Poslední představení letošního předplatného skončilo před pár hodinami. Když se mě máma zeptala, co se mi na něm nejvíc líbilo, odpověděla jsem, že nemožnost shrnutí celé hry jednou větou (ona si odpověděla, že hudba). Tříhodinový příběh Jindřicha II Plantageneta a Tomáše Becketa. Nebylo to jednoduché (publikum z předplatného je bohužel dosti odlišné od publika festivalového a ruší!!! Nesnesete-li dlouhé hry, informujte se dopředu a nelezte na ně. Děkuji).
Samotný rámec děje je zasazen do 12. století mezi šlechtu a soustředí se na výše zmíněné postavy, které i přes svůj odlišný původ začínají jako přátelé a posléze končí jako... chtělo by se říct nepřátelé, ale je to složitější. Hloubka všeho totiž tkví hlavně ve vykreslení světů, ve kterých jednotlivé postavy žijí (požitkářský světský anglický dvůr, kde je myšlení považováno za nezdravé, lidské morální nitro, které si vybírá cestu dobra i přes logické nevýhody, církevní sféra a intrikující Řím) a především v nádherně odsouzeníhodné postavě Jindřicha II., s nímž člověk občas soucítí (i kdyby neměl). Petru Štěpánovi se povedlo do ní dostat neuvěřitelný život, že její reálnost a zmítání se ve svém omezeném pohledu na svět až zamrazilo. Aspoň na divadle nemám pocit, že jsem ošizena o postavy a místo nich mi jsou vnucovány kategorizované obrázky vystřižené z katalogu na drátkách (což se mi v poslední době při koukání na filmy celkem často stává).
V chladných, drátěno-plechových kulisách sledujeme zásadní problémy nejvyšší z vysokých vrstev té doby - peníze, zábava, jídlo... abychom hned v zápětí potkali opačný extrém, když se Becket s Jindřichem za bouřky vnutí do jedné saské chatrče a s jejími obyvateli zachází jak s věcmi (zvlášť s dívkou, kterou tam najdou), zároveň ale poprvé probleskne Becketova pravá tvář, což ale v důsledku stojí život jeho milenku (scéna mezi opilým Jindřichem a rezignovaným Becketem k tomuto vedoucí je mrazivá). Přelom nastane ve chvíli, kdy při tažení do Francie Jindřich Becketa vnutí do funkce arcibiskupa Canterburského k nelibosti celé církve. Nicméně tímto okamžikem se s Becketa stává Jindřichův negativ a ve jménu božím nachází ztracenou odvahu a čest. A začíná konat dobro a trestat zlo, což se ne vždy slučuje s vládními záměry. Mezitímco hledá azyl ve Francii a pomoc v Římě, Jindřich neví, jestli ho víc miluje nebo nenávidí a veškerý svůj vztek ventiluje na své disfunkční rodině (respektive on je její jediný disfunkční prvek). Dobře to neskončí...
Když už jsem zmínila Petra Štěpána (když si vzpomenu, jak jsme si při uvedení Čarodějek říkali, kdo to jen může být, musím se smát), musím zmínit i jeho protipól - Petra Gazdíka. Jeho Becket sice nemá tolik vnitřního prostoru jako Jindřich, ale zahraný je skvěle. Ženské postavy jsou redukovány na objekty pro mužskou spotřebu a královnu s královnou matkou, které sice mohou beztrestně projevovat o něco více vlastního názoru, než všichni ostatní, ale jsou stejně deformované jako zbytek šlechtického světa (a následně odkázané do patřičných míst). Celým dějem probleskují dvě postavy (opět roztomilý Isteník s neméně roztomilým Matějkou), které do tíživé atmosféry přináší až absurdní humor (Viva la France), což hru dělá o něco stravitelnější pro běžného diváka (který například trpí u Třech sester a na Godota by čekat nevydržel).
Pro scénu je typická hra se světlem a prostorem. Zvlášť postupné prohlubování mizanscény v první polovině hry je nápadité. Mým favoritem ale zůstane setkání Jindřicha a Becketa v noční, sychravé Francii - ohraničení malého prostoru pomocí průhledné záclony, mlha doslova se válející po zemi a projekce evokující noční, větrnou, zamračenou oblohu. Z dějové stránky bych pak jednoznačně vybrala večeři, při které Jindřich dost nevybíravým způsobem oznamuje svůj úmysl korunovat svého syna jen proto, že mu to dává příležitost vysmát se Becketovi.
Mám takový dojem, že tohle představení už neuvidím, ale setkání to bylo v jistém slova smyslu příjemné (pokud se tak dá charakterizovat stav, kdy vám zůstane v hlavě viset černá díra a kámen v žaludku). Viděla jsem sice věci s větším dopadem, ale Becket se rozhodně řadí k těm nejpropracovanějším. Nicméně jen pro silné povahy.
Samotný rámec děje je zasazen do 12. století mezi šlechtu a soustředí se na výše zmíněné postavy, které i přes svůj odlišný původ začínají jako přátelé a posléze končí jako... chtělo by se říct nepřátelé, ale je to složitější. Hloubka všeho totiž tkví hlavně ve vykreslení světů, ve kterých jednotlivé postavy žijí (požitkářský světský anglický dvůr, kde je myšlení považováno za nezdravé, lidské morální nitro, které si vybírá cestu dobra i přes logické nevýhody, církevní sféra a intrikující Řím) a především v nádherně odsouzeníhodné postavě Jindřicha II., s nímž člověk občas soucítí (i kdyby neměl). Petru Štěpánovi se povedlo do ní dostat neuvěřitelný život, že její reálnost a zmítání se ve svém omezeném pohledu na svět až zamrazilo. Aspoň na divadle nemám pocit, že jsem ošizena o postavy a místo nich mi jsou vnucovány kategorizované obrázky vystřižené z katalogu na drátkách (což se mi v poslední době při koukání na filmy celkem často stává).
V chladných, drátěno-plechových kulisách sledujeme zásadní problémy nejvyšší z vysokých vrstev té doby - peníze, zábava, jídlo... abychom hned v zápětí potkali opačný extrém, když se Becket s Jindřichem za bouřky vnutí do jedné saské chatrče a s jejími obyvateli zachází jak s věcmi (zvlášť s dívkou, kterou tam najdou), zároveň ale poprvé probleskne Becketova pravá tvář, což ale v důsledku stojí život jeho milenku (scéna mezi opilým Jindřichem a rezignovaným Becketem k tomuto vedoucí je mrazivá). Přelom nastane ve chvíli, kdy při tažení do Francie Jindřich Becketa vnutí do funkce arcibiskupa Canterburského k nelibosti celé církve. Nicméně tímto okamžikem se s Becketa stává Jindřichův negativ a ve jménu božím nachází ztracenou odvahu a čest. A začíná konat dobro a trestat zlo, což se ne vždy slučuje s vládními záměry. Mezitímco hledá azyl ve Francii a pomoc v Římě, Jindřich neví, jestli ho víc miluje nebo nenávidí a veškerý svůj vztek ventiluje na své disfunkční rodině (respektive on je její jediný disfunkční prvek). Dobře to neskončí...
Když už jsem zmínila Petra Štěpána (když si vzpomenu, jak jsme si při uvedení Čarodějek říkali, kdo to jen může být, musím se smát), musím zmínit i jeho protipól - Petra Gazdíka. Jeho Becket sice nemá tolik vnitřního prostoru jako Jindřich, ale zahraný je skvěle. Ženské postavy jsou redukovány na objekty pro mužskou spotřebu a královnu s královnou matkou, které sice mohou beztrestně projevovat o něco více vlastního názoru, než všichni ostatní, ale jsou stejně deformované jako zbytek šlechtického světa (a následně odkázané do patřičných míst). Celým dějem probleskují dvě postavy (opět roztomilý Isteník s neméně roztomilým Matějkou), které do tíživé atmosféry přináší až absurdní humor (Viva la France), což hru dělá o něco stravitelnější pro běžného diváka (který například trpí u Třech sester a na Godota by čekat nevydržel).
Pro scénu je typická hra se světlem a prostorem. Zvlášť postupné prohlubování mizanscény v první polovině hry je nápadité. Mým favoritem ale zůstane setkání Jindřicha a Becketa v noční, sychravé Francii - ohraničení malého prostoru pomocí průhledné záclony, mlha doslova se válející po zemi a projekce evokující noční, větrnou, zamračenou oblohu. Z dějové stránky bych pak jednoznačně vybrala večeři, při které Jindřich dost nevybíravým způsobem oznamuje svůj úmysl korunovat svého syna jen proto, že mu to dává příležitost vysmát se Becketovi.
Mám takový dojem, že tohle představení už neuvidím, ale setkání to bylo v jistém slova smyslu příjemné (pokud se tak dá charakterizovat stav, kdy vám zůstane v hlavě viset černá díra a kámen v žaludku). Viděla jsem sice věci s větším dopadem, ale Becket se rozhodně řadí k těm nejpropracovanějším. Nicméně jen pro silné povahy.
Žádné komentáře:
Okomentovat