Myslím, že tentokrát selhala propagace. Kdybych ve městě narazila na plakát s pozvánkou na japonský orchestr hrající Wagnera, letěla bych ihned pro lístky. Ale ne, já se o této zajímavé události dověděla až z přeposlaného mailu, kdy Národní divadlo nabízelo lístky zdarma (patrně, aby se vyhli faux pass s poloprázdným hledištěm). Už jsem se naučila, kde na tyto akce seženu spolehlivý doprovod, takže jeden telefonát Carthovi a bylo vystaráno.
Po počátečních zmatcích s místem konání (schválně neříkám Mahenovo, aby si to někdo nespletl s Mrštíkama... a stejně je Národní zaměněno za Městské - ještěže je Brno tak malé) jsme se úspěšně dostavili... a zažili asi největší koncentraci japonsky vypadajících lidí v Národním divadle za dlouhou dobu. Jako správní výletníci si natáčeli lidi, kteří přicházeli na jejich koncert. To se mi ještě nestalo. Následovala cesta vzhůru, vzhůru a ještě vzhůru (3. řada II. pořadí není, jak jsem se domnívala, v přízemí). Vidět ale bylo.
Jako první zazněla předehra z Wagnerova Percivala. Ač se orchestr honosí přídomkem "Wagner", byl toto nejslabší článek. Řekla bych dost nešťastně zvolená nevýrazná skladba a ještě se zdálo, že jim neladí trubky (které naopak byly výrazné). Později se ukázalo, že se to jen nezdálo, a hrála-li by se tu hra Nejslabší, máte padáka letěl by trumpetista vlevo. Z balkónu. Pak nečekaně přišla pauza, rozsvítilo se, hudebníci odešli, diváci nevěřícně koukali na hodinky (uběhlo pouhých 20 minut) a nevěděli, která bije. Po několika minutách se opět sešeřilo a pódium se zaplnilo. Přišel předčasný vrchol koncertu. Dovolím si tvrdit, že kdyby se vykašlali na celou Evropu a hráli jen a pouze japonskou vážnou hudbu, dočkali by se ovací ve stoje. Akira Ifukube je jméno spojené s hlavním tématem ke staré Godzille. Kdysi jsem se dostala k jejímu koncertnímu provedení a byla jsem nadšena. Skladba, kterou do Brna přivezli, se jmenovala Ballata Sinfonica a byla jedním slovem úchvatná. A navíc, jako bonus, se v ní objevil i náznak fanfár z Godzilly.
Následovala pravá přestávka, dvě patra dolu, jedno patro nahoru, cinzano a džus, ve kterém bylo víc vody než pomerančové barvy, patro nahoru, na místa a jede se dál.
Zbylou hodinu vyplnil Gustav Mahler a jeho 5. symfonie. Nevím, jak moc šťastný výběr to byl. Měl své dobrá místa, měl svá uspávací místa, ale jistou monotónností moc nedokázal udržet zájem a pozornost. Na páteční večer příliš velký požadavek. Ach Ifukube, Ifukube - díky tobě nelituji. Dala bych si tě ještě jednou.
P.S. Lidi, mezi větama se netleská. To se dirigent neklaněl, jen si nervózně utíral pot.
Po počátečních zmatcích s místem konání (schválně neříkám Mahenovo, aby si to někdo nespletl s Mrštíkama... a stejně je Národní zaměněno za Městské - ještěže je Brno tak malé) jsme se úspěšně dostavili... a zažili asi největší koncentraci japonsky vypadajících lidí v Národním divadle za dlouhou dobu. Jako správní výletníci si natáčeli lidi, kteří přicházeli na jejich koncert. To se mi ještě nestalo. Následovala cesta vzhůru, vzhůru a ještě vzhůru (3. řada II. pořadí není, jak jsem se domnívala, v přízemí). Vidět ale bylo.
Jako první zazněla předehra z Wagnerova Percivala. Ač se orchestr honosí přídomkem "Wagner", byl toto nejslabší článek. Řekla bych dost nešťastně zvolená nevýrazná skladba a ještě se zdálo, že jim neladí trubky (které naopak byly výrazné). Později se ukázalo, že se to jen nezdálo, a hrála-li by se tu hra Nejslabší, máte padáka letěl by trumpetista vlevo. Z balkónu. Pak nečekaně přišla pauza, rozsvítilo se, hudebníci odešli, diváci nevěřícně koukali na hodinky (uběhlo pouhých 20 minut) a nevěděli, která bije. Po několika minutách se opět sešeřilo a pódium se zaplnilo. Přišel předčasný vrchol koncertu. Dovolím si tvrdit, že kdyby se vykašlali na celou Evropu a hráli jen a pouze japonskou vážnou hudbu, dočkali by se ovací ve stoje. Akira Ifukube je jméno spojené s hlavním tématem ke staré Godzille. Kdysi jsem se dostala k jejímu koncertnímu provedení a byla jsem nadšena. Skladba, kterou do Brna přivezli, se jmenovala Ballata Sinfonica a byla jedním slovem úchvatná. A navíc, jako bonus, se v ní objevil i náznak fanfár z Godzilly.
Následovala pravá přestávka, dvě patra dolu, jedno patro nahoru, cinzano a džus, ve kterém bylo víc vody než pomerančové barvy, patro nahoru, na místa a jede se dál.
Zbylou hodinu vyplnil Gustav Mahler a jeho 5. symfonie. Nevím, jak moc šťastný výběr to byl. Měl své dobrá místa, měl svá uspávací místa, ale jistou monotónností moc nedokázal udržet zájem a pozornost. Na páteční večer příliš velký požadavek. Ach Ifukube, Ifukube - díky tobě nelituji. Dala bych si tě ještě jednou.
P.S. Lidi, mezi větama se netleská. To se dirigent neklaněl, jen si nervózně utíral pot.
Žádné komentáře:
Okomentovat