Adéla ještě nevečeřela (Slovácké divadlo, Uherské hradiště)
- Jste statečné děvče, Květuško?
- Jsem dcera národa Jana Žižky!
- Tak toho pána neznám.
Když jsem uviděla Adélu v programu festivalu Dokořán, zvítězila čirá zvědavost. Původní film mám hodně ráda. Taky tvoří podstatnou součást mého dětství. Ale jak vypadá na jevišti? Skvěle. Pražská verze se dostala až do televizních novin, jenže neznámé tváře mají něco do sebe, než ty, co na vás koukají každodenně z Ordinace a jiných seriálů kolujících éterem.
Celé představení bylo neuvěřitelně dynamické a vtipné. Písničky Radka Baláše a Ondřeje Brouska chytlavé - řekla bych, že odkaz na Bonda byl do hudby propašován záměrně. Na celém souboru bylo úplně vidět nadšení, s jakým hru sehrávali. Zvlášť Tomáš Šulaj jako elegantní, vždy připravený Nick Carter zářil (i v latexovém pracovním oděvu). Adéla byla jako živá, Květuška tak trochem afektovaná, Von Kratzmar naprosto šílený a průvodkyně spoře oděné. Při úvodním defilé zločinných zjevů nechyběl ani doktor Lecter (a Smrt z Bergmanovy Sedmé pečetě). Až jsem zalitovala, že takto skvělý divadelní soubor je zastrčený mimo civil... tedy Brno.
Kolik skvělých představení zmizí každoročně z repertoáru, aniž by oslovila všechny diváky, kteří je dokáží ocenit...
Celé představení bylo neuvěřitelně dynamické a vtipné. Písničky Radka Baláše a Ondřeje Brouska chytlavé - řekla bych, že odkaz na Bonda byl do hudby propašován záměrně. Na celém souboru bylo úplně vidět nadšení, s jakým hru sehrávali. Zvlášť Tomáš Šulaj jako elegantní, vždy připravený Nick Carter zářil (i v latexovém pracovním oděvu). Adéla byla jako živá, Květuška tak trochem afektovaná, Von Kratzmar naprosto šílený a průvodkyně spoře oděné. Při úvodním defilé zločinných zjevů nechyběl ani doktor Lecter (a Smrt z Bergmanovy Sedmé pečetě). Až jsem zalitovala, že takto skvělý divadelní soubor je zastrčený mimo civil... tedy Brno.
Kolik skvělých představení zmizí každoročně z repertoáru, aniž by oslovila všechny diváky, kteří je dokáží ocenit...
Modrá ruža (Divadlo Andreje Bagara, Nitra)
- Jste ako zlatá minca.
- Taká vzácná?
- Ne, kolujete z ruky do ruky.
- Taká vzácná?
- Ne, kolujete z ruky do ruky.
Už dlouho se mi nestalo, že bych byla v divadle věkem skoro nejmladší. Znáte Modrou ružu? Přiznám se bez mučení - já ne. Zná ji ale moje máma, babička a pravděpodobně publikum Evy a Vaška. Jedná se totiž o slovenskou operetu autorů Pavla Braxatorisa a Gejzy Dusíka. Ale to by nebylo Nitranské divadlo, které minulou sezónu přivezlo přetavený Divotvorný hrnec, aby Dusíka trochu neokysličili.
Po úvodní televizní parodii Muzikál storočia (až doma jsem zjistila, že muzikály Bathoryčka a Cyrano z předměstí nejsou jen vtipem) se na jevišti střetne zahleděná starší generace s hip hoperskými zjevy a společně se pustí do rekonstrukce Modré ruže. Nakolik jsou zásahy do děje původní, nemohu posoudit. Nuda to ale nebyla. Tango a swing střídala elektronika, bílá saka a dlouhé šaty tanečníci oděni do modelů, na kterých se látkou opravdu šetřilo. Důchodkyně od nás napravo se vyloženě bavila. Zbytek asi čekal něco trochu zdrženlivějšího (před koncem někdo i horečně sál opouštěl).
Celý děj se odehrává na lodi Denisa (taková loď zabere skoro celé jeviště) a na místech jejího zakotvení při cestě po Středozemním moři, na kterou se vydává, aby před světem skryla dokončující experimenty jistého vědce vynalézajícího smrtonosný prášek. Na palubě se nachází společnost opravdu vybraná. Pan továrník a majitel lodi i patentu v jednom, jeho budoucí manželka lačnící po všem, co má te správný tvar rozkroku, továrníkova schovanka Žaneta, sada námořníků/francouzských policistů v utajení, jeden novinář načerno (můj oblíbený Milan Ondrík), vědcova dcera a její snoubenec/gróf/terorista a v neposlední řadě podřadný sluha, který je klíčem ke všemu. Nemůže následovat nic jiného, než párování dotyčných postav, napravování pokřivených charakterů, odhalování zrad... a do toho se tři hodiny zpívá a tančí. Některé ty písničky špatné věru nebyly.
Divadlo Andreje Bagara od Adama Šangaly v MdB opravdu můžu kdykoliv a při čemkoliv. Bohužel ale Adama jen tak něco nepřekoná. Už rok plánuju zajet si do Nitry podívat se i na něco dalšího mimo sporadické hostování v Brně na Dokořán. Zatím se nepovedlo. Tak snad příští sezónu.
Milan Ondrík bude k vidění v Mcbethovi na Letních Shakespearovských dnech. Tomu se nedá odolat.
Po úvodní televizní parodii Muzikál storočia (až doma jsem zjistila, že muzikály Bathoryčka a Cyrano z předměstí nejsou jen vtipem) se na jevišti střetne zahleděná starší generace s hip hoperskými zjevy a společně se pustí do rekonstrukce Modré ruže. Nakolik jsou zásahy do děje původní, nemohu posoudit. Nuda to ale nebyla. Tango a swing střídala elektronika, bílá saka a dlouhé šaty tanečníci oděni do modelů, na kterých se látkou opravdu šetřilo. Důchodkyně od nás napravo se vyloženě bavila. Zbytek asi čekal něco trochu zdrženlivějšího (před koncem někdo i horečně sál opouštěl).
Celý děj se odehrává na lodi Denisa (taková loď zabere skoro celé jeviště) a na místech jejího zakotvení při cestě po Středozemním moři, na kterou se vydává, aby před světem skryla dokončující experimenty jistého vědce vynalézajícího smrtonosný prášek. Na palubě se nachází společnost opravdu vybraná. Pan továrník a majitel lodi i patentu v jednom, jeho budoucí manželka lačnící po všem, co má te správný tvar rozkroku, továrníkova schovanka Žaneta, sada námořníků/francouzských policistů v utajení, jeden novinář načerno (můj oblíbený Milan Ondrík), vědcova dcera a její snoubenec/gróf/terorista a v neposlední řadě podřadný sluha, který je klíčem ke všemu. Nemůže následovat nic jiného, než párování dotyčných postav, napravování pokřivených charakterů, odhalování zrad... a do toho se tři hodiny zpívá a tančí. Některé ty písničky špatné věru nebyly.
Divadlo Andreje Bagara od Adama Šangaly v MdB opravdu můžu kdykoliv a při čemkoliv. Bohužel ale Adama jen tak něco nepřekoná. Už rok plánuju zajet si do Nitry podívat se i na něco dalšího mimo sporadické hostování v Brně na Dokořán. Zatím se nepovedlo. Tak snad příští sezónu.
Milan Ondrík bude k vidění v Mcbethovi na Letních Shakespearovských dnech. Tomu se nedá odolat.
František z Assisi (Nová scéna, Bratislava)
Na scénu přichází profesionálové na slovo vzatí a předchozí muzikálově-operetní zážitky nechávají jen ve svém stínu v podobě zábavných hříček. Mělo to eleganci, švih, myšlenku, oku lahodící kostými i scénu.
Celý muzikál mapuje (jak jinak) život Františka z Assisi. Začíná (nepočítaje úvodní flashforward) jeho nerozvážným, divokým mládím, pokračuje jeho prozřením tváří v tvář smrti na bitevním poli, zastaví se pod rozkvetlým stromem, kde František dá pomyslné základy novému řádu, a neodvratně přes křížovou výpravu směřuje až k zničení všech Františkových ideálů a jeho smrt. Na cestě ho provází jeho ideály (bíle oděné baletky) - chudoba, prostota, láska, i démoni (černě odění tanečníci), sem tam zaskočí i rudá smrt.
Vyprávěním provázel bratr Lev, pro něhož bylo toulání se a žebrání jasná volba. Až setkání s Františkem trochu překopalo jeho vidění, ale povolání stejně nezměnil. V příběhu sehrával roli vtipného komentátora - podobné mnižské postavy jsou celkem oblíbené a divácky vděčné, jak to dokládá třeba Bathory, Van Helsing, nebo i Jméno růže.
František z Assisi byl masochista a člověk, který mamon a zkaženost celého světa obracel proti sobě a v důsledku se jeho řád stal opět jen součástí církevní "armády" (ach ty tančící zlaté sochy andělů). Když umíral, z hlediště to vzlykalo. Já ale přemýšlela nad tím, jak je defakto celý muzikál popřením zobrazovaného obsahu. Nemohu tak úplně s ústřední postavou sympatizovat, neboť jeho hlásání - tedy že lidská existence se musí protrpět ideálně jen chozením a kázáním o lásce (i když opodstatněným) a pravý život přijde až po smrti, je poněkud neaplikovatelné na jakoukoliv dobu (brzo by svět zamrzl v prapodivném stavu, kdy nikdo nemá nic, všichni žebrají a nepracují). I když v dnešní době by se podobnou myšlenkou mohlo zdát ignorování těch všech facebooku a twitteru ukládajících lidskou duši do virtuálního světa.
Nevím, zda můžu tento muzikál označit přídomkem "rockový". Hudba nebyla živá, a tak se složení orchestru spolu s hudebními žánry měnilo každou chvíli. Scéna se sultánem byla jasnou parafrází na Heroda z Jesus Christ Superstar. Pěvecké (i přes trochu zlobící techniku) i taneční výkony nakonec zvedly zaslouženě ze sedaček celý sál. Choreografie byla rozpracována do několika plánů a člověk (zvlášť ve 4. řadě) nevěděl, co sledovat dřív.
V hlavní roli Stano Slovák - herec (Peklo a mnoho dalších) a režisér (Sněhurka - o tom více příště) především Městského divadla Brno. Tentokrát nezvykle mluvící po slovensky. Zbytek až na pár výjimek (Radomir Milič, který si střihl roli sluhy Edmonta v Modré ruži, jistý blonďák, který hrál minulý rok v Divotvorném hrnci, a herec, který jako by Sawyerovi z oka vypadl) samé neznámé tváře, ale obrovské talenty.
Třikrát se na ciferníku dotkla velká ručička dvanáctky a byl konec. Matka by nikdy neměla přežít vlastního syna.
Viva Verdi (Polská scéna těšínského divadla)
Znáte Arriga Boita? Skladatele a básníka z dob Verdiho, Rossiniho a Wagnera? Jeho údělem bylo stát vždy ve stínu ostatních, nechat sebou opovrhovat a své sny si plnit jen prostřednictvím těch slavnějších. Jako skladatel oper se úspěchu nedočkal (jeho vysněný Neron byl dopsán až po jeho smrti). Jeho texty se ale staly součástí několika Verdiho oper (Othello, Falstaff...). Byl napůl Polák, napůl Ital. Jeho původ ho pronásledoval všude. Jeho vztah s Verdim byl zvláštní. Verdi byl Othello, Boito se nazýval jeho Jagem - pro něj postavou v právu.
Životopisné filmy o skladatelích se více vyjímají na plátně než na divadle. Bohužel nemám srovnání - Amadea, kterého kdysi v MdB hráli, jsem neviděla. Poláci určitě neměli lehký úkol, když se jali vyprávět Boitův příběh. Použili oblíbený rámec starého vypravěče (samotného Arriga), který (své) mladé (pravděpodobně milence) Anděle vypráví o starých časech, kdy italská a německá opera soupeřila o místo na zemi. Na scéně se tak většinou odehrávají dva děje vzdálené od sebe desítky let, což je krásný trik, který by na plátně nefungoval. Samotná scéna je dosti strohá a sama od sebe působí magicky. Šero, všude hořící svíčky, klavíry (na které nikdo nebude hrát, ale poslouží k jiným účelům). Jenže děj se vleče. Jednak je to dáno nutností koukat na (dost špatně "načasované") titulky překládající dialogy, druhak celkovou utahanou náladou. Je to první polský soubor, co vidím hrát, ale od nás jsem zvyklá na trochu víc energie, i když se jedná o takovouto nedramatickou hru. Bogdan Kokotek (to jsou mi ale jména) v hlavní roli starého Boita byl opravdu sympatický (a tak nějak mi dal vzpomenout na Zaklínače, i když s ním má společný jen polský původ) a kdykoliv se ujal vedení scény, stálo to za to. Zbytek herců mě nepřesvědčil, že bych se o jejich postavy měla zajímat.
Hudební doprovod tvořily samozřejmě výňatky z oper - vždy vázány na postavy o kterých se na jevišti mluvilo (Verdi, Wagner, Rossini). Jen ten Pochod židů z Nabucca hráli až mockrát.
Takže příště ubrat vlajek, přidat energie a trochu šetřit s kouřem, neboť zadní plán (jakási otočná konstrukce, na které v jistých okamžicích dokola defilovala procesí, vlajkonoši apod.) se v hustém oparu úplně ztrácel. Jako lekce z hudebních dějin ale neocenitelné.
Celý muzikál mapuje (jak jinak) život Františka z Assisi. Začíná (nepočítaje úvodní flashforward) jeho nerozvážným, divokým mládím, pokračuje jeho prozřením tváří v tvář smrti na bitevním poli, zastaví se pod rozkvetlým stromem, kde František dá pomyslné základy novému řádu, a neodvratně přes křížovou výpravu směřuje až k zničení všech Františkových ideálů a jeho smrt. Na cestě ho provází jeho ideály (bíle oděné baletky) - chudoba, prostota, láska, i démoni (černě odění tanečníci), sem tam zaskočí i rudá smrt.
Vyprávěním provázel bratr Lev, pro něhož bylo toulání se a žebrání jasná volba. Až setkání s Františkem trochu překopalo jeho vidění, ale povolání stejně nezměnil. V příběhu sehrával roli vtipného komentátora - podobné mnižské postavy jsou celkem oblíbené a divácky vděčné, jak to dokládá třeba Bathory, Van Helsing, nebo i Jméno růže.
František z Assisi byl masochista a člověk, který mamon a zkaženost celého světa obracel proti sobě a v důsledku se jeho řád stal opět jen součástí církevní "armády" (ach ty tančící zlaté sochy andělů). Když umíral, z hlediště to vzlykalo. Já ale přemýšlela nad tím, jak je defakto celý muzikál popřením zobrazovaného obsahu. Nemohu tak úplně s ústřední postavou sympatizovat, neboť jeho hlásání - tedy že lidská existence se musí protrpět ideálně jen chozením a kázáním o lásce (i když opodstatněným) a pravý život přijde až po smrti, je poněkud neaplikovatelné na jakoukoliv dobu (brzo by svět zamrzl v prapodivném stavu, kdy nikdo nemá nic, všichni žebrají a nepracují). I když v dnešní době by se podobnou myšlenkou mohlo zdát ignorování těch všech facebooku a twitteru ukládajících lidskou duši do virtuálního světa.
Nevím, zda můžu tento muzikál označit přídomkem "rockový". Hudba nebyla živá, a tak se složení orchestru spolu s hudebními žánry měnilo každou chvíli. Scéna se sultánem byla jasnou parafrází na Heroda z Jesus Christ Superstar. Pěvecké (i přes trochu zlobící techniku) i taneční výkony nakonec zvedly zaslouženě ze sedaček celý sál. Choreografie byla rozpracována do několika plánů a člověk (zvlášť ve 4. řadě) nevěděl, co sledovat dřív.
V hlavní roli Stano Slovák - herec (Peklo a mnoho dalších) a režisér (Sněhurka - o tom více příště) především Městského divadla Brno. Tentokrát nezvykle mluvící po slovensky. Zbytek až na pár výjimek (Radomir Milič, který si střihl roli sluhy Edmonta v Modré ruži, jistý blonďák, který hrál minulý rok v Divotvorném hrnci, a herec, který jako by Sawyerovi z oka vypadl) samé neznámé tváře, ale obrovské talenty.
Třikrát se na ciferníku dotkla velká ručička dvanáctky a byl konec. Matka by nikdy neměla přežít vlastního syna.
Viva Verdi (Polská scéna těšínského divadla)
Znáte Arriga Boita? Skladatele a básníka z dob Verdiho, Rossiniho a Wagnera? Jeho údělem bylo stát vždy ve stínu ostatních, nechat sebou opovrhovat a své sny si plnit jen prostřednictvím těch slavnějších. Jako skladatel oper se úspěchu nedočkal (jeho vysněný Neron byl dopsán až po jeho smrti). Jeho texty se ale staly součástí několika Verdiho oper (Othello, Falstaff...). Byl napůl Polák, napůl Ital. Jeho původ ho pronásledoval všude. Jeho vztah s Verdim byl zvláštní. Verdi byl Othello, Boito se nazýval jeho Jagem - pro něj postavou v právu.
Životopisné filmy o skladatelích se více vyjímají na plátně než na divadle. Bohužel nemám srovnání - Amadea, kterého kdysi v MdB hráli, jsem neviděla. Poláci určitě neměli lehký úkol, když se jali vyprávět Boitův příběh. Použili oblíbený rámec starého vypravěče (samotného Arriga), který (své) mladé (pravděpodobně milence) Anděle vypráví o starých časech, kdy italská a německá opera soupeřila o místo na zemi. Na scéně se tak většinou odehrávají dva děje vzdálené od sebe desítky let, což je krásný trik, který by na plátně nefungoval. Samotná scéna je dosti strohá a sama od sebe působí magicky. Šero, všude hořící svíčky, klavíry (na které nikdo nebude hrát, ale poslouží k jiným účelům). Jenže děj se vleče. Jednak je to dáno nutností koukat na (dost špatně "načasované") titulky překládající dialogy, druhak celkovou utahanou náladou. Je to první polský soubor, co vidím hrát, ale od nás jsem zvyklá na trochu víc energie, i když se jedná o takovouto nedramatickou hru. Bogdan Kokotek (to jsou mi ale jména) v hlavní roli starého Boita byl opravdu sympatický (a tak nějak mi dal vzpomenout na Zaklínače, i když s ním má společný jen polský původ) a kdykoliv se ujal vedení scény, stálo to za to. Zbytek herců mě nepřesvědčil, že bych se o jejich postavy měla zajímat.
Hudební doprovod tvořily samozřejmě výňatky z oper - vždy vázány na postavy o kterých se na jevišti mluvilo (Verdi, Wagner, Rossini). Jen ten Pochod židů z Nabucca hráli až mockrát.
Takže příště ubrat vlajek, přidat energie a trochu šetřit s kouřem, neboť zadní plán (jakási otočná konstrukce, na které v jistých okamžicích dokola defilovala procesí, vlajkonoši apod.) se v hustém oparu úplně ztrácel. Jako lekce z hudebních dějin ale neocenitelné.
Žádné komentáře:
Okomentovat