20. 6. 2009

3 + 1 z Dokořán

Adéla ještě nevečeřela (Slovácké divadlo, Uherské hradiště)


- Jste statečné děvče, Květuško?

- Jsem dcera národa Jana Žižky!
- Tak toho pána neznám.

Když jsem uviděla Adélu v programu festivalu Dokořán, zvítězila čirá zvědavost. Původní film mám hodně ráda. Taky tvoří podstatnou součást mého dětství. Ale jak vypadá na jevišti? Skvěle. Pražská verze se dostala až do televizních novin, jenže neznámé tváře mají něco do sebe, než ty, co na vás koukají každodenně z Ordinace a jiných seriálů kolujících éterem.

Celé představení bylo neuvěřitelně dynamické a vtipné. Písničky Radka Baláše a Ondřeje Brouska chytlavé - řekla bych, že odkaz na Bonda byl do hudby propašován záměrně. Na celém souboru bylo úplně vidět nadšení, s jakým hru sehrávali. Zvlášť Tomáš Šulaj jako elegantní, vždy připravený Nick Carter zářil (i v latexovém pracovním oděvu). Adéla byla jako živá, Květuška tak trochem afektovaná, Von Kratzmar naprosto šílený a průvodkyně spoře oděné. Při úvodním defilé zločinných zjevů nechyběl ani doktor Lecter (a Smrt z Bergmanovy Sedmé pečetě). Až jsem zalitovala, že takto skvělý divadelní soubor je zastrčený mimo civil... tedy Brno.

Kolik skvělých představení zmizí každoročně z repertoáru, aniž by oslovila všechny diváky, kteří je dokáží ocenit...

Modrá ruža (Divadlo Andreje Bagara, Nitra)

- Jste ako zlatá minca.
- Taká vzácná?

- Ne, kolujete z ruky do ruky.

Už dlouho se mi nestalo, že bych byla v divadle věkem skoro nejmladší. Znáte Modrou ružu? Přiznám se bez mučení - já ne. Zná ji ale moje máma, babička a pravděpodobně publikum Evy a Vaška. Jedná se totiž o slovenskou operetu autorů Pavla Braxatorisa a Gejzy Dusíka. Ale to by nebylo Nitranské divadlo, které minulou sezónu přivezlo přetavený Divotvorný hrnec, aby Dusíka trochu neokysličili.

Po úvodní televizní parodii Muzikál storočia (až doma jsem zjistila, že muzikály Bathoryčka a Cyrano z předměstí nejsou jen vtipem) se na jevišti střetne zahleděná starší generace s hip hoperskými zjevy a společně se pustí do rekonstrukce Modré ruže. Nakolik jsou zásahy do děje původní, nemohu posoudit. Nuda to ale nebyla. Tango a swing střídala elektronika, bílá saka a dlouhé šaty tanečníci oděni do modelů, na kterých se látkou opravdu šetřilo. Důchodkyně od nás napravo se vyloženě bavila. Zbytek asi čekal něco trochu zdrženlivějšího (před koncem někdo i horečně sál opouštěl).

Celý děj se odehrává na lodi Denisa (taková loď zabere skoro celé jeviště) a na místech jejího zakotvení při cestě po Středozemním moři, na kterou se vydává, aby před světem skryla dokončující experimenty jistého vědce vynalézajícího smrtonosný prášek. Na palubě se nachází společnost opravdu vybraná. Pan továrník a majitel lodi i patentu v jednom, jeho budoucí manželka lačnící po všem, co má te správný tvar rozkroku, továrníkova schovanka Žaneta, sada námořníků/francouzských policistů v utajení, jeden novinář načerno (můj oblíbený Milan Ondrík), vědcova dcera a její snoubenec/gróf/terorista a v neposlední řadě podřadný sluha, který je klíčem ke všemu. Nemůže následovat nic jiného, než párování dotyčných postav, napravování pokřivených charakterů, odhalování zrad... a do toho se tři hodiny zpívá a tančí. Některé ty písničky špatné věru nebyly.

Divadlo Andreje Bagara od Adama Šangaly v MdB opravdu můžu kdykoliv a při čemkoliv. Bohužel ale Adama jen tak něco nepřekoná. Už rok plánuju zajet si do Nitry podívat se i na něco dalšího mimo sporadické hostování v Brně na Dokořán. Zatím se nepovedlo. Tak snad příští sezónu.

Milan Ondrík bude k vidění v Mcbethovi na Letních Shakespearovských dnech. Tomu se nedá odolat.

František z Assisi (Nová scéna, Bratislava)

Na scénu přichází profesionálové na slovo vzatí a předchozí muzikálově-operetní zážitky nechávají jen ve svém stínu v podobě zábavných hříček. Mělo to eleganci, švih, myšlenku, oku lahodící kostými i scénu.

Celý muzikál mapuje (jak jinak) život Františka z Assisi. Začíná (nepočítaje úvodní flashforward) jeho nerozvážným, divokým mládím, pokračuje jeho prozřením tváří v tvář smrti na bitevním poli, zastaví se pod rozkvetlým stromem, kde František dá pomyslné základy novému řádu, a neodvratně přes křížovou výpravu směřuje až k zničení všech Františkových ideálů a jeho smrt. Na cestě ho provází jeho ideály (bíle oděné baletky) - chudoba, prostota, láska, i démoni (černě odění tanečníci), sem tam zaskočí i rudá smrt.
Vyprávěním provázel bratr Lev, pro něhož bylo toulání se a žebrání jasná volba. Až setkání s Františkem trochu překopalo jeho vidění, ale povolání stejně nezměnil. V příběhu sehrával roli vtipného komentátora - podobné mnižské postavy jsou celkem oblíbené a divácky vděčné, jak to dokládá třeba Bathory, Van Helsing, nebo i Jméno růže.

František z Assisi byl masochista a člověk, který mamon a zkaženost celého světa obracel proti sobě a v důsledku se jeho řád stal opět jen součástí církevní "armády" (ach ty tančící zlaté sochy andělů). Když umíral, z hlediště to vzlykalo. Já ale přemýšlela nad tím, jak je defakto celý muzikál popřením zobrazovaného obsahu. Nemohu tak úplně s ústřední postavou sympatizovat, neboť jeho hlásání - tedy že lidská existence se musí protrpět ideálně jen chozením a kázáním o lásce (i když opodstatněným) a pravý život přijde až po smrti, je poněkud neaplikovatelné na jakoukoliv dobu (brzo by svět zamrzl v prapodivném stavu, kdy nikdo nemá nic, všichni žebrají a nepracují). I když v dnešní době by se podobnou myšlenkou mohlo zdát ignorování těch všech facebooku a twitteru ukládajících lidskou duši do virtuálního světa.

Nevím, zda můžu tento muzikál označit přídomkem "rockový". Hudba nebyla živá, a tak se složení orchestru spolu s hudebními žánry měnilo každou chvíli. Scéna se sultánem byla jasnou parafrází na Heroda z Jesus Christ Superstar. Pěvecké (i přes trochu zlobící techniku) i taneční výkony nakonec zvedly zaslouženě ze sedaček celý sál. Choreografie byla rozpracována do několika plánů a člověk (zvlášť ve 4. řadě) nevěděl, co sledovat dřív.

V hlavní roli Stano Slovák - herec (Peklo a mnoho dalších) a režisér (Sněhurka - o tom více příště) především Městského divadla Brno. Tentokrát nezvykle mluvící po slovensky. Zbytek až na pár výjimek (Radomir Milič, který si střihl roli sluhy Edmonta v Modré ruži, jistý blonďák, který hrál minulý rok v Divotvorném hrnci, a herec, který jako by Sawyerovi z oka vypadl) samé neznámé tváře, ale obrovské talenty.

Třikrát se na ciferníku dotkla velká ručička dvanáctky a byl konec. Matka by nikdy neměla přežít vlastního syna.

Viva Verdi (Polská scéna těšínského divadla)

Znáte Arriga Boita? Skladatele a básníka z dob Verdiho, Rossiniho a Wagnera? Jeho údělem bylo stát vždy ve stínu ostatních, nechat sebou opovrhovat a své sny si plnit jen prostřednictvím těch slavnějších. Jako skladatel oper se úspěchu nedočkal (jeho vysněný Neron byl dopsán až po jeho smrti). Jeho texty se ale staly součástí několika Verdiho oper (Othello, Falstaff...). Byl napůl Polák, napůl Ital. Jeho původ ho pronásledoval všude. Jeho vztah s Verdim byl zvláštní. Verdi byl Othello, Boito se nazýval jeho Jagem - pro něj postavou v právu.

Životopisné filmy o skladatelích se více vyjímají na plátně než na divadle. Bohužel nemám srovnání - Amadea, kterého kdysi v MdB hráli, jsem neviděla. Poláci určitě neměli lehký úkol, když se jali vyprávět Boitův příběh. Použili oblíbený rámec starého vypravěče (samotného Arriga), který (své) mladé (pravděpodobně milence) Anděle vypráví o starých časech, kdy italská a německá opera soupeřila o místo na zemi. Na scéně se tak většinou odehrávají dva děje vzdálené od sebe desítky let, což je krásný trik, který by na plátně nefungoval. Samotná scéna je dosti strohá a sama od sebe působí magicky. Šero, všude hořící svíčky, klavíry (na které nikdo nebude hrát, ale poslouží k jiným účelům). Jenže děj se vleče. Jednak je to dáno nutností koukat na (dost špatně "načasované") titulky překládající dialogy, druhak celkovou utahanou náladou. Je to první polský soubor, co vidím hrát, ale od nás jsem zvyklá na trochu víc energie, i když se jedná o takovouto nedramatickou hru. Bogdan Kokotek (to jsou mi ale jména) v hlavní roli starého Boita byl opravdu sympatický (a tak nějak mi dal vzpomenout na Zaklínače, i když s ním má společný jen polský původ) a kdykoliv se ujal vedení scény, stálo to za to. Zbytek herců mě nepřesvědčil, že bych se o jejich postavy měla zajímat.

Hudební doprovod tvořily samozřejmě výňatky z oper - vždy vázány na postavy o kterých se na jevišti mluvilo (Verdi, Wagner, Rossini). Jen ten Pochod židů z Nabucca hráli až mockrát.

Takže příště ubrat vlajek, přidat energie a trochu šetřit s kouřem, neboť zadní plán (jakási otočná konstrukce, na které v jistých okamžicích dokola defilovala procesí, vlajkonoši apod.) se v hustém oparu úplně ztrácel. Jako lekce z hudebních dějin ale neocenitelné.

19. 6. 2009

Pohled z okna


Tenkrát v Národním

Někdy v únoru... aneb zapomenuto v archívu.

Škola manželů aneb neúplatný

Byla jsem pozvána do Národního divadla (v Brně samozřejmě). Čas a kus byl na mně. A tak se druhá polovina února prohnala filtrem, aby se datum nekrylo mně ani mému doprovodu, a přede mnou se objevil seznam možností. Chvíli jsem přemýšlela a nakonec si řekla, že Škola manželů nezní tak špatně... i když jsem na Ceceho blogu na ni moc chvály nečetla. A vlastně s jeho postřehy musím naprosto souhlasit. Bylo to podivné.

Chvíli rozpačitě vážno-úsměvné, načež následovalo pár výstředních absurdních výstupů (zvlášť mezi Teodorem a jednou ze služebných). Zážitek to ale byl, takže žádná lítost nad vstupenkou není na místě (zvlášť když jsem byla pozvána i na martini). A ta hudba... ta byla opravdu iritující. Hlasitá přesně tak, aby člověk přemýšlel, jestli hraje do děje, nebo někdo zapomněl v zákulisí vypnout evropský gotický horor na videu. Překrývala se s dialogy a vždycky se ztratila s takovým nepřirozeným zlomem do ticha. Účel?

Mám-li něco pochválit, tak hru se scénou. V prvním plánu zahrada, ve druhém dům, ve třetím průchod sloužící jako most přes řeku (aspoň podle mé imaginace) nebo ochoz v horních patrech budovy.
Teodor Bedřicha Výtiska byl vážně bizarní postavou.

18. 6. 2009

Thelma, Louise, Frida

Chlapi, neházejte s tím tělem. Cáká z toho krev a já mám nový boty.

A opět spolek Frida. Opět Radim Novák a Martin Trnavský. Tentokrát doplněni o dvojici Bára Munzarová a Martina Procházková. Opět vážné téma proložené naprostým kabaretem (ano, už jsem pochopila, že takhle to u nich chodí běžně).

Příběh Thelmy a Louise všichni známe. Jejich cestu k ženské svobodě, kterážto se hned v prvním baru zamotá a dopadne to s nimi... až na dno Grand Canyonu.

I tentokrát si tvůrci neodpustili zahrát na hru ve hře. Respektive film v kině, což dovoluje takové krásné úlety, jako sehrát zaseknutý filmový pás, nebo přeskočení na nedabovanou verzi. Většinu času jsme ale ve světě Thelmy a Louise, jejichž představitelkám skládám hold. Bára Munzarová, jako rozumnější Louise, a Martina Procházková, jako husičkoidní Thelma, celou hru velmi dobře táhnou. Oba dva pánové se ujali rolí v defilujícím panoptiku mužských (a v pár případech i ženských) postav, ať už to je osazenstvo baru, řidiči náklaďáků, policejní sbor, nebo reklamy z transparentů podél silnice. Absurdní grotesku karaoke výstupu tu střídá drsné skoro znásilnění. Frida umí rozesmát i zamrazit. To je asi ten důvod, proč na ni tak ráda chodím.

15. 6. 2009

Rehabilitace Kačera Donalda

Je nějaké zvláštní období, kdy se mi vrací a do nového světla staví věci, nad kterými jsem dumala jako malá. Nejprve John Williams a Cavatina, teď mě náhlé prozření zavedlo ještě hlouběji do minulosti.

Kačer Donald - či před tím Mickey Mouse. Jediný komix, který jsem kdy masově četla. Když jsem byla nemocná a nemohla do školy, listovala jsem si starými čísly. První díl, který jsem vlastnila, obsahoval příběh se zelenými potvorami a přepadením výletní lodi. Víc nevím. Všechny výtisky putovaly ještě před dokončením základní školy malým bratrancům, kteří je určitě nikdy neotevřeli. Možná ani nechci vědět, co se s nimi stalo.

Ale proč tato litanie, že? Jeden příběh si vždy získal moji pozornost. Byl o Kačeru Donaldovi, který řídil nákladní loď. Celý příběh řešil, že netuší, jestli pravobok je na lodi vpravo, nebo vlevo. Blbost, řeknete si. Ale mému malému mozečku to nedalo a strávila jsem poměrně dlouhý čas (tak dlouhý, že si to doteď pamatuji) nad filozofováním o tom, jestli je Donald opravdu takový hňup, nebo jsou na lodích nějakým zvláštním způsobem přeházené strany. Pointa, že pravobok je vpravo, mě tehdá vůbec neuspokojovala a tenhle příběh jsem bytostně nesnášela.

Došlo mi to předevčírem. Nevím, jestli na Terminátorovi, nebo před ním, ale spouštěcím mechanizmem bylo slovíčko "port side". Jistě, mé trauma z dětství bylo způsobeno jednoduše tím, že v češtině rozdílné označení stran lodí prostě nevyzní. Tímto se Kačeru Donaldovi veřejně omlouvám.

13. 6. 2009

LOTR Symphony

Plán A - vezmu si deštník
Plán B - Carth bude mít deštník
Plán C - Will bude mít deštník

Plán D - Fighter bude mít deštník
...
Plán HNO3

28. 5. 2009, Praha

Zmokla jsem. Carth zmokl. Carthův spacák zmokl. Will zmokl. I Willova družina zmokla. A Fighter? Ten našel deštník bez držadla až když nepršelo. Poté přišla od Discorda informace, že v Praze prší. Patrně byl v suchu.

Z cestování společenstva na koncert si rozhodně zmínku (a záznam) zaslouží hledání viaduktu na stanici Kačerov s použitím těch nejmodernějších i nejprimitivnějších metod. Ano, k viaduktu vzdálenému 10 metrů to všeho všudy trvalo 10 minut.

Koncert se konal v Kongresovém centru. Na akustiku (či zvučení) sálu si nemohu stěžovat, i když jsem četla i opačné názory. Holt jsem zvyklá z Brna na nižší úroveň. Andy, který si nechal tuto jedinečnou událost utéct, za sebe poslal jako náhradu muže se syslí tváří. Priority některých lidí nechápu. První polovina - tedy dvě věty ze Společenstva, byla něco neuvěřitelného. Svoji roli samozřejmě hraje i to, že tohle OST mám nejvíc naposlouchané. Konstantní mrazení v zádech, nazvala bych to. Nebojím se říct, že překonala zážitek z Morriconeho ve Vídni. Chlapeček v písni na konci mě málem dohnal k slzám (a to je prostě fakt).

(přestávka o velikosti Intervalu)

Druhá polovina ve znamení Dvou věží a Návratu krále, byla slabší. Ale když se naplno rozlehnou sálem fanfáry z Rohanu, málo co se té chvíli vyrovná. Dokonce i Glumova píseň, které jsem nikdy nepřišla na chuť, zněla v podání Ann De Renais přijatelně. Škoda, že jsem se místy ztrácela v ději. Ono se dá na LOTR symphony nahlížet jako na každou jinou symfonii, ale pokud si k hudbě přiřadíte i mentální obraz, je to mnohem silnější zážitek, neboť to z vás vytáhne vaše pocity ze sledování filmů (ano, připadám si jako emoční pijavice:)).

Člověk dostal možnost trochu nahlédnout pod pokličku Shorova složení orchestru. Potěšil mě cimbál, na jehož přítomnost (hlavně v mé nejoblíbenější pasáži na začátku hobbití výpravy, kde z pole vyskáčí její pozdější účastníci) jsem už zapomněla. Mohutné sbory nezklamou nikdy, ani v elfštině (nechci se rouhat, ale kam se hrabe Carl Orff).

Noční jízda metrem se poněkud zvrhla (to je tak, když se pokusíte s Carthem interpretovat nápis "Nebezpečí vně oken") a doma Fighter zalitoval, že si nevzal na další den dovolenou, neb spát v jednom pokoji s hladovým Carthem a kofeinem napuštěnou Sallou není jen tak. Marně jsme ho přesvědčovali, že pokud chce jet na FF, měl by si začít zvykat.

Ráno jsme zjistili, že Fighter pamatoval na vše a nemá doma ani snídani. Tu jsme bohužel nestihli ani při přesunu na Florenc a plán C - tedy "alespoň se budeme těšit na horkou čokoládu", také zklamal, neboť Student Agency byla beznadějně vyprodána. Přesto se nám díky našemu umu podařilo během deseti minut nalodit k jiné společnosti a bez filmu ve zpola obsazeném (to znamená, že byla zabráno každé druhé sedadlo) bezpečně překonat D1.

Kdyby někoho zajímalo, zda Salla došla do práce na onen meeting, na který plánovala... tak ne. Salla usnula. A meeting se stejně nekonal.

9. 6. 2009

Návrh?

Vy, jichž se to týká (a rádi vzpomínáte na Oddyseiu):

Co?
Deník krále (MdB)

Kdy?
21. /22.9.

Proč?
1. Salla má neodbytný pocit vidět to podruhé
2. spojení Victora Huga a zasazení do moderní doby oslovuje jak milovníky klasiky, tak milovníky soudobých příběhů
3. akce, humor, mystika, romantika pro dámské duše i pastva pro lačné pánské oči - tedy představení pro všechny

Cena?
Příznivá pro studenty i pracující

Kdo by se tedy přidal?

What's this? VI

Věnováno zrádnému Andymu a Simonu Peggovi. A ano, souvislosti tu jsou vždy přítomny.


What's on the picture


a) Minskus machinus, zvaný též Květ zoufalství
b) lopatkovec, zvaný též Japanese peace lilly
c) banánovník po třech dnech mého opatrování
d) Picus viridis, zvaná též žluna zelená, schovávající se před fotoaparátem

4. 6. 2009

Krod Mandoon (2009)

V celé své kráse Kröd Mändoon and the Flaming Sword of Fire. Někdo by to nazval guilty pleasure. Guilty - yes, pleasure - no. Pokud patříte mezi ty šťastnější, které *** (navíc pod vlivem prvního dílu - viz dále) o existenci tohoto díla neinformoval, vězte, že se jedná o britsko-americký (snad jen) 6 dílný seriál.

První díl se uvedl poměrně dobře. Středověký rámec, trocha situační komiky, hlavní hrdina poměrně sympatický (a ten hlas... patrně jediný důvod, proč jsem vydržela až do konce), hudba oscilující mezi řvavou elektronikou a parodií na klišé, vtipně rozehrané scény se slušnými hláškami,

My name is Krod Mandoon, I will be your liberator this evening

vesměs i příchod gay postavy do Krodovy družiny byl v tu chvíli vtipný.

- Do you know how long I've I been locked away in this dungeon?
- Yeah, two weeks. And it's co-ed, so...


Ale nemohlo to vydržet dlouho. Dejte pár scénáristům (viděla bych to na tu britskou školu) na hraní spoře oděnou volnomyšlenkářskou pohanku, nigga pseuda-mága, trolla, queer Bruce a vězte, že už čtvrtý díl se bude z většiny odehrávat ve výřivce bisexuálního kyklopa. Mno... od tohoto momentu se už Krodovi nepodařilo i přes veškeré snahy o návrat k akci a inteligentnímu vtipu vyhrabat z bahna těch nejpubertálnějších výmyslů, kterými si patrně scénáristé léčili nějaké mindráky. Já něco takového napsat do šuflíku, podpálím pro jistotu celý dům. Nejsmutnější na tom je, že to od nich schytá i John Rhys-Davies (a to v momentě, kdy už si myslíte, že nic trapnějšího už tvůrci předvést nemůžou).

První díl tedy můžu s klidem doporučit. Od dalších raději ruce pryč. I když pokud by se mezi vámi našel fanoušek Tsai Ming-Liangova sexu s melouny, tak si patrně příjde na své i u Kroda.

1. 6. 2009

Cesta vzhůru

Bc. XY (urputně počítajíc): 1 + 0,5*(2 + 0) ... tři!
Bc. Salla: dvě
Bc. XY: Tři!!! 1,5 * 2 jsou tři!
Bc. Salla (rezignovaně): násobení má přednost před sčítáním
Bc. XY: takovýma prkotinama se nezabývám!