22. 12. 2010

Schladming

What happens in Schladming, stays in Schladming.

Začalo to jednou malou otázkou vedoucího našeho projektu - nechceš jet na lyže? - dvě minuty jsem přemýšlela a odpověděla, že ano, což asi nebyla odpověď, kterou čekal. Ale stalo se. Nakonec se nás v chalupě uprostřed Rakouska sešlo devět - 5 kolegů, (jak jsem pochopila) 2 bývalí zaměstnanci a slečna jednoho z nich.

Chalupu stabilně obývala jedna rodina, která si pronájmem 3 pokojů celkem slušně přivydělávala, disponovala zašifrovaným EggerNetem (jehož bezpečnostní heslo předčí všechno, co jsem doposud viděla... asi aby se zbloudivší kolemjdoucí neusadil v -13 do závěje pod okno a nemohl si přečíst zprávy), výbornými snídaněmi a roztomilými dětmi (z nichž 3 letá Ana si zamilovala jednoho kolegu* natolik, že se od něj odmítala hnout, i když ji maminka volala... a kolega moc německými slovy nevládl).

Po cca 5 hodinové cestě jsem pochopila, že jsem hrubě podcenila proviant - respektive první láhev vína padla za pár minut. Pak druhá, třetí... celkově se sešel řádný bar včetně ginu, bílého rumu a spousty domácích i komerčních pálenek. Nicméně hned druhý den se šel alkohol pro jistotu přikoupit.

S klidným srdcem mohu prohlásit, že jsem vstávala jako první (+ fungovala jako budík) a na sjezdovku jsem chodila bez kocoviny (narozdíl od některých méně šťastných, kteří se rozhodli, že té zelené ukáží :)). Taktéž jsem netrvala na tom, že budu spát u kamen v kuchyni.

Po večerech se hrál bang (a musím říct, že to bylo více než zábavné), pokr (o 50 korun /2 Eura a ano, prohrála jsem!) a dokonce i jedno bizarní Člověče nezlob se, které nám ve čtyřech trvalo 2 hodiny.

A teď to nejdůležitější - lyžování. Celkem jsem pochopila, proč panovala obava z mého kývnutí na účast... S klukama lyžování není o tom jezdit si jednu sjezdovku a kochat se okolím. Právě naopak. Za tři dny, které jsme v areálu strávili, jsme projezdili snad každou sjezdovku, horu a lanovku (a že tam toho je nějaká ta stovka kilometrů). A já po prvotním šoku z toho, že jsem zase po dvou letech na sněhu zjistila, že to se mnou není tak špatné (styl asi nula bodou, ale nejhůř jsem nejezdila a vrcholovému družstvu jsem stačila... a navíc jsem se jako někteří ani neztratila :)). No, trošku mě zaskočilo, když kolega prohlásil, že "pro jistotu" bere lékárničku (nakonec nebyla potřeba).

První den byl zakončen sněžením, což je poněkud problém, pokud jako já, neberete lyžařské brýle jako nedílnou součást výstroje. Karolína se ale ukázala jako správná ženská a měla dvoje, tudíž jsem pochopila, že si něco takového budu muset v brzké době pořídit.
Druhý den se ukázalo, že sněžení napáchalo poněkud nerovný terén, který se rolbám přes noc nepodařilo zkrotit. Šlo to trochu z tuha...
Poslední den lyžování ale všechno vynahradil. Slunce vylezlo, lidí bylo přiměřeně a hlavně byl terén celý den upravený. Paráda. Loučila jsem se se sjezdovkou velmi těžce.

Nakonec jsem byla shledána dostatečně schopnou lyžovat i pít a tudíž jsem byla pozvána na delší akci, která proběhne na přelomu února a března v Itálii. A jako team building to také nebylo špatné :). Jen ten návrat do reality... bolí.

* jelikož je naše vertikální struktura poněkud horizontální, tak pomineme fakt, že někteří kolegové zaujímají i manažerské pozice

15. 11. 2010

From Mulhouse with love

Pořád ještě nemůžu uvěřit tomu, že jsem sedla do letadla, odletěla si jen tak na týden do Francie, povečeřela lososa v luxusní, drahé restauraci a teď ležím na posteli v Holiday Inn. V mém vlastním pokoji. A nic z toho nejde z mé kapsy. A to výborné víno předtím na baru platil Quentin. Jo, asi už vážně nebudu student...

6. 11. 2010

Londýnská mise 2010

Nyní hrajeme: Anne Dudley - Knight Moves

Od prvního krátkého výletu do Londýna uběhlo 5 let. I tentokrát byla hnacím motorem hudba - událost, která jakoby se zrodila ve snu soudtrackofila. Jen ten Zimmer tam chyběl.

Osoby a obsazení

(zleva)
Doctor Smith - "The lost boy" (na letišti jsme zjistili, že na něj nikdo nemá kontakt), jediný člověk, který tvrdil, že ví, jak vypadá John Powell

Ewan - lékárník, Santa Clause, styčný důstojník pro komunikaci s celebritami

Sup
- majitel výkonného fotoaparátu oplývající schopností vytvářet ostré a umělecké fotografie, taktéž majitel několika bulvárních historek z natáčení

Little borg - hlavní stalker, interface do facebooku, dopravní expert, nadšený optimista

A na závěr - udržovatelka zdravé hladiny stresu, budík, majitelka fénu a roztrojky

Den první - Dopravní paradoxy

Kdysi jsem se pozastavovala nad tím, že Lucasovi v jeho Galaxii nesedí vzdálenosti. Ale považte následující:
Brno - Praha: 2,5 hodiny
Praha - Stansted: 1,5 hodiny
Standsted - Londýn: 1,5 hodiny
A slovíčko Easy je synonymem pro velice komorní cestování.

V Londýně každý trpí až děsivou ochotou. Tudíž po krátkém bloudění a konzultacích s neinteraktivní mapou u stanice metra Pimlico, jsme volili cestu konzultace s interaktivními domorodci a získali tak dokonce i průvodce.

Hostel byl řešen značně úsporně. Menší logistický problém nastal, když jsme se na chodbě metrového průměru srazili s probíhající párty. Pokoj naplňoval tamní standard do puntíku (vlezli jsme se, pokud jsme neměli potřebu se pohybovat). Nadšeni, hladovi a žíznivi jsme zinicializovali recon misi do blízkého okolí a ve Food and Wine pořídili 5x 1,5 litru pramenité horské vody (zbytek týdne jsme popíjeli Temži, nebo co jim to tam teče z kohoutku).

Následovalo logické cvičení ze sprchování, ve kterém jsem neuspěla a po pěti minutách zkoumání záhadného mechanizmu se potupně oblékla a šla si nechat ovládání vyspoilerovat od kolegy Little borga.

Celá noc probíhala klidně, až na neustále řvaní sousedů, mlácení dveří a příchod neznámého člověka kolem 4. hodiny ranní, se kterým jsem se snažila vést rozespalou konverzaci na téma - kdo je, co tu chce, kde vzal klíč a ať se ráno nelekne, že nám bude zvonit budík. S omluvou, že si ty krámy na zemi ráno uklidím, jsem ho propustila do jediné volné postele.

Faktická poznámka - všech našich spolunocležníků mi bylo líto. Dokážu si představit, jak by mi bylo, kdyby mě strčili do pokoje k 5 divně hovořícím lidem odněkud z Východní Evropy :). No, neměli chtít ušetřit!

Den druhý - Kilometry v muzeu

Sobota byla jediný volný den v rámci naší mise. Byla tedy celá zasvěcena kultuře. Nejprve jsme se pod vedením Little borga naučili jezdit doubledeckerem. Na tomto místě bych ráda pomlčela o incidentu s nezvládnutými jmény zastávek, který ovšem vyústil v pěknou procházku.

O víkendu bývá v kostelech zavřeno. Takže Westminster Abby pouze zvenku. Naopak v Parlamentu se výjimečně nezasedá, tudíž jsme si prošli dalším kolem rentgenů a pískacích rámů (tentokrát bez nutnosti sundávat boty), dostali na krk odfláknutou fotku a zúčastnili se nadmíru zajímavé prohlídky. (naši politici by sem měli povinně jezdit na stáže, aby si pak vážili té anarchie, co u nás vládne)

Následovala povinná zastávka v Zakázané planetě. Ještě že mě potřeba vlastnit figurky a jiné hloupůstky už (téměř) opustila. Z různých propriet tu přecházel zrak. Fascinoval mě jistý klučina, kterému matka nabízela Chewbaccu, ale on trval na tom, že potřebuje spoustu droidů (držíc v ruce dvě droideky). Patrně se chystal zinscenovat nějakou bitvu. V suterénu plném filmů, knih a hudby jsem si neprozřetelně pořídila OST k Speciálům Doctora Who za 13 liber (osud tomu chtěl, že o den později vlastnil Ewan tyto soundtracky 2 a zcela zadarmo).

Zbytek dne (člověk se až diví, kolik se toho dá stihnout, když vstává v 8 ráno!) jsem se spolu s Ewanem a Doctorem procházela Britským muzeem. Tisíce let staré věci vyrobené tisíce kilometrů od Londýna. Fascinating. Popravdě, nohy mě z toho bolely dostatečně.

Našim spolunocležníkem pro sobotní noc byla australská slečna, jejíž jméno jsme zapomněli v rozmezí 10 sekund až 2 minut od momentu představení se. Následovalo poněkud nekolegyální rondo pro dvě lahve bílého vína, jednu zázvorové limonády a muffin, které australanka úspěšně prospala (nebo to aspoň dobře předstírala).

Den třetí - Psycho a ti druzí

Koho by napadlo dávat film do kina v 9:30? Tak třeba pana Davida Arnolda. Před kino Empire na Leicester square jsme přišli tak akorát, abychom chytili konec obří fronty. Kupodivu Psycho táhne (zajímavé bylo, že drtivá většina návštěvníků odešla ihned po promítání a nějaký David Arnold je vůbec nezajímal!). Kino je to obrovské a luxusní. Měla jsem trochu obavy, že se budu muset dvě hodiny nudit (Psycho už jsem viděla a navíc je to staré a černobílé...), ale k mému úžasu to byl velice silný zážitek. Regulérně jsem se v některých momentech bála. A Bates!!!

Po promítání, které uvedla vdova po Bernardu Herrmannovi, se na pódiu sešel pan Arnold s panem Gunningem a paní Dudley a jali se povídat si o hudbě. Popravdě - že je hudba v Psychu perfektní, ví všichni, takže nic objevného nezaznělo.

Přejděme k autogramiádě.

No, podepsali se nám a dokonce se s námi vyfotili :). Nicméně tahle komorní účast byla docela zklamáním, tudíž se do běhu dal plán B.

Poledne jsme strávili v čínské čtvrti (ano, jsou to asi dvě ulice lemované restauracemi) a dali si pořádný oběd. Následně se naše skupina rozpadla na dvě části. Skupina... říkejme jí A... ve složení já a Doctor vyrazila za památkami, skupina... říkejme jí B... za nákupy (povětšinou hudebního artiklu)

Hádejte co mají v neděli v Katedrále svatého Pavla! No zavřeno. Pro turisty. Uvnitř zrovna někdo horečně řečnil a odsuzoval turismus v božích stáncích, či co. V přilehlém parku poskakovaly veverky a kradly lidem oříšky.

Kvůli informačnímu šumu a nespolehlivé telekomunikační síti se skupina A i B spojila až v šest hodin večer vedle kina Empire. V luxusní restauraci tam probíhal sraz fanoušků z jakéhosi diskuzního fóra, které Ewan navštěvuje. Zdá se, že kdo na toto fórum nechodí, není fanoušek. S tím jsme se nějak smířili a nepohrdli dárky, které jim zbyly. A ano, právě v nich se nacházely ony soundtracky zadarmo. Ewan má aspoň co do soutéží na Soundtracony.

Kolem osmé hodiny večerní jsme se vypařili (předtím se pokusili spočítat útratu, viditelně ji označit a zanechat našim kolegům dostatek financí na její uhrazení) a vydali se tam, jak se ještě dosud nikdo nevydal - tedy tam, kde končí 2. jízdní pásmo. Tam, kde v noci není ani noha. Tam, kde člověk nepotká turistu (zato potká v italské restauraci Slováka). Opět se konzultace s domorodci ukázala přínosnější než s vytištěnou google mapou. Ale po dostatečně dlouhém hledání jsme objevili krásnou hospodu honosící se jmnénem The Flask. A chtěli jsme si objednat...

Jenže chtít nestačí.

Po několika minutách (a Ewanově zprávě) dorazil na místo i Trevor Jones se svým agentem.

V Anglii vás nikdo u stolu neobslouží, bylo nám Trevorem řečeno. Po této informaci už nám konečně na stole přistála vynikající pinta cideru.

Původně si na nás Trevor, momentálně v procesu skládání hudby, udělal čas pouze hodinu. Nebyl by to Ewan, kdyby se sebou neměl nějaké ty dárky (tentokrát podepsanou, zasklenou fotografii fanoušků a Trevora z FF 2009). Nakonec jsme seděli a povídali si až do zavíračky. Někde mezi tím přiběhl Trevorův syn a zase zmizel. A pak za nás pan Jones zatáhl účet.

Elevenish hodina odbila a lampa venku ještě svítila, tak jsme se pod ní vyfotili, Trevor nám ukázal, kde bydlí Terry Gilliam, posadil svého agenta do auta (se slovy: pokud ráno nepřijdu, jsem v České republice) a jal se nás doprovázet na autobus. Po cestě stále smutněl, že nám nemůže ukázat skvělou vyhlídku na Londýn, která je nedaleko na Hampstead Heath. Osud tomu chtěl, že toto jméno neustále dokola drmolil autobus, který nám stával před hostelem. Líná huba, holé neštěstí... nakonec se Trevor zaradoval, otočili jsme se a vyrazili jsme směr vyhlídka... což znamenalo pár kilometrů (aspoň 2 to byly) temným parkem. Trevor nás ujišťoval, že se všichni Londýňané v noci do parku bojí, tudíž nikoho nepotkáme. Vyhlídka byla na město opravdu skvostná.

Bojová hra byla zakončena přesunem přes park na autobus. Po konzultaci s černošským řidičem na pauze nás Trevor posadil do prvního autobusu, co se objevil, zamával nám a nás po tomto šíleném zážitku čekala asi hodinová cesta domů. Dle raní zprávy Trevorova agenta dorazil domů v pořádku.

Den čtvrtý - Lekce stalkingu

Nadešel den koncertu. Plán zněl - sejít se v dostatečném předstihu před Royal Albert Hall a pokusit se získat další podpisy před stage door.

Víte co je nejhorší na získání podpisu takového skladatele? Poznat ho! Ewan měl vyrobené archy s fotkami všech skladatelů, které vygooglil. Věřte tomu nebo ne, učili jsme se je nazpaměť (a užili si u toho spoustu legrace). Problém byl samozřejmě v aktuálnosti...

Skupina A (viz definice dříve) došla k závěru, že není možné celý den jen tak zabít, a ráno se vypravila směr Tower. Muzeum Britského království, dalo by se to nazvat. Taky jsem při poslouchání poutavě vyprávějícího Beefeatera dostala neuvěřitelnou chuť konečně kouknout na Tudorovce. Poněkud se divím, že na světě je ještě dostatek zlata, když si ho tu v takové množství Británie syslí.

Skupina A se spojila se skupinou B kolem 14 hodin (po krátkém bloudění způsobeném mou neschopností zorientovat mapu). Informace zněly - nestihli jsme Arnolda, Gunninga a Dudley, máme foto s Armstrongem a Marianellim, kolem prošel asi 3x Nyman a pokaždé vypadal jinak.

Spolu s nimi na stanovišti mrzl ještě jakýsi Němec, který nám svojí drzostí pil krev. A skladatele taky nepoznával.

Byla zima, měli jsme hlad, ale nikdo nechtěl stanoviště opustit. Co kdyby... Já osobně se dokázala smířit s variantou - buď všichni, nebo nikdo. Ale (díky bohu) Little borg chtěl držet pevnost za každou cenu. Tak jsem se aspoň skamarádila s vrátným a proklouzla do Albert Hall, kde jsem našla v 1. patře Starbucks a donesla trochu kofeinu.

Jako zábava nám posloužily skupinky děcek, které vždy přiběhly, zalehly na rampu pro vozíčkáře a měřily strmost. Hilarious.

Popisovat kdy kdo přišel, jak moc z nás byl vyděšen a jak moc pospíchal, nemá moc cenu. Ewan se svými dárečky zvolil taktiku - oslovit, obdarovat, využít šoku pro podepsání několika coverů, pokud možno vyfotit se a propustit. Nutno dodat, že skladatelé chodili na zkoušku samozřejmě pozdě, takže z dalšího zdržování nadšeni moc nebyli.

Harry Gregson-Williams přijel taxíkem a byl celkem roztomilý. Spěchal

John Ottman byl nejprve vyděšený, ale pak se ukázal jako absolutní pohodář, který se kolem nás nebál chodit opakovaně a odpovídal nám na naše otázky (jako třeba, jestli vevnitř neviděl pana Nymana :))

Natalie Rachel Portman byla velice vstřícná

Georgi Fentonovi jsem koukala přes rameno, když se podepisoval jiným fanouškům, abych věděla, kdo to je

Michael Nyman přišel tristně pozdě

Johna Powella nikdo nepoznal

A Patrica Doyla si nikdo včas nevšiml

Opět tomu chtěl osud, že jsme měli přesně 2 dárkové taštičky, do kterých jsme mohli dát dárky a předat je na recepci, kde slíbili postarat se o dodání skladatelům.

Koncert

Osud nám hrál v karty i zde. Bloudění po kruhovém obvodu haly, nalezení šatny, která byla nejvíce vzdálena našim místům (a vůbec nemusela být využita, neb se v naší lóži vyskytovaly věšáky, jak jsem později zjistila...). Jak se ale ukázalo, mělo to svůj důvod. Ale nepředbíhejme.

Prostory Royal Albert Hall jsou skvostné. Pravda, mikrofony, které byly určeny pro mluvené slovo, měly nepříjemné echo, ale jinak se mi akustika líbila. Celý večer po dobu tří hodin (s přestávkou) se na pódiu střídali jednotliví skladatelé. Někteří si své skladby i oddirigovali. V intermezzech na scénu přicházeli patrně známí angličtí baviči... a bavili. Teda nás ne. My jim jednak špatně rozuměli, druhak mi ten jejich humor moc vtipný nepřipadá. Bez nich bych si večer představit uměla, místo toho jsme si ale museli večer představit bez avizovaného Chicken Runu. No jo, stopáž se poněkud natáhla. Škoda.

for remembering purposes, program:
  • P. Doyle: Much Ado About Nothing
  • H. G-W: Chronicles of Narnia - hlavní téma mi vehnalo slzy do očí
  • C. Armostrong: Love Actually, World Trade Center
  • Ch. Gunning: La vie en rose následováno Non, je ne regrette rien. Neprobudili jsme se!
  • R. Portman: Chocolate, Cider House Rules, Emma - takové příjemné
  • Greenwood: There Will Be Blood - bizarní a ne příliš přívětivé
  • J. Powell: How To Train Your Dragon - magicky velkolepé

  • J. Ottman: Astroboy, The Usual Suspects
  • Wild Is The Wind - píseň moc nekorespondující s večerem, která nebyla žádným přínosem
  • A. Dudley: Bright Young Things, American History X - překvapení večera. Soundtrack k AHX mi právě leží u mého drahého kolegy v Americe na stole (a Little borgovi taky)
  • G. Fenton: Shadowlands, Memphis Belle
  • M. Nyman: Piano - minimalista k sobě orchestr nepotřebuje. A já potřebuji noty!
  • D. Marianelli: Atonement - rehabilitace tohoto sountracku v mých očích. Psací stroj bezkonkurenční.
  • D. Arnold: Casino Royale, Independence Day - bombastický závěr. Orchestrální "You Know My Name" mi hraje poslední dobou stále v hlavě a ke Dnu nezávislosti není potřeba dodávat nic víc, než wow (ona je to vlastně taková převlečená Stargate).
Konec koncertu byl překvapivě rychlý. Žádné dlouhé klanění (oni se skladatelé už ani neobjevili), potlesk sice intenzivní, ale na moje zvyklosti krátký. A rázem se všichni rozprchli. A tak jsme šli také. Do šatny. Po cestě jsme potkali Johna Ottmana okupovaného fanoušky. Kluci by nebyli pořádní stalkeři, kdyby se (mezitím, co já si přezouvala obuv a dávala do kupy všechny věci) nevydali po jeho stopách... které je dovedly na schodiště, po kterém shodou okolností začaly proudit davy lidí, včetně skladatelů, na after party. Nebudu vás napínat. S panem Powellem i Doylem jsme se nakonec vyfotili (i když prvně jmenovaný stále někam odbíhal a vracel se a pak nám představil svoji tetu) a i podpisy získali.

Odcházeje z Royal Alber Hall s blaženým pocitem na duši, minuli jsme početnější skupinku lidí postávající před stage door. Dle reportů zde stáli asi hodinu a pak několik šťastlivců získalo podpis Harryho. Nemáme mi to štěstí?









Armageddon


Poslední noc v Londýně. Co s ní, že? Ačkoliv už táhlo na půlnoc, rozhodli jsme se (s heslem Hynek to platí) najít nějakou hospůdku (resp. pub) a zapít celý den ciderem. Ovšem... první varování přišlo v našem oblíbeném Food and Wine. Stáhnutá roleta oznámila konec nákupu alkoholu. Stejná situace byla i v jiných obchodech, včetně Tesca. Centrum Londýna vypadalo jako po apocalypse. Všude namol opilí mladí lidé válející se po zemi. A nikde otevřena jediná slušná hospoda. Pouze několik klubů, z jejichž neonů přechází zrak a z rámusu zase sluch (byli jsme do jednoho téměř zataženi, ale vycouvali jsme zavčas). Poslední zoufalý pokus nás zanesl do otevřené čínské restaurace, kde jsme si po pohledu do jídelního lístku objednali láhev saké, aby nám bylo sděleno, že alkohol se již nesmí prodávat. Trapně jsme se tedy zvedli (zanechali na stole poloprázdnou misku oříšků, kterou jako pozornost před nás při příchodu položili) a s omluvou odešli. Tato hodinová lekce z odvrácené tváře prohibice nám stačila, a tak jsme v bezpečí našeho pokoje zapařili nad zázvorovou limonádou a zbytkem muffinů.

Tak jako předchozí večer, i tento s námi trávil jistý Francouz, který moc nemluvil, moc se neoblíkal, vůbec nezhasínal a měl se sebou dva obří kufry. Nemám ráda Francouze. Jsou vyzáblí!

Den pátý - Návrat do reality

Všimněte si, že nezmiňuji snídaně, které jsme měli v ceně. Ony za zmínku totiž vůbec nestály.

S Londýnem jsme se rozloučili v Národní galerii. Tedy modifikovaná skupina A - já, Sup a Little borg. Líbily se mi školní skupinky dětí, které galerii doslova zaplavovaly. Na chvíli jsme si k jedné přisedli, ale bohužel se nebavili o obrazech, nýbrž o lidských vztazích.

Nákup suvenýrů, trochu těsný přesun na Easy bus, poté 20 minut snahy řidiče dopočítat se toho, proč mu jeden pasažéř přebývá, a už jsme byli na dalším z londýnských letišť, kde jsme museli ocenit vymakané fronty a mnohem příjemnější bezpečnostní prohlídku, než byla v Praze. Bohužel jsme byli shledáni schopnými odcestovat ze země.

Zde bych ráda poznamenala, že skořicové latté z Costa Coffee je stokrát lepší než cokoliv ze Starbucks.

Nuda na letišti vyeskalovala k probírání bezpečnosti letecké dopravy a přímo v letadle pánové začali zpochybňovat bezpečnostní opatření popsaná na manuálovém archu. Došlo i na vodu v motorech (hustě pršelo) a pak i na cider - jakožto poslední možnost, jak stylově zakončit úspěšnou misi. Akorát mi stále vrtá hlavou, zda je WC v letadle opravdu blbuvzdorné.

Zpět v Praze nám jezdící pás nakonec vyplivnul naše zavazadla a mise byla oficiálně ukončena. Některé čekala noční cesta vlakem domů, jiné práce a já s Ewanem jsme zamířili k Hanaan, kterážto nám poskytla azyl (za což jí velice děkuji).

A co příště? V plánu je Krakowská mise 2011 a možná i nějaký ten koncert bude.

Moje fotodokumentace k nahlédnutí zde

21. 8. 2010

Oko za oko, niečo za niečo

Protože už i Sid uveřejnila něco málo k Shakespearovským hrám, cítím se povinna tento článeček rychle dokončit též.

Pane Shakespear, to jste opravdu napsal?

Z letošní nabídky Shakepearovských her odehrávajících se na hradě Špilberk, jsme si vybraly mně do té doby neznámý titul Oko za oko. Tešíce se na pořádnou tragédii, jsem až na místě zjistila, že patrně půjde o komedii. Tož proč ne.

V záplavě rudého světla a lidských těl, které se mezi obřími písmeny na začátku objeví, aby demonstrovaly úpadek mravů, jsem si vzpomněla na Neapolskou epizodku BBC Casanovi. Vídeňský vévoda Vincenzio odjíždí a rázem se s ním loučí spořádané dámy v šatech zaplých až k bradě a pánové v nažehlených oblecích. Dozor je předán postaršímu a zásadovému Angelovi, který okamžitě (k nelibosti mužů a těch lehčích žen) začne zjednávat ve Vídni pořádek. A to tvrdě. Až exekučně tvrdě, což přivádí do města budoucí jeptišku Isabellu (sestru jednoho "výtečníka", nad jehož hlavou visí otazník). Jak už to tak bývá, ve světle hesla "kázat vodu a pít víno", se Angelo rozhodne, že život svého bratra může Isabella vykoupit jen svým tělem. Ale to už se na scénu dostává polský kněz, který začne v nastalé situaci osnovat složitý plán "aby se vlk nažral a koza zůstala celá", a není to nikdo jiný, než Vincenzio, který se na své město chtěl podívat trochu s odstupem.

Jak už bývá zvykem, obsazení těchto her (nebo jsem zatím měla to štěstí trefit se do toho schématu) bývá Česko-Slovenské. To znamená, že se tu prolínají oba dva jazyky, což se mi velice líbí (mně se celkově líbí koncept dvou jazyků, které nepotřebují navzájem překlad). V hlavní (dvoj)roli exceluje Martin Trnavský. Celou hru doslova táhne, protože úsek mezi odchodem Vincenzia a příchodem kněze (trvající pár desítek minut) byl celkem utrpením. Oproti tomu v kontrastu stojí Isabella Ivany Jirešová, která jakoby se s celým ansámblem míjela.

Humor, na kterém se staví, je značně přízemní a vyžívá se ve vulgarizmech a slovíčkaření. Jedna z postav (konstábl Loket) je přímo defektovaná, pardon, afektovaná v tomto ohledu (a má deformovanou, pardon, informovanou manželku). On tomu napovídá i výběr polské národnosti kněze, že? Jakkoliv přízemní, dlouhé monology Trnavského prostě člověka k smíchu donutí. Tenhle herec v sobě prostě mísí charizma, umění přirozenosti a improvizace. I když ze zkušeností s Fridy vím, že se od něj improvizace a pečlivě naučený text nedá rozeznat.

Když už jsem zmínila Fridu - konec představení jako by byl tímto spolkem ušit. Do teď nevím, jestli to tak končilo záměrně, nebo omylem (to ví asi jen aktéři a ti, co si zašli i na druhé představení). Jen pro ilustraci - Vincenzio zamilován do Isabelly ji oslovuje Mariano, což Isabellu přiměje odpovědět, že Mariana odešla s Angelem, a zanechat Vincenzia na scéně samotného. Wikipedie konec uvádí jiný. Nicméně to bylo "hilarious". Abych byla přesná.

Vrcholem celého představení ale je jedna malá dekapitace. Famózní!

14. 8. 2010

Návštěva

V pondělí přijdu do práce a v jedné z opuštěných kanceláří je klec s králíkem a morčetem. Kolega odjel na dovolenou a pověřil bratra, aby se mu o zvířata postaral. Nebudu vás napínat - bratr byl poněkud bezradný, a tak jsem je v úterý "unesla" k nám domů. Sledovat králíka v kleci celý den prostě nepřenesu přes srdce.

A tady jsou: Na jedno oko slepá Skippy a morče, jehož jméno ani pohlaví neznám.

Popravdě, s morčetem si nerozumím. Pořád to hloupě kouká, seno to futruje jak kombajn, hladit to nechce, ale pořád by mě to očuchávalo. Ale asi se mu líbím, protože mi ještě neukouslo prst. Jelikož ani nevím, jak takové morče přesvědčit ke spolupráci, udělala jsem mu výběh pouze v kleci a jedné poličce. Díky bohu to není žádný skokan a do pokoje mi zatím neuteklo.

Skippy se nám zamilovala do Felixe - tedy do jeho honosného příbytku (naživo ho ani neviděla) a jednoho odpoledne jsem ji nachytala, jak bezradně běhá s tlamkou plnou sena a hledá, kde by postavila hnízdečko pro jejich společné dětičky (chudák netušila, že Felix nemůže ani kdyby chtěl). Celou noc jsem se modlila, abych ji ráno nenašla orvanou (to by mi kolega neodpustil). Ale krom toho, že zabrala domek a morče muselo spát na záchůdku, to dopadlo dobře pro všechny.

A co na to Felix? No, dnes mi odhryzal šňůrky od kalhot. Takže asi tak.

8. 8. 2010

Use of Weapons

Humanoids are galaxy's way of trying to get rid of all alcohol.

Stydím se, ale od chvíle, kdy jsem nastoupila na vysokou (a tím se nastálo i doma připojila k internetu), jsem přečetla trestuhodně málo knih. Tak nějak jsem si slíbila, že společně s uzavřením této kapitoly svého života, otevřu zase nějakou tu literaturu, která se mi nahromadila za ta léta v knihovně. První titul se tomuto ale trochu vymyká, protože jeho pořízení vzešlo z doporučení. A já byla zvědavá.

Use of Weapons Iana M. Bankse je velice zajímavá kniha. Většinu času ji čtete jako dobrodružné SF ze zajímavého univerza, kde sledujete příběh hrdiny se kterým sympatizujete a soucítíte s ním při odhalování jeho minulosti. Sem tam se dostaví hlubší myšlenka o relativním pojmu dobré a zlé strany konfliktu. Hlavně za začátku vás čeká spousta krásných "obrazů" - s vtipem a vynalézavostí živě vykreslených scén (například maškarní bál na lodi Xenophobe), které by si zasloužily rezervovat místo ve vaší paměti na dobu neurčitou. Jenže pak přichází konec, který přináší na celou čtenářem vystavěnou realitu (motivace postav a jejich charakter) naprosto jinou perspektivu. Podobný pocit, jako po dočtení posledních řádků, jsem měla jen u několika málo filmů (Apocalypse Now, History of Violence) - já tomu pracovně říkám "hřebíkem do lebky".

Být to obyčejný příběh ze života jednoho agenta, jsem spokojená a s radostí knihu zasunuji do poličky. Takto jsem naprosto nadšena a přitom zklamána, že to byla jen kniha, kterou budu muset jednoho dne do té poličky dát. Některé příběhy ve vás zůstávají déle, než je necháte rozplynout se.

... such a use of weapons when anything could become weapon...

Následující odkaz obsahuje SPOILER

První týden

Jsem člověk, který nemá rád změny. Člověk, který žije v noci a rád nad ránem dlouhou zůstává mezi snem a realitou. Člověk, pro kterého je představa dospělého života děsivá.

V první srpnový den jsem dostala výpověď a zároveň novou, delší smlouvu. Takže spousta nových papírů, které nesmím ztratit, spálit, utopit ani jinak znehodnotit (momentálně leží někde kolem, doufám). U nás v práci neexistuje pracovní doba OD-DO. Pouze předepsaný počet hodin, které musíme odpracovat, je nutné se trefit svojí přítomností do některých klíčových meetingů (pro mě jich tolik zatím není) a vhodné se aspoň trochu zesynchronizovat s Amerikou, která se probouzí v 15 hodin našeho času. Osm hodin je neskutečně moc. Přinejmenším je to víc než 6 hodin, které jsem do teď v práci trávila, když už jsem zůstávala z nějakého důvodu déle. Na druhou stranu je to dost hodin na to, aby člověk mohl být v klidu - rozvrhnout si práci, zjistit, co je potřeba, nehonit se, udělat si kávu... Akorát oběd se mi ještě nepodařilo do mého rozvrhu (10 - 18) vecpat (takže si "drobím" do klávesnice něco narychlo vyrobeného doma).

Po týdnu jsem asi 20 minut v mínusu. Může za to dřívější odchod na "team building". Když jsem se zeptala, jak se tenhle deficit řeší, bylo mi odpovězeno, že do konce měsíce času dost. Trochu mě deprimuje, že člověk odejde ráno v 9:30 z domu a přijde zpět až v 1 dalšího dne, aby vlezl do postele a ráno zase odešel spořádaně do práce. Ale zábava byla, tým bych neměnila.

Tento víkend měl pro mě poprvé zvláštní příchuť. Poprvé ostrůvek v týdnu, kde není středobodem práce, ale těch 8 hodin uprostřed něj se dá dělat cokoliv. Navíc se není potřeba jakkoliv zalamovat školními povinnostmi. A tak jsme se zbalily, nasedly na MHD a vyjely k Útěchovu do lesa. Hodina v lese, sbírání hub, spousta zábavy, nádherný relax (a pak samozřejmě výborná večeře). V neděli pro změnu trocha kultury na výstavě Šangri-la a výborné kapučíno se zmrzlinou.

Everything changes.

1. 8. 2010

Stop zelené

Budete-li se mi chtít pomstít, nalejte mi zelenou. Ověrěno v praxi. Dvakrát.

28. 7. 2010

Kvíz pro pokročilé

Seřaďte následující potraviny* dle četnosti výskytu v lednici sdílené několika programátory (od nejčetnějšího).

1) kedlubna
2) mléko
3) hořčice
4) kostkové máslo

K tomuto průzkumu přispěla firma zakoupením větší lednice a iniciativa pisatelky, která půl dne čekala, zda do ní bude obsah přesunut, a poté ze solidárnosti ke kolegům na dovolené neprošlé potraviny roztřídila sama. Nejstarší nalezený artefakt byl oficiálně nepoživatelný od roku 2008. Polovina věcí byla bez milosti zlikvidována dle platných norem o zacházení s biologickými zbraněmi.

* Tyto položky tvořily největší část celého obsahu (některé kedlubny byly až mumifikované).

25. 7. 2010

Inception

Většinou o filmech, které jdou u nás do kinodistribuce, nepíšu, ale Inception si pár slov zaslouží, protože když už nic jiného, táhlé žesťové dunění se mi v hlavě každou chvíli vrací.

Dostali jsme okusit kousek velice zajímavého světa, jehož potenciál je obrovský. Překvapivě mě ani jednou nenapadlo kouknout se na hodinky, naopak jsem doufala, že ve světě pana Nolana budeme co nejdéle. Určitě se na vlně momentálního úspěchu sveze pár komixů. Ale já bych raději knihy. Pořádné knihy, které tenhle svět prozkoumají. Dlouhou dobu jsem neměla chuť něco si tak moc přečíst. Takže prosím, kromě novelizace i něco originálního. Šlo by to?*

V čem tkví krása celého projektu? Ve zneužívání lidské touhy prožívat věci, které v realitě nejsou možné (jak já ráda zůstávám nad ránem ve snech a odmítám otevřít oči a zničit tak celý příběh), a přitom jim předkládat něco, co velmi dobře znají (ony informace o snech typu časoprostorových zákonitostí, probouzení se v okamžiku smrti apod.). Dokonce by se tu objevila i formalizace toho, co bylo v knize Cestování časem v Einsteinově vesmíru nazváno imaginárním časem (tedy časem kolmým k reálnému, ve kterém se pohybujeme ve snech... pravděpodobně).

Postava Cobba je nádherně trojrozměrná a její jednání je naprosto logické (a člověka baví prozkoumávat její motivace, rozklad vnímání reality apod.). Mozek tedy při sledování jede na plné obrátky a nezastaví se ani po titulkách. Některé věci je potřeba si vyjasnit diskuzí s ostatními nad koktejlem, nicméně zákonitosti Limba bude nutné konfrontovat ještě alespoň jednou s filmem (existuje jen jedno pro všechny na světě? Existuje jen jedno pro připojené? Má každý své a lze mezi nimi přecházet? Čas tam plyne individuálně? Vybudované věci tu mají delší poločas rozpadu než v obyčejných snech při odchodu spáče?).

Znám mnohem příjemnější způsoby sebevražd, než si nechat hlavu přejet vlakem. Uhm.

Cotillardová a Edith Piaf v jednom filmu? To nebude náhoda. Obrněným vlak (připomněl mi obrněný kamion), Cillian Murphy s pytlem na hlavě? Batman?

Nechtěla bych být pan Nolan a rozhodovat se, jaký konec svému filmu dám. Na základě posledního záběru mě napadly rovnou tři. Ten Nolanův je poměrně jednoznačný i když mírně popichující. Kdyby káču někdo zastavil před jejím pádem, zůstala by notná nejednoznačnost. A kdyby ji zastavila ženská ruka... tak by to sice bylo poměrně šokující, nicméně by se asi veškerá logická výstavba zhroutila.

* chcete-li něco na DE Amazonu, ozvěte se, poštovné jen za 1 knihu není zrovna přívětivé

15. 7. 2010

Pětiletka

- A co teď, když už není škola?
- Vzdělám sousedy trochu hlouběji v oblasti filmové hudby.

10. 7. 2010

I find it kind of funny

- To se nedá žrát!
- Ale můžete si to uvařit doma!

V tomto reportu se vyskytne neúměrně málo křestních jmen, protože příjezdem do Chotěboře přestávám nejen já být slečnou magistrou, zodpovědnou programátorkou firmy Tekelec, nýbrž jsem jen prostou Sallou. Buďte varováni.

Letošní FF se pro mě zúžilo především na SountraCon. Zleva ohraničeno státnicemi, zprava prací (za poslední měsíc té dovolené bylo až až a je potřeba jí šetřit). A bylo to fajn. Člověk zase po letech potřeboval trochu zabrzdit a najít své místo ve společnosti.

Sobota

Poprvé v životě jsem měla kostým... tedy... byl posbíraný po výprodejích a vietnamcích. Na místě mi k němu Hanaan přikreslila nádherné tetování (nikdy neříkej nikdy a popravdě bych ani proti nebyla) a po 6 letech jsem si zas mohla zkusit trochu toho divadla v rámci Hudebního duelu. Tomu by se dalo vytknout jen (těsné) vítězství Star Wars nad Battlestar Galacticou (Airlock!!!) a poněkud rozsypaný závěr. Snad se povede to, nad čím se po skončení začalo uvažovat, a na kostým se mi nebude jen prášit. Cylon byl krásný!

Večer jsem si zašla poprvé a naposledy na film - Shutter Island. Kdyby se mi nechtělo tak strašně spát, asi by se mi líbil víc.

Pro úplnost - doma jsem zapomněla baterku, deštník a polštář. Na Smetance jsem zapomněla, že bych tak úplně neměla klekat na pravé koleno.

První noc jsem strávila vedle chrápajícího wookieho. Ráno jsem zabrala pro jistotu místo po odjíždějících.

Neděle

Neděle byla ve znamení hostů. Diskuze s Petrem Hapkou překvapila hlavně velice profesionálním moderováním. Nakonec jsem si domů odvezla podepsané CD, které ještě na poslech čeká.

Rick Worthy stál také za to. Zábavný to člověk. Škoda jen, že si nemůžu přilepit podepsanou vstupenku vedle těch od Davida Nykla a Craiga Parkera (tou dobou už jsem byla v Brně).

Vaření Budjiho a Dama byla bezkonkurenčně nejvtipnější věc na celém festivalu. Pánové, za ty hlášky byste zasloužili Oscara.

Večerní sountrackotéka obsahovala minimum instrumentální hudby (a mnou prosazené Captain Jack Theme z Torchwoodu asi moc lidí nedocenilo). Bohužel i když se kostým ukázal jako nejvíce vzdušná věc, kterou jsem s sebou měla, vedro bylo v sále nepředstavitelné, takže jsem závěr trávila sedíc pod okny KD s Bertramem a rozebírajíc... no co jiného než hudbu a tituly (pán je totiž sběratelem obého, zdá se ;)). Tu noc mi ani moc baterka nescházela, protože když jsem vcházela do třídy, prosvítaly oknem první paprsky slunce.

Pondělí

Outsoursing je budoucnost lidstva. S Jekkylem a Lordem jsme objevili volné místo na trhu služeb. Někteří sice namítali, že původní myšlenka outsoursingu tělesného kontaktu je jiná, nicméně narozdíl od konkurence jsme v prvních minutách fungování vydělali 50 korun. Tímto děkuji Budjimu, Willovi a Damovi, že tak rychle přistoupili na hru. Zjistila jsem, že na některé věci nebudu stará nikdy, na některé už stará jsem a že někdo si pomohl z bláta do louže a očividně se v ní ráchá rád. Budiž.

Úterý

Když přemýšlím nad dominantou úterka, napadá mě pouze fenomenální cesta Chotěboř - HavlBrod v Treworově autě. Bez Trewora, bez světýlka, zato s Tommiem a závodním volantem. Prý není vhodné, aby cokoliv, co se za těch pár minut uvnitř odehrálo, proniklo ven, tudíž si to budeme muset odnést do hrobu.

Přednášky, které jsem tak nějak kompletovala během psaní diplomky a dopisovala pár hodin před odjezdem nach Chotěboř, dopadly dobře. S Battlestar jsem se tentokrát vešla do limitu (i když jsem musela obětovat Glasse) - příště musím po vzoru Spyconu donést nějaké odměny pro reagující publikum... a Psychologie hudby ve filmu dopadla ještě lépe. Dokonce mě po skončení odchytl pán z OSA (ano, lekla jsem se, ale ne, nebyl tam pracovně), půl hodiny jsme si povídali o hudbě a v závěru si předali kontakty. Na pokračování se už pracuje :).

Zas jsem po dlouhé době poznala pár nových lidí a příští rok se do téhle jámy lvové vypravím znova. A tentokrát možná i na déle. I když se mnou už není (a ani nebude) zábava jako kdysi.

A co závěrem? Snad jen nekonkrétně: Nemám ráda povýšené lidi. Obecně.

2. 7. 2010

Cyrano z Bergeracu

Jediný důvod, proč pro mě čtvrtek 1. 7. 2010 nebyl poslední měsíc pouze černou skvrnou, kterou bych si v kalendáři mileráda odpustila, byl večer. Podruhé Biskupský dvůr a divadelní představení. Tentokrát se pod věžemi Petrova odehrávala další klasika - Cyrano.

Příběh ošklivého mušketýra/kadeta (Igor Ondříček) s výjimečnou duší, která svým důvtipem a poetikou okouzluje krásnou Roxanu (Alena Antalová) zkrz personifikaci v mladém a krásném (avšak ne toliko nadaném) Kristiánovi (Jiří Mach), je znám snad všem a každý druhý si vzpomene aspoň na slavnou větu se širákem. Co takto z popisu nevynikne, je nádherný způsob, jakým je hra napsána. Vrchlickým přeložené verše, které dávají ožít vzletným a dlouhým proslovům Cyrana, jsou klenoty. První polovina hry je přímo napěchována vtipnými a chytrými scénkami, které staví na (většinou) monologu hlavní postavy - ať už je to úvod s divadelním představením, kde Cyrano předvede na kolik způsobů lze urazit jeho nos, slavná scéna pod Roxaniným balkonem, kde Cyrano napovídá Kristiánovi slova, nebo strhující diverze, která má zpozdit maršálka De Guiche (Viktor Skála), aby mohla proběhnout svatba Roxany a Kristiána. Nádherných "hlášek" padne za celou dobu nepočítaně a Igor Ondříček všechno umí bezchybně vypointovat.

Druhá polovina ztratí na humoru. Kadeti jsou ve válce a De Guiche se Cyranovi a Kristiánovi díky svojí pravomoci mstí. Iluze jednotné postavy s vizáží Kristiána a duší Cyrana, kterou Roxana miluje, se začíná hroutit, ale než dojde k výsledné konfrontaci, která by vše uvedla na pravou míru, Kristián umírá a s ním se ztrácí i Cyranova naděje. O mnoho let později se sice k výsednému prozření postav dobereme, ale jeho katalyzátorem je bohužel fatální faktor, který štěstí dvou zamilovaných zmaří.

Smutný příběh naplněno-nenaplněné lásky v podání trojúhelníku Cyrano-Roxana-Kristián pohne asi každým. Zvlášť když sledujeme Cyrana, který v mnoha situacích musí předstírat a ukrývat své city (například v momentě, kdy ho Roxana žádá o to, aby vzal Kristiána pod svoji ochranu, nebo když zorganizuje pod vlivem jeho projevu s Kristiánem urychleně svatbu). Jeho vnitřní boj je v ostrém kontrastu s vtipem, kterým kolem sebe odráží útoky na svoji osobu. Obsazení je vskutku povedené - Igor Ondříček exceluje snad v čemkoliv, čeho se jen dotkne, Jiří Mach perfektně předvedl zakřiknutého a přízemního chlapce (je zmatená! Musíme toho využít) a Alena Antalová mě zase po dlouhé době dokázala zaujmout a bavit každou minutu, kterou byla na "jevišti".

I tak vynikající příběh samozřejmě umocňovalo i netradiční venkovní prostředí. Tentokrát z 2. řady bylo vidět výborně, takže v tomhle ohledu bez stížností. Scény na balkónu se odehrávaly opravdu na balkónu, Kristián na něj opravdu (i když po žebříku) lezl, noční obloha a kašno-socha (:)) při trapném tichu mezi ním a Roxanou dodávala chvíli na autentičnosti a v neposlední řadě zajímavě osvícené vojenské ležení dostalo nový rozměr (a ani nevím proč mě tak dostalo, když si Cyrano lehl částečně do trávy, než na dlážděné jeviště).

Cyrano z Bergeracu je prostě klenot mezi divadelními hrami. Jak se dívám na stránky divadla, byla to zároveň derniéra této inscenace. Škoda. Nebránila bych se vychutnat si tento zážitek ještě jednou.

Příští rok se prý uvažuje o Romeu a Julii. Tož balkon by byl, budu se těšit!

1. 7. 2010

Váhavě

Titul mám, ale moc mě to netěší, neboť to, co jsem předvedla, se rozhodně nezrcadlí v těch probdělých nocích a stresu, které jsem si tu za poslední měsíc prožila. Samozřejmě, že se vás vždy zeptají na to, co neumíte, a to, v čem se můžete předvést, přeskočí.

Nicméně představa dnešního 2,5 hodinového Cyrana mě naplňuje optimizmem.

Aspoň že tuhle kapitolu můžu uzavřít. Že bych symbolicky a obřadně smazala z disku složku ŠKOLA?

Vaše Mgr. Salla

26. 6. 2010

Sny svatojánských nocí

Splnil se mi sen. Většina věcí, co formovala naše vnímání světa, se už nikdy neobjeví. Teď nastala malá výjimka. Sny svatojánských nocí Moši a Merty sformovaly moje vidění divadla. Jan Apolenář (tehdy v roli Puka) byl asi první herec, do kterého jsem se jako 10 letá holčička zamilovala (takovým tím nevinným způsobem samozřejmě :)). Člověk si v mém věku už nepamatuje, co bylo před rokem, ale na některé věci z dětství si vzpomíná, jako by to bylo včera (i když kontext a podrobnosti úplně chybí). Když jsme na Snech byly u Křižíkovy fontány, pršelo. A to zdaleka nebylo první shlédnutí. Jako dnes si pamatuju úvodní tóny, při kterých se vždycky otvíraly poklopy v zemi a ven se valil dým. Roli malého chlapce tenkrát hrála Janika Kolářová, které je dnes už 22 let. Doma jsme samozřejmě měli CD s hudbou a se sestrou uměly každé slovo. Dokonce jsme si některé melodie neuměle vybrnkávaly na klavír, co stojí u babičky (a tenkrát se na něj ještě dalo hrát). I když jsme tenkrát ani nemohly chápat celou podstatu představení, byly jsme tímto muzikálem naprosto uchvácené.

Pak se zapomnělo. CD se někam založilo a vzpomínky začaly blednout.

Až do dnešního dne. Na Biskupském dvoře (což je krásná zahrada u Moravského zemského muzea) opět ožil svět skřítků a víl. Samozřejmě už s jiným obsazením - Zoru Jandovou a Apolenáře v něm už neuslyšíme (zbytek obsazení bych vzhledem k mým tehdejším neznalostem raději neporovnávala). Roli Puka převzal mladý Aleš Slanina a i když Apolenářův typický hlas prostě nic nepřekoná, byl svým způsobem magický a roztomilý zároveň (a to jako hodně!). Celý muzikál se tak trochu vymyká soudobé tvorbě. Po revoluci (premiéra 1991) to muselo být zjevení. Těžko říct, jak to vnímají lidé, co ke Snům nemají vztah z dřívějška (ale nebyla jsem sama, kdo si v publiku celou hodinu a půl v duchu odzpíval).

Celý děj se točí kolem lásky. Rozhádaným táborům žen a mužů se elf Puk rozhodne ukázat svoji moc tím, že je ponoří do sna, kde si s pomocí magické růže hraje s jejich touhami. A tak se tu dočkáme milostných čtyřúhelníků, sodomie (jeden z mužů je proměněn v osla), trochy masochismu, sebelásky, queer vztahů, rodičovské rivality apod... A tenhle aspekt mi došel až teď. A taky mi došlo, jak moc si dokáže dítě vysvětlit svým způsobem věci, co nechápe (např. sousloví "u hrobu onanova"), a jak jiné prostě přejde bez povšimnutí, aniž by se tím zalamovalo a kazilo si vlastní prožitek.

Bylo to nádherné. Pukův posed přímo pod majestátním Petrovem (kuk na dvacku). Hudba u tohoto představení živá asi nikdy ani nebyla. Narozdíl od jiných muzikálů se staví na několika málo chytlavých tématech, které se v průběhu děje vrací a opakují (Já jsem ty a ty jsi já...). Extravagantní lesní kostými posouvají všechno do surrealistična a když k tomu přidáte živý vítr pohrávající si s už tak rozevlátými oděvy, dostanete nevšední podívanou. Jen škoda, že přírodní divadlo neumožňuje tak luxusní výhled na jeviště, jak by si člověk přál. Něco za něco. Doufám, že se mi brzo zase podaří najít ono zapášené CD.

EDIT: tak jsem právě vyzpovídala mámu a poprvé jsme na Snech byly v roce 91. Takže to mi bylo hezkých 6 let.

EDIT2: a když tak o tom přemýšlím, tak to možná tehdy nebylo CD, ale obyčejná kazeta.

25. 6. 2010

Becket aneb Čest Boží

Poslední představení letošního předplatného skončilo před pár hodinami. Když se mě máma zeptala, co se mi na něm nejvíc líbilo, odpověděla jsem, že nemožnost shrnutí celé hry jednou větou (ona si odpověděla, že hudba). Tříhodinový příběh Jindřicha II Plantageneta a Tomáše Becketa. Nebylo to jednoduché (publikum z předplatného je bohužel dosti odlišné od publika festivalového a ruší!!! Nesnesete-li dlouhé hry, informujte se dopředu a nelezte na ně. Děkuji).

Samotný rámec děje je zasazen do 12. století mezi šlechtu a soustředí se na výše zmíněné postavy, které i přes svůj odlišný původ začínají jako přátelé a posléze končí jako... chtělo by se říct nepřátelé, ale je to složitější. Hloubka všeho totiž tkví hlavně ve vykreslení světů, ve kterých jednotlivé postavy žijí (požitkářský světský anglický dvůr, kde je myšlení považováno za nezdravé, lidské morální nitro, které si vybírá cestu dobra i přes logické nevýhody, církevní sféra a intrikující Řím) a především v nádherně odsouzeníhodné postavě Jindřicha II., s nímž člověk občas soucítí (i kdyby neměl). Petru Štěpánovi se povedlo do ní dostat neuvěřitelný život, že její reálnost a zmítání se ve svém omezeném pohledu na svět až zamrazilo. Aspoň na divadle nemám pocit, že jsem ošizena o postavy a místo nich mi jsou vnucovány kategorizované obrázky vystřižené z katalogu na drátkách (což se mi v poslední době při koukání na filmy celkem často stává).

V chladných, drátěno-plechových kulisách sledujeme zásadní problémy nejvyšší z vysokých vrstev té doby - peníze, zábava, jídlo... abychom hned v zápětí potkali opačný extrém, když se Becket s Jindřichem za bouřky vnutí do jedné saské chatrče a s jejími obyvateli zachází jak s věcmi (zvlášť s dívkou, kterou tam najdou), zároveň ale poprvé probleskne Becketova pravá tvář, což ale v důsledku stojí život jeho milenku (scéna mezi opilým Jindřichem a rezignovaným Becketem k tomuto vedoucí je mrazivá). Přelom nastane ve chvíli, kdy při tažení do Francie Jindřich Becketa vnutí do funkce arcibiskupa Canterburského k nelibosti celé církve. Nicméně tímto okamžikem se s Becketa stává Jindřichův negativ a ve jménu božím nachází ztracenou odvahu a čest. A začíná konat dobro a trestat zlo, což se ne vždy slučuje s vládními záměry. Mezitímco hledá azyl ve Francii a pomoc v Římě, Jindřich neví, jestli ho víc miluje nebo nenávidí a veškerý svůj vztek ventiluje na své disfunkční rodině (respektive on je její jediný disfunkční prvek). Dobře to neskončí...

Když už jsem zmínila Petra Štěpána (když si vzpomenu, jak jsme si při uvedení Čarodějek říkali, kdo to jen může být, musím se smát), musím zmínit i jeho protipól - Petra Gazdíka. Jeho Becket sice nemá tolik vnitřního prostoru jako Jindřich, ale zahraný je skvěle. Ženské postavy jsou redukovány na objekty pro mužskou spotřebu a královnu s královnou matkou, které sice mohou beztrestně projevovat o něco více vlastního názoru, než všichni ostatní, ale jsou stejně deformované jako zbytek šlechtického světa (a následně odkázané do patřičných míst). Celým dějem probleskují dvě postavy (opět roztomilý Isteník s neméně roztomilým Matějkou), které do tíživé atmosféry přináší až absurdní humor (Viva la France), což hru dělá o něco stravitelnější pro běžného diváka (který například trpí u Třech sester a na Godota by čekat nevydržel).

Pro scénu je typická hra se světlem a prostorem. Zvlášť postupné prohlubování mizanscény v první polovině hry je nápadité. Mým favoritem ale zůstane setkání Jindřicha a Becketa v noční, sychravé Francii - ohraničení malého prostoru pomocí průhledné záclony, mlha doslova se válející po zemi a projekce evokující noční, větrnou, zamračenou oblohu. Z dějové stránky bych pak jednoznačně vybrala večeři, při které Jindřich dost nevybíravým způsobem oznamuje svůj úmysl korunovat svého syna jen proto, že mu to dává příležitost vysmát se Becketovi.

Mám takový dojem, že tohle představení už neuvidím, ale setkání to bylo v jistém slova smyslu příjemné (pokud se tak dá charakterizovat stav, kdy vám zůstane v hlavě viset černá díra a kámen v žaludku). Viděla jsem sice věci s větším dopadem, ale Becket se rozhodně řadí k těm nejpropracovanějším. Nicméně jen pro silné povahy.

21. 6. 2010

Happyendy

Protože blížící se státnice moc radosti nepřináší, tak si ji musíme vytvářet uměle. Aneb tři životy, které se povedlo napravit.


1. Eliz - minulé září králík vhozený do cizí zahrady za účelem rychlého zbavení se nechtěného příživníka. Dnes - sebevědomá holčička překřtěná na Můru likvidující jeden pražský byt (ale všichni ji milují)

2. Damián - klíšťaty obsypaný, po neurčitý časový interval žijící uprostřed Brněnského pejskařského"parku", kde se snažil přežít na pár metrech čtverečních trávy a křoví. Dnes - čtvrtý člen králikocentrické domácnosti mé kamarádky (ten vlevo).

3. Ester - původně dárek pro malé děti, který se bohužel nechoval jako plyšák. A teď můžu s radostí oznámit, že našla v Jižních Čechách nejen stálý domov, ale hlavně velikého (a samozřejmě kastrovaného - safety first) kamaráda, který ji až neuvěřitelně dobře přijal.


19. 6. 2010

Divadelní svět Brno 2010

Letos žádné Dokořán. Červen se musí obejít bez každoročního přísunu Nitranského divadelního souboru. Avšak čas vymezený pro tento malý mezinárodní festival, se stal základem pro nový - mnohem větší ne co do doby trvání, ale do nabídky. Což ale má svá úskalí, že? Jak si v té škále zajímavých nabídek vybrat a všechno stihnout? Třeba soubor z Jižní Koreje se mi opravdu nepodařilo vměstnat do rozvrhu. Divadelní svět se neodehrává jen v MdB, ale na mnoha scénách po celém městě a téměř v každou ranní či večerní hodinu.

Člověk se ani nenaděje a skončí hned na zahajovacím představení. To si takhle kupuje lístky na Shakespeara a zpoza pultu se ozve kouzelné "a nechcete lístky na dnešek do Městského"? No jistěže chceme. A tak jsem po půl roce opět viděla Probuzení jara. A opět se mi to líbilo ("soundtrack" z broadwayské inscenace už je na disku).

Edith a Marlene - Divadlo Nová scéna, Bratislava

Pro slovenská divadla mám nějakou slabost. Na druhou stranu, pro šansony ani ne. Ale moje máma ano, a jelikož mě nebaví obrážet divadla stále jen sama (protože mě nebaví nikoho přemlouvat, aby se přidal), řekla jsem si, že tohle bude to správné představení, na které se mi povede mámu vytáhnout. Kupodivu jsme nelitovaly ani jedna.

Filmy o Edith Piaf jsem neviděla, její písničky znám jen z náhodného zaslechnutí. A teď jsem se ocitla ve vyprodaném sále a na jevišti klečí postava zpívající Non, je ne regrette rien. Edith je mrtvá a k jejímu hrobu přichází celá Paříž a... Marlene Dietrich. Tak začíná divadelní pouť jedním životem. Edith - doslova dítě ulice - drzá, oprsklá s hlasem, který lidi zastavuje. Sledujeme její zpívání na ulici, první stálejší angažmá v klubu La Gerny, kde je jí na míru ušita její budoucí image, přeskakujeme její vzlet a ocitáme se v Americe, kde se úspěšná zpěvačka opět setkává s nepochopením a utápí se v alkoholu, lécích a Marcelovi. Hra se soustředí především na tu odvrácenou tvář slávy a Edithin vztah k Marlene Dietrich, který je vykreslen velmi zajímavě. Ty dvě se setkávají poprvé v La Gerny, kde tehdejší hvězda zazpívá Edithinu píseň. Obě si jsou navzájem protiklady - Marlene vysoká, bohatá blondýnka s vybranými způsoby, Edith krpatá, chudá, nevychovaná bruneta. Den a noc. Ale jak říká v jednom momentě Marlene - "Ty jsi stejně tak vrabčák, jako já válečná hrdinka. Vzešly jsme z té samé reklamy". V Americe obě vystupují ve stejném varieté. Marlene, která nenávidí neúspěch (dokonce i cizí), se snaží Piaf vnutit publiku, a nakonec se jí to i podaří, což má za následek rivalitu mezi oběma, která vygraduje opravdu roztomilým rozhovorem na jevišti kabaretu. Zároveň s prvním Edithiným vystoupením v Olympii se ovšem její život hroutí díky smrti Marcela.
Poslední část hry se soustředí na nemocnou Piaf upoutanou na vozík - její vyšinutou a nezlomnou povahu, která místní ošetřovatelky dohání k šílenství a z řeckého kadeřníka Thea ("Marcel byl ten, koho milovala, Theo je ten, na kterého čekala") se snaží vycepovat zpěváka, kterého si chce vzít a vystupovat s ním ("Napiš nám písničku. Ale nezapomeň, že Theo neumí zpívat!"). A pak... po svém vysněném vystoupení... umírá. A Marlene spolu s Paříží přichází k jejímu hrobu.

A po dvou hodinách byl konec a já stojím a tleskám. Kristína Turjanová v titulní roli byla naprosto dokonalá (a to říkám já, která většinou kouká jen po pánech). Spolu s Marlene Karin Olasové stvořily opravdu intenzivní zážitek. Především ale Kristína, která se celou dobu potácela z jednoho extrémního emočního rozpoložení do dalšího a přitom celou dobu božsky zpívala. Zastínila tak všechno a všechny ostatní. A to jsem si původně šla šansony jen přetrpět. Myslím, že na konci i slza ukápla.

Amadeus - Slovenské národné divadlo, Bratislava

Amadeus byl od začátku už jinší kafe. Na Amadea se musí jít, i kdyby na chleba nebylo. A to i přesto, že ani ne před měsícem jsem byla na Mozart!ovi. Představení bylo tentokrát situované do Mahenova divadla a už při odchodu ze šatny jsem se ve dveřích potkala s Jiřím Machem (třeba hlavní role v Probuzení jara), takže večer začal příjemně.

Co si pamatuju z filmu? Zívajícího císaře, Salieriho, Requiem... no moc toho není. Hra Petera Shaffera ve mně zůstane asi o hodně déle. Příběh dvorního skladatele Salieriho u císaře Jozefa II., který se náhle cítí ohrožen, když do Vídně přijíždí bývalé zázračné dítě - nyní neotesaný spratek a ještě k tomu ze Salzburgu - Mozart, zná asi každý. Vidět ho ale naživo ve 3 hodinách je něco neuvěřitelného.

Když jsem pak šla nočním Brnem pěšky domů, spustila se kaskáda myšlenek. Proč máme za potřebí se ubíjet podobnými příběhy? Proč zas a znovu usedáme do sedadel, abychom hltali příběh, který se nám na dosah ruky odehrává, během několika okamžiků si zamilovali postavy, smáli se s nimi, plakali pro ně a najednou pár minut potlesku a všechno je pryč. Nic nebylo skutečné a už se to nikdy nezopakuje. Mozartův život nebyl před pár minutami tak nemilosrdně utnut a zašlapán do země žárlivým Italem. A co teprve herci? Každé představení opakující prostřednictvím svých rolí ty samé chyby. Je to zvláštní věc takhleta schopnost předávat a přijímat emoce. Jak pijavice se připojit na cizí život... to bude možná ten důvod, proč žádný nehledám. Tohle je mnohem opojnější a zajímavější. A navíc každý večer ve společnosti někoho jiného. V Amadeovi to byl především trojúhelník Salieri - Mozart - císař (neboli naprosto bravurní Martin Huba - tragický i výstřední Ondrej Kovaľ - roztomile vznešený Vladimír Kobielsky).

Bylo zajímavé srovnat některé momenty se zmiňovaným Mozart!em z MdB (bez Salieriho). Každé se soustředí na jiný aspekt a zachovává jen podobně laděnou postavu Mozarta (i když ten Kovaľův na konci dospěje mnohem výrazněji).

Mozartova hudba je stále ve vzduchu, většinou na živo obstarávaná komorním smyčcovým orchestrem posazeným hluboko ve scéně, v operních útržcích, nebo v klavírním podání některé postavy. Nádherná scéna se odehrává při prvním (tedy vlastně druhém) setkání obou skladatelů, kdy Salieri Mozartovi složí přivítací pochod a Mozart jej v mžiku převariuje v Non piu andrai.

Je tam příliš mnoho not.
Ne, je tam přesně tolik not, kolik je potřeba.


A už jsem říkala, že mám Slováky ráda?

Tramvaj do stanice Touha - Divadelní a taneční škola, University of Florida

Když už jsem nestihla Korejce, rozhodla jsem se, že navštívím jiné cizojazyčné představení (Slováky nepočítám a Polákům nerozumím). Tennesse Williams. Kočka na rozpálené plechové střeše byla taková... jiná... než hry, na které jsem zvyklá. Tramvaj do stanice Touha dvojnásobně.

Prvně si stále nemůžu v hlavě urovnat svůj dojem z celého ztvárnění. Nevím, jestli to bylo tím, že člověk není zvyklý koukat na hry v angličtině, nebo mají za oceánem jinou metodologii divadla. Celé to působilo tak nějak zvláštně, vzdáleně, trochu afektovaně, místy dost realisticky surově (když si postavy šly po krku). O postavách člověk přemýšlel, ale nijak s nimi nesoucítil. Nicméně představiteli havní mužské role Stanleyho se podařilo, že byl od začátku do konce tak odpudivě děsivý, že ocitnout se s ním osamotě v jedné místnosti, uteču pryč (a to i s vědomím, že to byla pouze role) - to se mi snad ještě nestalo.

Příběh sám o sobě není nic světoborného a z mikrohlediska je docela nudný. To takhle přijíždí Blanche (zvyklá na pohodlí a přepych) do New Orleans (zajímavě celou dobu podkreslované živým klavírem a trumpetou) za svojí sestrou Stellou (toho času těhotnou) a jejím manželem Stanleym (takový primitiv). Se sebou si kromě kufru šatů a šperků přiváží i pár kostlivců ve skříni (například poměr se 17 letým studentem). Těžko popisovat děj, když není toliko důležitý. V podstatě jde o postavu Blanche, která se divákům pomalu a postupně odkrývá, na povrch slušná dáma se snaží svést všechno mužské, co se jí ocitne v dohledu, až nakonec skončí potupně znásilněna Stenleyem na podlaze obývacího pokoje. Přitom nejde ani tak o to, že by postavy procházely nějakým vývojem. Ono v nich všechno je již na začátku, pouze se to správnou konstelací událostí vyplaví ven. Strange.

Strange.

18. 6. 2010

Trauma (2009)

Mezi státnicovou otázkou číslo 4 (náhodnostní algoritmy) a 11 (kvantové automaty) jsem se na chvíli nechala unést do jiného světa. Ze studijních důvodů samozřejmě. Bear McCreary, abych byla přesná. Ano, skladatel. Jak jinak než filmové hudby. A ano, exkurze se poněkud zvrhla nezamýšleným směrem.

Trauma je jedním z pečlivě vykonstruovaných náborových seriálů, které glorifikují jistou profesi. Tentokrát paramediky a jiné záchranářské profese, kteří si to brázdí silnice v sanitkách nedbaje silničních zákonů, nebo létají vrtulníkem (nedbaje zákonů leteckého provozu). Je celkem vtipné, jak podobné seriály vždy jinou profesi ve stejném oboru bagatelizují. Nejprve tu byla Pohotovost. Doktoři a medici nám byli představeni jako pilíře nemocničního světa. Nedávno jsem narazila na střízlivou Nurse Jackie. Tady naopak jsou v hlavní roli nemocniční sestry (a bratři) a doktoři jsou tu vykresleni jako něco otravného nebo povýšeného nad vše živé (metrosexuální doktor Coop a doktorka O'Hara vždy na podpatcích a v upnuté sukni). V San Francisku (konečně žádný New York, Los Angeles nebo Miami) vše visí jen a pouze na paramedicích (sestry se tam snad ani nevyskytují a doktoři jsou těmi, kdo slízně všechnu smetanu za tvrdou dřinu, kterou paramedici odvedou v terénu). A víte co? Ono to moc dobře funguje! Tedy fungovalo - přesně 18 dílů, po kterých se NBC rozhodlo, že by to už stačilo (nu což, však ještě ke státnicím zbývají 4 otázky).

Pilot nás uvádí do děje. Někde ve městě se stane nehoda, jakých se denně stávají desítky. Linka 911 se rozezní, sirény se rozeřvou, rotory se roztočí a pečlivě nacvičené profesionální pohyby zachraňují naprosto anonymní život... aby pak skončily v plamenech a létajících troskách. A životy se mění. Po dramatickém úvodu se může divák konečně seznámit s postavami - blonďatou, talentovanou Nancy, nováčkem Glennem, šíleným a trochu labilním paramedikem ve vrtulníku Reubenem (se sympatickou přezdívkou Rabbit - hraje ho šílený kapitán ze Sunshine), jeho pilotem Marisou a posádkou dalšího sanitního vozu - černochem s rodinou Cameronem a gayem na energodrincích Tylerem (perfektní postava).

Celý koncept staví na zdání akčnosti a profesionality. Člověk si až řekne, že jeho život je v dobrých rukou a pokud se mu něco stane, všichni se budou moci přetrhnout, aby ho zachránili. Během (skoro) každého dílu je nám několikrát představen lehký úvod do problematiky (většinou tak minuta před událostí, ne dostatečně na to, aby nás zainteresované postavy začaly zajímat), následně se něco nepříjemného stane (nehoda, hromadná nehoda, autonehoda, hromadná autonehoda, pracovní úraz, letecká katastrofa, lodní katastrofa, sniper, maniak s pistolí, přepadení banky a podobně) a naši hrdinové se pouští do akce (občas je úvod úplně vynechán a začínáme příjezdem záchranářů - obvykle domácí násilí). Vtipné je, že i když se toho moc nového vymyslet nedá (na rozdíl od doktorských seriálů paramedici musí pacienty udržet jen naživu po dobu nezbytně nutnou), nepůsobí to monotónně. Jakmile je pacient předán v nemocnici (ať už živý nebo mrtvý), většinou o něm už neuslyšíme (pár výjimek se najde - většinou děti, nebo úrazy, které mají na hrdiny přímý dopad).

Paralelně s prací mají některé postavy i soukromé životy (i když se nám snaží vsugerovat, že pracují 24/7). Až na Camerona (kde je manželka obvykle v konfliktu s předkládaným způsobem života) se i na tuto část seriálu dobře kouká (navíc je hodně minoritní) a vztah Nancy - Rabbit baví. Naopak vztah Glenn - jedna z rezidentek nebaví, ale vynořuje se až ke konci. No a Tyler, Tyler spíš mluví než koná. Nejlepší momenty? Marisa si nechá ukrást vrtulník, noc u Tylera, Tyler dispečerem, Rabbit vs skříň - je toho hodně.

Nemůžu se ale ubránit myšlence, že za tuhle zábavu lidstvo neuvěřitelně utrácí. Jen těch rozmlácených, rozstřílených sanitek a osobních aut. Toho leteckého benzínu, který vypil vrtulník. Pokud nějaký dojem Trauma vyvolává, tak ten, že to určitě nebylo levné. Nicméně teď už bude existovat na věky a mně je trochu líto, že postavy spolu s 18. dílem přechází do srdeční zástavy. Když už nic jiného, tak si člověk při sledování mnohem více uvědomí, jak zázračný stroj lidské tělo je, a jak málo stačí, aby se všechno kolem něj začalo hroutit. Pokud po tomto seriálu nezačnete přemýšlet nad kariérou v sanitce, tak je s vámi něco hodně špatně.

A co se týká Beara... tož znělku složil pěknou.

7. 6. 2010

Tento způsob léta...

Ode dneška začíná být cestování po Brně dobrodružstvím pro silné povahy. Město usoudilo, že druhý největší dopravní uzel potřebuje provětrat základy. Je to přesně ten uzel, který odděluje půlku města, kde bydlím, s půlkou města, kde pracuju. V důsledku to znamená, že všechny šaliny jím dříve projíždějící, jsou (z mého pohledu) náhodně rozdistribuovány do jiných koutů města (dnes jsem zjistila, kam mě dovezou dvě z nich... a moc se mi to nelíbilo). První den jsem tedy zvolila odvážný styl dopravy typu "náhodná procházka" (spočívá v tom, že se snažíte tím, co jede kolem vás, přiblížit na zastávku, která je o něco blíž vašemu cíli). Tato heuristika nakonec skončila 3 přestupy s čistým časem něco kolem 40 minut (optimální řešení v době před rozkopem je 20 minutový přímý spoj). Jediná výhoda snad je, že v proudu lidí, kteří se snaží nespadout při běhu za spoji do příkopu (nebo nazakopnout o všemožně trčící kolejnice... případně nepadnout za oběť zmatenému řidiči, který netuší, kde se to najednou octnul) potkáte plno známých tváří (během dne tudy celé Brno projde nejméně jednou).

28. 5. 2010

Ester II


A Esterka je touto dobou snad už v Jindřichově Hradci. Bude se mi stýskat, je to neuvěřitelně pozitivní zvířátko. Při úklidu mi nejprve odnesla smetáček a pak i lopatku.

26. 5. 2010

Ranní seznam

1. Algoritmy
2. Literatura
3. SWITCH
4. můžu jít spát
5. citace úvod
6. Obsah CD

(But I went anyway)

Noční seznam

1. Algoritmy
2. Literatura
3. SWITCH
4. můžu jít spát

(ještěže jsem si zapomněla připsat "Vymyslet obsah CD")

20. 5. 2010

Mozart!

Vždycky když přijdu z divadla domů, mám tendenci jít hledat na stránky hvězdičky, které bych zaklikla. A ono nic... stejně by mi nestačily, ať by byl jejich počet sebevětší.

Muzikál Michaela Kunze a Sylvestera Levaye se dívá na Mozarta z úplně jiné stránky, než bych čekala. Biografická fakta ustupují nitěrnějšímu příběhu, který ukazuje Mozarta jako svobodomyslného naivního umělce ve vybraných etapách jeho života. Umělce, který nezapadá do barokní (nebo spíš rokokové) společnosti (a to i tím, že je jako jediná postava oblečen moderně). Těžko říct, co má divadelní Mozart společného s tím opravdovým. Autoři jeho jméno použili především kvůli příběhu na pozadí, který diktuje sled měst a dat promítaných na pozadí, ve kterých se divák stejně za chvíli ztratí. Nedůležité.

Podstata geniálnosti tohoto představení netvkví ve vzdělávacím charakteru, nýbrž v čistých emocích a nesmírně nápadité vizualizaci. Prvnímu bodu vévodí samozřejmě Mozart (i když by se mohl klidně jmenovat úplně jinak) - postava pohrdající autoritami, žijící životem, který jeho otce připravuje jak o iluze, tak o peníze, a podléhající intrikám chamtivých lidí kolem. Aleš Slanina se tímto výkonem posunul z příčky "toho už jsem někde viděla" na "těším se, až ho v něčem uvidím znovu". V paměti mi utkvěl i Jiří Mach v roli Mozartova pomyslného protivníka hraběte Colloreda, který má pár opravdu pěkných scén. A taky v každé roli, ve které jsem ho prozatím zaregistrovala (Evita, Probuzení jara), působí absolutně jiným dojmem (respektive nečíst obsazení, neuvěřím, že je to ten samý člověk).

Prvotní vizuální dojem se dá vystihnout jen slovem "smashing". Tři jednoduché, červené hloubkové plány, každý z nich s možností naprostého uzavření, nebo vytvoření průchodu třemi pohyblivými deskami. Na první pohled jednoduchá věc se kterou se dá neuvěřitelně kouzlit - rychlé uzavření působí klaustrofobním dojmem, otevírání může evokovat roztahování opony, nebo otevírání dveří, kterými lze nahlédnout do vzdáleného prostoru. Přidaná projekce vytváří na jednolitých stěnách tapisérie, když se nacházíme v pokojích, nebo typické architekturní prvky, prochází-li se městem. Vrcholem geniality je optická jízda kočárem, která působí hyperrealisticky i když se samotný kočár nepohne ani o milimetr.

Píší rockový muzikál. Nejsem na tyhle styly odborník, rock se tam jisto jistě vyskytl, ale nemohla bych vybrat žádný styl, kterým bych celkový dojem charakterizovala. Sem tam se vynoří i tóny samotného Mozarta - většinou, když si někdo pročítá jeho partitury, nebo melodie z Requiemního Dies Irae použitá pod slova, kterými Mozarta deptají přítomné hlasy. Co mě ale několikrát napadlo bylo slovo film. Jednak k němu odkazovaly ony informativní popisky "kde a kdy", druhak jsem si víc než v jiných muzikálech uvědomovala, že zde existuje něco jako orchestrální téma, které není součástí písní. Jak jsem před chvílí zjistila, pan Levay složil hudbu ke Žhavým výstřelům. Interesting.

A nakonec - samozřejmě konec. Requiem. Montáž Mozarta v jehož ruce se míhá brk a projekce přibývajících not na osnově. Všechno samozřejmě přehlušené živou hudbou. Taková divadelní dvojexpozice, jejíž účinek na diváka je maximální. Bravo maestro.

16. 5. 2010

Ester

Salla se momentálně nachází ve stavu usilovného hořekování nad stagnující diplomovou prací... tedy... zbývá jí jedna jediná kapitola. A pak samozřejmě kritika ze strany vedoucí, která... bude. Takže nespí, dovolenou si vzala, dnes místo oběda vypila dvě kávy... Ale když se objeví ušaté stvoření, které potřebuje pomoc, jde všechno stranou. A tak je tu další příběh, doufejme že se šťastným koncem.

Bylo nebylo, na internetu se objevila jedna fotka. Na té fotce by nebylo nic divného, kdyby z ní na náhodného návštěvníka nekoukaly vyděšené černé oči z klícky pro křečka. Ano, údajně 30x30 cm. Vždycky jsem si myslela, že když si pořizuji zvíře, pořídím k němu nejprve výbavu. Někteří lidé to ale dělají pravděpodobně naopak. Obhajoba: "my jí chtěli pořídit větší pelíšek, ale děti jsou alergické" z úst dospělé ženské jsou opravdu napováženou. Zvlášť, když králíkovi je kolem půl roku a z oné miniaturní klece měl zákaz vycházek. Prý "hlavně ji z té klece nepouštějte, jinak ji už nechytíte". A víte co? Před chvílí (hned poté, co se mi podařilo setřást to stvoření z klína) to samo dobrovolně vlezlo do klece a začalo chroupat seno. Škoda že je Felix takový žárlivec a ukousl by jí na místě hlavu.




13. 4. 2010

Příběh

Jeden nedávný příběh osudu ze severu naší Republiky, který se opravdu stal. Neprožívat ho virtuálně společně s hlavní aktérkou, neuvěřím.

Začíná obyčejnou koupí králíka. Králík se stane ihned miláčkem rodiny, hlavně malého syna oné paní. Kluk ale začne vykazovat známky alergie. Léčba není účinná, králík musí z domu. Paní je jedna z těch zodpovědnějších a týdny pátrá po nové rodině, každého zájemce, který se jí jen trochu nezdá, odmítne. Několikrát své rozhodnutí mění, ale nakonec s těžkým srdcem králíčka dávají kolegyni jejího manžela, aby věděli, jak se mu daří.

Uplyne nějaký ten týden a paní naprostou náhodou nachází při cestě městem u popelnic v krabici dalšího králíka. Bere ho samozřejmě domů a začíná pro něj hledat nové bydlení. Králík je poněkud zacuchaný a neudržovaný. Každým dnem, co je králík u nich, sílí její podezření, že jí je na něm něco povědomého. Snaží se kontaktovat majitelku jejich původního králíčka, ale ta nereaguje. Celý příběh končí několika fackami. Byl to on. Teď už ho nedá a raději bude dál hledat alternativy. Synovi se prý prozatím alergie znovu neobjevila.

12. 4. 2010

Fastlane (2002)

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Nebo taky, že zlo plodí jen další zlo. Oba tyto slogany mají v tomto případě pravdu. Pod oním počátečním zlem si je nutno představit dvě hodiny strávené u Svítání. Pod druhou částí pak Fastlane. Propojujícím prvkem je Peter Facinelli, který byl snad jediným světlým momentem prvního jmenovaného a jestli mu Meyerová nenapsala do Eclipse víc jak Novoměsíčních 5 minut, tak s ní nadobro končím! Vlastně první zastávkou na této cestě byla Nurse Jackie, jejíž první řada byla taková jednohubka a teď tvoří jen zanedbatelnou položku v úterní dávce emocí (mimochodem, na tenhle seriál se dá dost dobře koukat už jen kvůli postavě Jackie). Ale teď se vraťme do časů, kdy první série měla ještě automaticky 22 dílů. Fastlane u tohoto čísla i zůstal, katové existovali už tehdy, ale narozdíl od poslední doby se celý ten čas bojácně neplazil při zdi a nepřetvařoval se.

- They may be lesbians, but they have not to stay lesbians
- Van thinks he can turn them
- I let you on a little secret. You are the reason lesbians become lesbians


Fastlane začíná pětiminutovou smrští akce na ploché dráze, na jejímž konci je jeden snajperem odstřelený utajený policista, jedno rozmlácené auto, spousta mrtvých padouchů, chybějících 100 000 dolarů a naštvaný policejní důstojník Donovan "Van" Ray. Vítejte u LAPD. Pilot, jako vždy, musí nastavit výchozí pozici pro seriál. Obvykle v něm něco starého končí a něco nového začíná. Stejně tak jako v Unusuals je hlavním spouštěčem smrt partnera ve zbrani a logickým pokračováním získání nového. V tomto případě je jím bratr padlého vystupující pod jménem (detektiv) Deaqon Hayes. A když to není ženská, musí to být samozřejmě černoch. Navíc do hry vstupuje Billie (něco, co uteklo z Beverly Hills, ale nehraje to tak špatně, jak by se dalo čekat), policejní důstojníce řídící unikátní operaci Candy Store s velice výmluvným heslem "What we seize we keep, what we keep we use", takže její centrála je neustále plná zabavených luxusních aut, motocyklů, šperků, peněz, drog... které jí jsou neustále k dispozici. Jediné, co jí chybí, je personál, kterýžto najde právě v Deaqovi a Vanovi. Odznaky jim zamče do trezoru a od té chvíle se stávají nejutajenějšími z utajených policistů, jejichž náplní práce je chovat se jako zločinci pro dobro věci. Sounds like fun?

V první řadě tři písmenka - McG, duchovní otec a producent Fastlane. Z pilota vytvořil nejen zábavnou jízdu, ale především vizuální předurčení celé série. Režisérsky je to takový hybrid Johna Woo (estetika Face Off) a Davida Finchera (průlety kabeláží apod.), všechno je zatraceně cool, nájezdy kamer, výrazy herců, zpomalené záběry, retrospektiva, hraní si z obrazem... všeho všudy jeden z nejlepších seriálů, co se téhle stránky týče. A překvapivě není vypiplaný jen pilot, jak se bohužel v poslední době častěji a častěji stává, ale úroveň se drží stabilně vysoko až do konce. Takhle bych si představovala moderní verzi Miami Vice. Ze současných seriálů se o oživení tohoto žánru snaží Dark Blue (mimochodem také z LA) a spíš než aby oslňovalo, tak pomalu skomírá (i když dalších pár dílů na zkoušku v létě dostane). Oproti Fastlane je ale značně slow a i herecké výkony jsou takové ospalé.

V rámci zachování atraktivity alternativní LA obývají jen badass nigga gangsteři, drogové kartely a ženy s postavou modelek. Naprosto všichni vlastní jednu, lépe dvě, zbraně, které tasí při každé příležitosti. Když se náhodou někde mihne něco jako civilista, poslouží pravděpodobně jako rukojmí. Všichni vlastní luxusní auta s datem výroby v 70. letech. Většinu času tito obyvatelé tráví v klubech, na soukromých večírcích, nebo jiných akcích, kde se všechny ženy v úsporném oblečení vlní v rytmu kalifornského popu, repu apod. Když už jsem u té hudby, tak musím uznat, že se tu pracuje s písničkami velmi dobře (za vrchol geniality považuju sekvence v Defense, kde se střídají montáže boxu a automobilového závodu za zvuků "Time And Time Again" od Papa Roach, což je, předpokládám, nějaká populární formace přelomu tisíciletí). V podstatě stejný mechanizmus, jako Supernatural a rock.
Co mě pobavilo je fakt, že taková akce v utajení může mít dva pozitivní konce. 1. vše půjde podle plánu, získají se potřebné důkazy a zločinecká organizace se otřese v základech. 2. vše nepůjde podle plánu, bad guys budou vyprovokováni, tasí se zbraně a naši policisté budou nuceni všechny postřílet. Ne že bych to počítala, ale ve většině dílů vyhrává konec s číslem 2. Dobré řešení pro stát s přeplněnými věznicemi.
V neposlední řadě je tu takové zajímavé zjištění - hrdinové seriálů tohoto typu nemívají rodinu, nemívají přátele (krom kolegů) a žijí prací. Jedná-li se o muže, jsou většinou promiskuitní (v Slippery Slope Van potká dvě ženy, které v rámci jiných dílů "svedl", a skončí nahý připoutaný k posteli - don't ask). A divákům je to předkládáno jako ideál.

Po dějové stránce se mi líbí vzít si na pomoc obě dvě zmíněné show - tedy Unusuals a Dark Blue. Všechny tři totiž začínají v prvním díle kompozicí nového stavu v zaběhlých kolejích policejního života (2x LAPD, 1x NYPD). Unusuals dál volí poněkud nešťastnou cestu. Snaží se v rámci jednoho dílu vnutit divákovi postavy tím, že naplno odkryje jejich karty a pak vyšle signál - zajímá-li tě problém některé z nich, musíš se dívat dál. Dark Blue je poněkud mírnější, staví spíš na morálních otázkách a diváka chytá na jeho zvědavost, jak moc na temnou stranu ti kladní zajdou, a problémy postav nechávají jako záložní plán (chcete vědět, co to má Carter za prášky? Zajímá vás temná minulost Jaimie? Odejde od týmu Ty protože se mu narodí dítě? Dívejte se dál) . Fastlane je přímočařejší. Akce, akce, akce, cool postavy (ovšem pozor, ploché nejsou v žádném případě), akce, akce, akce. Něco jako děj se objevuje v podobě Rollanda Hilla z Internal Affairs, který chce co? Co? Bohužel jako vždy operaci Candy Store zrušit a sebrat tak klukům jejich zábavu (are they cops that look like criminals, or are they cops that act like criminals?). Občas se v rámci dílu objeví něco z minulosti postav (Billie a drogy, Van a jeho zavřený otec, Deaq a jeho rodina), ovšem tvůrci v žádném případě nic před diváky netají s příslibem budoucího odhalení. A ve finále to zatím Fastlane dotáhl na víc dílů než zbylé dva v součtu.

Popravdě, nedokázala jsem si Facinelliho představit v akční věci. V Nurse Jackie je to takový cocky asshole (abych byla přesná), ve Stmívání zase dobrota sama. Ve Fastlane z Vana vytvořil lamače dívčích srdcí a ultimátního idola (nebýt toho charizmatickýho hlasu, tak ho nepoznám). Myslím, že kdyby byla cílová skupina tohoto seriálu dívky 18+, tak běží do teď. Vůle psát diplomovou práci, když vám něco takového leží jen dvě kliknutí daleko, je na bodu mrazu. Ale úderem července jsem rozhodnutá Fastlane otitulkovat. Zaslouží si to... a nebo si zasloužím já ještě chvíli v tomhle světě strávit.

Edit: Právě jsem zjisila, že na DVD byla písnička Time and time again vyměněna za jinou a dosti mě to rozladilo. Scéně to uškodilo. Původní verzi jsem si ale prozřetelně vystřihla.

9. 4. 2010

Akce Rubín

Denno denně se v republice nachází toulavá zvířata, která potřebují domov. Občas se mezi nimi objeví i králík. V úterý přišla do naší králičí sekty zpráva, že v Brně pobíhá jeden už týden po frekventovaném parku. Tím "parkem" byla myšlena tráva mezi chodnikem, Billou a panelákama. Králíček měl své obydlí v tújích.

Úterý
Vybavení - deky, polystyrén, 1 baterka
Počet lidí: 6
Na místo přicházíme v 19 hodin. V 19:30 králík opouští túje. Vybaveni dekami a polystyrénem se jej snažíme dostat do prostoru, kde proti němu budeme mít šanci. Po třech pokusech hon v 20:30 končíme. Přestává být vidět. Nejmenší vzdálenost od králíka - 1 metr.

Středa
Vybavení - deky, 2x 4 m ohrádka, přepravka na kočky, 2 baterky
Počet lidí: 9 + děti
Na místo přicházíme v 19 hodin s neprůstřelným plánem - ohradit králíkovo obydlí a vyhnat jej do ohrádky, kde bude polapen. V 18:45 se místní děti pouští do akce bez vybavení a dozoru. Králíka vyhání z tújí a ten, honěn v zápětí psem, utíká do mnohem většího a nepřístupného komplexu tújí. Snažíme se králíka najít, ale marně. Ve 20:30 akci končíme. Nenavázán ani oční kontakt.

Čtvrtek
Nikdo nemá čas, králík spatřen večer, potvrzena skutečnost, že se do svého starého obydlí bojí vrátit.

Pátek
Vybavení - deky, prostěradla, polystyrén, 2 x 4m ohrádka, 8 m pletivo, přepravka na kočky, 3 baterky, 1 strážní baterka, odchytová klec na kočky, 2 x 0,7 l bílého vína.
Počet lidí - 9 - 12
Na místo přicházíme v 18:30. Klec je nastražena na oblíbeném vyhřívacím místě. Čekáme. 21 h - je tma, pozorujeme králíka, králík pozoruje nás. Klece si nevšímá. 21:15 - docházíme k závěru, že králík do klece jen tak nevleze.
Rozhodujeme se králíka obklíčit, i když prostor je mnohem větší než možnosti našich ohrádek. Pokoušíme se králíka dezorientovat přímým světlem. Akce se vymyká kontrole, není centrální plán, nervy tečou a králík uniká otevřenou skulinou. Všichni jsou naštvaní, končíme, ohrádky se odnáší k autům.
Králík je spatřen mezi paneláky. Padá nápad pokusit se o odlov ještě jednou. Ohrádky se vrací z auta. Králík spolupracuje a vydává se směrem, který chceme. Opět ho obkličujeme, ovšem bez jedné ohrádky. Králík utíká do svého starého obydlí, což se ukazuje jako jeho největší chyba. Túje obkličujeme, kde nestačí ohrádky, poslouží deky, prostěradla a polystyrén. Králík je uvězněn uvnitř, ovšem není jak ho dostat ven. Je 21:45.
Dvě děvčata se odvážně pouští tam, kam se dosud nikdo nevydal. Tedy do hlubin tújí, které dlouhé roky sloužily jako smetiště... a radši nedomýšlet. Z útrob prosvítají ven světla baterek, ale králík se úspěšně schovává. Čas běží, akumulátor naší nejsilnější baterky pomalu dochází. Občas honíme kelímek místo králíka.
22:15 králík spatřen, zaměřen a dopaden. Všichni jsme zmrzlí a špinaví. Rozdělujeme se do aut a i s králíkem, pracovně pokřtěným na Damiána, se vydáváme domů.

Dnešní noc Damián stráví u mě, zítra dostane plný veterinární servis a pak se přesune k jedné ze záchranářek, která se postará o jeho rekonvalescenci. A pak... pak Damián dostane novou rodinu.

Zde dokumentace páteční záchrany