21. 12. 2007

Part 2: Posluchač musí trpět

Je to veselé, když se vás doma otáží, zda čtvrtek, nebo neděle, vy odpovíte neděle a lístky do divadla se koupí na čtvrtek. Ještě k tomu čtvrtek třináctého. Ten čtvrtek třináctého, který se vracíte z Vídně, máte mít neplánovaně pětihodinovou přednášku, ze které se tímto musíte vytratit, a v pondělí vám dojde mail, že poslední dvě hodiny budou patřit testu.

Tato zmiňovaná přednáška je jedna z těch zajímavých - Film a hudba. Sice si na neortodoxní přednes pana docenta musel člověk zvyknout, ale poté se ty tři hodiny každých čtrnáct dní ukázaly jako zajímavý exkurz do světa, který pod chytlavými tóny normálně nevidíme.

Problém je následující. Pan docent rád vytahuje Hitchcockův výrok "divák musí trpět". Jenže filmové trpění se podle mého odehrává v emocionální rovině - strach, hrůza, odpor...nikoliv ve fyzické (dospěla jsem k názoru, že to by se dalo simulovat ostrým blikajícím světlem od kterého by se divák nemohl odvrátit). Kdežto pod sloganem "posluchač musí trpět" si představte opravdu fyzická muka, kdy jsou testovány i možnosti přítomné audiotechniky. Ale to zase předbíhám.

V tento kritický den nám byl představen Alfred Shnitke (někde jako Schnittke). Jeho filmová hudba je poslouchatelná a nebylo nám jí tudíž dopřáno mnoho. Co mi ale utkvělo v paměti je ruská verze Rasputinova příběhu - Agony. Nemá někdo nějaký nápad jak se k ní dostat?

Kámen úrazu tkví v jeho koncertních dílech, některá byla v lepších případech zakázána až po premiéře. Prý se ale Schnittke stal jednu dobu nejhranějším autorem novodobé vážné hudby, v tom případě podezírám pana docenta, že nám většinu jeho normální tvorby zatajil.
Nejprve na nás byla vypuštěna část jeho první symfonie, kde se prolínala docela pěkná barokní hudba s něčím, co by se dalo připodobnit k lazení nástrojů.
Jenže pak...pak přišlo Concerto grosso, jehož číslo jsem již zapomněla. Celé. To bylo to pravé fyzické utrpení. Zmožena událostmi posledních 24 hodin jsem byla schopna jen se zavřenýma očima sedět s hlavou v dlaních a snažit se vyfiltrovat všechny nepříjemné frekvence, které se z (již o něco zeslabených) reproduktorů draly ven. Popíšu to asi takto - při druhé větě se mi všechny zvuky slily do jednolitého proudu hluku a já rezignovala na sledování jakýchkoliv nástrojových linek a chtěla umřít (nebo usnout). Do toho nás pan docent hlasitým vykřikováním informoval o tom, kde zrovna housle s klavírem improvizují. Hodinky jsem nekontrolovala, ale nějakých 15 minut (možná hodin) to určitě mělo.
Poslední tón a já byla zbitá jako pes. Už vím, komu se v koncertních sálech vyhnout. Do toho pan docent oznámil, že se mu již také nic nechce dokončovat a uvidíme se v lednu. Test se nekonal (a asi ani konat nebude), na prodlouženou přednášku nebyly síly.

Doma dávka kofeinu a jelo se dál...
TBC

1 komentář:

Bossi řekl(a)...

Myslím, že bylo Concerto grosso č.2. :) Nicméně - jsem ráda, že ještě předtím slečna požádala o snížení hlasitosti. Tys měla důvod k usínání - únava z cestování a krásného zážitku, ale jak jsem já mohla v tom rambajsu klimbat, to nepochopím. Kdyby se ozval někdo s nápadem a ty ses k Agony dostala, hlásím se taky. :)