22. 1. 2009

Zimní bitva

Heleno, kde je Milena?

V neurčitém čase, v neurčitém žánru posílá Helena Mileně přes půl učebny vzkaz. Potřebuje utěšitelku. To znamená, že se následující tři hodiny tato dvě děvčata budou brodit sněhem, než se dostanou do vesnice, kam smějí jen párkrát do roka. A když se opozdí (nebo nedejbože nevrátí), půjde jedna z jejich kamarádek do nebes (což je eufemizmus pro podzemní kobku). Cestou osudově potkají dva chlapce - Miloše a Bartolomea. Zprvu nevinné ostýchavé seznámení se ale změní v největšího hybatele děje. Bartolomeo a Milena se totiž zpět do podivně totalitního internátu nevrátí. A Miloš s Helenou začnou odhalovat, co se za vším kolem skrývá i za cenu svých životů.

Vítejte na dalším Listování. Tentokráte ve světě knihy Jeana-Claude Mourlevata, jejíž atmosféra mi nejvíce připomíná Orwella (a prasátko Napoleon mě v tomto mém pocitu jen utvrzuje).
Nejprve jako divák tápete. Netušíte, kterým směrem se bude příběh ubírat. Úvod by klidně mohl patřit dramatu z dívčího internátu 40. let. Pak ale na scénu přichází člověkopsi (dokonale přivedeni na jevišti k životu Věrou Hollou), kteří se pouští za uprchlými dětmi. Internáty totiž slouží jako převýchovné (nebo aspoň detenční) ústavy pro děti odpůrců režimu, které momentálně vládnoucí militaristická Falanga povraždila. Je načase, aby nová generace šla v jejich stopách a možná i uspěla.

V hlavních (a vlastně všech) rolích Lenka Janíková, Věra Hollá, Pavel Oubram a pro mě nově Tomáš Drápela, kterýžto jako člověkopsovod pozřel na jevišti dokonce syrové vejce (brrrr). Opět herecký koncert, místy absurdně vtipný, místy mrazivě vážný. Pokaždé se najdou určité prvky jevištní akce (tentokrát stínohra), které už tak zajímavé zpracování o něco povyšují. Těším se na příští setkání.

19. 1. 2009

Ozvěny z pekla

Záměrně vynechám všechny konkrétní skutečnosti. Google je mocný a já bych nerada, kdyby se mi tu toulali lidé, kteří by následující řádky jinak nečetli. Ti co ví, ví, ti co neví a znají mě, mohou se zeptat, ostatní nechť čtou na vlastní nebezpečí.

Už se asi nedopočítám, kolik let že to trávím pravidelně 4 dny v lednu na jisté masové akci, jako žena za pultem. Začínalo to před lety nevinně - jako skromná propagační akce, něco málo motání se v kuchyňce, konverzace s neznámými lidmi a maximálně prošlapané botky. Pak se ale zkusilo, co to udělá, pokud se "naše" výrobky budou i prodávat. Letos se naše tržba vyšplhala nad 100 000. Vzhledem k průměrné ceně 20Kč za kus, si asi dovedete představit, že to nebyla procházka růžovým sadem. Byly jsme na to všeho všudy dvě. V mé oficiální práci jsem si musela vzít samozřejmě dovolenou. Lituju toho? Netuším...

Dovedla jsem k dokonalosti multitasking. V jednom plynulém pohybu jsem byla schopná doplnit zboží do regálu, podat objednávku a vrátit peníze na částku, která se objevila v zákazníkově ruce. Chvílemi jsem si už připadala jako stroj, který bez zapnutí registrů v paměti zvládá sčítání i odčítání do 200. Kdybych se živila prodáváním, asi brzo psychicky odumřu.

Lidé jsou různí. Sociolog by zaplesal, mít možnost pozorovat různé skupiny zákazníků, kterak reagují na reklamu, nechávají se strhnout davem, chovají se ke svým penězům, žertují s vámi, nebo naopak mají potřebu vám sdělit své rozhořčení nad světem (jedné paní se tak stýskalo po předrevolučních tatrankách, že z toho musela udělat stranický ohnivý projev). Lidský mozek je v mnohém individuální, ale jako strojek má své zákonitosti a když už za hodinu slyšíte stejnou rádobyvtipnou otázku podesáté, máte chuť po něm něco hodit.
Zvláštní kategorií jsou lidé, pro které je vše zadarmo neuvěřitelně přitažlivé. To takhle dáte na stůl ochutnávku z onoho výrobku a nestačíte se divit. Jsou slušní lidé, kteří přijdou (někteří se dokonce dovolí!), ochutnají (někteří dokonce poděkují!) a odejdou, případně zapředou hovor, či položí dotaz. Další skupinka hladově talíř pár vteřin skenuje, poté udělá rychlý výpad a zahanbeně odchází. No a nakonec jsou tací, kteří si neberou servítky, nachystaný talíř pojmou jako výbornou svačinu (kolem naskládají nejlépe ještě prázdné kelímky od piva) a není jim hloupé se po dojezení zeptat, zda by nebylo ještě něco. (A pak je tu Kája s jeho kumpány, kteří každoročně překračují hranice lidské důstojnosti)

U lidí ještě zůstanu. Nabízí se tu totiž i příležitost sledovat jak svět vyšší společnosti, tak ty, kteří jsou tu za poskoky. Já na této akci nepatřím nikam. I když jakožto žena za pultem si připadám na konci potravního řetězce, jsme na této akci především hosté a každým rokem klesá počet nešťastníků, kteří si u mě chtějí objednat kafe. Tohle totiž schytávají jiní, s úsměvem na rtech chodící kolem stolů, nadávající ve skrytu kuchyňky. Ti druzí, obsluhovaní, většinou honosící se titulem starosta/hejtman, by na takovéto akci měli být dle mého pracovně, pokud něco jako pracovní dobu vůbec mají. Jak je pak možné, že už od rána lítá jedna slivovice za druhou. Žeby výhoda titulu, na který našinec jen těžko dosáhne? Taky pijete tvrdý alkohol v práci? Oficiálně? Není tenhle svět zvrácený?

Směnný obchod se mi zdá jako vcelku perspektivní směr ekonomiky. Mám přívěšek draka. Draka a králíka. A také lázeňské oplatky, propisky, bločky, pastelky, pár lahviček alkoholu, kompas... Takhle to ve skutečnosti funguje. Jen letos nebyl čas se družit v jiných stáncích. On vlastně nebyl čas ani pořádně jíst (obědvala jsem chipsy a malé cibulky uloupené na cizím stole), regál se přeskládával v plném provozu (neměly jsme odvahu postavit před tu frontu ceduli ohlašující 30 minut přestávku). Sem tam si nás někdo fotil a byla jsem zmermomocněna pózovat fotografovi z Lidovek (bylo vidět, že je to profesionál), ale věřím, že nakonec použili fotografii něčeho jiného.

Zase rok klid. Jak se znám, opět zapomenu, jak těhle pár dní dokáže být těžkých. Aspoň si uvědomuju, jaký štěstí na práci mám. Teď jen dospat někde v klidu spánkový deficit, zbavit se toho ekzému, co mám pravděpodobně z manipulace s penězma na ruce, zregenerovat hlasivky a doufat, že manko nebude astronomické (ano, přistihla jsem se zavčas při tom, kterak vracím o 500Kč víc. Měla bych vrátit titul).

14. 1. 2009

A taková to byla láska...

All work and no play makes San a dull girl (c) San a ze Sally se stává psychická troska. Ale jakmile se všechna pole v ISu zazelenají, zase svoji duševní rovnováhu naleznu.

Říkáte si, co šťavnatého se bude pod romantickým názvem skrývat? Nebuďte zklamaní, jen krátká reflexe minulého Listování (měsíc tomu už bude, hm).

Kolektiv podepsaný pod tímto výborným projektem si vzal na paškál tentokrát něco ze současnosti. Román francouzské spisovatelky Anny Gavaldy. Něco, co bych asi nikdy neotevřela a nezačala číst. Komorní příběh dvou odlišných lidí - Chloe (Věra Hollá), matky dvou malých dětí, čerstvě opuštěné manželem, a jejího tchána (Stanislav Oubram). Celé se to nese ve znamení rozmluv, ve kterých se pro Chloe zprvu nesympatický tchán začíná otevírat a ukazovat se v novém světle. Zároveň svým životním příběhem reflektuje i situaci, ve které se právě Chloe nachází.

Počítám-li dobře, tak tohle je teprve můj třetí zářez v divadelním knihohraní. Proto nemohu nikterak paušalizovat, ale oproti předchozím dvěma změna obrovská. Nikoliv nepříjemná, i když člověk se raději zasměje, než by sledoval trpké vyprávění ze života (a ono to jednoho přemýšlet donutí). I zde bylo několik odlehčujících momentů (Stanislav Oubram si střihl roličku i jedné z dcerušek), ale ty byly jen takovým dochucovadlem celé vážné kompozice. Co mě nejvíce oslovilo, byl však úvod. Zajímavě vymyšlená narativní zkratka až filmového (možná spíš trailerového) ražení. Jednotlivé krátké (pár sekundové) úseky děje oddělené stmívačkou jako střihem. Výborný efekt.

A kdyby snad náhodou někdo chtěl vidět Listováni v akci, na internet byl vyvěšen krátký sestřih momentů ze Smrtislava Hezouna -> tudy a nepředbíhat.

13. 1. 2009

Cine...

Tak jsem se odhodlala k zásadnímu kroku a jeden časopis vyměnila za druhý. Ode dneška se mi už po bytě nebude válet Cinema, ale Cinepur. Jen po tom kvalitním lesklém papíru se mi bude stýskat.

3. 1. 2009

Na začátku

Všichni se vehementně snaží naučit psát za datum rok 2009 a jak to vypadá se Sallou?

Silvestr
Tentokrát komorní, nicméně skvělý. Krom metra už v Praze zvládám jednu tramvajovou linku. Servírka se mě snažila přesvědčit, že mi nalila Cinzano. Byla to hruška, jak mi potvrdil pan vedoucí (kterýžto na půlnoc neplánoval ani striptýz). Na ulici jsem nechtěně přidala nějaké ty střepy. Nepřejela nás šalina, taxík, ani nás nezabily rachejtle. Ve 3 ráno s námi cestoval Pravda. Patrně. Když si vzpomenu na ten účet, moc bych si nevěřila. A i velkomoff se může mýlit.

Back home
Králík přežil, křeček též, jedna rybka dnes lekla. Čekala jsem horší bilanci. Místo staré televize, co o Vánocích umřela, přibyla nová. Plochá. Asi ji hodím z okna. Nesnáším propojování kabelů od čtyř různých přístrojů, které by spolu měly kooperovat.

Měla bych se učit...