31. 3. 2010

Evžen Oněgin

Ačkoliv si ještě dlužím nejméně tři reflexe na divadlo, rozhodla jsem se přeskočit na zážitek nejčerstvější. Čas od času se mi poštěstí získat lístky na nějaké to kulturní představení jako záskok zdarma. To pak volám a píšu a sháním doprovod. Občas se poštěstí, ale tentokrát jsem si musela vystačit sama (a taky to bylo jen 5 hodin dopředu, průměrně mívám tak den). Navíc opera. Že.

Po cestě do Janáčkova divadla jsem byla nucena obdivovat umě rozeseté výkopové práce v centru, které nádherně rozdělovaly město na dvě poloviny. Na tu, kde jsem byla já, a na tu, kde bylo divadlo. To je tak, když se člověk rozhodne projít se trochu pěšky (stihla jsem to!).

Opera dokáže neskutečné věci. Třeba z děje o třech větách vytvořit 3 hodinový opus. Mě na operách nejvíc fascinuje výprava. Nejsem takový nadšenec, abych si doma pouštěla samotné árie, podruhé bych asi na většinu oper nešla, ale fascinují mě. Opera je naprostý opak filmu. Existuje pevně daná hudba a obraz se po staletí mění a podléhá interpretaci režiséra, tudíž vizuálno se tu snaží interpretovat audio.

Evžen Oněgin by se dal shrnout takto: přijede Evžen s Lenským, Taťána se do Evžena zamiluje, Lenský miluje její sestru Olgu, Evžen Taťánu odmítne, Taťána je smutná, Evžen se snaží dělat neviditelného a tancuje celý den s Olgou, Lenský se namíchne, Evžen Lenského v souboji zastřelí, Evžen je smutný a na tři roky zmizí ze scény, Evžen přijíždí ke knížeti Greminovi a zjišťuje, že Taťána je jeho ženou, Evžen se do ní zamiluje, Taťána ho odmítne.
Pokud se mi na ději něco líbilo, tak závěr, jehož pointa "svět se netočí kolem Oněgina a nečeká ,až se milostivě ráčí rozhodnout" rozbila předvídatelný scénář "dva zamilovaní si jsou souzeni a nakonec spolu skončí". Chtělo-li by se mi přemýšlet, našla bych v těch posledních 5 minutách mnohem víc hloubky a myšlenek (například při konfrontaci Taťánina rozhodnutí s její fascinací milostnými romány z úvodu).

Pro naprosté vychutnání si oper postrádám asi to správné nadšení z pěveckého výkonu tohoto typu. Po dlouhých, pomalých áriích mě z mých vlastních myšlenek vytrhly až výkřiky bravo! z publika. Na druhou stranu tu bylo několik vynikajících scén. Vlastně celá druhá polovina (souboj, Greminův ples). Jakožto spíš konzument muzikálů jsem měla vcelku problém s obsazením. Chápu, že jde především o hlas. Ale když na pódium přijde (v úvodu 22 letý) Oněgin v bílém obleku s vycházkovou holí a vizáží Johna Rhys-Daviese (včetně vousů, prosím neplést s Jonathanem Rhys Meyersem)... tak jde aspoň pro mě vyznění většiny myšlenkových pochodů postavy do háje (mladická nerozvážnost vs usedlost muže středního věku). Čajkovského hudba měla sice poměrně zapamatovatelný hlavní motiv, ale než ten mě více oslovovaly dílčí scény (vesnický ples, přechod z místa smrti Lenského přes Oněginův vnitřní zmatek až ke Greminovi).

Takže si teď můžu k Verdimu připsat jednu ruskou čárkou. Zpívaná ruština zní... divně.

27. 3. 2010

A co jste dělali vy, když vám byly dva roky?

Z Felixe je už dvouletý kluk. A je mu to srdečně jedno. Hlavně že mu někdo kupuje jeho oblíbený ibišek, stará se mu o přísun vrbových větví a odpouští mu nahlodanou sedačku, když se zrovna rozhodne, že by se chtěl pomazlit.

Minulý víkend se všechno pokazilo. Nejen taková banalitka jako program do diplomky a grafická karta v desktopu. Pokazil se i králík. Od minulého víkendu mi cuká pravé oko, protože když jde něco do háje, bývá neděle večer. Ještěže náš veterinář je tisíckrát ochotnější a profesionálnější než kdejaký lidský doktor a bez řečí oželí primetime s rodinou. Králík už zase vyvádí lotroviny. Teď už o jeho snězení moc nežertujte, protože vás levněji vyjde i kaviár.

(a pokud by vás zajímalo, co dostal k narozeninám, tak vězte, že je to Furminátor - nějaký levnější padělek samozřejmě. Moc radosti z něj nemá, ale konečně z něj ty chlupy jdou snadněji)

Supernatural (2005 - ?)

- What the hell?
- Guess again.

Začnu poněkud od lesa. Cinepur je první časopis, který na mně zanechává viditelné stopy a nutí mě přemýšlet v kontextech, které by mě před rokem ani nenapadly. Tak například problematika vymezování seriálů (jejichž děj se odehrává v současnosti - i když taková BSG je v tomto se svým závěrem nejexplicitnější) vůči realitě. Momentálně mě nenapadá ani jeden, který by o sobě tvrdil "jsem fikce". Seriál je defakto snapshotem světa (a kultury) v momentě jeho vzniku (a od té chvíle se z něj stává alternate universe aka AU). Tudíž dochází k okamžikům, kdy ve fikčním světě seriálu (který je pro hrdiny realitou) je za fikci považován jiný seriál, který ale pro vnějšího pozorovatele stojí na stejné úrovni. Popkulturní citace a odkazy jsou totiž jedna z věcí, která může diváka přiblížit ("hrdinové viděli stejné filmy/seriály jako já"). A proč mě tohle zrovna zaujalo u Supernaturalu? Patrně proto, že kromě odkazů na uzavřené seriály (X Files) se zde jako fikce berou i ty stále běžící (CSI), což mi připadlo vcelku zajímavé. Za opačný extrém budiž brána koexistence Lost a Flash Forwardu, jejichž realitu spojuje například existence společnosti Oceanic.

Supernatural jsem potkala překvapivě jako trailer v TV, sehnala si pilot a už to se mnou jelo z kopce. V dnešní době se dá za obrovskou přednost považovat fakt, že tvůrci z moderních trendů vybrali směs, která nenudí a funguje. V první řadě se nesnaží plácat na pseudovědeckém brouzdališti, na němž uvízl třeba Lost (ovšem jak si lze všimnout, v 6. sérii zahodili magnetizmus a vzali do ruky pytlíky se solí - nebo popelem?)*. Ani (jako třeba v X Files) nemá potřebu prstem ukazovat, že to, co se děje, do našeho vesmíru nepatří (což je defakto hlavní funkce Scullyové). Divák se prostě v pilotu smíří s tím, že v tomhle AU místo zákonů fyziky vládnou zákony nadpřirozena, a seriál se může věnovat ději a nestavět napětí na "to jste zvědaví, jak to všechno vysvětlíme". Naopak si z balíčku trendů vybrali (jak jsem si to pracovně nazvala) personifikaci náboženství, s čímž se osobitě vypořádává i BSG a SG (a když jsem teď viděla trailer na Legion, nazvala bych to renesancí). Supernatural jde ale dál. Krom toho, že v jeho světě koexistují jak křesťanské, tak pohanské mytologie v hmatatelné formě, personifikují se tu i pohádky, pečetě a plyšoví medvědi.

How do you feel about angels?

Každý seriál založený na epizodních příbězích, se snaží o originalitu v rámci vlastní línie (tzv. případ/monstrum/problém týdne). Meziseriálově tohle ale neplatí a člověk jen čeká, kdy se objeví motiv, který už stokrát viděl, a jak se s ním vypořádá zrovna tenhle tým (kolik by se ušetřilo času, kdyby si scénáristé mezi sebou posílali jen knihu 100+1 nápadů na novou epizodu?).
  • cesta do minulosti (SG, ST)
  • cesta do budoucnosti (SG)
  • zrychlené stárnutí (Dod Kalm jsem nikdy neměla ráda a i jinde mi to přišlo jako stupidní... ovšem všechna čest, že se v Supernatural aspoň vyhli z většiny klasickému naplácávání makeupu)
  • alternativní realita (Farscape)
  • příběh hrdinů vyprávěný prostřednictvím jiné osoby veřejnosti (SG)
  • con (Bones)
  • zmrtvýchvstání (Buffy)
  • uvíznutí na psychiatrii (Jump Street)
  • časová smyčka (X Files, SG)
  • upíři (X Files, Buffy, Angel)
Při sledování It's a terrible life jsem měla stále před očima X-Filesovské Folie A Deux (to bude tím telemarketingem a voláním zaměstnanců na kobereček)... doufám, že se nedočkáme dílu "Sam a Dean jsou přesvědčováni, že vše, co do teď zažili, se nestalo" (neboť to mi vždy připadá jako největší vata).
Nutno podotknout, že Supernatural pokaždé z ohraného motivu dokázal udělat originální záležitost (džin, Trickster...).

Na Supernaturalu se dá všimnout dvou výrazných věcí - krve a snahy udělat svět seriálu co nejvíce komplexní a (v rámci jeho pravidel) uvěřitelný. Co se týče prvního jmenovaného - jednou jsem na ulici viděla krvácet člověka (bylo o něj postaráno). Je to něco jiného, než když se doma pořežete, nebo se díváte na televizi. Byl to mžik, ale přitom člověku hlavou projede takový elektrický impulz, který mu připomene, že pod vším se nachází nějaký automatický pud sebezáchovy. Krev je svým způsobem fascinující, protože je nepostradatelnou součástí našeho života, a Supernatural ji, řekněme, staví do pozice hlavního média (krom života a smrti s sebou nese i mystickou funkci). Nelze si nevšimnout, jaká je například věnována pozornost krvi kapající z Deanovy náruče, když v Abandon All Hope nese Jo.

Pod druhé jmenované jsem skryla snahu scénaristů pomalu odkrývat svět divákům a odkryté skutečnosti nepřehlížet, nýbrž stále vracet a přidávat do svého inventáře. Když zapátrám v nejvíce příbuzných X Files, dostane se mi schématu, kde je cílem oslovit originalitou. Tudíž ve světě Muldera a Scullyové žije přesně jeden Muž-tasemnice**, jeden Leonard Betts, jeden černoch bez hypofýzi, jedno vraždící tetování, jeden voodoo klan, jeden El Chupacabra... možná se najdou výjimky (upíři - Bad Blood, 3), ale předchozí "zkušenost" není ani naznačena. Vybočovat ještě může znovuobjevení se úspěšného záporáka (Tooms, Robert Modell) a pak samozřejmě jediná jistota - vše kolem mimozemšťanů v příběhových dílech. Oproti tomu ve světě Supernaturalu originalitu střídá familiérnost. Dost často dochází k situacím, kdy předmět jedné epizody (devil's trap, kolt, dýka na démony, křižovatkové smlouvy s ďáblem, nejrůznější symboly, vymítání, pití krve, čarodějnictví, Croatoan...) je najednou naprosto běžná záležitost, stejně jako lidé procházející dějem, a i u monster (duchové, upíři, shapeshifteři, démoni...) se staví spíše na jak než co (a občas je to jak velice svěží - například Bloodlust nebo Roadkill).

Když jsme u té svěžesti, už v X Files bylo zvykem vytvořit tu a tam dosti odlišný díl (Jose Chung či Bad Blood například). Říkejme tomu experiment. Experimentovalo se v Buffy - Once more, with Feeling, Farscapu - Revenging Angel, Scratch 'N Sniff, Bones - The End in the Beginning, SG1 - 200, SGA - Vegas a experimentuje se i v Supernatural. Ač jsem měla předem mírné obavy z témat jako "černobílá pocta Stokerově Drákulovi" ukázalo se, že tyhle díly jsou perfektní (asi nejvíc mě dostalo Changing Channels).

I don't want to be a clue!

Supernatural má takovou pěknou vlastnost (zvlášť poslední dvě série) proměnit i klasický epizodní příběh na součást hlavního vyprávěcího proudu, ve kterém se pomalu skládá řada skutečností, která vedla k událostem, které můžeme pozorovat. Od chvíle, kdy jsem se na tohle zaměřila (začátek 2. řady), nebyl snad díl, kdy by nepadla byť i sebemenší informace k celé skládačce.

K tomu, aby se mi seriál líbil, potřebuji alespoň jednu oblíbenou postavu (třeba u The Wire se mi ji nepovedlo najít a 3. díl jsem prostě nedokoukala). Tady se to zajímavými charaktery jen hemží. Sam má hezčí vlasy a hlas, Dean je zase zajímavěji napsaný, Castiel svým sociálním chováním velmi vděčný. Ale u těch třech to nekončí, protože jsem se přistihla, že v průběhu dílů poočku na IMDB kontroluji, zda se ta či ona postava nachází v ději i nadále. Scénáristé mají neuvěřitelnou schopnost budovat napětí a bezvýchodné situace, které svojí pointou nakonec překvapí. Zvlášť závěro-sezónové clifhangery jsou jedny z nejméně divák-friendly. Do teď jsem měla možnost pustit si ihned pokračování, ale letos... letos to bude velmi těžké. Zvlášť pokud se po minulých zkušenostech v závěru dá očekávat dlouho připravovaná bratrská konfrontace.

Protože bych se tu mohla rozepisovat ještě další měsíc (ano, tak dlouho mi tu to leží), přejdu ke zkratce...
  • líbí se mi humor (některé momenty by mi vydržely půl dne)
  • líbí se mi citace z jiných filmů (Ever and ever and ever ze Shining, sex v autě z Titaniku...)
  • líbí se mi i názvy epizod (a měnící se úvodní... znělka?)
  • líbí se mi naznačená morální dilemata (i když v zájmu zachování posunu je nelze příliš řešit)
  • líbí se mi koncepce nebe a pekla
  • líbí se mi pravidla v tomto světě fungující
  • líbí se mi křídla andělů :)
Ať už státnice na konci tohoto semestru udělám, nebo ne, Supernatural poputuje z Amazonu do mojí poličky na DVD. Je tu až moc epizod, co bych si klidně pustila znovu. A ač mám raději králičí packy pevně připevněné ke zbytku králíka, odpustila jsem jim i Bad Day at Black Rock.

I just wait here, then.

Jedinou nevýhodu seriálu je být s ním doma sám. Ono se to nezdá, ale když vám najednou přestanou jet hodiny, telefon v půlce hovoru vypoví službu a v kuchyni něco podivně praská, moc do smíchu vám není. Ještěže je nakoupeno dost soli...

* Jackob stejně nakonec bude Lucifer!!!
** i přes otevřené závěry na podobná stvoření v seriálu už Mulder se Scullyovou nenarazí

19. 3. 2010

Developerské peklo

Jestli mají developeři své peklo, tak v něm jistě skončí tým, který pracuje na systému jménem Choco. Co je to zač, tím se není nutné zatěžovat. Podstatné ovšem je, že je pomocí něj napsána celá má diplomová práce. A já před pár hodinami zjistila, že už půl roku existuje nová, lepší verze, která spočívá v tom, že je vše plus mínus stejné jako v té staré, jen jedna jediná malinká věc je totálně překopaná. A hádejte, co z Choca tvoří srdce mého algoritmu. Ano, správně. Takže... provaz?

14. 3. 2010

Víkendová statistika

Množství sepsaného textu do školy: 0
Množství sepsaného textu do práce: 0
Škoda na textilu: 800 Kč
Naučených akordů: 3
Tutoriál v pěstování hub: splněno
Dominantní barva: zelená
Nápoj týdne: mléko
Počet hodin spánku: 4

13. 3. 2010

The Unusuals (2009)

- Embassy of Andorre. - Endor? Home planet of Ewoks?

K pochopení základních motivací poslouží následující schéma: The Hurt Locker -> The Unusuals, kde katalytické x tvoří Jeremy Renner. Stačí říct, že Bigelow prostě ví, čím oslovit své divačky.

Poslední dobou jsou seriálům hlavy stínány jak na běžícím pásu. The Unusuals se to také nevyhlo (jak se zdá), ale to nevadí. 10 dílů je tak akorát, aby si člověk udělal exkurzi, omrknul si pár věcí, sepsal hlášení (proč? Protože se mi prostě chce) a zase se věnoval... třeba králíkovi, který se rozhodl, že místo granulí raději sežere svůj kočičí záchod.

Tak tedy Unusuals. Formální kříženec z policejního prostředí (NYPD) Dark Blue a Life on Mars (UK verze) - nikoliv co do kvality, ale rozhodně to má k těmto dvěma mnohem blíž, než k Bones nebo Castleovi. Vždycky je zajímavé sledovat, jaký úvod do děje scénáristé zvolí. Hodí nás doprostřed kolektivu? Začneme úplně od začátku? Unusuals začali dost nešťastně, divák si musí připadat jako retard, kterému je třeba všechno přeslabikovat, i když by raději věci okolo postav odhaloval sám a pomalu. Každá postava tu samozřejmě má problém a pokud ho okatě v prvních několika minutách třikrát nezmíní, je tento problém tajemstvím (což třikrát zmíní všichni kolem něj). Tímto mají všichni co řešit ve svých soukromých liniích napříč sezónou (případně, v případě problému-tajemství, se okolí bude snažit toto zjistit a dříve nebo později se samozřejmě tajemný subjekt rozpovídá).

Největší problém ale má detektiv Kowalski, protože právě zemřel. Respektive byl zavražděn. Jeho partnerovi Jasonu Walshovi (Renner) je ihned předhozena mladá krev (detektiv Casey Shraegerová, v tu dobu pracující v přestrojení mezi prostitutkami) a on se, poté, co dodělá omeletu a vyčistí kolegiálně Kowalského skříňku od porna a drog, pouští do vyšetřování...

Jak by se zprvu zdálo, nejde o žádnou "buddy mov... series", ani o schéma "parťáci v sobě pomalu nachází lásku" (Walsh má poměrně dynamický vztah s jinou kolegyní - jeden z dobrých motivů). Casey je nejprve nastrčena jako prostředek pro extrakci tajemství, ale tahle línie vyšumí do ztracena (jeden ze špatných motivů). Následuje klasická směs několika případů (některé jsou vcelku zábavné (neplést s vtipné) - únos, Frank Lutz, vykradení stanice, murder shop, crime slut... vlastně téměř všechny ústřední, některé jsou svojí crazy povahou skoro se nehodící - kočky, no a zbytek je z nutnosti inspirován problémy postav (které nás moc nezajímají) - autobusy, zombie...). Z postav zaujme samozřejmě ústřední duo Walsh - Shreagerová (jejíž "problém" je poněkud nadbytečný) a Cole (křesťan s tajemstvím) - Beaumontová (její "problém" se objeví jen na chvíli, ale protože má Walshe, je nepodstatný). Úplně by se dalo vyškrtnout duo Banks (detektiv neustále se bojící, že zemře) - Delahoy (naprostý opak Bankse s nádorem na mozku). Pak by nám zbyl jen Eddie - muž s knírem jak z minulého století, který slouží scénáristům jako hračka, ne skutečná postava. Každý díl si totiž pro něj vymyslí úkol, který jim Eddie plní po dobu určitou (špatnými prostředky se snaží zapadnout do týmu, snaží se rozkazovat, snaží se o povýšení, je za vola, snaží se o satisfakci - Walsh a Eddie v posteli byl velmi podařený motiv... ).

Unusuals měli potenciál být akční a vtipnou oddechovkou, ale možná i úmyslně je na toto rezignováno (do určité míry) a zbyla taková nekomplikovaná směska s několika peeky co do nadstandardnosti. Mé vědomí na mě ještě mrká, abych nezapomněla zmínit pár inovátorských postupů co do kamery. Sice už nevím, co přesně to bylo, ale působilo to svěže a nápaditě. Na běžícího Rennera není vůbec špatný pohled...

P.S. po 10 dílech se sice většina problémů nevyřeší, ale ono je to celkem fuk.

12. 3. 2010

Together we will live forever

K dokázání následujícího textu nemám dostatečné nástroje ani znalosti. Je více než pravděpodobné, že v jiném interpretačním systému může být napadnut, popřen či jinak zašlapán do země.

Člověk, který poslouchá hudbu, ji vnímá jako celek. Její atmosféru, barvu, jednotlivé úseky, ale není schopen zůstat naplno soustředěný tak, aby vnímal i její jemnou strukturu (myslím normální člověk, který nemá z hudby titul či maturitu), notu po notě a jejich umístění v prostoru. Když se ale role otočí a z přijímače se stane vysílač, vše se změní. Rázem je to o každé notě, o propletené struktuře a ten celkový dojem je najednou ztracen. Z malých kostek v prostoru kláves se skládá něco většího. Pomalu. Pravá ruka, levá ruka... skladbu znáte skoro nazpaměť, ale čtením partitury nacházíte stále nové věci, o kterých jste předtím neměli ani tušení.

Clinta Mansella jsem objevila až jedné noci, kdy na ČT2 běželo Requiem for a Dream. Lux aeterna. Ve své podstatě něco zvláštního. Minimalizmus s melodií a přece taková bohatost. Navíc promlouvá k samotné duši (což je dáno samozřejmě i zkušeností z filmem, který byl přes něj propasírován). Zase tolik jsem toho od Clinta neslyšela, ale ať si pustím Fountain, nebo Moon, stále se nemohu zbavit pocitu, že těžiště Mansellovy hudby vězí v hraní si se strukturou. Jedno téma konečně mnohokrát variované, lehce upravované, rozvíjené. Ale i když člověk má tento neodbytný pocit, není ho lehké jen pouhým poslechem verifikovat. A pak se mi Mansell dostal do ruky ve své syrové podobě. Notová osnova se spoustou teček a čárek, legát, pomlk... originál to nebude, ale když jsem teď v této záležitosti posunula své vnímání o něco dál, musím říct, že přepis je to velice věrný. V nadpisu zmíněná skladba mi tak dovolila prozkoumat všechna její zákoutí a detailně poznat každý tón. A ano, variace, kombinace, rafinované skládání známého se špetkou neznámého a sem tam se z této (dalo by se říct až) monotónnosti (která má ale k monotónnosti daleko) vynoří něco překvapivého, co chvíli pobude, doplní se starým známým a už se nevrátí. Jen doufám, že mé nadšení v tomto sdílí i sousedé.

6. 3. 2010

Wagner Society Orchestra

Myslím, že tentokrát selhala propagace. Kdybych ve městě narazila na plakát s pozvánkou na japonský orchestr hrající Wagnera, letěla bych ihned pro lístky. Ale ne, já se o této zajímavé události dověděla až z přeposlaného mailu, kdy Národní divadlo nabízelo lístky zdarma (patrně, aby se vyhli faux pass s poloprázdným hledištěm). Už jsem se naučila, kde na tyto akce seženu spolehlivý doprovod, takže jeden telefonát Carthovi a bylo vystaráno.

Po počátečních zmatcích s místem konání (schválně neříkám Mahenovo, aby si to někdo nespletl s Mrštíkama... a stejně je Národní zaměněno za Městské - ještěže je Brno tak malé) jsme se úspěšně dostavili... a zažili asi největší koncentraci japonsky vypadajících lidí v Národním divadle za dlouhou dobu. Jako správní výletníci si natáčeli lidi, kteří přicházeli na jejich koncert. To se mi ještě nestalo. Následovala cesta vzhůru, vzhůru a ještě vzhůru (3. řada II. pořadí není, jak jsem se domnívala, v přízemí). Vidět ale bylo.

Jako první zazněla předehra z Wagnerova Percivala. Ač se orchestr honosí přídomkem "Wagner", byl toto nejslabší článek. Řekla bych dost nešťastně zvolená nevýrazná skladba a ještě se zdálo, že jim neladí trubky (které naopak byly výrazné). Později se ukázalo, že se to jen nezdálo, a hrála-li by se tu hra Nejslabší, máte padáka letěl by trumpetista vlevo. Z balkónu. Pak nečekaně přišla pauza, rozsvítilo se, hudebníci odešli, diváci nevěřícně koukali na hodinky (uběhlo pouhých 20 minut) a nevěděli, která bije. Po několika minutách se opět sešeřilo a pódium se zaplnilo. Přišel předčasný vrchol koncertu. Dovolím si tvrdit, že kdyby se vykašlali na celou Evropu a hráli jen a pouze japonskou vážnou hudbu, dočkali by se ovací ve stoje. Akira Ifukube je jméno spojené s hlavním tématem ke staré Godzille. Kdysi jsem se dostala k jejímu koncertnímu provedení a byla jsem nadšena. Skladba, kterou do Brna přivezli, se jmenovala Ballata Sinfonica a byla jedním slovem úchvatná. A navíc, jako bonus, se v ní objevil i náznak fanfár z Godzilly.

Následovala pravá přestávka, dvě patra dolu, jedno patro nahoru, cinzano a džus, ve kterém bylo víc vody než pomerančové barvy, patro nahoru, na místa a jede se dál.

Zbylou hodinu vyplnil Gustav Mahler a jeho 5. symfonie. Nevím, jak moc šťastný výběr to byl. Měl své dobrá místa, měl svá uspávací místa, ale jistou monotónností moc nedokázal udržet zájem a pozornost. Na páteční večer příliš velký požadavek. Ach Ifukube, Ifukube - díky tobě nelituji. Dala bych si tě ještě jednou.

P.S. Lidi, mezi větama se netleská. To se dirigent neklaněl, jen si nervózně utíral pot.

2. 3. 2010

Nová sezóna

Jestli počítám dobře, v letošní sezóně jsme odchodily teprve půlku premiér, a už přišel seznam na tu příští. Kromě trochy antické klasiky a druhého dílu Osudové komedie se tu nachází takové zajímavé tituly jako Jméno růže, Jekyll a Hyde nebo Malý krámek hrůzy. Navíc popis už klasického "crazy titulu" v nabídce (v minulosti Sněhurka a Betlém) zní nadmíru zajímavě (Tarantino? upíři?).