21. 8. 2010

Oko za oko, niečo za niečo

Protože už i Sid uveřejnila něco málo k Shakespearovským hrám, cítím se povinna tento článeček rychle dokončit též.

Pane Shakespear, to jste opravdu napsal?

Z letošní nabídky Shakepearovských her odehrávajících se na hradě Špilberk, jsme si vybraly mně do té doby neznámý titul Oko za oko. Tešíce se na pořádnou tragédii, jsem až na místě zjistila, že patrně půjde o komedii. Tož proč ne.

V záplavě rudého světla a lidských těl, které se mezi obřími písmeny na začátku objeví, aby demonstrovaly úpadek mravů, jsem si vzpomněla na Neapolskou epizodku BBC Casanovi. Vídeňský vévoda Vincenzio odjíždí a rázem se s ním loučí spořádané dámy v šatech zaplých až k bradě a pánové v nažehlených oblecích. Dozor je předán postaršímu a zásadovému Angelovi, který okamžitě (k nelibosti mužů a těch lehčích žen) začne zjednávat ve Vídni pořádek. A to tvrdě. Až exekučně tvrdě, což přivádí do města budoucí jeptišku Isabellu (sestru jednoho "výtečníka", nad jehož hlavou visí otazník). Jak už to tak bývá, ve světle hesla "kázat vodu a pít víno", se Angelo rozhodne, že život svého bratra může Isabella vykoupit jen svým tělem. Ale to už se na scénu dostává polský kněz, který začne v nastalé situaci osnovat složitý plán "aby se vlk nažral a koza zůstala celá", a není to nikdo jiný, než Vincenzio, který se na své město chtěl podívat trochu s odstupem.

Jak už bývá zvykem, obsazení těchto her (nebo jsem zatím měla to štěstí trefit se do toho schématu) bývá Česko-Slovenské. To znamená, že se tu prolínají oba dva jazyky, což se mi velice líbí (mně se celkově líbí koncept dvou jazyků, které nepotřebují navzájem překlad). V hlavní (dvoj)roli exceluje Martin Trnavský. Celou hru doslova táhne, protože úsek mezi odchodem Vincenzia a příchodem kněze (trvající pár desítek minut) byl celkem utrpením. Oproti tomu v kontrastu stojí Isabella Ivany Jirešová, která jakoby se s celým ansámblem míjela.

Humor, na kterém se staví, je značně přízemní a vyžívá se ve vulgarizmech a slovíčkaření. Jedna z postav (konstábl Loket) je přímo defektovaná, pardon, afektovaná v tomto ohledu (a má deformovanou, pardon, informovanou manželku). On tomu napovídá i výběr polské národnosti kněze, že? Jakkoliv přízemní, dlouhé monology Trnavského prostě člověka k smíchu donutí. Tenhle herec v sobě prostě mísí charizma, umění přirozenosti a improvizace. I když ze zkušeností s Fridy vím, že se od něj improvizace a pečlivě naučený text nedá rozeznat.

Když už jsem zmínila Fridu - konec představení jako by byl tímto spolkem ušit. Do teď nevím, jestli to tak končilo záměrně, nebo omylem (to ví asi jen aktéři a ti, co si zašli i na druhé představení). Jen pro ilustraci - Vincenzio zamilován do Isabelly ji oslovuje Mariano, což Isabellu přiměje odpovědět, že Mariana odešla s Angelem, a zanechat Vincenzia na scéně samotného. Wikipedie konec uvádí jiný. Nicméně to bylo "hilarious". Abych byla přesná.

Vrcholem celého představení ale je jedna malá dekapitace. Famózní!

14. 8. 2010

Návštěva

V pondělí přijdu do práce a v jedné z opuštěných kanceláří je klec s králíkem a morčetem. Kolega odjel na dovolenou a pověřil bratra, aby se mu o zvířata postaral. Nebudu vás napínat - bratr byl poněkud bezradný, a tak jsem je v úterý "unesla" k nám domů. Sledovat králíka v kleci celý den prostě nepřenesu přes srdce.

A tady jsou: Na jedno oko slepá Skippy a morče, jehož jméno ani pohlaví neznám.

Popravdě, s morčetem si nerozumím. Pořád to hloupě kouká, seno to futruje jak kombajn, hladit to nechce, ale pořád by mě to očuchávalo. Ale asi se mu líbím, protože mi ještě neukouslo prst. Jelikož ani nevím, jak takové morče přesvědčit ke spolupráci, udělala jsem mu výběh pouze v kleci a jedné poličce. Díky bohu to není žádný skokan a do pokoje mi zatím neuteklo.

Skippy se nám zamilovala do Felixe - tedy do jeho honosného příbytku (naživo ho ani neviděla) a jednoho odpoledne jsem ji nachytala, jak bezradně běhá s tlamkou plnou sena a hledá, kde by postavila hnízdečko pro jejich společné dětičky (chudák netušila, že Felix nemůže ani kdyby chtěl). Celou noc jsem se modlila, abych ji ráno nenašla orvanou (to by mi kolega neodpustil). Ale krom toho, že zabrala domek a morče muselo spát na záchůdku, to dopadlo dobře pro všechny.

A co na to Felix? No, dnes mi odhryzal šňůrky od kalhot. Takže asi tak.

8. 8. 2010

Use of Weapons

Humanoids are galaxy's way of trying to get rid of all alcohol.

Stydím se, ale od chvíle, kdy jsem nastoupila na vysokou (a tím se nastálo i doma připojila k internetu), jsem přečetla trestuhodně málo knih. Tak nějak jsem si slíbila, že společně s uzavřením této kapitoly svého života, otevřu zase nějakou tu literaturu, která se mi nahromadila za ta léta v knihovně. První titul se tomuto ale trochu vymyká, protože jeho pořízení vzešlo z doporučení. A já byla zvědavá.

Use of Weapons Iana M. Bankse je velice zajímavá kniha. Většinu času ji čtete jako dobrodružné SF ze zajímavého univerza, kde sledujete příběh hrdiny se kterým sympatizujete a soucítíte s ním při odhalování jeho minulosti. Sem tam se dostaví hlubší myšlenka o relativním pojmu dobré a zlé strany konfliktu. Hlavně za začátku vás čeká spousta krásných "obrazů" - s vtipem a vynalézavostí živě vykreslených scén (například maškarní bál na lodi Xenophobe), které by si zasloužily rezervovat místo ve vaší paměti na dobu neurčitou. Jenže pak přichází konec, který přináší na celou čtenářem vystavěnou realitu (motivace postav a jejich charakter) naprosto jinou perspektivu. Podobný pocit, jako po dočtení posledních řádků, jsem měla jen u několika málo filmů (Apocalypse Now, History of Violence) - já tomu pracovně říkám "hřebíkem do lebky".

Být to obyčejný příběh ze života jednoho agenta, jsem spokojená a s radostí knihu zasunuji do poličky. Takto jsem naprosto nadšena a přitom zklamána, že to byla jen kniha, kterou budu muset jednoho dne do té poličky dát. Některé příběhy ve vás zůstávají déle, než je necháte rozplynout se.

... such a use of weapons when anything could become weapon...

Následující odkaz obsahuje SPOILER

První týden

Jsem člověk, který nemá rád změny. Člověk, který žije v noci a rád nad ránem dlouhou zůstává mezi snem a realitou. Člověk, pro kterého je představa dospělého života děsivá.

V první srpnový den jsem dostala výpověď a zároveň novou, delší smlouvu. Takže spousta nových papírů, které nesmím ztratit, spálit, utopit ani jinak znehodnotit (momentálně leží někde kolem, doufám). U nás v práci neexistuje pracovní doba OD-DO. Pouze předepsaný počet hodin, které musíme odpracovat, je nutné se trefit svojí přítomností do některých klíčových meetingů (pro mě jich tolik zatím není) a vhodné se aspoň trochu zesynchronizovat s Amerikou, která se probouzí v 15 hodin našeho času. Osm hodin je neskutečně moc. Přinejmenším je to víc než 6 hodin, které jsem do teď v práci trávila, když už jsem zůstávala z nějakého důvodu déle. Na druhou stranu je to dost hodin na to, aby člověk mohl být v klidu - rozvrhnout si práci, zjistit, co je potřeba, nehonit se, udělat si kávu... Akorát oběd se mi ještě nepodařilo do mého rozvrhu (10 - 18) vecpat (takže si "drobím" do klávesnice něco narychlo vyrobeného doma).

Po týdnu jsem asi 20 minut v mínusu. Může za to dřívější odchod na "team building". Když jsem se zeptala, jak se tenhle deficit řeší, bylo mi odpovězeno, že do konce měsíce času dost. Trochu mě deprimuje, že člověk odejde ráno v 9:30 z domu a přijde zpět až v 1 dalšího dne, aby vlezl do postele a ráno zase odešel spořádaně do práce. Ale zábava byla, tým bych neměnila.

Tento víkend měl pro mě poprvé zvláštní příchuť. Poprvé ostrůvek v týdnu, kde není středobodem práce, ale těch 8 hodin uprostřed něj se dá dělat cokoliv. Navíc se není potřeba jakkoliv zalamovat školními povinnostmi. A tak jsme se zbalily, nasedly na MHD a vyjely k Útěchovu do lesa. Hodina v lese, sbírání hub, spousta zábavy, nádherný relax (a pak samozřejmě výborná večeře). V neděli pro změnu trocha kultury na výstavě Šangri-la a výborné kapučíno se zmrzlinou.

Everything changes.

1. 8. 2010

Stop zelené

Budete-li se mi chtít pomstít, nalejte mi zelenou. Ověrěno v praxi. Dvakrát.