14. 8. 2009

Salla the gardener

Rostliny mě nemají rády. A stejně mám na naší malé zahrádce svůj záhon, kde si pěstuju speciální odrůdy zeleniny - tedy baby petržel a baby mrkev (to musíte nahusto zasít, neprotrhávat, modlit se, aby jedno ze sta seminek vyklíčilo, a nakonec sklízet).

Pohleďte, zázrak!



Bohužel si zrovna můj záhon vybraly jako svůj hlavní stan mravenci, a tak jsem si musela své výpěstky vybojovat. Potvory kousaly. Doufám, že na ně nejsem alergická.
Mrkev nejím. Ale jednomu členu naší domácnosti to radost udělá vždy (pořádný foťák odjel na dovolenou na Šumavu společně s myčkou, pračkou a ledničkou).


12. 8. 2009

Zmatené Proroctví

Proroctví není typ filmu, na který bych šla do kina. Ale Carth byl neúprosný...

Samotný film ve mně zanechal poněkud zmatený zážitek. Marco Beltrami ho hudebně pojal jako velkolepé (hororové) sci-fi z 50. let. Scénárista patrně mířil k velkému filozofickému poselství a Proyasovi se zastesklo po temné atmosféře Smrtihlava. Problém je, že tyto tři pohledy se navzájem přeřvávají. Navíc Cage do celého konceptu nějak nepasuje a jedná nanejvýš podivně (třeba se v závěru ani nepokusí vetřít na palubu). Potěšili králíci. Zacházelo se tu s nimi hezky. Akorát v noci, když jsem tu teď sama (s králíkem), se zas budu o něco víc bát.

Ale možná jsem jen nepochopila, že síla Proroctví tkví ve varování před používáním veřejné dopravy.

10. 8. 2009

Commitment

Letos už podruhé jsem se rozhodla zkulturnit akvárium. První pokus nedopadl příliš úspěšně - z rybiček, co jsem dostala k Vánocům od sestry, se dneška dožila jedna. Následoval tedy výlet do Hornbachu, nákup rostlinstva (ano, poprvé jsem vyměnila ošklivé umělé kytky za živé) a těch nejobyčejnějších rybiček (neonky + gold molly). Počty raději psát nebudu, protože bych musela přiznat, že jednu neonku už dva dny nemohu najít a jednu jsem... našla.

Akvárko je v obyváku od dob mého otce. To první bylo malinké a rybičky v něm přežívaly poměrně dlouho. Hlavně dva velcí sumečci jmenující se Ferda a Ferda. Každá rybka měla jméno. Moje v dětství nejoblíbenější (taková unikátní) se jmenovala Dodger (po opičce z nějakého filmu). Pak mi bylo akvárko svěřeno. To znamená, že do něj přibyly krásné skaláry (Han a Leia, Mulder a Scully...) a to znamenalo konec tlupě neonek se zkráceným označením SG-1 a SG-2. Po skalárách mě uchvátily závojnatky, takže se nám tu objevil Ackbar (ta závojnatka měla jeho oči) a nakonec i zlatý Maul. Maul všechny přežil. Přežil i prasknutí akvária, takže se stal nejdražší rybičkou, co jsem kdy měla, protože jsem kvůli němu jela koupit nové. Přišlo to na víc než tisícovku. Maul už taky nežije. Po dvou letech temna, kdy nám tu jen stála voda, jsem se rozhodla opět kout obyváku oživit. Držte mi palce.


P.S. nedoporučuji nechávat zapnuté neponořené topítko.

Trip died at 2,6

Tímto mě opustil poslední křeček. Na dlouho. Křečci jsou pěkná zvířátka na koukání, ale jinak si s nimi nerozumím. Jen mě těší pomyšlení, že z těch tisíců zvířat ve zverimexech si aspoň tři prožila celý život a mohla se radovat (když už z ničeho jiného) z plné misky dobrot. Trip tu poslední už nedojedl, věk ho dohnal. Líto mi bylo koukat se, jak pomalu stárne, teď už mu je vše jedno. Na jeho místo přijde pianino. Časem. Doufám.

5. 8. 2009

Nara

Ve mně se analytický mozek nezapře. Když jsem si připravovala na FF přednášku o E.S. Posthumus a jejich počinech používaných hojně v trailerech, položila jsem si otázku, co se skrývá za vzorce v hudbě, kterou normálně vnímáme jen povrchně, jako nerozfázovaný celek, který má začátek a konec. Vzešlo z toho pár hodin u poslechu a pixelů v Malování.



V prvním řádku je samotná skladba Nara z alba Unearthed odkazující na starověké hlavní město Japonska a také na úchylku Posthumusáků v archeologii a dějinách (jeden ze dvou bratrů skrývajících se za touto skupinou je študovaný archeolog). Písmeno R značí jakýsi refrén (ten první není kratší než ostatní, to mi jen ulítlo přepočítávání vteřin na pixely a už se mi to nechtělo opravovat, když jsem na to po dokončení práce přišla). Další písmena analogicky označují úseky melodie, které by se daly vzít jako stavební prvky skladby. Čárkování pak naznačuje, že melodie je stejná, ale provedení se liší (v tomto případě obsazením nástrojů). Škrtnuté políčko nazvěme nepodstatnou vatou.

Další tři řádky jsou rozbory Nary z trailerů. Barevně je vidět, jaké úseky jsou v nich použité (s tím, že refrény se od sebe neliší a tudíž nemusí být vzitý kousek právně z toho, který jsem označila). Když člověk poslouchá hudbu v traileru, tak mu ani nepříjde, že samotná skladba je defakto zmršená a sestříhaná. Zvlášť vystřižení pár not uprostřed refrénu mě při bližším zkoumání konsternovalo. Ozvučování trailerů je věda a pokud máte napřed obraz, ke kterému roubujete hudbu, dá se to pochopit.

Poslední řádek zastupuje znělku k seriálu Odložené případy. Když jsem poprvé na Nově Naru zaslechla, nemohla jsem uvěřit, že opravdu k seriálu patří. A... patří.

Pokud ve mně zůstane odhodlání, tak někdy, v daleké budoucnosti, rozeberu i další Posthumusácké skladby.

MacBeth... opět


Igor Ondříček a Milan Ondrík. Dva herci, na které se vždycky přijdu do divadla ráda podívat. Díky prvnímu jsem viděla MacBetha ve sklepní scéně Divadla u stolu. Díky druhému jsem viděla MacBetha na nádvoří Špilberku. Vždycky mě vytočí, když někdo prohlásí, že na danou divadelní hru nejde, protože ji už před x lety viděl (pro libovolné přirozené x > 5 ). Vždyť každá inscenace je něčím jiná. To bychom si rovnou mohli číst jen scénáře. A já viděla MacBetha už podruhé během pár měsíců. Oproti komorní, historicky a Shakespearovi věrné inscenaci Divadla u stolu, se ta z Letních Shakespearovských her rozletěla nejen svoji délkou, ale i odvážností. Soundrack zněl jako pan Zimmer máznutý Dong Jun Leem. Krvavě oprýskané kulisy (na fotce) byly ve skutečnosti čtyři (funkční) sprchy a skleněná plochu uprostřed také nezůstala dlouho čistá. Nejfascinující byly ale kostými - kombinace soudobé military a bund/kabátků starších střihů s barety (na mysli mi vyskakuje žánr utopicky despotický švihnutý cosplayem z Honorverse) v kombinaci s hedvábnými šálami odstínů modré a fialové. Navíc v královském doprovodu panovala určitá uniformnost. Nevím, zda to má hlubší smysl, ale vždy dvě postavy byly téměř totožné (královy syny bych klidně označila za dvojčata).
Tři sudičky, které si Kurosawa v Krvavém trůnu přetransformoval do jediného démona, zde byli (měkké i je namístě) bezdomovci-uklízeči (a místo kotle měli barel, do kterého postupně naházeli diktátory a vládce světa). Celý děj se odehrával mimo konkrétní dobu. Hrady, thénové i králové zůstali, svoji cestu si do příběhu našli ale i palné zbraně a dokonce i vrtulník. Vrtulník jsem ještě na divadle nasimulovaný neviděla. Ale byl to jeden z nejlepěích momentů - zvuk z reproduktorů, míhající se světlomety a do toho sebevědomý MacBeth jistý si svojí nesmrtelností před pochodujícím lesem.

Milan Ondrík a Veronika Freimanová jako ústřední dvojice na mě nezapůsobili tolik jako Viktor Skála a Helena Dvořáková v předešlém aranžmá. Pořád ale byl jejich výkon skvělým zážitkem. Jen z Ondríka a Martina Nahálky (další herec z Divadla Andreje Bagára v Nitře) sprchujících se hned z kraje hry defakto pod širým smrákajícím se nebem, mi byla zima.

2. 8. 2009

Cornštejn


Líbí se mi, jak je svět prosáknutý náhodami. Minulý týden mi táta napsal, jestli si nechci udělat jednodenní výlet k Vranovské přehradě. Jako tvor lenivý jsem napřed odmítla, ale pak se ve mně ozvala druhá polovina osobnosti, která má po krk městského stereotypu, napsala jsem si dovolenou a kývla jsem. Na hradě (nebo spíše polozbetonované zřícenině) Cornštejn se konala akce skupiny historického šermu Baštýři, o které jsem do té doby neměla zdání, ale jejímž členem je syn kamarádky rodičů. Táta se svojí nedávno nalezenou potěchou ve filmování a stříhání se tak nějak nabídl, že jejich vystoupení natočí a sestříhá. Moje účast nebyla samozřejmě jen z otcovské lásky vzešlá, nýbrž zcela prokalkulovaná - dostala jsem do ruky stativ a druhou kameru.

Jméno hradu mi bylo povědomé, a tak jsem střelila naslepo, obeslala jistého informátora a zjistila, že se na inkriminovaném místě v tutéž dobu nachází i lítá knihovnice Kendra, která v ruinách zastává roli průvodkyně. Opravdu se mi líbil její překvapený výraz, když jsme se mezi rozbořenými zdmi potkaly. Ještě téhož dne dorazil cestovatel Jekkyl (chudák vyjel z Brna dvě hodiny před námi a dorazil dvě hodiny po nás). Mít víc času, natočili bychom na hradě slušný bollywoodský hororový fanfilm.

Zbytek odpoledne se táhl ve znamení čerstvého vzduchu, dechu historie, potěžkala jsem si kroužkovou košili (uhm, 10 kilo bych na sobě tahat nechtěla), nějaké ty meče a natočili jsme první část vystoupení - průřez zbraněmi a zbrojí v krátkých vtipných etudách z minulosti proložený tanečnicemi a šikovnou borderkou. Na závěr došlo i na sekání zelí (proč tu máme řepu? Protože je to zelí!) z cválajícího koně.

Chvíli hrozilo, že noc přečkáme pod širákem s ostatními (asi největší problém v takových podmínkách jsou kontaktní čočky), ale pak se objevila záchrana v podobě nedaleké chatky u přehrady. Taky bych si takovou nechala líbit. A je jedno, že tam není tekoucí voda.

Večer jsme se vrátili zpět na Cornštejn. Chystalo se další představení - ohňová show. Jediné, čeho můžu litovat, je fakt, že jsem musela celou dobu koukat na display kamery a pokoušet se uštelovat její rozhořčení nad rychlými světly ve tmě. I tak mělo představení grády, příběh, krásnou choreografii na přesně vybranou hudbu. Diváci si odnesly krásné zážitky, vystupující pár popálenin. Au.

Následoval opět přesun. Tentokrát v kabrioletu. Takový kabriolet, to je vám auto pro dva malé lidi a psa. Byli jsme v něm čtyři, přičemž můj otec má téměř dva metry.
Na chatě jsem poprvé viděla plcha - nebo spíše invazi plchů (chci jednoho domů!!!). Pil se merlot, pojídala se čokoládová bonboniéra a naslouchalo se cákání rybiček. Stát v úplné tmě na kraji přehrady a sledovat hvězdy, to se mi už dlouho nepodařilo.

Kabrioletem jsme se dopravili ráno zpět. To jsme ovšem byli tři a džbán horké kávy jako catering. Pohladila jsem si ještě koníka, koupila místo suvenýru litr a půl medoviny v pet lahvi, naložili jsme Jekkyla a ani ne 24 hodin po příjezdu jsem Cornštejnu zamávala. Příští rok si uděláme delší výlet.