21. 12. 2007

Part 2: Posluchač musí trpět

Je to veselé, když se vás doma otáží, zda čtvrtek, nebo neděle, vy odpovíte neděle a lístky do divadla se koupí na čtvrtek. Ještě k tomu čtvrtek třináctého. Ten čtvrtek třináctého, který se vracíte z Vídně, máte mít neplánovaně pětihodinovou přednášku, ze které se tímto musíte vytratit, a v pondělí vám dojde mail, že poslední dvě hodiny budou patřit testu.

Tato zmiňovaná přednáška je jedna z těch zajímavých - Film a hudba. Sice si na neortodoxní přednes pana docenta musel člověk zvyknout, ale poté se ty tři hodiny každých čtrnáct dní ukázaly jako zajímavý exkurz do světa, který pod chytlavými tóny normálně nevidíme.

Problém je následující. Pan docent rád vytahuje Hitchcockův výrok "divák musí trpět". Jenže filmové trpění se podle mého odehrává v emocionální rovině - strach, hrůza, odpor...nikoliv ve fyzické (dospěla jsem k názoru, že to by se dalo simulovat ostrým blikajícím světlem od kterého by se divák nemohl odvrátit). Kdežto pod sloganem "posluchač musí trpět" si představte opravdu fyzická muka, kdy jsou testovány i možnosti přítomné audiotechniky. Ale to zase předbíhám.

V tento kritický den nám byl představen Alfred Shnitke (někde jako Schnittke). Jeho filmová hudba je poslouchatelná a nebylo nám jí tudíž dopřáno mnoho. Co mi ale utkvělo v paměti je ruská verze Rasputinova příběhu - Agony. Nemá někdo nějaký nápad jak se k ní dostat?

Kámen úrazu tkví v jeho koncertních dílech, některá byla v lepších případech zakázána až po premiéře. Prý se ale Schnittke stal jednu dobu nejhranějším autorem novodobé vážné hudby, v tom případě podezírám pana docenta, že nám většinu jeho normální tvorby zatajil.
Nejprve na nás byla vypuštěna část jeho první symfonie, kde se prolínala docela pěkná barokní hudba s něčím, co by se dalo připodobnit k lazení nástrojů.
Jenže pak...pak přišlo Concerto grosso, jehož číslo jsem již zapomněla. Celé. To bylo to pravé fyzické utrpení. Zmožena událostmi posledních 24 hodin jsem byla schopna jen se zavřenýma očima sedět s hlavou v dlaních a snažit se vyfiltrovat všechny nepříjemné frekvence, které se z (již o něco zeslabených) reproduktorů draly ven. Popíšu to asi takto - při druhé větě se mi všechny zvuky slily do jednolitého proudu hluku a já rezignovala na sledování jakýchkoliv nástrojových linek a chtěla umřít (nebo usnout). Do toho nás pan docent hlasitým vykřikováním informoval o tom, kde zrovna housle s klavírem improvizují. Hodinky jsem nekontrolovala, ale nějakých 15 minut (možná hodin) to určitě mělo.
Poslední tón a já byla zbitá jako pes. Už vím, komu se v koncertních sálech vyhnout. Do toho pan docent oznámil, že se mu již také nic nechce dokončovat a uvidíme se v lednu. Test se nekonal (a asi ani konat nebude), na prodlouženou přednášku nebyly síly.

Doma dávka kofeinu a jelo se dál...
TBC

20. 12. 2007

Part 1: Keplerplatz - dort und zuruck

Román na pokračování o třech dějstvích nejen o výletu do Vídně

Začalo to v 5:45 budíkem. V 6:20 hledám na internetu transkripci jména Camille Saint-Saens. V 7:00 jsem zjistila, že mi deštník leží v předsíni - lepší než kdyby tam ležela peněženka. V 7:20 dorazil Rag a mohlo se vyjet. V 7:30 se opravdu vyjelo. Ve 14:00 nacházím na podlaze koridoru metra ve Vídni vyryté jméno Camille Saint-Saens. Ale to už předbíhám...

Vídeň je něco jako Praha. Jenom vám nikdo nerozumí a nápisy nejsou v češtině. A pražáci mají trochu stížené přepravní podmínky.

Problém číslo 1 - automat na jízdenky
Dekadentně jsme nechali navolený rodný jazyk automatu. Jistý český kolemjdoucí nám radil výhodně si pořídit jízdenku na 8 dní, ale nenechali jsme se zvyklat. Jednodenní výlet se jevil jako nejschůdnější.

Problém číslo 2 - Keplerplatz
Pokud se tedy trefíte do správného východu, problém zmizí. Řekněme že déšť, havrani a starý kostel tvořili poněkud depresivní atmosféru.

Problém číslo 3 - dveře do hotelu
Bylo zvoleno řešení - počkejme až někdo půjde dovnitř, ten nám to ukáže (stačilo zazvonit, počítat do pěti a zatáhnout)

Obsluha ho(s)telu uměla snad všemi světovými jazyky (kromě češtiny), takže domluva nebyla problém. Jen se nepodařilo terminál přesvědčit, že virtuální karta, kterou nemám v kapse, je schopná platby, tudíž přišla na řadu Eura na dřevo. A pak menší dotazníček, kde jsem na otázku "Kam máte po pobytu namířeno" napsala "back home". Obdrželi jsme hi-tech karty a pokoj, který byl 2x levnější a 2x větší než ten londýnský. Jen ovladač k TV byl za peníze, stejně jako telefon. Za použití požárního schodiště se rovnou popravovalo.

Problém číslo 4 - déšť
Můj nový účes šel k čertu v prvních deseti minutách. Deštníky na vánočních trzích před radnicí stály víc jak litr výborného třešňového punče, takže jsem jen závistivě pokukovala po japonských turistech, kteří se udržovali v suchu (jak se později ukáže, pravděpodobně mám někde v paměti internal error, který mi nedovoluje udržovat si v registrech seznam všech podstatných věcí). Brněnské trhy nechť se jdou zahrabat. Sice jsem koupila jen památeční hrníček s čokoládou a andílka pro mamku, ale kdyby mi nebylo líto peněz, našlo by se dost zajímavých věcí, které "musím mít¨.
V procesu nákupu jsem přišla o jedno Euro. Mám takový pocit, že pán nepochopil moje "danke" jako poděkování za balení andílka, nýbrž jako "drobné si nechte".

Další zastávkou byl Stephansdome. Uvnitř monumentální gotické stavby se dala bez deště zkonzultovat mapa a bylo zjištěno, že SF obchod, do nějž Discord nutně potřebuje jít utrácet valuty, je poměrně blízko. Nalezli jsme ho pomocí velkých červených koulí lemujících cestu k Turkovi a podle výlohy přeplácané všemožnými (ne)vkusnými Spidermano-batmano-mangovskými hovadinami.
Protože do páté hodiny zbývalo dost času a v metru opravdu (místy) nepršelo, byl podán návrh jít se tiše bavit pokusem Delt (Discord, Sup, Mighoupt) zorientovat se bez mapy v nehostinném prostředí. Našli jsme si strategický úkryt a čekali a čekali... Když již bylo vymyšleno 5 krizových scénářů a špionská akce se změnila v nedbalý pokec spojený se sledováním bezradného holuba u pekařství, byly Delty náhodou zahlédnuty, kterak již delší dobu stojí a debatují. Zahájili jsme stealth akci, ale museli jsme se prozradit, když se ti tři po pěti minutách otočili a jali se ubírat špatným směrem (což byla součást jejich rafinovaného sociálního průzkumu mezi místními žíznivými bezdomovci). Doporučuji se Discorda vyptat na příhodu se zipem.

Problém číslo 5 - muzeum
Stylem pokus/omyl bylo v ho(s)telu zjištěno, že funguje jen jedna otevírací karta - a to moje.
Umělecky založený Mighoupt byl pevně rozhodnut ve zbývajících 2,5 hodinách před Morriconem zažít ještě jeden umělecký zážitek estetického charakteru, a proto přemluvil zbývající Delty, aby mu šly dělat palebnou podporu, když se bude snažit dobýt se do nějakého muzea v okolí. Já a Rag jsme byli nesmírně rádi, že pomalu schneme a nikam jsme se nehrnuli. Zato jsme s předstihem nalezli Wiener stadthalle (vypadá jako nádraží) a čekali a čekali (opět).
Delty dorazily 5 minut po oficiálním začátku s tím, že muzea jsou zavřená (doporučuji se vypta na příhodu s revizorem).

S odstupem času jsem se rozhodla koncert pojmenovat přízviskem transcendentálně surrealistický. To myslím vše dokonale vystihuje. Pan Morricone nas nejprve zmátl, když jednotlivé skladby v blocích propojoval smyčci natolik, že jsme si až do přestávky pochvalovali, jak dlouhé suity jsou hrány, čímž jsme i přes draze zakoupený program neměli ani páru, ve kterém filmu se právě nacházíme.
Přestávku otevíralo mé zamilované Abolicao z Queimady, díky kterému jsem jednou pro vždy hodila za hlavu své výčitky nad cenou vstupenky.
O přestávce byl nalezen Ewan s Hanaan. Rakušané konzumovali pivo a popcorn.
S povědomím o formální stavbě koncertu se druhá polovina sledovala o mnoho lépe. Hodně neznámých věcí mě překvapilo - třeba H2s nebo Maddalena. Prostřední blok patřil melodiím z filmů od Leoneho. Patrně se dočkal největšího ohlasu (Hodný, zlý a ošklivý je již na disku). Na konci se objevilo několik povznášejících kousků z Mise (DVD jsem si hned objednala u Ježíška). Musím říct, že jsem byla vděčná, že mě ve škole docent Dohnal obohatil teoretickými znalostmi, a proto jsem si koncert užila dvakrát více než jsem předpokládala.
Neutichající aplaus ve stoje vrátil Morriconeho k taktovce hned třikrát. Nejprve střihnul nehranou sborovou smyčku ze Sacco e Vanzetti (hrála mi v hlavě ještě druhý den) a poté již výše zmiňovanou rozvernou skladbičku z H2s a vokálně dokonalé Ecstasy of Gold (kam se hrabe soundtrack). Doporučuji se Supa vyptat na záznam.

Po koncertě se Delty v čele s Ewanem pokusily získat od Mistra autogram. Doporučuji se jich vyptat na to, jak byly téměř zdvořile vyhozeny.
Následoval přesun do nejbližší otevřené hospody, kde měla servírka z 12 čechů hovořících německy jen velmi málo opravdu radost. Rázem došlo jídlo i horká čokoláda, tak se většina spokojila s kávou nebo heřmánkovým čajem. Nejlevnější položkou menu se ukázala vodka, zatímco čaj s rumem byl se svými 3,5 eury luxus. (2x jsem zapomněla na program, poté putoval k zodpovědnějšímu Discordovi do kabele)

Chlapci samozřejmě nebyli dostatečně vybaveni a o půlnoci si vzpomněli, že by někde mohli něco ulovit. Před MacDonaldem Mighoupt přednesl přednášku o etických dopadech vstupu do pochybného podniku a než si poučení stačili vybrat, všude se zhaslo a rakouský provozní je z prodejny vytlačil ven.
Keplerplatz byla v tuto ranní hodinu opuštěná, nicméně se na ní nacházel neméně pochybný podnik originálního názvu - Schnitzel King. Ač bylo již zavřeno, provozní nás doslova zatáhl dovnitř a ochotně splnil všechna vyslovená přání. Doporučuju se Discorda vyptat na Fisch Schnitzel in Semmel.

Mighoupt měl jasný plán. Jít brzo spát, brzo vstávat, brzo snídat a brzo odjet. Jako jediný po půl hodině zkoumání přišel na princip použití sprchového gelu Tricky Micky (nebo Ricky?) přimontovaného ke stěně. Někdy po druhé hodině zabavil Supovi časopis "Recepty na dobrou noc" a museli jsme usínat bez nepečeného čokoládového dortu.

Vstávání se (nějak) zvládlo, snídaně byla slabší kopií té Londýnské, nicméně nadmíru uspokojivá. Do SF shopu jsme se dostali až napodruhé a nic nekoupili. Mezitím Discord stačil zdiskreditovat veškeré arménské turisty na vánočních trzích.

Z cesty zpět jsem si odnesla jen jeden poznatek - Miss Congeniality 2 má jediný světlý moment - a to, když se zničeho nic ozve Building the Crate (nejlepší téma z Chicken Runu).

Brno, krásné česky mluvící Brno. Dvě zastávky směr domov, kdy jsem byla přesvědčena, že na dnešní zkoušku prostě nepůjdu a kozačky nechci už nikdy vidět (už vím, proč je sestra zanechala na skříni), jsem při rozhovoru s dlouho nepotkanou kamarádkou zjistila, že je to sice fajn, že nic nemám na zádech, ale batoh není ani v ruce. Tímto děkuji Discordovi, který na můj hysterický telefonát akčně zareagoval a lokalizoval umístění vídeňského autobusu. Na řidiče jsem si musela nějakou tu chvíli počkat a při vyslechnutí rozhovoru jisté paní, která zrovna neseděla v autobuse směr Praha, s prodavačkou lístků, jsem si uvědomila, že na tom nejsem nejhůř. Batoh byl vítězoslavně nalezen (musím se co nejdřív zamilovat, abych svou neschopnost měla čím omlouvat). Doma se stihlo spočítat přeživší zvířectvo a ...
TBC

18. 12. 2007

Zlatý kompas

Jen krátce a optimisticky, neboť jsem za něj nemusela vydávat peníze a před ním jsem si konečně pořídila zimní boty se vzorkem na podrážce alá zimní pneumatika.

Asi bych v úvodu vymyslela novou kategorii, a to magnetopunk. Prostředí jako by vypadlo z doby Viktoriánské, ale žádnou páru tu nenajdete, spíš elektřinu indukovanou magnetizmem bych tipovala. Že vás to nezajímá? A máte rádi aspoň zvířátka? Obávám se, že nic jiného v Kompasu nenajdete.
Příběh* se překousnout dá, pokud si každé dvě minuty představíte, že je vám deset. Tedy pokud neznáte Starwars. To pak hrozí, že u dramatického odkrývání rodinných vztahů beznadějně propadnete záchvatu smíchu (a že se to při těch dialozích špatně tlumí).
Na závěr, kdy se už nemůžete dočkat titulků, se hlavní hrdinka rozhodne, že má ještě plno práce. Jenže poté, co vám všechny své úkoly vyjmenuje je jasné, že buď budete v kině trčet do zítřka, nebo jste právě dostali předložený děj dalších filmů ve zkratce. Alexander Desplat konečně vyprodukuje pár monumentálních taktů a může se jít domů.
Pokud bude další díl opět zadarmo, tak si na něj kvůli tomu zajícovi u kormidla vzducholodě zajdu.

A ledního medvěda chci pod stromeček. Nebo raději dva!

(a to jsem vynechala takové věci jako materializaci ad hoc na poslední chvíli nebo 2 věty hraběte Dooku)


*příběhem rozumíme putování skupiny z místa A na místo B prokládané krvavými digitálními řežbami

17. 12. 2007

Sacco e Vanzetti

Než se zrodí report z Vídně (je vidět že se po nocích bez klavíru opravdu nudím)


Maintenant Nicolas et Bart
Vous dormez au fond de nos coeurs
Vous étiez tout seuls dans la mort
Mais par elle vous vaincrez!

9. 12. 2007

Top Secret

Generální vynucený úklid dávno zapomenutých zákoutí často přinese nečekané objevy. Sice je na papíře, který mám před sebou, příslib mé smrti, pokud něco pronikne na veřejnost, ale obávám se, že tato doba je již dávno pryč. Takže pro ty co pamatují, zapomněli, nebo nikdy ani netušili... (autora nejmenuji, autor se pozná, nebo můžete hádat).

Cituji z oběžníku NK (tzv. New Kamino) - léta páně cca 2003

"Některým členům není moc milý Luke. Já ho vůbec neznám, a doopravdy nevím jaký je, ale podle vyprávění (někdy není dobré se řídit se podle informací z druhé ruky) není moc oblíbený díky svému osobnímu kouzlu a vystupování. Nějaké obtěžování členek NK si myslím žádá nějaká odvetná opatření. (...)
Můj návrh je takový: Ti nešťastní co znají Pískle (14 let, ženského rodu, neobyčejně otravná a vyskytující se občas v Cantině, a dychtící po nějakém starším chlapci a neustálé pozornosti), by ji klidně mohli přirovnat k Lukovi opačného pohlaví. Tak mě napadlo zabít dvě mouchy jednou ranou. Zároveň zabavit Luka i Pískle. Nějakým způsobem seznámit ty dva. Na Pískle mám email a kdybych chtěl, stačí jeden email a mám na ni i číslo. Na Luka má myslím číslo skoro každý. Takže já mám pouze jakousi představu, ale celkový plán skoro žádný. Jakýkoli návrh na celkový postup touto operací vítám."

Plán zřejmě selhal:). Doufám, že se autor nezlobí za uveřejnění, ale přišlo mi to vtipné. Kdepak je konec Pískleti...

A následuje několik desítek stránek nikdy nerealizovaného, nedopsaného scénáře... (tak si jen připomeňme, kdo že to měl jakou funkci)

Noční klub (podle knižní předlohy Jiřího Kulhánka)
  • režie - Blair
  • pomocná režie - Darth Bane
  • scénář - Blair
  • první pomocný scénárista - Carline (to jest moje sestra)
  • druhý pomocný scénárista - Lord
  • efekty - Cece+Blair
  • lokace - Lord
  • zvuk a hudba - Salla
osoby a obsazení
  • Hanako - Darth Zvěmi
  • Wries - Blair
  • Van Vren - Lord
  • Mr. Ho - Matrix
  • Postrach (má sestra k němu dopsala srdíčko) - Naar Treib
  • Helena Václavíková - Darth Zira
  • Jindřich Václavík - Luke
  • Vorožim - Sup
  • Janička - Salla
  • Holčička- Darth Zvěmi
  • Muž 1 - Sup
  • Muž 2 - Ondro-Wan
  • Rus 3 - Ondro-Wan
  • Rus 7 - Arianus
  • Kocour - Ziřina kočka
  • Králík - Scotty
(zbytek obsazení neuveden, ale myslím, že bychom teď našli vhodného kandidáta na Tobiáše)

Mimochodem, moje sestra si dala tu práci a celé torzo prvních scén okomentovala. Sem tam škrtla scénů, jinde zredukovala počet stmívaček do hvězdy a v neposlední řadě dokreslila smajlíky.

A jedeme dál

Konec něčeho je počátkem něčeho nového - tak praví poselství Fontány. Já jsem ale ignorant a proto budeme prachsprostě pokračovat tam, kde jsme skončili. Pokud dá momentální inspirace a čas.