Operatica Brno

Čím to, že na opery to nikoho v mém okolí netáhne? A přitom...

Kam se hrabe Lucas, to se nedá srovnat!

Wagner. Jeho Jízdu Valkýr zná snad každý, ale většinou se mu pod ní díky kinematografii vybaví Vietnam a vrtulníky (nebo Vietnam a Dr. Manhattan). Někdy před prázdninami 2010 Palace Cinemas uvedla první díl Prstenu Nibelungů - Rýnské zlato. Zašla jsem si na něj. Takové zajímavé fantasy ze světa severských bohů, obrů, trpaslíků, na jehož konci vznikne Valhalla. V prosinci následovala Valkýra (oboje přímý přenos z La Scaly). Poněkud rozsáhlejší dílo (3 dějství, 2 přestávky, 5 hodin). Mocný prsten je zmíněn asi jednou. Na začátku se zde opětovně setkají dva sourozenci - dvojčata, kteří se do sebe zamilují a jakmile zjistí, čím si doopravdy jsou, tak (ne, nepřijde Han Solo) spáchají incest a ve druhém dějství již čekají potomstvo. Valkýra vlastně jen připravuje půdu pro příchod hrdinného Siegfrieda (což je ten produkt incestu). Ale i tak je ohromující. Až tak, že mám doma lístek na přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku, který proběhne v Mahenově divadle v květnu. A s kolegyní jsme na ni přemluvili kolegu - zarytého metalistu. Krom zmiňované Jízdy Valkýr, která otevírá 3. dějství, se ke konci objevuje ještě jeden drobný motiv, který byl později vykraden a použit v jednom z témat v Zimmerově Crimson Tide.

Klasika - checked

To jsem zase měla slabou chvilku, týden samoty před sebou a Petra na Skypu. Dopadlo to objednáním lístku na La Traviatu. Ze záhadného názvu se vyklubal příběh prostitutky, která našla konečně svoji osudovou lásku, ovšem na naléhání otce jejího vysněného objektu ji opustila. A taky nějak moc kašlala celou dobu.
Důležitý poznatek - když si nekoupíte program, netušíte, kolik přestávek a dějství vás čeká. Byla jsem tedy okolnostmi nucena se při druhé děkovačce (při které se roznášely kytky) otázat vedle sedící důchodkyně, jestli to ještě bude pokračovat. Bylo mi řečeno: Ještě musí přece umřít! Ale klaní se, jako by už byl konec. A taky že umřela. Bylo to takový smutný. Poslední dějství se celé odehrávalo v prosté místnosti, kam se hrdinka na své poslední dny uchýlila. Napřed se přišel omluvit otec, pak vše konečně došlo její lásce... no a pak se jí nechtělo umřít, ale to už nijak neovlivnila. A kolem jezdil pohřební vůz.

Sice se to do oper moc nehodí, ale poté, co jsme s výše zmíněnými kolegyní a kolegou zašli na Black Swan (nikdy si od nikoho nenechám stříhat nehty!) už vlastníme lístky na červnové představení Labutího jezera. Ano, i ten náš metalista :). Pěkně do 3. řady, aby baletkám (dle jeho přání) viděl na očička.

Evžen Oněgin

Ačkoliv si ještě dlužím nejméně tři reflexe na divadlo, rozhodla jsem se přeskočit na zážitek nejčerstvější. Čas od času se mi poštěstí získat lístky na nějaké to kulturní představení jako záskok zdarma. To pak volám a píšu a sháním doprovod. Občas se poštěstí, ale tentokrát jsem si musela vystačit sama (a taky to bylo jen 5 hodin dopředu, průměrně mívám tak den). Navíc opera. Že.

Po cestě do Janáčkova divadla jsem byla nucena obdivovat umě rozeseté výkopové práce v centru, které nádherně rozdělovaly město na dvě poloviny. Na tu, kde jsem byla já, a na tu, kde bylo divadlo. To je tak, když se člověk rozhodne projít se trochu pěšky (stihla jsem to!).

Opera dokáže neskutečné věci. Třeba z děje o třech větách vytvořit 3 hodinový opus. Mě na operách nejvíc fascinuje výprava. Nejsem takový nadšenec, abych si doma pouštěla samotné árie, podruhé bych asi na většinu oper nešla, ale fascinují mě. Opera je naprostý opak filmu. Existuje pevně daná hudba a obraz se po staletí mění a podléhá interpretaci režiséra, tudíž vizuálno se tu snaží interpretovat audio.

Evžen Oněgin by se dal shrnout takto: přijede Evžen s Lenským, Taťána se do Evžena zamiluje, Lenský miluje její sestru Olgu, Evžen Taťánu odmítne, Taťána je smutná, Evžen se snaží dělat neviditelného a tancuje celý den s Olgou, Lenský se namíchne, Evžen Lenského v souboji zastřelí, Evžen je smutný a na tři roky zmizí ze scény, Evžen přijíždí ke knížeti Greminovi a zjišťuje, že Taťána je jeho ženou, Evžen se do ní zamiluje, Taťána ho odmítne.
Pokud se mi na ději něco líbilo, tak závěr, jehož pointa "svět se netočí kolem Oněgina a nečeká ,až se milostivě ráčí rozhodnout" rozbila předvídatelný scénář "dva zamilovaní si jsou souzeni a nakonec spolu skončí". Chtělo-li by se mi přemýšlet, našla bych v těch posledních 5 minutách mnohem víc hloubky a myšlenek (například při konfrontaci Taťánina rozhodnutí s její fascinací milostnými romány z úvodu).

Pro naprosté vychutnání si oper postrádám asi to správné nadšení z pěveckého výkonu tohoto typu. Po dlouhých, pomalých áriích mě z mých vlastních myšlenek vytrhly až výkřiky bravo! z publika. Na druhou stranu tu bylo několik vynikajících scén. Vlastně celá druhá polovina (souboj, Greminův ples). Jakožto spíš konzument muzikálů jsem měla vcelku problém s obsazením. Chápu, že jde především o hlas. Ale když na pódium přijde (v úvodu 22 letý) Oněgin v bílém obleku s vycházkovou holí a vizáží Johna Rhys-Daviese (včetně vousů, prosím neplést s Jonathanem Rhys Meyersem)... tak jde aspoň pro mě vyznění většiny myšlenkových pochodů postavy do háje (mladická nerozvážnost vs usedlost muže středního věku). Čajkovského hudba měla sice poměrně zapamatovatelný hlavní motiv, ale než ten mě více oslovovaly dílčí scény (vesnický ples, přechod z místa smrti Lenského přes Oněginův vnitřní zmatek až ke Greminovi).

Takže si teď můžu k Verdimu připsat jednu ruskou čárkou. Zpívaná ruština zní... divně.

Rigoletto

Před nedávnem jsem napsala, že netuším, jestli jsem toho pravého Rigoletta viděla. Tak nyní můžu pronést bez pochybností "už jo".
Opět jedna z těch akcí, kdy vám večer zazvoní telefon a v něm zazní neodolatelná nabídka lístku na představení, které se v tom lepším případě koná za 24 hodin. A já samozřejmě nikdy neodmítnu. Takže sukni do kabele, půl dne v práci, dvouhodinovka čínštiny a už jsem stála před Janáčkovým divadlem.

Jeden rok a třetí variace na jedno téma (král se zamiluje do dcery Rigoletta, kterýžto se rozhodne krále zabít a doplatí na to jeho dceruška), tentokrát ta nejpůvodnější doprovázena Verdiho hudbou. Zajímavé sledovat, jak tentýž příběh může být stylizovanou skoro statickou operou, erotikou nabitým muzikálem nebo akční gangsterkou. Dost mě překvapilo, jak se v některých momentech (a občas i trochu koncepcí scény - umístění Rigolettova domova do samostatného bloku) slovenský muzikál Král sa zabává (hlasící se ale spíš k Hugovu přepisu) a opera podobaly.

Z nedostatku zkušeností mi nikterak nepřísluší kvalitativně provedení opery hodnotit. Zpívali, hráli, procházeli se v barokních (? obrazy kolem byly barokní, ale postavičky působily jako vybarvený Rembrant) kostýmech, které ale narozdíl od muzikálové verze vypadaly jako z půjčovny. Mělo to své nudné chvíle, mělo to velmi zajímavé momenty. Ponejvíce poslední jednání odehrávající se za noci v bouřce na břehu mlhou zahalené řeky. Hlavně sbory nahrazující vítr a doprovázející akusticky záblesky blesků byly mrazivé. Nejednou jsem si posteskla, že nikdo nikdy už neuvidí jakékoliv operní představení tak, jak ho vidívali lidé v době, kdy bylo na vrcholku společenské zábavy. Jak znělo? Jak vypadalo? A jací byli lidé, pro které bylo napsání takovéto konzistentní dvouhodinové opery rutinou?

P.S. Reklamy jsou zlo (Ristorante?).