z Akt X (přehrála jsem je na kazetu a většinu znám dodnes - třeba Red Right Hand). Jména Marka Snowa a Chrise Cartera okupují školní sešity, moji pískomilové (mrtví od roku 1998) se jmenovali Fox a David, ve skříni mám několik sešitů s výstřižky z časopisů, kde se mihlo jen slovo o Aktech X, ještě do nedávna jsem měla polepenou vestavěnou skříň obrázky Davida a Gillian, v peněžence doteď nosím ve spod obrázek z Ďábelských peněz (ani nevím proč zrovna ten), ve skříni visí mikina z velkým X, do které se už asi nevejdu... ale hlavní byly ty příběhy. Mrazivé, děsivé, někdy i zatraceně vtipné (Jose Chung). Moje nejlepší kamarádka ze základky si všechny díly natáčela na video a občas jsme si jen tak náhodně nějaký pustily. Jedny Vánoce zase Ježíšek přinesl na originální VHS Tungusku a Termu (nenarostla Krycekovi nová ruka?), v knihkupectví jsme zkupovaly průvodce po epizodách a učily se je téměř nazpaměť, v 98' jsme se propašovaly se sestrou na film.

Pak jednoho krásného dne přestala Nova Akta X vysílat a tím mi zničila tohle zvláštní opojení. První 4 série jsou naprosto dokonalé. Pak se něco přehouplo (možná že jsem z němého užaslého dítěte, které se bálo spát na kraji postele, vyrostla) a další dvě série ve mě nevyvolávají přímo euforii (až na Arkadii a Zlou krev - tu jsem viděla poprvé ve francouzském hotelu). Zbytek jsem viděla teprve před dvěma lety. Tedy jak se to vezme. Poslední sérii jsem nebyla schopná dokoukat. Všechno, kvůli čemu jsem Akta X milovala, bylo pryč. Supervojáci, dorůstající z jednoho obratlu??? Pan "T-1000" procházející paralelními vesmíry? Ne, děkuji. Raději při každém filmu s Jackem Blackem nebo Giovannim Ribisim vzpomínám na D.P.O. (poslední díl jsem ale viděla)

I Want To Believe (but I can't)

Čekala jsem s návštěvou kina na poslední chvíli. Doslova. Chtěla jsem do něj jít s onou kamarádkou z dětsví (už jsme se neviděly víc jak 2 roky). Bohužel to nevyšlo.
Byla to hrůza, ale vidět jsem to musela.
Kde proboha zůstala atmosféra? Báli jsme se zelených broučků, šedých mimozemšťanů, neviditelných tygrů, nevyvinutých dvojčat, inteligentních počítačů, oživlých golemů, halucinogenních hub, zabijáků propichujících zátylky, zmutovaných tasemnic, posedlých plastických chirurgů, červených očí pod postelí, el čupakábrů, černého oleje, včel, lobotomie, kanibalů...
A co teď? Rusko-Český transplantační tým?
Začněme ale od začátku. Absolutně jsem nepochopila proč přivolávat Muldera a Scullyovou, když jim za zadkem stejně pořád někdo stojí. To nemohla agentka Whitneyová prostě stát, všechno otci Josephovi odkývat a dostat stejný výsledek, jako když mu vše odkýval Mulder? Je nutné se stavět do opozice, když to byl vlastně její nápad a nikdo lepší nemá? Opravdu musí Scullyová opět vše negovat a dlouze o tom diskutovat (člověk by řek, že alespoň jednou by mohla jen znuděně stát bez mluvení a nechat tomu volný průběh)? A je vlastně pointou celého filmu - "však se nebojte, ona vám vyšší moc v tu správnou chvíli podá pomocnou ruku (ukáže schránku/vygooglí stránku...)". Navíc Fox a Dana se k sobě chovají jako znudění manželé po 10 letech.
Bez napětí, bez spádu (s jedním hloupým pádem - proč pak vzdali nahánění podezřelého?), bez závěru, který vždy tak krásně smetl ze stolu všechny naděje (čekala jsem aspoň dvouhlavé štěňátko nebo mrknuvší hlavu). Soudruzi by měli přestat hledět na vědu a vyhledat Leonarda Bettse v jeho jodové lázni.

It's a life on Mars...

Tak jsem si zase udělala radost. Peníze kazí všechny zásady.

7. 8. 2008

The Dark Knight

Jen ve stručnosti...

1. hudba v závěrečné scéně připomíná Chevaliers De Sangreal
2. není to nejlepší film všech dob. Ale ať jsem se snažila namluvit si cokoli, nějakým způsobem z něj mám depresi... tudíž to nebude ani špatný film pokud se mnou dokáže takhle podle manipulovat
3. mě by vlastně stačil jen film o Bruce Waynovi... (za podmínky, kdyby ho hrál Bale)

... a naučila jsem se kouzlo s tužkou!

zapomněla jsem doma lístek, ergo jsem se hezky proběhla
promluvil na mě keř, ergo pořídíme pepřák


... a trochu obšírněji

  • množství děje by vystačilo na tři celovečeráky
  • Maggie Gyllenhaal je mnohem méně otravná než Katie Holmes, ale nějak mi pozdě docvaklo, že je to ta samá postava
  • realizmus nad realizmus. Musím konstatovat, že mi vůbec nepřišlo, že se nacházíme v komixu a to oceňuji.
  • a co se týče Ledgera... zvláštní pocit

4. 8. 2008

Život ve městě

Já si vlastně nemůžu stěžovat. V centru jsem za 10 minut pěšky, všude to mám stejně daleko, na každou fakultu MU se dostanu do 15 minut...
Jenže...
Hulákající odpromované inženýry překousnu. Na romské děti zavírající se do popelnic nevěřícně hledím. Holé lebky házející s popelnicemi před naším domem po celé silnici ve mně vyvolávají otázky o lidské debilitě. Ale dnes kolem 2 ráno jeden opilý inteligent zdemoloval plot přilehlé hospodské zahrádky, přiložil jej ke stěně domu (čímž zničil na dost místech novou fasádu) a jal se šplhat k nám do oken. První patro je fajn kvůli nákupům, ale jinak sux. Tak jsme tu do tří měli mejdan s policejním doprovodem. Takže až někde ve zprávách uslyšíte o člověku ubitém airsoftovou berettou, vězte, že mi nadobro ujely nervy.

(a to nemluvím o tom, že ta hospoda, kterou mám pod nohama, byla nedávno vykradena)

3. 8. 2008

N. Manimegalai

Tak tohle je holčička, které jsem se rozhodla platit v Indii školu. Bohužel lepší foto nemám. Jmenuje se N. Manimegalai. Vážně netuším, co je jméno, co příjmení, nebo jak to v takovém bohem zapomenutém kraji se jmény chodí. Narodila se 13.1. 1998.
Bydlí v Kallapuramu (stát Tamil Nadu) - 10°26'1"N 77°17'28"E. Na Google Earth ani neexistuje, ale poblíž mají nádherné jezero. Sympatické je, že ačkoli tyhle "adopce" řídí církev, v popisku náboženství má napsaný hinduismus. Bydlí v pronajatém domě s prarodiči, matkou a dvěmi staršími sestrami. Chodí do čtvrté třídy a prý má ráda přírodní vědy. Chtěla by se stát učitelkou.
Když jsem si procházela seznamy dětí, tak mě docela překvapilo, že indická děvčata v těchto končinách mohou být buď učitelky, ošetřovatelky nebo švadleny (na nevystudované čeká tak leda práce na poli). Smutné vyhlídky. Děkujme bohu, že jsme se narodili v civilizaci.
Mezi její koníčky patří sledování dětských pořadů v televizi, hry a poslouchání písní. Sympatické:)
(a dle dnešního kurzovního lístku mají na měsíc asi 380Kč)

1. 8. 2008

Vedro