A Esterka je touto dobou snad už v Jindřichově Hradci. Bude se mi stýskat, je to neuvěřitelně pozitivní zvířátko. Při úklidu mi nejprve odnesla smetáček a pak i lopatku.
28. 5. 2010
26. 5. 2010
Ranní seznam
1. Algoritmy
2. Literatura
3. SWITCH
4. můžu jít spát
5. citace úvod
6. Obsah CD
(But I went anyway)
Noční seznam
1. Algoritmy
2. Literatura
3. SWITCH
4. můžu jít spát
(ještěže jsem si zapomněla připsat "Vymyslet obsah CD")
20. 5. 2010
Mozart!
Vždycky když přijdu z divadla domů, mám tendenci jít hledat na stránky hvězdičky, které bych zaklikla. A ono nic... stejně by mi nestačily, ať by byl jejich počet sebevětší.
Muzikál Michaela Kunze a Sylvestera Levaye se dívá na Mozarta z úplně jiné stránky, než bych čekala. Biografická fakta ustupují nitěrnějšímu příběhu, který ukazuje Mozarta jako svobodomyslného naivního umělce ve vybraných etapách jeho života. Umělce, který nezapadá do barokní (nebo spíš rokokové) společnosti (a to i tím, že je jako jediná postava oblečen moderně). Těžko říct, co má divadelní Mozart společného s tím opravdovým. Autoři jeho jméno použili především kvůli příběhu na pozadí, který diktuje sled měst a dat promítaných na pozadí, ve kterých se divák stejně za chvíli ztratí. Nedůležité.
Podstata geniálnosti tohoto představení netvkví ve vzdělávacím charakteru, nýbrž v čistých emocích a nesmírně nápadité vizualizaci. Prvnímu bodu vévodí samozřejmě Mozart (i když by se mohl klidně jmenovat úplně jinak) - postava pohrdající autoritami, žijící životem, který jeho otce připravuje jak o iluze, tak o peníze, a podléhající intrikám chamtivých lidí kolem. Aleš Slanina se tímto výkonem posunul z příčky "toho už jsem někde viděla" na "těším se, až ho v něčem uvidím znovu". V paměti mi utkvěl i Jiří Mach v roli Mozartova pomyslného protivníka hraběte Colloreda, který má pár opravdu pěkných scén. A taky v každé roli, ve které jsem ho prozatím zaregistrovala (Evita, Probuzení jara), působí absolutně jiným dojmem (respektive nečíst obsazení, neuvěřím, že je to ten samý člověk).
Prvotní vizuální dojem se dá vystihnout jen slovem "smashing". Tři jednoduché, červené hloubkové plány, každý z nich s možností naprostého uzavření, nebo vytvoření průchodu třemi pohyblivými deskami. Na první pohled jednoduchá věc se kterou se dá neuvěřitelně kouzlit - rychlé uzavření působí klaustrofobním dojmem, otevírání může evokovat roztahování opony, nebo otevírání dveří, kterými lze nahlédnout do vzdáleného prostoru. Přidaná projekce vytváří na jednolitých stěnách tapisérie, když se nacházíme v pokojích, nebo typické architekturní prvky, prochází-li se městem. Vrcholem geniality je optická jízda kočárem, která působí hyperrealisticky i když se samotný kočár nepohne ani o milimetr.
Píší rockový muzikál. Nejsem na tyhle styly odborník, rock se tam jisto jistě vyskytl, ale nemohla bych vybrat žádný styl, kterým bych celkový dojem charakterizovala. Sem tam se vynoří i tóny samotného Mozarta - většinou, když si někdo pročítá jeho partitury, nebo melodie z Requiemního Dies Irae použitá pod slova, kterými Mozarta deptají přítomné hlasy. Co mě ale několikrát napadlo bylo slovo film. Jednak k němu odkazovaly ony informativní popisky "kde a kdy", druhak jsem si víc než v jiných muzikálech uvědomovala, že zde existuje něco jako orchestrální téma, které není součástí písní. Jak jsem před chvílí zjistila, pan Levay složil hudbu ke Žhavým výstřelům. Interesting.
A nakonec - samozřejmě konec. Requiem. Montáž Mozarta v jehož ruce se míhá brk a projekce přibývajících not na osnově. Všechno samozřejmě přehlušené živou hudbou. Taková divadelní dvojexpozice, jejíž účinek na diváka je maximální. Bravo maestro.
Muzikál Michaela Kunze a Sylvestera Levaye se dívá na Mozarta z úplně jiné stránky, než bych čekala. Biografická fakta ustupují nitěrnějšímu příběhu, který ukazuje Mozarta jako svobodomyslného naivního umělce ve vybraných etapách jeho života. Umělce, který nezapadá do barokní (nebo spíš rokokové) společnosti (a to i tím, že je jako jediná postava oblečen moderně). Těžko říct, co má divadelní Mozart společného s tím opravdovým. Autoři jeho jméno použili především kvůli příběhu na pozadí, který diktuje sled měst a dat promítaných na pozadí, ve kterých se divák stejně za chvíli ztratí. Nedůležité.
Podstata geniálnosti tohoto představení netvkví ve vzdělávacím charakteru, nýbrž v čistých emocích a nesmírně nápadité vizualizaci. Prvnímu bodu vévodí samozřejmě Mozart (i když by se mohl klidně jmenovat úplně jinak) - postava pohrdající autoritami, žijící životem, který jeho otce připravuje jak o iluze, tak o peníze, a podléhající intrikám chamtivých lidí kolem. Aleš Slanina se tímto výkonem posunul z příčky "toho už jsem někde viděla" na "těším se, až ho v něčem uvidím znovu". V paměti mi utkvěl i Jiří Mach v roli Mozartova pomyslného protivníka hraběte Colloreda, který má pár opravdu pěkných scén. A taky v každé roli, ve které jsem ho prozatím zaregistrovala (Evita, Probuzení jara), působí absolutně jiným dojmem (respektive nečíst obsazení, neuvěřím, že je to ten samý člověk).
Prvotní vizuální dojem se dá vystihnout jen slovem "smashing". Tři jednoduché, červené hloubkové plány, každý z nich s možností naprostého uzavření, nebo vytvoření průchodu třemi pohyblivými deskami. Na první pohled jednoduchá věc se kterou se dá neuvěřitelně kouzlit - rychlé uzavření působí klaustrofobním dojmem, otevírání může evokovat roztahování opony, nebo otevírání dveří, kterými lze nahlédnout do vzdáleného prostoru. Přidaná projekce vytváří na jednolitých stěnách tapisérie, když se nacházíme v pokojích, nebo typické architekturní prvky, prochází-li se městem. Vrcholem geniality je optická jízda kočárem, která působí hyperrealisticky i když se samotný kočár nepohne ani o milimetr.
Píší rockový muzikál. Nejsem na tyhle styly odborník, rock se tam jisto jistě vyskytl, ale nemohla bych vybrat žádný styl, kterým bych celkový dojem charakterizovala. Sem tam se vynoří i tóny samotného Mozarta - většinou, když si někdo pročítá jeho partitury, nebo melodie z Requiemního Dies Irae použitá pod slova, kterými Mozarta deptají přítomné hlasy. Co mě ale několikrát napadlo bylo slovo film. Jednak k němu odkazovaly ony informativní popisky "kde a kdy", druhak jsem si víc než v jiných muzikálech uvědomovala, že zde existuje něco jako orchestrální téma, které není součástí písní. Jak jsem před chvílí zjistila, pan Levay složil hudbu ke Žhavým výstřelům. Interesting.
A nakonec - samozřejmě konec. Requiem. Montáž Mozarta v jehož ruce se míhá brk a projekce přibývajících not na osnově. Všechno samozřejmě přehlušené živou hudbou. Taková divadelní dvojexpozice, jejíž účinek na diváka je maximální. Bravo maestro.
16. 5. 2010
Ester
Salla se momentálně nachází ve stavu usilovného hořekování nad stagnující diplomovou prací... tedy... zbývá jí jedna jediná kapitola. A pak samozřejmě kritika ze strany vedoucí, která... bude. Takže nespí, dovolenou si vzala, dnes místo oběda vypila dvě kávy... Ale když se objeví ušaté stvoření, které potřebuje pomoc, jde všechno stranou. A tak je tu další příběh, doufejme že se šťastným koncem.
Bylo nebylo, na internetu se objevila jedna fotka. Na té fotce by nebylo nic divného, kdyby z ní na náhodného návštěvníka nekoukaly vyděšené černé oči z klícky pro křečka. Ano, údajně 30x30 cm. Vždycky jsem si myslela, že když si pořizuji zvíře, pořídím k němu nejprve výbavu. Někteří lidé to ale dělají pravděpodobně naopak. Obhajoba: "my jí chtěli pořídit větší pelíšek, ale děti jsou alergické" z úst dospělé ženské jsou opravdu napováženou. Zvlášť, když králíkovi je kolem půl roku a z oné miniaturní klece měl zákaz vycházek. Prý "hlavně ji z té klece nepouštějte, jinak ji už nechytíte". A víte co? Před chvílí (hned poté, co se mi podařilo setřást to stvoření z klína) to samo dobrovolně vlezlo do klece a začalo chroupat seno. Škoda že je Felix takový žárlivec a ukousl by jí na místě hlavu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
