25. 1. 2008

Slzy

Tak vám poslední dobou přemýšlím, proč příroda vymyslela emoci jako je smutek. Podezřívám ho, že je to jen vedlejší nežádoucí efekt soucitu, kterýžto se jeví, jako nová strategie živočichů pro přežití v kontrastu k již vyzkoušené "silnější přežije". Obávám se, že soucit si může dovolit jen predátor nejvyššího řádu.

Zamýšleli jste se nad tím, co spouští slzy? Něco chemické povahy? A jak se tyto látky uvolňují, když občas stačí jen jedna jediná myšlenka.
Některé filmy dokáží donutit tělo brečet i když mozek ví, že co se odehrává na plátně není skutečné. Stejně tak dnešní pohřeb nebyl nic jiného než dobře vykonstruovaný repertoár molově varhanních skladeb doprovázený občas altovým zpěvem, který neměl ani tak přimět přítomné vzdát úctu dotyčnému v rakvi, ale přivézt co největší počet osob k psychickému kolapsu. Nevidím v tom smysl. Bohužel. Snad jen že se sešla celá rodina...

21. 1. 2008

Zkurvenej život

Příroda je krutá a když si někoho pustíte k tělu, jednou se vám to šeredně vrátí.
Ayle přerůstají kořeny zubů a to tak, že ji v těchto chvílích pomalu ale jistě porušují kosti v čelisti. To jsou holá fakta. Nic víc. Ještěže ten malý tvoreček nechápe, co se s ním děje. Vím jistě, že příjde den a není ani tak daleko, kdy opět budu muset rozhodovat. Nechci si hrát na boha, nenávidím to. Prognóza ale vypadá hodně špatně.

20. 1. 2008

Horner a Schumann

Náhoda, náhoda, náhoda

Sedím si tak na koncertě a asi poprvé v životě poslouchám něco od Roberta Schumanna. Celou dobu jsem měla pocit, že většina hrané hudby je beze změn použitelná do soundtracku k nějakému americkému velkofilmu. Jen málo pasáží mělo takový ten starý "bachovský" odér, který se hodí spíš k ozvučení bálových scén ve filmu z doby renesance (ano, jsem si vědoma že zrovna pletu dohromady tři různá časová období). Prostě si vybavte některé scény z Man in the Iron Mask a jsme doma. Sama jsem byla překvapena. Dokonce se sem tam vynořila 4 notová sekvence z Lawrence z Arabie (neříká se tomu paranoia?)
To samo o sobě nemá žádnou informační hodnotu. Jenže...
Dnes (ale spíš už včera) na TV JOJ běžel jeden z nejúžasnějších filmů - Willow Rona Howarda. S kouzelnou hudbou Jamese Hornera, jejíž odlesky (respektive jistou "zlou" fanfáru) jde najít v mnoha dalších filmech (Troja, Enemy at the Gates...). Někdo tomu říká vykrádání. Uplynulý semestr mě přesvědčil o tom, že baroko, ze kterého největší soundtrackový mistři držící se tradiční línie orchestrace vychází, bylo plné půjčování si cizích motivů a jejich recyklace. Hudba patří všem.
Moje sestra chodí na konzervatoř a když jsem se opět rozplývala nad hlavním hudebním tématem, prohodila jen, že Willow patří Schumannovi. Ctěnému čtenářstvu nezbývá, než se přesvědčit na vlastní uši.

(pokud by se našel nějaký "analfabet", tak pro osvěžení maestro Horner)

P.S. tak mě napadlo spočítat kombinaci všech možných různých melodií o 10 notách (délku nebereme v potaz) v rozsahu 4 oktáv. Pouhé transponace by se samozřejmě vyloučily. Zatím to vypadá na sofistikovaný kombinatorický problém.

18. 1. 2008

Silvestr

(pozdě ale přece)

Pár lidí mě bombarduje dotazy, kdy i já sepíšu paměti ze Silvestrovské noci. Asi budou zklamaní, neboť se jim nedostane žádného obšírného lyricko-epického románu, jen několika smysl nedávajících výtržků z kontextu. A navíc (abych zabila čas a odradila od čtení - muhaha) nejprve trocha té lyriky...

Někteří se ptají proč. Proč Salla tentokrát zavrhla zaběhnutý styl Silvestrů a utekla daleko na sever. Někteří ví, někteří si myslí že ví (a zbytek to nezajímá). Tak tedy pozvání na chatu do Rokytnice od Andyho (zvaného Nightstalker) mi leželo na stole dlouho a původně bylo zavrhnuto. Avšak Koprcon ukázal, že lidé, se kterými jsem chtěla přelom roku trávit, o řešení Silvestra zrovna moc nestojí a i když se tváří na veřejnosti, že jsou k sobě milí, uvnitř něco pořádně skřípe. I já jsem součástí této šarády a řekla jsem si, že mi to za to asi nestojí. Ještě během prosince se objevilo pár náznaků, že by Silvestr v Brně přece jen mohl proběhnout, ale v soukromí ho samotní tvůrci odsuzovali ke zkáze. Zakoupila jsem tedy lístky na autobus (7 hodinová cesta přes Prahu) a tím si svůj osud zpečetila.

Moji oblíbenou postavou v každodenním RPG je dáma. Miluju luxusní chvilky. Užívám si přestávky na opeře s martini v ruce, kávy s griotkou na gauči v mé oblíbené kavárně, horké napuštěné vany v koupelně rozezvučené Williamsem, kromě tenisek nedám bez podpatku ani ránu... a já se dobrovolně rozjela do míst, kde tekoucí voda byla jen lehce nad bodem mrazu (asi jako v kopřivnické ZŠ), "koupelna" byla pokrytá 20cm vrstvou kvalitního ledu a o zbytku sociálního zařízení se raději zmiňovat nebudu, abyste neměli špatné sny (řekněme, že absence osvětlení byla největší výhodou). A světe div se, já si ty 4 dny mimo civilizaci docela užila.

Celé osazenstvo vám vyjmenovávat nebudu. Maximálně můžete znát Andyho, Banea, LukeArchera a (pochybuji že) Kroozeho. Se zbytkem tvořeným několika drahými polovičkami jmenovaných a několika neznámými (ale fajn) lidmi to dalo dohromady 10 osob + irský setr, který se mě skoro každou noc pokusil odstěhovat z postele.

Náplň dní byla celkem homogenní. Jelikož byli všichni vysokoškolsky zatížení, leželo se v učení (jen pan Vejnar prohlašoval, že se on sleduje do školy filmy), hrálo se AoE II po síti (vždy jsem prohrála se svojí pacifistickou a šetrnou strategií), koukalo na béčkové filmy, topilo v kamnech, diskutovalo...
Přelom roku se rychle přiblížil, otevřelo se šampaňské (které jsem celý večer ze solidarity dopíjela, neb zbytek začal hyzdit víno kolou a nebo otevřel pivo), venku se ehm nepřiťuklo, neboť bylo škoda špinit skleničky, pokochali jsme se Rokytnickou verzí Války světů a kolem třetí hodiny ranní usedli (ti co neodpadli) k Citadele. To je taková kartičková hra o stavění města. Byla jsem 3. z 6, což je úspěch vzhledem k tomu, že jsem byla sice ještě schopná číst, ale smysl vět mi unikal.

1.1. se začala chata pomalu vylidňovat. Zkoušky jsou sviňa. Já byla ještě před příjezdem upozorněna, že 1. jezdit nemám, neboť všichni zůstávají až do druhého. A tak jsem neodjela. Poslední den tedy probíhal ve složení Andy, Bane, Krooze a já. Vrcholnou událostí se stala večeře. Andy dostal šílený nápad udělat fondue. To vezmete kotlík, umyjete ho, zjistíte zda máte olej, naplníte ho, zjistíte, zda toho oleje nemáte ještě někde trochu, dolejete ho, postavíte na kamna a čekáte. V průběhu přípravné fáze bylo málem fondue 2x zrušeno...ale olej se nakonec našel (a bylo ho dost).
Až olej začne vřít, připravíte si číslo na hasiče a záchranku a kotlík přemístíte na stůl, kde se budoucí chemik pokusí zapálit pochybný líh (po půl hodině snažení to začalo vypadat slibně).
Při pohledu na tři hladové pány je tradiční postup "jeden kousek masa na jednom napichovátku" vyměněn za více barbarský, tzv. "pánvičkový". V průběhu několika hodin (u Resident Evilu III a Carpentrových Upírů ) se nám tak podařilo opéct nejenom zbytky masa ze špízu, ale i cibuli, houby, papriku a poněkud rozpačitě rozložit plátkový sýr.

Cesta zpět byla poučná z hlediska studie počtu osob, lyží a snowboardů v jednom autobuse. Chvílemi jsem se bála, že lyžáky tvořící opěrku mého sedadla mě při prudším brždění dekapitují. Ať žijí místenky. V Praze mezitím nehorázně zdražili, takže jsem se tamního trafikanta snažila marně přesvědčit, že po mě takovou sumu nemůže chtít. Na Florenci jsem poprvé objevila internetovou kavárnu Student Agency (vřele doporučuji). Co nedoporučuji je film Lantana (znechuceně jsem přeladila na vážnou hudbu).

A to bude asi tak vše zajímavé, co se událo. Jestli Andy zase někdy připraví na své chatě akci (jak slibuje už od příjezdu domů), asi se opět přidám.

9. 1. 2008

Vánoce

Vánoce jsou pryč. Letos uběhly vcelku rychle a hladce. Přiznám se, trošku při nich trpím. A to hlavně z toho titulu, že jsou to státem posvěcené narozeniny fiktivní (literární) postavy. No nesmějte se mi. A nejvíc se mi v tomto momentě příčí zpívat koledy. Možná to má své kouzlo, pokud jsou přítomny malé děti. Ale králíkovi je to vpodstatě jedno - hlavně že je plno papírů a krabic na cupování.
Vánoce jsou pro mě momentem, kdy se vykašlu na svoji celoroční šetrnost a snažím se vymyslet, čím lidem ve svém okolí udělat radost. Letos se mi to povedlo, sehnala jsem přes net kalendář s obrazy mistra Kočára (to jest stejný malíř, který má na svědomí obraz nad naší pohovkou) pro mámu. Babička nám tradičně oznámila, že z tak drahých dárků nemá žádnou radost, a já konečně dostala hromadu pitomostí co potěší (čaje, brazilskou kávu, bylinky do koupele...). Samozřejmě kromě potřebných propriet, na které během roku nejsou peníze, a něco mála dražších zbytečností, které prostě mé nenasytné já mít musí (čerstvý překlad filmové bible Film history od Bordwella a Thompsonové).
Štědrý večer se táhl ve znamení nově nabyté Říše slunce a sedmičky růžového vína.
Kéž by se něco podobného opakovalo i příště...

4. 1. 2008

Cipísek

Řekla bych, že dlužím aspoň malé info o Cipískovi.

Už to je přes měsíc, co našel novou rodinu. Ujala se ho paní, která ho tenkrát pomáhala dostat z Hornbachu. Má teď pro sebe obrovský baráček na kraji Brna a dva ušaté kamarády na řádění.
Dál snad jen pár obrázků z mojí návštěvy


Definice života

Nechť máme problém W = (L, U, E), kde E = {g,c,a,t} je množina všech nukleotidů, U podmnožina E* je množina všech kombinací nukleotidů, L podmnožina U je množina všech DNA reprezentující druh Homo sapiens. Pak život je randomizovaný algoritmus pro problém W.

Důkaz:
1. život je korektní
pro všechna I z L: život(I) = smrt; zřejmé

2. život je randomizovaný algoritmus - konstruktivní důkaz
Mějme I z L. Pak v každém momentě T existuje j možných kroků. Algoritmus zvolí náhodně krok Tj s pravděpodobností Pj.

(To je tak, když se člověk nudí 3 hodiny v autobuse)

Part 3: Vánoční Ryba

"Vidíš vidíš Friedrichu, kdyby jsi se lépe učil, nemusel jsi v betlému dělat osla. Mohl jsi být něco krásného, jako tady Schiller. I když ten vlastně dělá vola..."

První hříšná myšlenka, když jsem se soukala do reprezentativnějšího oblečení a nenáviděných kozaček, byla, že usnout v první řadě bude pravděpodobně společensky osouzeníhodný akt. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

Českou mši vánoční jsem před lety naživo slyšela. Neurazila, ale ani nijak neoslnila. Divadelní soubor Slawjena ale všechno změnil. Nejen že jsem na spánek zapomněla hned v úvodu, ale na závěr jsem byla nabitá energií víc než po litru kvalitního brazilského kofeinu.

Hlavním protagonistou byl (jak jinak) Jan Jakub Ryba (s image Tennantova Doctora a učitelským charizmatem Indiana Jonese) a jeho třída instabilních žáčků. Děj byl poskládán tak, aby nenuceně mohl odprezentovat celou obsáhlou skladbu a přitom diváky pobavil. Takže se tu dalo setkat s parodií jisté reklamy ("Nemohu vám napsáti opus vánoční, neb ničeho neslyším... *na stole se objevuje láhev Radegasta*) i Da Vinciho Poslední večeře. Jednotlivé obrazy pak byly propojovány absurdními předtočnými klipy, které přinášely faktografické údaje z Rybova života.

Netradiční byla i použitá orchestrace. Od lidové cimbálky k elektrickým kytarám a rockovým rytmům, které (světe div se) spolu se starými texty a původní melodií vytvářely zajímavý a chytlavý kompilát. Důkazem budiž, že jsem během následujícího týdne byla schopná Rybovku identifikovat jak v rádiu, tak v televizi hned několikrát (a nepřepla/ladila jsem).

A tak pomalu skončil nekonečný, hudbou protkaný čtvrtek.