Ignis Brunensis II

Spojení metalu a Edvarda Griega, peklo a nebe... nádherně pasující do vybrané hudby.



Rakušané neumí jen srdíčka, ale i čtverečky, pentagramy... A ty závoje nezhasínajících zlatých třpytek padající na vodní hladinu...

Rozhovory

- Dveře se otevírají. Kabina jede nahoru.
- Mohli bychom jet dolu?
- Dveře se zavírají. Kabina jede dolu.
- Děkuji

- Proč nemůže být 1,5 sudé číslo?
- ...

- 14
- Co 14?
- Počítal jsem, jak dlouho budeš potichu

What's this? V

So many things to write about and so little inspiration...

What's on the picture


a) new way to mine cole inside a city
b) new branch of local cemetery
c) archeological work in progress
d) oh my god! The apocalypse is near!

Ignis Brunensis

Miluju Brno

Star Trek beats Wolverine

Protože kina se plní dobrými filmy a já věčně nemám čas, rozhodla jsem se stihnout dva za jeden den. Stejně by mě to dříve či později čekalo, případně mrzelo. A ke každému mám pár postřehů, ze kterých se potřebuju vypsat.

Wolverine

Svět nepotřebuje Briana Singera. Ale X-Men očividně ano. Jak bylo napsáno v propagačním návodu k X3, X-Men staví na postavách, což ve trojce přestalo tak nějak platit - respektive se postavy staly nezajímavými. Origin se tedy vrací ke kořenům. Nebo by spíš chtěl. Několikrát se mu podaří divákům předhodit postavy, které ho zaujmou (Wade ve své (ehm) nezmutované podobě, Gambit, Bradley), a v zápětí je zašantročit do zapomnění. Takže nám zbývá jen Wolverine, přičemž Jackmana musel někdo při hraní patrně krotit, protože každá "lidská" scéna je co nejrychleji odbyta a smazána (za vrchol filmu považuju pobyt na statku) a Wolverin je zase plochý jak prkno. Na druhou stranu - sluší mu to.

Výhrady mám i k logice - tak především: seskok do moře s tělem plným adamantia, následný plavecký výkon a zázračné usušení se za svitu luny? Strykera na tom mostě z ostrova nikdo nepotkal? Logan se zapomněl podívat, jestli jeho milovaná na sobě má nějaké smrtelné zranění, ze kterého by pocházel ten litřík krve? Chyby skriptu vynechávám, ale Wadovi alespoň jednou zmizel meč ze zad.

Po leaknuvší verzi jsem tušila, že narativ se už zachránit nedá (konfrontace mezi hrdiny jsou nechutně schématické a předvídatelné), takže co hudba? Zmizel Skorpinok a objevilo se... nic. Powell nasadil vysokou laťku Phoenixem i ostatními tématy. Gregson-Williams se ve filmu moc nevytáhl (kdyby aspoň v závěru s Xavierem střihl variaci na main theme!). Maximálně chorálně podkreslená titulní sekvence skvěle padnula a spolu se střihem, stop-záběry a celkovou kompozicí tvořila druhou nejlepší věc celého filmu (ta první viz výše). Dokonce jsem u ní zapomněla, že Liev Schreiber mi už od Koule byl krajně nesympatický.

Star Trek

Má bilance - v kině jsem na Star Treku nikdy nebyla. Od začátku do konce jsem viděla jen Generations. Ze seriálů mi byla nejblíž Next Generation a Enterprise. Cestování časem ve Star Treku považuji za zrůdnost. Na jedné přednášce na Kopru, kam jsem omylem zabloudila, jsem se Johansona zcela vážně dotázala, co je to TOSka.

Dámy a pánové, drazí Romulané, Vulkánci, tribblové a Adoriánci, bylo to výborné. Sice mi naprosto uniká chronologie mezi jednotlivými částmi Star Trek Univerza, vztahy mezi Hvězdnou flotilou a zbytkem vesmíru, takže jsem netušila, zda se předpokládá nějaká elementární znalost určitých událostí (třeba mám být překvapená, že Kirkův otec se nedožil ani úvodních titulků).

Nový Star Trek je vším, čím Wolverin není - vyváženou směsicí zajímavých charakterů, vtipu a akce. Zajímavé je, že v tomto případě neodtahovalo herecké obsazení od postav (Bana, Urban, Pegg(!!!)). Dokonce ani na Sylara jsem si nevzpomněla. Winnonu Ryder jsem pro jistotu ani nepoznala.

Hudba perfektní. Ač při poslechu samotného soundtracku to není úplně ono, k filmu seděla. Zvlášť chorály při nádherných záběrech na romulanskou lodičku v černé díře braly dech. Odklon od Wagnerovského orchestru do typických Giacchinovských barev přidal tomuto filmu na jinosti, podobně jako více dokumentární kamera, vyžívání se v širokoúhlém zabírání krásy digitálních efektů a nejrůznější klouzavé průlety a otočky (zvlášť jedna sekvence na můstku Enterprise ještě s kapitánem Pikem). Sem tam lze zaslechnout Lost (markantní je to u Titanu), nebo v titulkách podobně koncipovaný kus, jako je Roar!. I skladatelé, jako malíři, mají svůj rukopis.

Tvůrcům se podařilo zkloubit jak nejlepší zásady kinematografie atrakcí, tak odkaz do minulosti - nejen "starými" známými postavami, ale i epizodkou s úprkem na ledové planetě před místní zvířenou (připomíná nejen plavbu do Theedu z Epizody I, ale podle mě i staré seriální epizody, kde se vždy neřešilo jen ohrožení globální, nýbrž i lokální, které hrdinům znesnadňovalo cestu, ale hlavní dějové linie se netýkalo).

Ve vesmíru bylo konečně ticho!

Škoda že TOSka i po tomto geniálním prequelu pořád zůstává objektem hodným zkoumání spíše z hlediska filmové historie než příběhu a postav.

shu1gui4

Před půl rokem jsem se radovala, když jsem z vlastních peněz pořídila novou knihovnu. Dnes jsem se dostala k tomu, abych se s ni pochlubila. Akorát na veškeré knihy u mě v pokoji bych potřebovala ještě dvě takové.

Evita

S Evitou mám opačný problém než s Bídníky. Znám ji. Až moc dobře (HBO forever).

V MdB se letos roztrhl pytel se známými tituly a hlavně muzikály, které považuji za elitu a které bych spíše hledala v repertoáru nějakého pražského renomovaného divadla s popovými hvězdami v hlavní roli.

Začaly jsme, zas po dlouhé době, skleničkou martini. Eva María Duarte de Perón by ten den oslavila 90. narozeniny. Jak symbolické.

Překvapila délka. Jen 2 hodiny. To je v poslední době podstandard, zdá se mi. Stejně jako u Pekla jsme netrpělivě očekávaly, jakou alternaci chytíme. Nejhorší je, pokud se v jedné roli střídá několik výborných herců - to aby člověk šel víckrát. A tak to bylo i s rolí Cheho - Dušan Vitázek, nebo Ján Jackuliak. Osud zvolil do role elegantního rebela s neuvěřitelnou energií prvního jmenovaného. Jako Juan Perón se nám představil Igor Ondříček (naprostá spokojenost, jeho hlas prostě miluju) a v případě Evity nemohla žádná volba zklamat (Coufalová/Holišová). Pozornost si získal i Jiří Mach v roli využitého lamače dívčích srdcí - zpěváka Magaldiho, který Evu do víru velkoměsta přivedl.

Rozepisovat se tu o ději by bylo asi tak přínosné, jako návod na použití šampónu. Eva Duarte, její cesta na pomyslný argentinský trůn plná vypočítavosti a její rychlý pád do rakve.
Evita je muzikál dvou lidí - Evity a Cheho, ač druhý jmenovaný není ani plnoprávnou postavou děje. Chytlavost hudby je patrně přímo úměrná její znalosti - tedy u mě vrchol blaha, když mi bylo dovoleno slyšet ji naživo. Jen ta čeština je poněkud zarážející. Když člověk kouka na originál, text příliš neřeší. V českém podání si uvědomí, jak moc je to prolezlé politikou. Až to působí zvláštně. Taky uzavřené jeviště pro tento muzikál působí tak trochu klaustrofobním dojmem - stejný pocit jsem měla i u Jesus Christ. Jevišti po celou dobu dominuje vysoká tribuna, ale více než s prostorem se tu hraje se světlem. Přiznané reflektory na jevišti, světlomety aut... Osvěžující.

Jen je nutné zapomenout na film.

48 aneb Filozofie Automatica

Na filozofické fakultě se patrně dorozumívají telepaticky. Nebo ještě hůře - šifrovanými zprávami na ukrytých nástěnkách. A ani jedno nefunguje spolehlivě.

Pondělí - na přednášce, kde běžně bývá osmdesát lidí, jsme se sešli dva. Já a pan profesor, který byl vyjevenější než já. Chtěl mi jako odškodné pustit v kinosále nějaký film. S díky jsem odmítla.

Úterý - pro změnu přednášková místnost zaplněná až po strop a před plátnem člověk, kterého neznám. Výuka propadá ve prospěch zahraničního hosta. Jako odškodné jsem vyplenila Barviče a Novotného (respektive svoji peněženku).


Po vyčerpávající práci (my brain is fried) a čínštině (placená jazykovka patrně znamená, že není potřeba nic dělat doma a ve výuce zdržovat elementárními neznalostmi) jsem zavítala na Kinoautomat do Skaly. Odkládaje koupi lístku, jsem kolem 17. hodiny dostala už jen 5. řadu. Zájem nebývalý.

Kinoautomat (aneb Člověk a jeho dům) je první interaktivní film na světě. Vznikl v roce 1967 pro výstavu Expo v Montrealu rukou Radúze Činčery, Jána Roháče, Vladimíra Svitáčka, perem Pavla Juráčka s přispěním pana Horníčka. Jde v kostce o to, že (v dnešní zdigitalizované obnovené verzi) dostanete hlasovací přístrojek a v průběhu filmu je demokraticky volen další směr vývoje děje (ujet či neujet, praštit či nepraštit, manželka či sousedka...). Zároveň na jevišti funguje moderátor, který komunikuje jak s diváky, tak s plátnem. V našem případě jím byl (naprosto geniální) Josef Polášek. On i ten film sám o sobě je natočen velmi humorně ("mlha přede mnou, mlha za mnou").

Podle náznaků paní Činčerové by se snad do Brna mohl Kinoautomat vrátit na podzim. Docela vážně uvažuji, že bych si na něj zašla znovu. Přeci jen je příběh vždy krapet jiný a i na jevišti je hodně místa pro improvizaci.

Something wicked this way comes

Shakespeare byl bůh (s malým 'b', abychom neevokovali identitu, nýmrž metaforické spodobnění). Jeho hry přežily staletí a ještě pořád mají co nabídnout.

Macbeth

Macbeth mě vždycky lákal. Konfrontace s Kurosawovým Krvavým trůnem jen utvrdila univerzálnost pana Shakespeara. A tak jsem vytáhla kolegu z informatiky na kulturu (nebránil se a pak byl nadšen stejně jako já).

Divadlo u stolu. Never been there, never seen that. Zcela prozaicky okupující sklepní scénu Husy na provázku (že bych tam jako dítě už někdy byla?). V obsazení mě zaujala na první pohled dvě jména - Viktor Skála (Macbeth) a Igor Ondříček (Macduff), kteří jsou doma především v MdB a které považuji za excelentní herce. Nezklamali. A spolu s nimi i další - Helena Dvořáková (jako pomalu šílející Lady Macbeth), nebo Jan Mazák (Duncan).

Příběh o osudu, který se naplňuje jen díky znalosti věcí budoucích z věštby a jejich slepého plnění, příběh o ztrátě rozumu tváří v tvář hrůzným činům, příběh o kráčejícím lese a slovíčkaření. Tři vědmy, naplňující atmosféru erotickým napětím, odříkávájí své "double, double toil and trouble"...

Divadlo má své kouzlo na monumentálním, kulisami zastavěném jevišti, stejně jako na malinké scéně, kde krom dvou plechových zástěn a díry v zemi stojí vše na hercích. To na vás teprve dýchne drtivá atmosféra, která je výhradně postavena na prožitcích živých lidí. Nádherné, doporučuji.

Večer tříkrálový

Přeskočme do jiného žánru i do jiného divadle. Tentokrát je to to s velkým jevištěm, přes které se rozkládá skluzavka/písečná duna/U-rampa - aneb cokoliv chcete.

Bouře na moři na břeh vyplaví Violetu (Hana Holišová), která se, ač truchlí pro svého bratra, kterého moře nevyplavilo, v přestrojení za muže vydává do služeb místního knížete Orsina (Petr Gazdík), který touží po Olivii (Pavla Vitázková), kterážto se zamiluje do Violety, jenž mezitím propadne Orsinovi. Milostný trojúhelník, který může rozeknout jen čtvrtý hráč, kterým nebude nikdo jiný, než Violetin bratr (Hana Holišová).

Vidíte správně. Hana Holišová v dvojroli. Na divadle toto není problém, pokud se obě postavy nevyskytují zaráz na scéně. Ale co když ano? Trocha umělého aranžování, ale jde to a vypadá to dobře. Celý vtip s převlékáním ženy za muže je také velmi dobře vymyšlen. Všichni Orsínovi muži jsou totiž hráni ženami a tak mezi ně Violeta zapadne bez nutného pomrkávání na diváka, jako tomu je běžně ve filmech (Zamilovaný Shakespeare?).

Večer tříkrálový je výborná komedie (i když linie s Orsinem a Olivii je vážná). Na pozadí řádí věčně opilá hláškující a hlouposti vyvádějící dvojice André-Tobiáš (Jan Mazák, Martin Havelka + Irena Konvalinová jako ke špatnostem svolná Marie), jejichž objektem vtipkování je upjatý komorník Malvolio (Viktor Skála), situační komiku tu zastupují dva nemotorní strážníci (Patrik Bořecký, Michal Isteník) a na divnosti přidává queer procesí komediantů. Někde na hraně mezi tím vším stojí smutný klaun v podání geniálního Erika Parduse, kterému diváci rádi odpustili i prasklou gumičku, která ho katapultovala z role. Ovšem vzhledem k naprosté absurditě veškerého dění to bylo celkem jedno.

Člověk se nefalšovaně bavil. Skoro tři hodiny. Díky pane Shakespeare. Díky pane Poláku.

P.S. i skateboardisti byli

Planety v pohybu

Už jsem dlouho nebyla na žádném koncertě. O Holstových Planetách jsem se doslechla jen náhodou. A podobná náhoda mi dala vědět, že se budou hrát i v Brně. Neváhala jsem a naslepo si koupila lístek.

Koncert se konal ve Wannieck Gallery. To je taková stará cihlová tovární hala vedle Vaňkovky. Interiér má své kouzlo - železné sloupy, most pod střechou, rafinovaná architektura. Do toho zástěny s moderním uměním - například polystyrénové cosi s rubínem uprostřed. Nebo krásná labuť polepená neesteticky izolepou na zobáku. Případně čmáranice jak od 5 letého dítěte. Máte pravdu, moc tomuhle nerozumím.
Na přivítanou mě zaskočilo šampaňské (i s 50% studentskou slevou lístek zrovna laciný nebyl). Ještě mít tak nějaký doprovod ke konverzaci a bylo by to dokonalé. Mezi plátny seděl komorní orchestr a hrál. Dle programu to byl vlastně jakýsi 45 minutový koncertík na uvítanou.

Koncert se ukázal být multemediálním projektem ve spolupráci s brněnskou hvězdárnou (v jehož průběhu se ještě stihla rozdat nějaká ta čestná členství ve filharmonii).
První zazněly 2/3 cyklu jménem Saturnálie české autorky Sylvie Bodorové, která ho také uvedla. Donutilo mě to zapřemýšlet nad tím, jak se asi takové věc v hlavě člověka zrodí. Souhra nástrojů, která ladí uším (ne jako u Schnittkeho).

Pak přišly na řadu Planety. Tedy pardon, nejprve krátký úvod od astronoma Zdeňka Mikuláška.
V sále se setmělo a na velkém plátně se s prvními tóny začal objevovat Mars tak, jak ho dnešní moderní technika dokázala zachytit. Poté Venuše a tak dále v závislosti na názvu skladby. Bohužel během Saturnu se něco stalo a technika selhala (naštěstí jen na pár minut).
Celkově Planety stojí za poslech. Každá část má svoje téma, svůj nádech. Všechny ale dohromady ladí. Nedalo mi to a celou dobu jsem uvažovala nad tím, jak je tahle skladba z konce 19. století podobná soundtrackovým počinům ze 70. a 80. let. Daly se v tom celém vytušit postupy Williamse, Hornera nebo Shora. Čímž nechci poukazovat na nějakou možnou inspiraci, ale na globální východiska klasické a soundtrackové hudby těchto dvou období.

Na závěr ale stejně celý nabytý zážitek smazalo Who am I v mém mobilu. Jsem ztracena.