Oko za oko, niečo za niečo

Protože už i Sid uveřejnila něco málo k Shakespearovským hrám, cítím se povinna tento článeček rychle dokončit též.

Pane Shakespear, to jste opravdu napsal?

Z letošní nabídky Shakepearovských her odehrávajících se na hradě Špilberk, jsme si vybraly mně do té doby neznámý titul Oko za oko. Tešíce se na pořádnou tragédii, jsem až na místě zjistila, že patrně půjde o komedii. Tož proč ne.

V záplavě rudého světla a lidských těl, které se mezi obřími písmeny na začátku objeví, aby demonstrovaly úpadek mravů, jsem si vzpomněla na Neapolskou epizodku BBC Casanovi. Vídeňský vévoda Vincenzio odjíždí a rázem se s ním loučí spořádané dámy v šatech zaplých až k bradě a pánové v nažehlených oblecích. Dozor je předán postaršímu a zásadovému Angelovi, který okamžitě (k nelibosti mužů a těch lehčích žen) začne zjednávat ve Vídni pořádek. A to tvrdě. Až exekučně tvrdě, což přivádí do města budoucí jeptišku Isabellu (sestru jednoho "výtečníka", nad jehož hlavou visí otazník). Jak už to tak bývá, ve světle hesla "kázat vodu a pít víno", se Angelo rozhodne, že život svého bratra může Isabella vykoupit jen svým tělem. Ale to už se na scénu dostává polský kněz, který začne v nastalé situaci osnovat složitý plán "aby se vlk nažral a koza zůstala celá", a není to nikdo jiný, než Vincenzio, který se na své město chtěl podívat trochu s odstupem.

Jak už bývá zvykem, obsazení těchto her (nebo jsem zatím měla to štěstí trefit se do toho schématu) bývá Česko-Slovenské. To znamená, že se tu prolínají oba dva jazyky, což se mi velice líbí (mně se celkově líbí koncept dvou jazyků, které nepotřebují navzájem překlad). V hlavní (dvoj)roli exceluje Martin Trnavský. Celou hru doslova táhne, protože úsek mezi odchodem Vincenzia a příchodem kněze (trvající pár desítek minut) byl celkem utrpením. Oproti tomu v kontrastu stojí Isabella Ivany Jirešová, která jakoby se s celým ansámblem míjela.

Humor, na kterém se staví, je značně přízemní a vyžívá se ve vulgarizmech a slovíčkaření. Jedna z postav (konstábl Loket) je přímo defektovaná, pardon, afektovaná v tomto ohledu (a má deformovanou, pardon, informovanou manželku). On tomu napovídá i výběr polské národnosti kněze, že? Jakkoliv přízemní, dlouhé monology Trnavského prostě člověka k smíchu donutí. Tenhle herec v sobě prostě mísí charizma, umění přirozenosti a improvizace. I když ze zkušeností s Fridy vím, že se od něj improvizace a pečlivě naučený text nedá rozeznat.

Když už jsem zmínila Fridu - konec představení jako by byl tímto spolkem ušit. Do teď nevím, jestli to tak končilo záměrně, nebo omylem (to ví asi jen aktéři a ti, co si zašli i na druhé představení). Jen pro ilustraci - Vincenzio zamilován do Isabelly ji oslovuje Mariano, což Isabellu přiměje odpovědět, že Mariana odešla s Angelem, a zanechat Vincenzia na scéně samotného. Wikipedie konec uvádí jiný. Nicméně to bylo "hilarious". Abych byla přesná.

Vrcholem celého představení ale je jedna malá dekapitace. Famózní!

Cyrano z Bergeracu

Jediný důvod, proč pro mě čtvrtek 1. 7. 2010 nebyl poslední měsíc pouze černou skvrnou, kterou bych si v kalendáři mileráda odpustila, byl večer. Podruhé Biskupský dvůr a divadelní představení. Tentokrát se pod věžemi Petrova odehrávala další klasika - Cyrano.

Příběh ošklivého mušketýra/kadeta (Igor Ondříček) s výjimečnou duší, která svým důvtipem a poetikou okouzluje krásnou Roxanu (Alena Antalová) zkrz personifikaci v mladém a krásném (avšak ne toliko nadaném) Kristiánovi (Jiří Mach), je znám snad všem a každý druhý si vzpomene aspoň na slavnou větu se širákem. Co takto z popisu nevynikne, je nádherný způsob, jakým je hra napsána. Vrchlickým přeložené verše, které dávají ožít vzletným a dlouhým proslovům Cyrana, jsou klenoty. První polovina hry je přímo napěchována vtipnými a chytrými scénkami, které staví na (většinou) monologu hlavní postavy - ať už je to úvod s divadelním představením, kde Cyrano předvede na kolik způsobů lze urazit jeho nos, slavná scéna pod Roxaniným balkonem, kde Cyrano napovídá Kristiánovi slova, nebo strhující diverze, která má zpozdit maršálka De Guiche (Viktor Skála), aby mohla proběhnout svatba Roxany a Kristiána. Nádherných "hlášek" padne za celou dobu nepočítaně a Igor Ondříček všechno umí bezchybně vypointovat.

Druhá polovina ztratí na humoru. Kadeti jsou ve válce a De Guiche se Cyranovi a Kristiánovi díky svojí pravomoci mstí. Iluze jednotné postavy s vizáží Kristiána a duší Cyrana, kterou Roxana miluje, se začíná hroutit, ale než dojde k výsledné konfrontaci, která by vše uvedla na pravou míru, Kristián umírá a s ním se ztrácí i Cyranova naděje. O mnoho let později se sice k výsednému prozření postav dobereme, ale jeho katalyzátorem je bohužel fatální faktor, který štěstí dvou zamilovaných zmaří.

Smutný příběh naplněno-nenaplněné lásky v podání trojúhelníku Cyrano-Roxana-Kristián pohne asi každým. Zvlášť když sledujeme Cyrana, který v mnoha situacích musí předstírat a ukrývat své city (například v momentě, kdy ho Roxana žádá o to, aby vzal Kristiána pod svoji ochranu, nebo když zorganizuje pod vlivem jeho projevu s Kristiánem urychleně svatbu). Jeho vnitřní boj je v ostrém kontrastu s vtipem, kterým kolem sebe odráží útoky na svoji osobu. Obsazení je vskutku povedené - Igor Ondříček exceluje snad v čemkoliv, čeho se jen dotkne, Jiří Mach perfektně předvedl zakřiknutého a přízemního chlapce (je zmatená! Musíme toho využít) a Alena Antalová mě zase po dlouhé době dokázala zaujmout a bavit každou minutu, kterou byla na "jevišti".

I tak vynikající příběh samozřejmě umocňovalo i netradiční venkovní prostředí. Tentokrát z 2. řady bylo vidět výborně, takže v tomhle ohledu bez stížností. Scény na balkónu se odehrávaly opravdu na balkónu, Kristián na něj opravdu (i když po žebříku) lezl, noční obloha a kašno-socha (:)) při trapném tichu mezi ním a Roxanou dodávala chvíli na autentičnosti a v neposlední řadě zajímavě osvícené vojenské ležení dostalo nový rozměr (a ani nevím proč mě tak dostalo, když si Cyrano lehl částečně do trávy, než na dlážděné jeviště).

Cyrano z Bergeracu je prostě klenot mezi divadelními hrami. Jak se dívám na stránky divadla, byla to zároveň derniéra této inscenace. Škoda. Nebránila bych se vychutnat si tento zážitek ještě jednou.

Příští rok se prý uvažuje o Romeu a Julii. Tož balkon by byl, budu se těšit!

Sny svatojánských nocí

Splnil se mi sen. Většina věcí, co formovala naše vnímání světa, se už nikdy neobjeví. Teď nastala malá výjimka. Sny svatojánských nocí Moši a Merty sformovaly moje vidění divadla. Jan Apolenář (tehdy v roli Puka) byl asi první herec, do kterého jsem se jako 10 letá holčička zamilovala (takovým tím nevinným způsobem samozřejmě :)). Člověk si v mém věku už nepamatuje, co bylo před rokem, ale na některé věci z dětství si vzpomíná, jako by to bylo včera (i když kontext a podrobnosti úplně chybí). Když jsme na Snech byly u Křižíkovy fontány, pršelo. A to zdaleka nebylo první shlédnutí. Jako dnes si pamatuju úvodní tóny, při kterých se vždycky otvíraly poklopy v zemi a ven se valil dým. Roli malého chlapce tenkrát hrála Janika Kolářová, které je dnes už 22 let. Doma jsme samozřejmě měli CD s hudbou a se sestrou uměly každé slovo. Dokonce jsme si některé melodie neuměle vybrnkávaly na klavír, co stojí u babičky (a tenkrát se na něj ještě dalo hrát). I když jsme tenkrát ani nemohly chápat celou podstatu představení, byly jsme tímto muzikálem naprosto uchvácené.

Pak se zapomnělo. CD se někam založilo a vzpomínky začaly blednout.

Až do dnešního dne. Na Biskupském dvoře (což je krásná zahrada u Moravského zemského muzea) opět ožil svět skřítků a víl. Samozřejmě už s jiným obsazením - Zoru Jandovou a Apolenáře v něm už neuslyšíme (zbytek obsazení bych vzhledem k mým tehdejším neznalostem raději neporovnávala). Roli Puka převzal mladý Aleš Slanina a i když Apolenářův typický hlas prostě nic nepřekoná, byl svým způsobem magický a roztomilý zároveň (a to jako hodně!). Celý muzikál se tak trochu vymyká soudobé tvorbě. Po revoluci (premiéra 1991) to muselo být zjevení. Těžko říct, jak to vnímají lidé, co ke Snům nemají vztah z dřívějška (ale nebyla jsem sama, kdo si v publiku celou hodinu a půl v duchu odzpíval).

Celý děj se točí kolem lásky. Rozhádaným táborům žen a mužů se elf Puk rozhodne ukázat svoji moc tím, že je ponoří do sna, kde si s pomocí magické růže hraje s jejich touhami. A tak se tu dočkáme milostných čtyřúhelníků, sodomie (jeden z mužů je proměněn v osla), trochy masochismu, sebelásky, queer vztahů, rodičovské rivality apod... A tenhle aspekt mi došel až teď. A taky mi došlo, jak moc si dokáže dítě vysvětlit svým způsobem věci, co nechápe (např. sousloví "u hrobu onanova"), a jak jiné prostě přejde bez povšimnutí, aniž by se tím zalamovalo a kazilo si vlastní prožitek.

Bylo to nádherné. Pukův posed přímo pod majestátním Petrovem (kuk na dvacku). Hudba u tohoto představení živá asi nikdy ani nebyla. Narozdíl od jiných muzikálů se staví na několika málo chytlavých tématech, které se v průběhu děje vrací a opakují (Já jsem ty a ty jsi já...). Extravagantní lesní kostými posouvají všechno do surrealistična a když k tomu přidáte živý vítr pohrávající si s už tak rozevlátými oděvy, dostanete nevšední podívanou. Jen škoda, že přírodní divadlo neumožňuje tak luxusní výhled na jeviště, jak by si člověk přál. Něco za něco. Doufám, že se mi brzo zase podaří najít ono zapášené CD.

EDIT: tak jsem právě vyzpovídala mámu a poprvé jsme na Snech byly v roce 91. Takže to mi bylo hezkých 6 let.

EDIT2: a když tak o tom přemýšlím, tak to možná tehdy nebylo CD, ale obyčejná kazeta.

Becket aneb Čest Boží

Poslední představení letošního předplatného skončilo před pár hodinami. Když se mě máma zeptala, co se mi na něm nejvíc líbilo, odpověděla jsem, že nemožnost shrnutí celé hry jednou větou (ona si odpověděla, že hudba). Tříhodinový příběh Jindřicha II Plantageneta a Tomáše Becketa. Nebylo to jednoduché (publikum z předplatného je bohužel dosti odlišné od publika festivalového a ruší!!! Nesnesete-li dlouhé hry, informujte se dopředu a nelezte na ně. Děkuji).

Samotný rámec děje je zasazen do 12. století mezi šlechtu a soustředí se na výše zmíněné postavy, které i přes svůj odlišný původ začínají jako přátelé a posléze končí jako... chtělo by se říct nepřátelé, ale je to složitější. Hloubka všeho totiž tkví hlavně ve vykreslení světů, ve kterých jednotlivé postavy žijí (požitkářský světský anglický dvůr, kde je myšlení považováno za nezdravé, lidské morální nitro, které si vybírá cestu dobra i přes logické nevýhody, církevní sféra a intrikující Řím) a především v nádherně odsouzeníhodné postavě Jindřicha II., s nímž člověk občas soucítí (i kdyby neměl). Petru Štěpánovi se povedlo do ní dostat neuvěřitelný život, že její reálnost a zmítání se ve svém omezeném pohledu na svět až zamrazilo. Aspoň na divadle nemám pocit, že jsem ošizena o postavy a místo nich mi jsou vnucovány kategorizované obrázky vystřižené z katalogu na drátkách (což se mi v poslední době při koukání na filmy celkem často stává).

V chladných, drátěno-plechových kulisách sledujeme zásadní problémy nejvyšší z vysokých vrstev té doby - peníze, zábava, jídlo... abychom hned v zápětí potkali opačný extrém, když se Becket s Jindřichem za bouřky vnutí do jedné saské chatrče a s jejími obyvateli zachází jak s věcmi (zvlášť s dívkou, kterou tam najdou), zároveň ale poprvé probleskne Becketova pravá tvář, což ale v důsledku stojí život jeho milenku (scéna mezi opilým Jindřichem a rezignovaným Becketem k tomuto vedoucí je mrazivá). Přelom nastane ve chvíli, kdy při tažení do Francie Jindřich Becketa vnutí do funkce arcibiskupa Canterburského k nelibosti celé církve. Nicméně tímto okamžikem se s Becketa stává Jindřichův negativ a ve jménu božím nachází ztracenou odvahu a čest. A začíná konat dobro a trestat zlo, což se ne vždy slučuje s vládními záměry. Mezitímco hledá azyl ve Francii a pomoc v Římě, Jindřich neví, jestli ho víc miluje nebo nenávidí a veškerý svůj vztek ventiluje na své disfunkční rodině (respektive on je její jediný disfunkční prvek). Dobře to neskončí...

Když už jsem zmínila Petra Štěpána (když si vzpomenu, jak jsme si při uvedení Čarodějek říkali, kdo to jen může být, musím se smát), musím zmínit i jeho protipól - Petra Gazdíka. Jeho Becket sice nemá tolik vnitřního prostoru jako Jindřich, ale zahraný je skvěle. Ženské postavy jsou redukovány na objekty pro mužskou spotřebu a královnu s královnou matkou, které sice mohou beztrestně projevovat o něco více vlastního názoru, než všichni ostatní, ale jsou stejně deformované jako zbytek šlechtického světa (a následně odkázané do patřičných míst). Celým dějem probleskují dvě postavy (opět roztomilý Isteník s neméně roztomilým Matějkou), které do tíživé atmosféry přináší až absurdní humor (Viva la France), což hru dělá o něco stravitelnější pro běžného diváka (který například trpí u Třech sester a na Godota by čekat nevydržel).

Pro scénu je typická hra se světlem a prostorem. Zvlášť postupné prohlubování mizanscény v první polovině hry je nápadité. Mým favoritem ale zůstane setkání Jindřicha a Becketa v noční, sychravé Francii - ohraničení malého prostoru pomocí průhledné záclony, mlha doslova se válející po zemi a projekce evokující noční, větrnou, zamračenou oblohu. Z dějové stránky bych pak jednoznačně vybrala večeři, při které Jindřich dost nevybíravým způsobem oznamuje svůj úmysl korunovat svého syna jen proto, že mu to dává příležitost vysmát se Becketovi.

Mám takový dojem, že tohle představení už neuvidím, ale setkání to bylo v jistém slova smyslu příjemné (pokud se tak dá charakterizovat stav, kdy vám zůstane v hlavě viset černá díra a kámen v žaludku). Viděla jsem sice věci s větším dopadem, ale Becket se rozhodně řadí k těm nejpropracovanějším. Nicméně jen pro silné povahy.

Divadelní svět Brno 2010

Letos žádné Dokořán. Červen se musí obejít bez každoročního přísunu Nitranského divadelního souboru. Avšak čas vymezený pro tento malý mezinárodní festival, se stal základem pro nový - mnohem větší ne co do doby trvání, ale do nabídky. Což ale má svá úskalí, že? Jak si v té škále zajímavých nabídek vybrat a všechno stihnout? Třeba soubor z Jižní Koreje se mi opravdu nepodařilo vměstnat do rozvrhu. Divadelní svět se neodehrává jen v MdB, ale na mnoha scénách po celém městě a téměř v každou ranní či večerní hodinu.

Člověk se ani nenaděje a skončí hned na zahajovacím představení. To si takhle kupuje lístky na Shakespeara a zpoza pultu se ozve kouzelné "a nechcete lístky na dnešek do Městského"? No jistěže chceme. A tak jsem po půl roce opět viděla Probuzení jara. A opět se mi to líbilo ("soundtrack" z broadwayské inscenace už je na disku).

Edith a Marlene - Divadlo Nová scéna, Bratislava

Pro slovenská divadla mám nějakou slabost. Na druhou stranu, pro šansony ani ne. Ale moje máma ano, a jelikož mě nebaví obrážet divadla stále jen sama (protože mě nebaví nikoho přemlouvat, aby se přidal), řekla jsem si, že tohle bude to správné představení, na které se mi povede mámu vytáhnout. Kupodivu jsme nelitovaly ani jedna.

Filmy o Edith Piaf jsem neviděla, její písničky znám jen z náhodného zaslechnutí. A teď jsem se ocitla ve vyprodaném sále a na jevišti klečí postava zpívající Non, je ne regrette rien. Edith je mrtvá a k jejímu hrobu přichází celá Paříž a... Marlene Dietrich. Tak začíná divadelní pouť jedním životem. Edith - doslova dítě ulice - drzá, oprsklá s hlasem, který lidi zastavuje. Sledujeme její zpívání na ulici, první stálejší angažmá v klubu La Gerny, kde je jí na míru ušita její budoucí image, přeskakujeme její vzlet a ocitáme se v Americe, kde se úspěšná zpěvačka opět setkává s nepochopením a utápí se v alkoholu, lécích a Marcelovi. Hra se soustředí především na tu odvrácenou tvář slávy a Edithin vztah k Marlene Dietrich, který je vykreslen velmi zajímavě. Ty dvě se setkávají poprvé v La Gerny, kde tehdejší hvězda zazpívá Edithinu píseň. Obě si jsou navzájem protiklady - Marlene vysoká, bohatá blondýnka s vybranými způsoby, Edith krpatá, chudá, nevychovaná bruneta. Den a noc. Ale jak říká v jednom momentě Marlene - "Ty jsi stejně tak vrabčák, jako já válečná hrdinka. Vzešly jsme z té samé reklamy". V Americe obě vystupují ve stejném varieté. Marlene, která nenávidí neúspěch (dokonce i cizí), se snaží Piaf vnutit publiku, a nakonec se jí to i podaří, což má za následek rivalitu mezi oběma, která vygraduje opravdu roztomilým rozhovorem na jevišti kabaretu. Zároveň s prvním Edithiným vystoupením v Olympii se ovšem její život hroutí díky smrti Marcela.
Poslední část hry se soustředí na nemocnou Piaf upoutanou na vozík - její vyšinutou a nezlomnou povahu, která místní ošetřovatelky dohání k šílenství a z řeckého kadeřníka Thea ("Marcel byl ten, koho milovala, Theo je ten, na kterého čekala") se snaží vycepovat zpěváka, kterého si chce vzít a vystupovat s ním ("Napiš nám písničku. Ale nezapomeň, že Theo neumí zpívat!"). A pak... po svém vysněném vystoupení... umírá. A Marlene spolu s Paříží přichází k jejímu hrobu.

A po dvou hodinách byl konec a já stojím a tleskám. Kristína Turjanová v titulní roli byla naprosto dokonalá (a to říkám já, která většinou kouká jen po pánech). Spolu s Marlene Karin Olasové stvořily opravdu intenzivní zážitek. Především ale Kristína, která se celou dobu potácela z jednoho extrémního emočního rozpoložení do dalšího a přitom celou dobu božsky zpívala. Zastínila tak všechno a všechny ostatní. A to jsem si původně šla šansony jen přetrpět. Myslím, že na konci i slza ukápla.

Amadeus - Slovenské národné divadlo, Bratislava

Amadeus byl od začátku už jinší kafe. Na Amadea se musí jít, i kdyby na chleba nebylo. A to i přesto, že ani ne před měsícem jsem byla na Mozart!ovi. Představení bylo tentokrát situované do Mahenova divadla a už při odchodu ze šatny jsem se ve dveřích potkala s Jiřím Machem (třeba hlavní role v Probuzení jara), takže večer začal příjemně.

Co si pamatuju z filmu? Zívajícího císaře, Salieriho, Requiem... no moc toho není. Hra Petera Shaffera ve mně zůstane asi o hodně déle. Příběh dvorního skladatele Salieriho u císaře Jozefa II., který se náhle cítí ohrožen, když do Vídně přijíždí bývalé zázračné dítě - nyní neotesaný spratek a ještě k tomu ze Salzburgu - Mozart, zná asi každý. Vidět ho ale naživo ve 3 hodinách je něco neuvěřitelného.

Když jsem pak šla nočním Brnem pěšky domů, spustila se kaskáda myšlenek. Proč máme za potřebí se ubíjet podobnými příběhy? Proč zas a znovu usedáme do sedadel, abychom hltali příběh, který se nám na dosah ruky odehrává, během několika okamžiků si zamilovali postavy, smáli se s nimi, plakali pro ně a najednou pár minut potlesku a všechno je pryč. Nic nebylo skutečné a už se to nikdy nezopakuje. Mozartův život nebyl před pár minutami tak nemilosrdně utnut a zašlapán do země žárlivým Italem. A co teprve herci? Každé představení opakující prostřednictvím svých rolí ty samé chyby. Je to zvláštní věc takhleta schopnost předávat a přijímat emoce. Jak pijavice se připojit na cizí život... to bude možná ten důvod, proč žádný nehledám. Tohle je mnohem opojnější a zajímavější. A navíc každý večer ve společnosti někoho jiného. V Amadeovi to byl především trojúhelník Salieri - Mozart - císař (neboli naprosto bravurní Martin Huba - tragický i výstřední Ondrej Kovaľ - roztomile vznešený Vladimír Kobielsky).

Bylo zajímavé srovnat některé momenty se zmiňovaným Mozart!em z MdB (bez Salieriho). Každé se soustředí na jiný aspekt a zachovává jen podobně laděnou postavu Mozarta (i když ten Kovaľův na konci dospěje mnohem výrazněji).

Mozartova hudba je stále ve vzduchu, většinou na živo obstarávaná komorním smyčcovým orchestrem posazeným hluboko ve scéně, v operních útržcích, nebo v klavírním podání některé postavy. Nádherná scéna se odehrává při prvním (tedy vlastně druhém) setkání obou skladatelů, kdy Salieri Mozartovi složí přivítací pochod a Mozart jej v mžiku převariuje v Non piu andrai.

Je tam příliš mnoho not.
Ne, je tam přesně tolik not, kolik je potřeba.

A už jsem říkala, že mám Slováky ráda?

Tramvaj do stanice Touha - Divadelní a taneční škola, University of Florida

Když už jsem nestihla Korejce, rozhodla jsem se, že navštívím jiné cizojazyčné představení (Slováky nepočítám a Polákům nerozumím). Tennesse Williams. Kočka na rozpálené plechové střeše byla taková... jiná... než hry, na které jsem zvyklá. Tramvaj do stanice Touha dvojnásobně.

Prvně si stále nemůžu v hlavě urovnat svůj dojem z celého ztvárnění. Nevím, jestli to bylo tím, že člověk není zvyklý koukat na hry v angličtině, nebo mají za oceánem jinou metodologii divadla. Celé to působilo tak nějak zvláštně, vzdáleně, trochu afektovaně, místy dost realisticky surově (když si postavy šly po krku). O postavách člověk přemýšlel, ale nijak s nimi nesoucítil. Nicméně představiteli havní mužské role Stanleyho se podařilo, že byl od začátku do konce tak odpudivě děsivý, že ocitnout se s ním osamotě v jedné místnosti, uteču pryč (a to i s vědomím, že to byla pouze role) - to se mi snad ještě nestalo.

Příběh sám o sobě není nic světoborného a z mikrohlediska je docela nudný. To takhle přijíždí Blanche (zvyklá na pohodlí a přepych) do New Orleans (zajímavě celou dobu podkreslované živým klavírem a trumpetou) za svojí sestrou Stellou (toho času těhotnou) a jejím manželem Stanleym (takový primitiv). Se sebou si kromě kufru šatů a šperků přiváží i pár kostlivců ve skříni (například poměr se 17 letým studentem). Těžko popisovat děj, když není toliko důležitý. V podstatě jde o postavu Blanche, která se divákům pomalu a postupně odkrývá, na povrch slušná dáma se snaží svést všechno mužské, co se jí ocitne v dohledu, až nakonec skončí potupně znásilněna Stenleyem na podlaze obývacího pokoje. Přitom nejde ani tak o to, že by postavy procházely nějakým vývojem. Ono v nich všechno je již na začátku, pouze se to správnou konstelací událostí vyplaví ven. Strange.

Strange.

Mozart!

Vždycky když přijdu z divadla domů, mám tendenci jít hledat na stránky hvězdičky, které bych zaklikla. A ono nic... stejně by mi nestačily, ať by byl jejich počet sebevětší.

Muzikál Michaela Kunze a Sylvestera Levaye se dívá na Mozarta z úplně jiné stránky, než bych čekala. Biografická fakta ustupují nitěrnějšímu příběhu, který ukazuje Mozarta jako svobodomyslného naivního umělce ve vybraných etapách jeho života. Umělce, který nezapadá do barokní (nebo spíš rokokové) společnosti (a to i tím, že je jako jediná postava oblečen moderně). Těžko říct, co má divadelní Mozart společného s tím opravdovým. Autoři jeho jméno použili především kvůli příběhu na pozadí, který diktuje sled měst a dat promítaných na pozadí, ve kterých se divák stejně za chvíli ztratí. Nedůležité.

Podstata geniálnosti tohoto představení netvkví ve vzdělávacím charakteru, nýbrž v čistých emocích a nesmírně nápadité vizualizaci. Prvnímu bodu vévodí samozřejmě Mozart (i když by se mohl klidně jmenovat úplně jinak) - postava pohrdající autoritami, žijící životem, který jeho otce připravuje jak o iluze, tak o peníze, a podléhající intrikám chamtivých lidí kolem. Aleš Slanina se tímto výkonem posunul z příčky "toho už jsem někde viděla" na "těším se, až ho v něčem uvidím znovu". V paměti mi utkvěl i Jiří Mach v roli Mozartova pomyslného protivníka hraběte Colloreda, který má pár opravdu pěkných scén. A taky v každé roli, ve které jsem ho prozatím zaregistrovala (Evita, Probuzení jara), působí absolutně jiným dojmem (respektive nečíst obsazení, neuvěřím, že je to ten samý člověk).

Prvotní vizuální dojem se dá vystihnout jen slovem "smashing". Tři jednoduché, červené hloubkové plány, každý z nich s možností naprostého uzavření, nebo vytvoření průchodu třemi pohyblivými deskami. Na první pohled jednoduchá věc se kterou se dá neuvěřitelně kouzlit - rychlé uzavření působí klaustrofobním dojmem, otevírání může evokovat roztahování opony, nebo otevírání dveří, kterými lze nahlédnout do vzdáleného prostoru. Přidaná projekce vytváří na jednolitých stěnách tapisérie, když se nacházíme v pokojích, nebo typické architekturní prvky, prochází-li se městem. Vrcholem geniality je optická jízda kočárem, která působí hyperrealisticky i když se samotný kočár nepohne ani o milimetr.

Píší rockový muzikál. Nejsem na tyhle styly odborník, rock se tam jisto jistě vyskytl, ale nemohla bych vybrat žádný styl, kterým bych celkový dojem charakterizovala. Sem tam se vynoří i tóny samotného Mozarta - většinou, když si někdo pročítá jeho partitury, nebo melodie z Requiemního Dies Irae použitá pod slova, kterými Mozarta deptají přítomné hlasy. Co mě ale několikrát napadlo bylo slovo film. Jednak k němu odkazovaly ony informativní popisky "kde a kdy", druhak jsem si víc než v jiných muzikálech uvědomovala, že zde existuje něco jako orchestrální téma, které není součástí písní. Jak jsem před chvílí zjistila, pan Levay složil hudbu ke Žhavým výstřelům. Interesting.

A nakonec - samozřejmě konec. Requiem. Montáž Mozarta v jehož ruce se míhá brk a projekce přibývajících not na osnově. Všechno samozřejmě přehlušené živou hudbou. Taková divadelní dvojexpozice, jejíž účinek na diváka je maximální. Bravo maestro.

Nová sezóna

Jestli počítám dobře, v letošní sezóně jsme odchodily teprve půlku premiér, a už přišel seznam na tu příští. Kromě trochy antické klasiky a druhého dílu Osudové komedie se tu nachází takové zajímavé tituly jako Jméno růže, Jekyll a Hyde nebo Malý krámek hrůzy. Navíc popis už klasického "crazy titulu" v nabídce (v minulosti Sněhurka a Betlém) zní nadmíru zajímavě (Tarantino? upíři?).

Frankie and Johnny

Johnny dostal Frankie, Clyde dostal Bonnie, Tonda dostal dopis.
Sergej je tu se mnou. Sergej je Ukrajinec, ale chlastá jako Dán.

Spolek Frída uvádí ročně přesně jednu novou hru. Před pár dny si premiéru odbyla desátá v pořadí.

Frankie a Johnny je původně divadelní hra (neznám) a film (neviděla jsem). Frída si ale původní koncept přizpůsobila opět na míru. Vznikla tak jednoaktovka, která mapuje jednu noc v životě dvou lidí (Martin Trnavský, Bára Munzarová), kteří se nijak zvlášť neznají, ale osud je svedl do jedné postele. Dvou lidí a přece jsou tam tři. Tím třetím je rozhlasový moderátor (Radim Novák), který zrovna "oslavuje" zrušení svého nočního pořadu (holt neposloucháte reklamní předěly) a celý příběh je defakto jeho představou, tudíž se cítí oprávněn do něj sem tam vstupovat, komentovat ho a také si občas převzít jednu z rolí (ať už Johnnyho nebo Frankie).

Původní teze, která na začátku padne, tvrdí, že lidé občas moc kecají, místo aby mlčeli, s čímž se plně ztotožňuji. Mezi Frankie a Johnnym se tak díky slovům rázem bortí původní atmosféra a nastává tření dvou odlišných zkušeností, kdy ani jedna strana netuší o minulosti toho druhého zhola nic. Ona je servírka, rezervovaná k jakýmkoliv závazkům. On je kuchař, pravděpodobně nedávno propuštěný z vězení, naprosto otevřený a zamilovaný. Cesta je to dlouhá a (ač vtipná), pro postavy bolestivá. Nicméně původní teze je nakonec popřena, neboť ti dva by se patrně beze slov (sice s jistou mírou uspokojení) zase rozešli svými cestami. Takto možná budou šťastní, možná taky ne.

Humor je místy na mě až moc lidový, ale rozhodně většinu času baví. A ta vážná témata v něm zabalená s ním tvoří neotřelou kombinaci. Z toho všeho mírně vybočuje až absurdní popřestávkový předoponní výstup dvou spermií, které vedou vskutku inteligentní rozmluvu. Trochu prvoplánovité, ale kdy v životě ještě něco takového uvidíte?

Hello, Dolly!

Jsem Arizona, napůl prozkoumaná, napůl divoká.
Irenko, co to máte ve skříni?

Hello, Dolly! mám provždy spojeno s My Fair Lady a komediemi z 60. let, které se čas od času objeví ve víkendové nabídce ČT2... a které mě nikdy nelákaly. My Fair Lady (ze Zelňáku) už prkny MdB procupitala, takže teď došlo i na Dolly.

Elegantní Dolly Leviová (Ivana Vaňková) je velice činorodá osoba, která vyniká především v umění dohazování a manipulace. Jejím vrcholným kouskem ovšem bude přesvědčit zapšklého vdovce a půlmilionáře Horáce Vandergeldera (Petr Štěpán), že právě ona je pro něj ta pravá, a při jednom spáruje i jeho dceru s jistým umělcem. Je to ten typ příběhu, kde nikdo nepřijde zkrátka a když sejde z jedné svatby, za rohem čeká už další, neboť počty chlapců a dívek zde vychází naprosto stejně. Je to taky ten typ příběhu, který se životu nepodobá ani omylem. Plno barev, šťastných lidí, malebných scenérií (při představení Harmonia Garden mi spadla čelist, to se vážně povedlo), překrásných kostýmů a velkolepých hudebních čísel s velice líbivou choreografií ve stylu Broadwaye. Není to nic mimořádného, ale jednou za život by se člověk mohl přecpat něčím načančaně sladkým, ne snad?

Betlém

Tři králové na Štědrý den?

Archanděl s planoucím mečem a sám ďábel svádí boj o lidské pokolení. Ne, to ještě nejsme v Supernatural...

Dlouho jsem hledala výstižné slovo, pro tuhle divadelní hru, až jsem ho našla - překvapivě v oficiálních textech. Betlém je koláž. Výjevy sebrané a poskládané do obrazů. Ústředním těžištěm, jak jinak, je narození Ježíška a jeho oslava. Prolíná se tu cesta Marie a Josefa s cestou tří bačů a tří králů prokládána obrazy ze Starého zákona (především první hřích a vyhnání z ráje) i ozvěnami z budoucnosti. Herodesův ortel nad prvorozenými syny se zrcadlí v cestě Židů do Evropy za 2. světové války. Betlém je místy smrtelně vážný (Ježíš s křížem), místy absurdně vtipný (Gabriel sděluje Marii a následně Josefovi boží plán), plný jemných odkazů na staré umění a náboženské symboly, které mi unikaly (nejvýraznější snad byla Adamova póza odkazující na Michelangelova Davida).

V hlavních rolích dobra a zla se setkává archanděl Gabriel (Petr Šťěpán) - a ano, meč opravdu vzplane a i křídla roztáhne, a ďábel, démon a pokušitel v jednom (výrazně výborný Michal Isteník). Škoda, že v oficiální galerii jsou fotky ve velmi raných kostýmech. Světlá i temná zbroj byla působová.

P.S. když se nad tím zamyslíme, Ježíšek si těch darů, které mu byly přineseny (tak, jak jsou prezentovány v papírových betlémech), moc jako batole neužil. A ještě to s sebou museli táhnout do Egypta.

Probuzení jara

Občas si říkám, že bych se mohla alespoň lehce dopředu spoilerovat, na co se to vydávám do divadla. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli lidem, které mají tu smůlu, že mi kývnou na nabídku lístku, když jeden přebývá. Probuzení jara je jazz-rockový muzikál, ale také metafora. Takže žádné kytičky na zelené louce, nýbrž mladí lidé objevující erotiku a svět.

Blíží se konec 19. století (ale dost dobře mohou být i 30. léta). Je doba, kdy dospívající děti nesedí u internetu, nemají bravíčka a svým rodičům vykají. Na druhou stranu mají čas přemýšlet, trápit se a vzdorovat autoritám (a to v pouhých 15 letech). Vědomosti o zakázaných věcech se šíří výhradně spisy třídního premianta Melchiora, který je i idolem dívčích srdcí, kterým jejich matky stále tvrdí, že děti nosí čáp. Děj není přímka s drobnými kudrlinkami, jako v případě epických muzikálů, ale spíš čtverec, na jehož ploše najdete vše, co si jen zamanete - od zneužívání (mrazivé "jsi moje, takže mám na tebe právo"), téměř umělecké prostituce, prvních instinktivních doteků, polibků (a to nejen hetero!!!) až po sebevraždy a potraty. A nezapomínejme na to, že je to muzikál, který byl hrán i na Broadwayi. I když se možná chvílemi divák uculuje, většinu času ho mírně mrazí. A vlastně při každé návštěvě hřbitova přímo fest.

V hlavních rolích (v jedné z mnoha alternací) Jiří Mach jako Melchior - a tohle je ten okamžik, kdy jedna role způsobí, že začnu některého herce brát více v potaz, a Vojtěch Blahuta jako tragicky nedostudovaný Moric (a navíc slízl ty nejlepší písničky) - docela by mě v téhle roli zajímal alternující Jackuljak.

Choreografie perfektní (opravdu za to stojí), hudba chytlavá. Druhá z letošních premiér, na které jsem byla, a příčka byla položena zatraceně vysoko. Jen tak dál.

Kosa s lebkou

Frida: Kosa

On je prakticky mrtvý, mami. To je skoro nekrofílie.
Každý zapřísáhlý abstinent má doma lahvinku - nebo dvě.
Chateau de krabice. Taky ročník 1995?
- 666. - Kam to voláte? - Na ústředí.

A je tu opět chvilka s oblíbenou dvojicí Martin Trnavský - Radim Novák a jejich two-men show, do které tentokrát přibrali na hostování slovenskou herečku Božidaru Turzonovovou.

Jsou Vánoce, poklidný večer, když tu náhle do pokoje osamělého vycpavače zvířat v pyžamu (Trnavský) vpadne oknem Smrt (Novák). Postaví se, představí se a doufá, že jeho první případ půjde stejně hladce, jako školení, která nedávno absolvoval. Ale ono to tak jednoduché nebude.

Kosa je čistá konverzační komedie. Téměř 3 hodiny nepřetržité interakce mezi Trnavským a Novákem, který tentokrát s přehledem celému představení vládne i bez své nové sekačky Exitus. Humor je tu takový lidový, domácký, nic uměle vykonstruovaného. Celý děj-neděj prostě plyne v nepřetržitém proudu od překvapení přes odmítání, pochopení, utěšování, agitační monology, rozčilení, zoufalství, smíření, vysvětlování... až po příchod Smrťákovy matky, která synáčkovi nese jeho první den v práci nějakou tu svačinku, aby ovšem zjistila, že syn všechno pokazil a drahý vycpavač podle určeného scénáře umřít nemůže (a taky ho na podzim čeká stovka bobrů, měl by začít shánět chlupy). Když ani popis posmrtného života nepomůže (-Představte si místnost. -A co v ní je? -Nic. -Nic? -Tak dobře, takový paravan. -Jako na převlíkání? -Byl jste někdy volit? A vy zajdete za ten paravan. -A dál? -Bůh ví. A možná ani ten ne.), nezbývá než drahému vycpavači pustit film jeho života, aby si uvědomil, jak zoufalý život vede. Místo tragédie ale spolu se svoji ochotnickou matkou sehrají frašku všech frašek (včetně splození v ROH posteli a porodu). Celý příběh tak končí, jak začal. Jen lednička je vymetenější a drahý Smrťák na inzerát si musí hledat jinou práci. Co třeba tentokrát Anděl strážný?

Ostatní hry, které jsem od Fridy viděla, měly značný přesah do vážných témat. Kosa je prostě legrace od začátku do konce. Ani tady se ale pánové nevyhnou vystoupení ze svých rolí, a to dosti vtipným můstkem přes své postavy, které konverzují o jiné Friďácké hře. Na pódiu je tentokrát i živá komorní swing-beatová (???) kapela a občas přijde i klavírista ze záhrobí. Nejlepší na tom celém je, že veškeré dění, veškeré texty působí tak trochu jako přirozená improvizace a pokud se někde přetrhne nit, umí to oba dva pánové prodat tak výborně, že se publikum baví dvakrát tolik.

Divadlo U stolu: Život je sen

Cut.

Jsme ve sklepení. Ve výklenku se leskne lebka s čerstvou růží. Na zemi leží člověk (nebo zvíře)? Je to Segismundo (Petr Štěpán - jinak též Darryl ze sobotních Čarodějek) - královský syn, kterého sem po narození, při kterém zemřela jeho matka, zavřel jeho otec beze slova vysvětlení. Nebesa vynesla proroctví, že z jeho syna vyroste tyran. Žeby další příklad sebenaplňujících se vizí? Na zjišťování pravdy je ale pozdě. Je nutné předat vládu země a v králi se hne svědomí. Jeho plán je jednoduchý - na zkoušku nic netušícímu Segismundovi předat vládu a pokud to nevyjde, prostě ho zase zavřít a namluvit mu, že vše, co za tu chvíli prožil, byl jen sen. Není nutné příliš přibližovat, jak psychicky narušený takto izolovaný mladý muž musí být. Během prvních pár chvil svého "procitnutí do sna" se mu podaří jednoho člověka zabít, téměř znásilnit jednu ženu a král se též ocitne na tenké hranici mezi životem a smrtí. Segismundo samozřejmě putuje zpět do svého vězení, ale netrvá dlouho a lid, který se o jeho existenci zrovna dověděl, si pro něj přijde, jako pro svého nového vůdce (dalším dědicem trůnu v pořadí je totiž litevský kníže - tentokrát vážný Alan Novotný - jinak též Karajev z Deníku krále). Čas chopit se zbraní.

Sklepní scéna Husy na provázku má specifické charisma. Komedie by tady asi nevyzněla. Zato psychologické drama topící se v zoufalství, vyhrocených emocích a násilí krásně interaguje s holými cihlovými stěnami. Sice si člověk chvíli před začátkem zoufá, že výhled na malou scénu ze stejně malého hlediště není úplně čistý, ale tohle nepohodlí z čista jasna zmizí a je nahrazeno atmosférou a herci téměř na dosah ruky. Takto z mikropohledu se vyžaduje po hercích naprosté ponoření do postav. Miluju, když prostě člověk nevědomky přejde z reality do osobního vnímání dění před ním a závěrečná děkovačka po 1,5 hodině nepřetržitého napětí, kdy se postavy... tedy už zase herci... usmějí, je jak studená sprcha. Pedro Calderón de la Barca napsal opravdu přímý, morálně frustrující příběh. A celé je to navíc ve verších.

14. 11. je derniéra.

Začátek sezóny

Cikáni jdou do nebe

Já se nachladím, ty se nachladíš, a dva nachlazení - to už je pandemie.

Cikáni jdou do nebe viděla v dětství v televizi moje máma a i když si už nepamatuje o čem to bylo, toužila po tom setkat se s tímto příběhem - a hlavně písničkami - znovu. Narozdíl od jiných muzikálů, které se horečně překládají z původních jazyků do češtiny, zůstal tento nedotčen - pravděpodobně v romštině. Při úvodním sboru jsem tak přemýšlela, zda všichni zpěváci tak špatně vyslovují, nebo jsem hluchá. Ani jedno.

Klasická ukázka epického příběhu. Máme tu odbojného hrdinu - Lujko Zobara (Martin Havelka), cikánského zloděje koní na úrovni, jeho kumpány (Dušan Vitázek, Jakub Uličník...), stranu zákona (režisér Zdeněk Černín, Lukáš Hejlík...), další cikánskou rodinu s krásnou čarodějnou Radou (Soňa Jányová) a komickým Bučou (Alan Novoný), občany, co se Zobarem obchodují, ale jejich morální zásady prakticky neexistují (Karel Mišurec, Robert Jícha)... Prostor je jak pro akci, tak pro vtip a lásku, obal tvoří chytlavé cikánské melodie většinou doprovázené živou cimbálkou. Jak je z názvu patrno, přesune se během děje notná část protagonistů na onen svět. Tragický konec bezkonkurenčního Buča mi hodně připomněl podobně lazenou tragikomickou postavu Alana Novotného ze Singoally.

Nad vším ale vyčnívá závěr, který jsem popravdě absolutně nečekala (pořád říkám, že se do divadla nerada spoileruju). Poté, co Lujko unikne šibenici a konečně získá svoji lásku, všechno jednoduše zahodí pro své mužské ego a je z toho taková nepěkná spoiler dvoj-vražda (podobně jako většina japonských milostných příběhů končila dvoj-sebevraždou) \spoiler.

Člověku to nedá a vzpomene si na to, co se děje mezi... teď už romy... například v Brně. Tenhle příběh v sobě nese hodně pravdivého, možná na přelomu minulého a předminulého století i atraktivního, dnes však zcela mimo civilizovaný svět. Na divadle se dalo Lujkovi a jeho bandě při krádeži koní fandit, bylo to "cool", když na sebe dvě cikánské rodiny vytáhly nože, beztrestně tekla krev. Teď už takové chování "cool" není, obávám se.

Síla zvyku

Nenávidíme život. Ale žít se musí. Nenávidíme kvintet Pstruh. Ale hrát se musí.
Klíční kost zabodnutá do spánku. Pohřeb 3. třídy.

Abychom nezapomněli, že divadlo není jen o spektakulárních akčních nebo výpravných příbězích, letošní první premiéra v MdB je ryze komorní. A náročná (což bylo poznat na divácích, kteří její tíhu neunesly a i přes absenci přestávky začali mizet). Nicméně rozhodně nepatří k těm, které by selhaly. Selhání jsem zatím viděla na divadle jen jedno - Školu manželů, o které doteď nevím, co si myslet.

Ústředním tématem je zde kvintet Pstruh od Schuberta (jak jsme s mámou zjistily, nejméně dvě generace žáků základní školy se Pstruha na hodinách hudební výchovy učily zpívat). Lépe řečeno, ústředním tématem je pokus o nazkoušení onoho kvintetu pěticí nesourodých vyhraněných osob. V centru všeho (a za violoncellem) sedí ředitel cirkusu Caribaldi (neuvěřitelný Jan Mazák). Postava, která je zahleděna do svého snu a ovládána touhou řídit všechno a všechny kolem, neschopná udržet v ruce ani kalafunu. Na nenáviděné housle ho doprovází Žonglér (Viktor Skála) - afektovaný puntičkář v sametu, který se snaží být v očích ostatních něco víc, ale do taktů stále jen kašle. Za kontrabasem se usmívá Šprýmař (roztomilý a ustavičně padající Michal Isteník), pro kterého je klaunství samo o sobě diagnózou a jehož čepičku by mu Caribaldi nejraději přišrouboval k hlavě. Violu v ručkách drží Caribaldiho vnučka (Barbora Jelenová), která je jen dítětem cepovaným dědečkem. A u klavíru chybí věčně opilý, hulvátsky odpudivý Krotitel (Igor Ondříček:)), který nácvik navíc sabotuje svými ustavičnými zraněními.

Dvouhodinová konverzace mezi těmito přesně typově kategorizovanými osobnostmi točící se v kruhu. Věřím, že pro slabší povahy silnější kafe než 2,5 hodinové Čekání na Godota, nebo debata o bílem plátně v Kumštu. Po dlouhé době jsem v pokušení vyhledat si cizí recenze, neboť nevím, zda má interpretace této hry, jako ukázky nemožnosti komunikace mezi nesourodými lidmi s ústředním terorizujícím prvkem, která vede jen ke stagnaci, je záměru autora alespoň trochu blízko. Ono zajímavého se tu najde více, zvlášť na postavě Caribaldiho, jehož dvacetileté tažení za Schubertem plné pseudofilozofických výroků ve změti banalit, opakování a cepování všech okolo, se ke svému konci patrně nikdy nedobere.

A než se v tomto neuchopitelném sama ztratím, půjdu si raději najít, jak to pan Thomas Bernhard vlastně myslel.

Třikrát z MdB

Tři sestry

A pak z nich budou odporné, tupé mrtvoly, jako jejich otcové a matky

Nerada se spoileruji na divadlo dopředu (kromě fotek a obsazení, protože nikdy nevydržím lačně prohlížet nové premiéry v MdB) a tak jsem si myslela, že Tři sestry budou nějaká komedie z pera pana Čechova (ano, ve škole jsem tomuto asi pozornost také nevěnovala). Komedie to nebyla, i když filozofické výstupy plukovníka Veršinina (Petr Štěpán) k tomu neměly daleko. Kdo chtěl, smysl (dokonce hluboký) v tom našel. Kdo nechtěl, mohl si myslet, že je to jen nudná hra o tom, kterak tři sestry neustále chtějí odjet do Moskvy. Patřím k té první skupině. Tři sestry jsou totiž bolestně pravdivý příběh o tom, kterak můžeme být šťastní jen když žijeme ve svých představách. Hned zpočátku bláznivě zamilovaný Andrej (Michal Isteník) požádá o ruku svoji lásku Natálii (Lenka Janíková), ze které se (jak přibývají dluhy a děti) vyklube jeden velký omyl. Máša (Ivana Vaňková) je nešťastně vdaná již několik let, Olga (Markéta Sedláčková) opuštěná a uvázaná na postu ředitelky školy. Jediná Irina (Svetlana Slováková) má vše ještě před sebou. Sní o poctivé práci, o Moskvě a o lásce... ale i té se pomalu její optimizmus hroutí a když se nakonec rozhodne vdát za barona Tuzenbacha (Vojtěch Blahuta), je její štěstí utnuto výstřelem.

Celá scéna i kostými jsou koncipované v odstínech bílé, černé a šedé. Jediná postava, která z této dichromatické kompozice vybočuje, je Natálie, která chodí věčně odívaná v křiklavých barvách i modelech. Dá se považovat za hlavní "zlo" v životě Prozorovů a možná, že je se svými dětmi (a zálety) i jediná šťastná. Nebo spíše žije v jiném světě, kde nemá potřebu o své situaci přemýšlet a jen jedná bez ohledu na své okolí.

Tři sestry mi přišly jako hra, která mi dokonale pasuje do mého vesmíru. Podobně jako odtud vzešla Fontána. Poslední dějství, kdy vojáci odchází z města, z Andreje je troska, Máša přichází o jedinou kotvu v podobě Veršinina, Olga stagnuje a Irině se hroutí budoucnost, pro kterou se těžce rozhodla, bylo opravdu působivé.

Sněhurka a sedm trpaslíků

- Kohout? - V lese? - Blbost.
Nenavážejte se do Šmudly!

Dověděla jsem se, že jsem vděčný návštěvník divadla. Kdykoliv mi někdo zavolá, že má volné lístky, jdu. A tak jsem mohla vidět Sněhurku hned dvakrát a užít si tak dvoje obsazení.

Pohádku známe všichni, že. Dnes jsem se tak nějak na okraj rozhodla, že svým potomkům nebudu číst Disneyovky, ale Grimmy. A v žádném případě je nebudu brát do divadla a kina, pokud si nebudu jistá, že je dokážu ukočírovat. Když jdete na pohádku, je pravděpodobné, že složení publika bude krapet odlišné, než když se vydáte na operetu. Narozdíl od důchodců mají malé děti tendenci pořád něco žvatlat a courat. Nedej bože když se nudí (nebo sedí v první řadě). To pak mohou začít házet svetrem nad hlavu (nebo strkat hlavu do orchestřiště), aniž by si toho rodiče zaujatí představením všimli. Pro jistotu jsem se ujistila dotazem na moji mámu, že jsem v dětství bylo ukázněné dítko, když mě vzala (opakovaně) na Sny svatojánských nocí (pamatuju si jedno představení u Křižíkovy fontány v Praze jako by to bylo včera) a tím ve mně patrně zasela semínko mé obsese divadlem.

V čem tkví kouzlo Sněhurky, ptáte se? Jednak je to chytlavá, z větší části původní, hudba všemožných žánrů (kankán, pár taktů z Fantoma opery, karibské rytmy...), stylizovaná hravost (oživlý umělý les, pastelově barevné roztančené království, světelné filtry...) a v neposlední řadě herci v karikaturních rolích, které se malému divákovi zavděčí (Jan Apolenář/Milan Němec jako výborná parodie na Macechu, Igor Ondříček, Láry Kolář, Robert Musialek, Jiří Ressler, Jakub Uličník, Vojtěch Blahuta a další jako ti největší trpaslíci na světě), i v ryze pohádkových rolích (Robert Jícha jako princ, Svetlana Slováková jako Sněhurka). Mimo všechny kategorie pak stojí bipohlavní zrcadlo.

Není čas na umělé dýchání? Princ vypadá, že by mohl mít nějaké zkušenosti. Když se mu holka líbí, tak proč ne. A nevadí mu, že je mrtvá?

Balada o lásce (Singoalla)

Zpět k vážnému tématu. Ehm, ehm, ehm. Když balada, tak severská. Když severská, tak metal. A když o lásce, tak nešťastné. Tentokrát ve velmi atraktivním, dynamickém hávu.

Nejprve potřebujeme ústřední pár. Nechť jím je tedy Erlond (Dušan Vitázek) a Singoalla (Johana Gazdíková). Oba pochází z odlišných kultur, jiných vyznání a ideálně se nikdy neměli zamilovat. Pak přidáme další rohy čtyřuhelníku - Asima (Martin Havelka), kterému je Singoalla zaslíbena, a Helenu (Pavla Vitázková), která zase miluje Erlonda. Přibližně v polovině necháme Erlonda vypít jed. Po přestávce, kdy se nám vše uleželo, se dostaví morová rána a nejen ta klátí jednu postavu za druhou. Erlond žije, ovšem s Helenou. Singoalla se hodlá pomstít prostřednictvím svého a Erlondova syna. Helena čeká dítě a Asim má sekeru. Je to balada. Moc postav tedy světlou budoucnost mít nebude.

Musím říct, že mezi Erlondem a Singoallou to v první polovině neuvěřitelně jiskřilo. Druhá polovina tak přinesla trochu studenou sprchu, neboť tempo a napětí povolilo. První polovina sebou také odnesla asi nejlepší postavu celé hry - Šeka (Alan Novotný), Erlondova nejlepšího přítele a glosátora. V sále asi každý zalitoval.

Jako celek je to ale velmi povedené. Hudebně se pohybujeme od severského folku až po rockovo-metalovou elektroniku (v tomto opravdu odborník nejsem). Musím vyzdvihnout i scénu a kostými. Provokativní černá (umělá kůže?) s červenou, nebo modrou v oku lahodících střizích. Monochromaticky zalité jeviště s minimem kulis a vzpomínky kryté za záclonou. Vizuální vrchol uplynulé divadelní sezóny.

MacBeth... opět

Igor Ondříček a Milan Ondrík. Dva herci, na které se vždycky přijdu do divadla ráda podívat. Díky prvnímu jsem viděla MacBetha ve sklepní scéně Divadla u stolu. Díky druhému jsem viděla MacBetha na nádvoří Špilberku. Vždycky mě vytočí, když někdo prohlásí, že na danou divadelní hru nejde, protože ji už před x lety viděl (pro libovolné přirozené x > 5 ). Vždyť každá inscenace je něčím jiná. To bychom si rovnou mohli číst jen scénáře. A já viděla MacBetha už podruhé během pár měsíců. Oproti komorní, historicky a Shakespearovi věrné inscenaci Divadla u stolu, se ta z Letních Shakespearovských her rozletěla nejen svoji délkou, ale i odvážností. Soundrack zněl jako pan Zimmer máznutý Dong Jun Leem. Krvavě oprýskané kulisy (na fotce) byly ve skutečnosti čtyři (funkční) sprchy a skleněná plochu uprostřed také nezůstala dlouho čistá. Nejfascinující byly ale kostými - kombinace soudobé military a bund/kabátků starších střihů s barety (na mysli mi vyskakuje žánr utopicky despotický švihnutý cosplayem z Honorverse) v kombinaci s hedvábnými šálami odstínů modré a fialové. Navíc v královském doprovodu panovala určitá uniformnost. Nevím, zda to má hlubší smysl, ale vždy dvě postavy byly téměř totožné (královy syny bych klidně označila za dvojčata).
Tři sudičky, které si Kurosawa v Krvavém trůnu přetransformoval do jediného démona, zde byli (měkké i je namístě) bezdomovci-uklízeči (a místo kotle měli barel, do kterého postupně naházeli diktátory a vládce světa). Celý děj se odehrával mimo konkrétní dobu. Hrady, thénové i králové zůstali, svoji cestu si do příběhu našli ale i palné zbraně a dokonce i vrtulník. Vrtulník jsem ještě na divadle nasimulovaný neviděla. Ale byl to jeden z nejlepěích momentů - zvuk z reproduktorů, míhající se světlomety a do toho sebevědomý MacBeth jistý si svojí nesmrtelností před pochodujícím lesem.

Milan Ondrík a Veronika Freimanová jako ústřední dvojice na mě nezapůsobili tolik jako Viktor Skála a Helena Dvořáková v předešlém aranžmá. Pořád ale byl jejich výkon skvělým zážitkem. Jen z Ondríka a Martina Nahálky (další herec z Divadla Andreje Bagára v Nitře) sprchujících se hned z kraje hry defakto pod širým smrákajícím se nebem, mi byla zima.

3 + 1 z Dokořán

Adéla ještě nevečeřela (Slovácké divadlo, Uherské hradiště)

- Jste statečné děvče, Květuško?
- Jsem dcera národa Jana Žižky!
- Tak toho pána neznám.

Když jsem uviděla Adélu v programu festivalu Dokořán, zvítězila čirá zvědavost. Původní film mám hodně ráda. Taky tvoří podstatnou součást mého dětství. Ale jak vypadá na jevišti? Skvěle. Pražská verze se dostala až do televizních novin, jenže neznámé tváře mají něco do sebe, než ty, co na vás koukají každodenně z Ordinace a jiných seriálů kolujících éterem.

Celé představení bylo neuvěřitelně dynamické a vtipné. Písničky Radka Baláše a Ondřeje Brouska chytlavé - řekla bych, že odkaz na Bonda byl do hudby propašován záměrně. Na celém souboru bylo úplně vidět nadšení, s jakým hru sehrávali. Zvlášť Tomáš Šulaj jako elegantní, vždy připravený Nick Carter zářil (i v latexovém pracovním oděvu). Adéla byla jako živá, Květuška tak trochem afektovaná, Von Kratzmar naprosto šílený a průvodkyně spoře oděné. Při úvodním defilé zločinných zjevů nechyběl ani doktor Lecter (a Smrt z Bergmanovy Sedmé pečetě). Až jsem zalitovala, že takto skvělý divadelní soubor je zastrčený mimo civil... tedy Brno.

Kolik skvělých představení zmizí každoročně z repertoáru, aniž by oslovila všechny diváky, kteří je dokáží ocenit...

Modrá ruža (Divadlo Andreje Bagara, Nitra)

- Jste ako zlatá minca.
- Taká vzácná?
- Ne, kolujete z ruky do ruky.

Už dlouho se mi nestalo, že bych byla v divadle věkem skoro nejmladší. Znáte Modrou ružu? Přiznám se bez mučení - já ne. Zná ji ale moje máma, babička a pravděpodobně publikum Evy a Vaška. Jedná se totiž o slovenskou operetu autorů Pavla Braxatorisa a Gejzy Dusíka. Ale to by nebylo Nitranské divadlo, které minulou sezónu přivezlo přetavený Divotvorný hrnec, aby Dusíka trochu neokysličili.

Po úvodní televizní parodii Muzikál storočia (až doma jsem zjistila, že muzikály Bathoryčka a Cyrano z předměstí nejsou jen vtipem) se na jevišti střetne zahleděná starší generace s hip hoperskými zjevy a společně se pustí do rekonstrukce Modré ruže. Nakolik jsou zásahy do děje původní, nemohu posoudit. Nuda to ale nebyla. Tango a swing střídala elektronika, bílá saka a dlouhé šaty tanečníci oděni do modelů, na kterých se látkou opravdu šetřilo. Důchodkyně od nás napravo se vyloženě bavila. Zbytek asi čekal něco trochu zdrženlivějšího (před koncem někdo i horečně sál opouštěl).

Celý děj se odehrává na lodi Denisa (taková loď zabere skoro celé jeviště) a na místech jejího zakotvení při cestě po Středozemním moři, na kterou se vydává, aby před světem skryla dokončující experimenty jistého vědce vynalézajícího smrtonosný prášek. Na palubě se nachází společnost opravdu vybraná. Pan továrník a majitel lodi i patentu v jednom, jeho budoucí manželka lačnící po všem, co má te správný tvar rozkroku, továrníkova schovanka Žaneta, sada námořníků/francouzských policistů v utajení, jeden novinář načerno (můj oblíbený Milan Ondrík), vědcova dcera a její snoubenec/gróf/terorista a v neposlední řadě podřadný sluha, který je klíčem ke všemu. Nemůže následovat nic jiného, než párování dotyčných postav, napravování pokřivených charakterů, odhalování zrad... a do toho se tři hodiny zpívá a tančí. Některé ty písničky špatné věru nebyly.

Divadlo Andreje Bagara od Adama Šangaly v MdB opravdu můžu kdykoliv a při čemkoliv. Bohužel ale Adama jen tak něco nepřekoná. Už rok plánuju zajet si do Nitry podívat se i na něco dalšího mimo sporadické hostování v Brně na Dokořán. Zatím se nepovedlo. Tak snad příští sezónu.

Milan Ondrík bude k vidění v Mcbethovi na Letních Shakespearovských dnech. Tomu se nedá odolat.

František z Assisi (Nová scéna, Bratislava)

Na scénu přichází profesionálové na slovo vzatí a předchozí muzikálově-operetní zážitky nechávají jen ve svém stínu v podobě zábavných hříček. Mělo to eleganci, švih, myšlenku, oku lahodící kostými i scénu.

Celý muzikál mapuje (jak jinak) život Františka z Assisi. Začíná (nepočítaje úvodní flashforward) jeho nerozvážným, divokým mládím, pokračuje jeho prozřením tváří v tvář smrti na bitevním poli, zastaví se pod rozkvetlým stromem, kde František dá pomyslné základy novému řádu, a neodvratně přes křížovou výpravu směřuje až k zničení všech Františkových ideálů a jeho smrt. Na cestě ho provází jeho ideály (bíle oděné baletky) - chudoba, prostota, láska, i démoni (černě odění tanečníci), sem tam zaskočí i rudá smrt.
Vyprávěním provázel bratr Lev, pro něhož bylo toulání se a žebrání jasná volba. Až setkání s Františkem trochu překopalo jeho vidění, ale povolání stejně nezměnil. V příběhu sehrával roli vtipného komentátora - podobné mnižské postavy jsou celkem oblíbené a divácky vděčné, jak to dokládá třeba Bathory, Van Helsing, nebo i Jméno růže.

František z Assisi byl masochista a člověk, který mamon a zkaženost celého světa obracel proti sobě a v důsledku se jeho řád stal opět jen součástí církevní "armády" (ach ty tančící zlaté sochy andělů). Když umíral, z hlediště to vzlykalo. Já ale přemýšlela nad tím, jak je defakto celý muzikál popřením zobrazovaného obsahu. Nemohu tak úplně s ústřední postavou sympatizovat, neboť jeho hlásání - tedy že lidská existence se musí protrpět ideálně jen chozením a kázáním o lásce (i když opodstatněným) a pravý život přijde až po smrti, je poněkud neaplikovatelné na jakoukoliv dobu (brzo by svět zamrzl v prapodivném stavu, kdy nikdo nemá nic, všichni žebrají a nepracují). I když v dnešní době by se podobnou myšlenkou mohlo zdát ignorování těch všech facebooku a twitteru ukládajících lidskou duši do virtuálního světa.

Nevím, zda můžu tento muzikál označit přídomkem "rockový". Hudba nebyla živá, a tak se složení orchestru spolu s hudebními žánry měnilo každou chvíli. Scéna se sultánem byla jasnou parafrází na Heroda z Jesus Christ Superstar. Pěvecké (i přes trochu zlobící techniku) i taneční výkony nakonec zvedly zaslouženě ze sedaček celý sál. Choreografie byla rozpracována do několika plánů a člověk (zvlášť ve 4. řadě) nevěděl, co sledovat dřív.

V hlavní roli Stano Slovák - herec (Peklo a mnoho dalších) a režisér (Sněhurka - o tom více příště) především Městského divadla Brno. Tentokrát nezvykle mluvící po slovensky. Zbytek až na pár výjimek (Radomir Milič, který si střihl roli sluhy Edmonta v Modré ruži, jistý blonďák, který hrál minulý rok v Divotvorném hrnci, a herec, který jako by Sawyerovi z oka vypadl) samé neznámé tváře, ale obrovské talenty.

Třikrát se na ciferníku dotkla velká ručička dvanáctky a byl konec. Matka by nikdy neměla přežít vlastního syna.

Viva Verdi (Polská scéna těšínského divadla)

Znáte Arriga Boita? Skladatele a básníka z dob Verdiho, Rossiniho a Wagnera? Jeho údělem bylo stát vždy ve stínu ostatních, nechat sebou opovrhovat a své sny si plnit jen prostřednictvím těch slavnějších. Jako skladatel oper se úspěchu nedočkal (jeho vysněný Neron byl dopsán až po jeho smrti). Jeho texty se ale staly součástí několika Verdiho oper (Othello, Falstaff...). Byl napůl Polák, napůl Ital. Jeho původ ho pronásledoval všude. Jeho vztah s Verdim byl zvláštní. Verdi byl Othello, Boito se nazýval jeho Jagem - pro něj postavou v právu.

Životopisné filmy o skladatelích se více vyjímají na plátně než na divadle. Bohužel nemám srovnání - Amadea, kterého kdysi v MdB hráli, jsem neviděla. Poláci určitě neměli lehký úkol, když se jali vyprávět Boitův příběh. Použili oblíbený rámec starého vypravěče (samotného Arriga), který (své) mladé (pravděpodobně milence) Anděle vypráví o starých časech, kdy italská a německá opera soupeřila o místo na zemi. Na scéně se tak většinou odehrávají dva děje vzdálené od sebe desítky let, což je krásný trik, který by na plátně nefungoval. Samotná scéna je dosti strohá a sama od sebe působí magicky. Šero, všude hořící svíčky, klavíry (na které nikdo nebude hrát, ale poslouží k jiným účelům). Jenže děj se vleče. Jednak je to dáno nutností koukat na (dost špatně "načasované") titulky překládající dialogy, druhak celkovou utahanou náladou. Je to první polský soubor, co vidím hrát, ale od nás jsem zvyklá na trochu víc energie, i když se jedná o takovouto nedramatickou hru. Bogdan Kokotek (to jsou mi ale jména) v hlavní roli starého Boita byl opravdu sympatický (a tak nějak mi dal vzpomenout na Zaklínače, i když s ním má společný jen polský původ) a kdykoliv se ujal vedení scény, stálo to za to. Zbytek herců mě nepřesvědčil, že bych se o jejich postavy měla zajímat.

Hudební doprovod tvořily samozřejmě výňatky z oper - vždy vázány na postavy o kterých se na jevišti mluvilo (Verdi, Wagner, Rossini). Jen ten Pochod židů z Nabucca hráli až mockrát.

Takže příště ubrat vlajek, přidat energie a trochu šetřit s kouřem, neboť zadní plán (jakási otočná konstrukce, na které v jistých okamžicích dokola defilovala procesí, vlajkonoši apod.) se v hustém oparu úplně ztrácel. Jako lekce z hudebních dějin ale neocenitelné.

Tenkrát v Národním

Někdy v únoru... aneb zapomenuto v archívu.

Škola manželů aneb neúplatný

Byla jsem pozvána do Národního divadla (v Brně samozřejmě). Čas a kus byl na mně. A tak se druhá polovina února prohnala filtrem, aby se datum nekrylo mně ani mému doprovodu, a přede mnou se objevil seznam možností. Chvíli jsem přemýšlela a nakonec si řekla, že Škola manželů nezní tak špatně... i když jsem na Ceceho blogu na ni moc chvály nečetla. A vlastně s jeho postřehy musím naprosto souhlasit. Bylo to podivné.

Chvíli rozpačitě vážno-úsměvné, načež následovalo pár výstředních absurdních výstupů (zvlášť mezi Teodorem a jednou ze služebných). Zážitek to ale byl, takže žádná lítost nad vstupenkou není na místě (zvlášť když jsem byla pozvána i na martini). A ta hudba... ta byla opravdu iritující. Hlasitá přesně tak, aby člověk přemýšlel, jestli hraje do děje, nebo někdo zapomněl v zákulisí vypnout evropský gotický horor na videu. Překrývala se s dialogy a vždycky se ztratila s takovým nepřirozeným zlomem do ticha. Účel?

Mám-li něco pochválit, tak hru se scénou. V prvním plánu zahrada, ve druhém dům, ve třetím průchod sloužící jako most přes řeku (aspoň podle mé imaginace) nebo ochoz v horních patrech budovy.
Teodor Bedřicha Výtiska byl vážně bizarní postavou.

Thelma, Louise, Frida

Chlapi, neházejte s tím tělem. Cáká z toho krev a já mám nový boty.

A opět spolek Frida. Opět Radim Novák a Martin Trnavský. Tentokrát doplněni o dvojici Bára Munzarová a Martina Procházková. Opět vážné téma proložené naprostým kabaretem (ano, už jsem pochopila, že takhle to u nich chodí běžně).

Příběh Thelmy a Louise všichni známe. Jejich cestu k ženské svobodě, kterážto se hned v prvním baru zamotá a dopadne to s nimi... až na dno Grand Canyonu.

I tentokrát si tvůrci neodpustili zahrát na hru ve hře. Respektive film v kině, což dovoluje takové krásné úlety, jako sehrát zaseknutý filmový pás, nebo přeskočení na nedabovanou verzi. Většinu času jsme ale ve světě Thelmy a Louise, jejichž představitelkám skládám hold. Bára Munzarová, jako rozumnější Louise, a Martina Procházková, jako husičkoidní Thelma, celou hru velmi dobře táhnou. Oba dva pánové se ujali rolí v defilujícím panoptiku mužských (a v pár případech i ženských) postav, ať už to je osazenstvo baru, řidiči náklaďáků, policejní sbor, nebo reklamy z transparentů podél silnice. Absurdní grotesku karaoke výstupu tu střídá drsné skoro znásilnění. Frida umí rozesmát i zamrazit. To je asi ten důvod, proč na ni tak ráda chodím.

Evita

S Evitou mám opačný problém než s Bídníky. Znám ji. Až moc dobře (HBO forever).

V MdB se letos roztrhl pytel se známými tituly a hlavně muzikály, které považuji za elitu a které bych spíše hledala v repertoáru nějakého pražského renomovaného divadla s popovými hvězdami v hlavní roli.

Začaly jsme, zas po dlouhé době, skleničkou martini. Eva María Duarte de Perón by ten den oslavila 90. narozeniny. Jak symbolické.

Překvapila délka. Jen 2 hodiny. To je v poslední době podstandard, zdá se mi. Stejně jako u Pekla jsme netrpělivě očekávaly, jakou alternaci chytíme. Nejhorší je, pokud se v jedné roli střídá několik výborných herců - to aby člověk šel víckrát. A tak to bylo i s rolí Cheho - Dušan Vitázek, nebo Ján Jackuliak. Osud zvolil do role elegantního rebela s neuvěřitelnou energií prvního jmenovaného. Jako Juan Perón se nám představil Igor Ondříček (naprostá spokojenost, jeho hlas prostě miluju) a v případě Evity nemohla žádná volba zklamat (Coufalová/Holišová). Pozornost si získal i Jiří Mach v roli využitého lamače dívčích srdcí - zpěváka Magaldiho, který Evu do víru velkoměsta přivedl.

Rozepisovat se tu o ději by bylo asi tak přínosné, jako návod na použití šampónu. Eva Duarte, její cesta na pomyslný argentinský trůn plná vypočítavosti a její rychlý pád do rakve.
Evita je muzikál dvou lidí - Evity a Cheho, ač druhý jmenovaný není ani plnoprávnou postavou děje. Chytlavost hudby je patrně přímo úměrná její znalosti - tedy u mě vrchol blaha, když mi bylo dovoleno slyšet ji naživo. Jen ta čeština je poněkud zarážející. Když člověk kouka na originál, text příliš neřeší. V českém podání si uvědomí, jak moc je to prolezlé politikou. Až to působí zvláštně. Taky uzavřené jeviště pro tento muzikál působí tak trochu klaustrofobním dojmem - stejný pocit jsem měla i u Jesus Christ. Jevišti po celou dobu dominuje vysoká tribuna, ale více než s prostorem se tu hraje se světlem. Přiznané reflektory na jevišti, světlomety aut... Osvěžující.

Jen je nutné zapomenout na film.

Something wicked this way comes

Shakespeare byl bůh (s malým 'b', abychom neevokovali identitu, nýmrž metaforické spodobnění). Jeho hry přežily staletí a ještě pořád mají co nabídnout.

Macbeth

Macbeth mě vždycky lákal. Konfrontace s Kurosawovým Krvavým trůnem jen utvrdila univerzálnost pana Shakespeara. A tak jsem vytáhla kolegu z informatiky na kulturu (nebránil se a pak byl nadšen stejně jako já).

Divadlo u stolu. Never been there, never seen that. Zcela prozaicky okupující sklepní scénu Husy na provázku (že bych tam jako dítě už někdy byla?). V obsazení mě zaujala na první pohled dvě jména - Viktor Skála (Macbeth) a Igor Ondříček (Macduff), kteří jsou doma především v MdB a které považuji za excelentní herce. Nezklamali. A spolu s nimi i další - Helena Dvořáková (jako pomalu šílející Lady Macbeth), nebo Jan Mazák (Duncan).

Příběh o osudu, který se naplňuje jen díky znalosti věcí budoucích z věštby a jejich slepého plnění, příběh o ztrátě rozumu tváří v tvář hrůzným činům, příběh o kráčejícím lese a slovíčkaření. Tři vědmy, naplňující atmosféru erotickým napětím, odříkávájí své "double, double toil and trouble"...

Divadlo má své kouzlo na monumentálním, kulisami zastavěném jevišti, stejně jako na malinké scéně, kde krom dvou plechových zástěn a díry v zemi stojí vše na hercích. To na vás teprve dýchne drtivá atmosféra, která je výhradně postavena na prožitcích živých lidí. Nádherné, doporučuji.

Večer tříkrálový

Přeskočme do jiného žánru i do jiného divadle. Tentokrát je to to s velkým jevištěm, přes které se rozkládá skluzavka/písečná duna/U-rampa - aneb cokoliv chcete.

Bouře na moři na břeh vyplaví Violetu (Hana Holišová), která se, ač truchlí pro svého bratra, kterého moře nevyplavilo, v přestrojení za muže vydává do služeb místního knížete Orsina (Petr Gazdík), který touží po Olivii (Pavla Vitázková), kterážto se zamiluje do Violety, jenž mezitím propadne Orsinovi. Milostný trojúhelník, který může rozeknout jen čtvrtý hráč, kterým nebude nikdo jiný, než Violetin bratr (Hana Holišová).

Vidíte správně. Hana Holišová v dvojroli. Na divadle toto není problém, pokud se obě postavy nevyskytují zaráz na scéně. Ale co když ano? Trocha umělého aranžování, ale jde to a vypadá to dobře. Celý vtip s převlékáním ženy za muže je také velmi dobře vymyšlen. Všichni Orsínovi muži jsou totiž hráni ženami a tak mezi ně Violeta zapadne bez nutného pomrkávání na diváka, jako tomu je běžně ve filmech (Zamilovaný Shakespeare?).

Večer tříkrálový je výborná komedie (i když linie s Orsinem a Olivii je vážná). Na pozadí řádí věčně opilá hláškující a hlouposti vyvádějící dvojice André-Tobiáš (Jan Mazák, Martin Havelka + Irena Konvalinová jako ke špatnostem svolná Marie), jejichž objektem vtipkování je upjatý komorník Malvolio (Viktor Skála), situační komiku tu zastupují dva nemotorní strážníci (Patrik Bořecký, Michal Isteník) a na divnosti přidává queer procesí komediantů. Někde na hraně mezi tím vším stojí smutný klaun v podání geniálního Erika Parduse, kterému diváci rádi odpustili i prasklou gumičku, která ho katapultovala z role. Ovšem vzhledem k naprosté absurditě veškerého dění to bylo celkem jedno.

Člověk se nefalšovaně bavil. Skoro tři hodiny. Díky pane Shakespeare. Díky pane Poláku.

P.S. i skateboardisti byli