26. 2. 2009

Prozření

Právě se mi zhroutil svět... vlastně ne, tak tragické to není.

Noch einmal bitte (und bitte langsam).

Právě jsem zjistila, jak dlouho jsem žila s vědomím něčeho, co byla očividná lež. A ono stačilo pár vteřin googlit.

Před deseti lety
Salla má narozeniny. Salla vlastně ještě ani neví, že jednoho dne se bude takto nazývat. Co ale ví je, že jí do života zasáhly Hvězdné války. A to se vším všudy. Budoucí Salla má nejlepší kamarádku. Tato kamarádka má mámu, která učí hudební výchovu. A všechny tyto předpoklady vedou k faktu, že budoucí Salla dostala noty. A ne ledajaké noty! Noty, na kterých je uveden jako autor John Williams, skladba je nazvaná Cavatina a je z Lovce jelenů. Budoucí Salla jásá a následující rok (až tři) se učí notu po notě přehrát náročnou látku. Co si naposledy pamatuji, uměla první stranu zpaměti.

O 8 hodiny dříve
Dojíždějí poslední vteřiny BSG 2x15. V popředí Kara Thrace a Karl Aghaton, na pozadí subtilní kytarové tóny. Tóny, které nepatří Bearovi, ale z paměti vytahují něco povědomého. Cavatina? Nebo jen nějaký zkrat mezi neurony? Pár správných slov do Googlu a je to tu přátelé. Ony tóny skutečně patří této krásné skladbě. A jak je to s tím Williamsem? Jméno stejné, člověk jiný. Jde o kytaristu, který tuto skladbu kdysi nahrál.

Vtipné, jak po deseti letech učiníte objev tak banální, že vás vyvede z míry (a všichni kolem to už dávno vědí).

Současnost
V průběhu procesu jsem našla velmi zajímavý rozbor témat z BSG. Už když jsem si přinesla domů Minisérii a vyměnila celý obsah mptrojky za všechna alba tohoto seriálu (až klesne dolar, pravděpodobně udělám nájezd na Amazon), jsem si říkala, že by bylo zajímavé něco takového odsledovat. Ale bohužel mě stále děj strhává do víru událostí na obrazovce natolik, že nejsem schopná vyfiltrovat jen hudbu. Ještěže existují fanatici, co to udělají za nás.

22. 2. 2009

Nová vlna

Antoš Rudolf* se ve škole možná nudil, ale já tento semestr odmítám. Konec státem placeného vzdělávání se blíží a já svůj zbylý čas hodlám zneužít a vyždímat, co to půjde. Tak tedy diplomová práce, něco málo informatiky, aby se neřeklo, ale hlavně moje oblíbená teorie filmu.

Nejprve to lehčí - Klasický/postklasický Hollywood. Předmět, který by měl umožnit náhled do fungování továrny na sny. Hned první přednášku nám byl puštěn dokument o vývoji Hollywoodského systému 60. - 80. let. Nebyl opomenut král béček Roger Corman, ani začátky nejslavnějších režisérů té doby. A protože přednáška nebyla dostatečně dlouhá, pan profesor se rozhodl jednu kapitolu přeskočit (prý že bez ní žít můžeme). A víte, čeho se týkala? No jistě, pana Lucase a jeho trilogie. Ironie, že?

Dostáváme se ale pomalu k tomu důležitému. Stydím se. Viděla jsem víc asijských filmů, než českých. Ta naše kinematografie mě stále míjí. Tudíž jsem se rozhodla na sebe ušít boudu a zapsat se na Českou novou vlnu. Nevím, jestli si v květnu poděkuju. Předpokladem k dokončení je shlédnutí asi padesátky titulů z 60. let, teoretický test a esej (!!!) + 2 hodiny přednášek a 2 hodiny projekcí týdně. Jde z toho pomalu strach. Ale já jsem prostě masochista. Možná to ve finále nebude vůbec špatné (až na tu esej (!!!)). Začalo to totiž velmi zajímavě (a teď už u toho důležitého konečně jsme).

Konec jasnovidce - Vladimír Svitáček, Ján Roháč (1957)
Měla jsem dát starým českým filmům šanci dřív. Jsou černobílé, technologicky nedokonalé, ale můžou mít duši. Třeba hned tato první, půlhodinová (skoro) anekdota s Milošem Kopeckým v roli veleváženého jasnovidce, jehož práci jednoho krásného dne znárodní stát a z něj udělá úředníka na jasnovidecké divizi se vším, co k tomu patří (rutina, fronty, sekretářky, papírování, úřední doba...). Celý sál plný mladých lidí se dobře bavil.
Navíc si člověk uvědomí, že nejen teď je doba, kdy ve filmech vidíme ty samé tváře (Trojan, Macháček, Holubová, Dušek...), i tehdy byla oblíbená skupina herců, kteří snad hráli všude (Bohdalová, Lipský, Kemr, Horníček...).

Černobílá Sylva - Jan Schmidt, Pavel Juráček (1961)
Sylva je budovatelsky založená zednice z party Máni Wolfové. Jediný problém je, že právě vypadla z filmu do dnešní reality. Nejenže se na stavbách v centru Prahy radostně nezpívá, dokonce si soudruzi opravují ornamenty pro soukromý sektor. Nakonec Sylva skončí v rukou studentů FAMU, z nichž někteří by z ní udělali seminární práci, ti teoretičtí by se pokusili znásilnit myšlenku a zjistit, zda zanikne. Do toho se kolem motá Sylvin duchovní otec (tedy pan režisér) a přemýšlí, jak by ji co nejvíce využil.
Černobílá Sylva je absolventský film dvojice uvedené výše a stejně jako Konec jasnovidce byla na pár let zakázána. A já se nedivím. Pro soudruhy asi těžko stravitelná porce vtipu a kritiky. Výborné.

Jsem zvědavá na pondělí.

*Antoš Rudolf - dítě kolotočnické - inventář jedné povídky, kterou jsem asi před 10 lety recitovala v rámci dramaťáku a jejíž úryvky se mi občas vybaví.

Les Miserables

Knížka - přečtena
Film - viděn
Muzikál - viděn
Skóre 3/3 - good work!


Mám takový dojem, že to zahájilo HBO. Liam Neeson, Geoffrey Rush, Uma Thurman, Poledourisova pěchotní hudba. Dvakrát, třikrát... to už si ani nepamatuju. Načež přišla kniha (že by povinná četba?) a Bídníci mě vážně zaujali. Ale muzikál? Pamatuji si, že Americké psycho bylo plné plakátů (které teď zdobí Brno) a rozhovorů o tomto divadelním kusu. Zdálo se, že patří k bontonu vyšší vrstvy na Bídníky chodit a bavit se o nich. A co já na to? Nic.

(o pár let později)

Taky míváte ten neopodstatněný strach, že se vám něco nového nebude líbit? Že si zkazíte iluze, zjistíte, že nejste schopní přijmout něco, co neznáte... Mně se to stává často. Nejsou to jen knihy mých oblíbených autorů, nejsou to jen soundtracky mých oblíbených skladatelů, jsou to i muzikály. Jesus Christ Superstar, Evita, Sen noci svatojánské... viděla jsem milionkrát a miluju je. A co ty další? Promluví k nám hudba dostatečně silně (i když už nejsme formující se děti), aby po chvíli nezapadla do zapomnění a opět neudělala místo těm starým jistotám? Čarodějky, Peklo, dokonce i ten Šumař na střeše - všechno výborné věci, ale hudba? Ta už mi v hlavě nehraje a snad ani po představení nehrála.

Asi s takovými otázkami jsem se vypravila na předpremiéru v titulku uvedeného muzikálu do Městského divadla. Sláva předplatnému. Nestojíte nervózně v den předprodeje kilometrovou frontu a svoje místečko v 9. řadě máte jisté.

Děj netřeba komentovat. Tudíž hned k dojmům.
Znovu bych nešla. Bylo to výborné. Přesně tak, jsem zmatená. Vím tak trochu proč, ale neptejte se. Z hudbou ani herci to nesouvisí. Vlastně jakmile vyjde celé brněnské aranžmá na CD, budu první ve frontě. Po skončení jsem ale váhala. Některé pasáže skvostné (především druhá polovina - barikády, stoka...), některé méně (úvodní rychlokurz děje). Jenže když se po dvou dnech chytíte, jak si ústřední melodii potichu přehráváte v hlavě, něco se stát muselo.

Velký muzikál - mnoho alternací. Nic není předem jisté. Přála jsem si za Javerta Ondříčka. Nepovedlo se. Ale Lukáš Vlček zpíval dobře a aspoň se přání splnilo mámě.
V hlavní roli se alternuje brněnský matador Petr Gazdík a Jan Ježek (kterýžto má z Valjeanem už hojné zkušenosti). Nám zpíval první a jelikož nemám srovnání, nedovolím si nic smysluplného o výkonu zprostředkovat. A proč kritizovat, když to můžeme vzít z druhé strany. Robert Jícha (málem jsem ho ostříhaného nepoznala) jako Enjolras perfektní. Thénardierovi (Sagher, Bartolšicová) správně slizcí. Tomáš Novotný jako Marius také zaujal, ale největší potlesk výběru dětských herců. Krásně zpívali, přesvědčivě hráli, Gavrochův konec měl stejný emocionální dopad jako na stránkách knihy pana Huga.

Pořád mě fascinují kulisy. Asi se toho jen tak nezbavím. A pokud si tvůrčí tým pohraje správně se světlem, vznikají krásné scenérie. Do toho všechny možné jevištní vysouvací a zasouvací vychytávky... Nejvíc ve mně zanechala otisk stoka - taková jednoduchá hra se světlem, tmou a uzavřením prostoru nad hlavami herců. A pak samozřejmě závěrečná Javertova scéna na mostě. Pohled pro bohy.

Do you hear the people sing?
Singing a song of angry men?
It is the music of a people
Who will not be slaves again!

Těším se na Evitu.

8. 2. 2009

Pracovní odpoledne

Aneb lehká práce s pilkou na železo, umělou hmotou a dřevotřískou. Ale vím, že snowborďákovi konkurovat nemůžu.

2. 2. 2009

Axiomy v barvě bílé


Axiom: Jednoduché věci se vždy zkomplikují

Je pátek večer, 18 hodin. Stojíme na parkovišti plném lidí, batohů a lyží. Čekáme a přílěžitostně mrzneme. Autobus má půl hodiny spoždění. A bude hůř. Itálie je na jihu, right? Tudíž plně chaoticky naložený dvoupatrový autobus zamíří do Prahy (toho večera trochu krutý žert osudu). Za tři hodiny je tam (ano, nezbytná zbytečná půlhodinová přestávka za Brnem u benzínky). Nastává zmatek, lidé se přelévají z jednoho vozidla do druhého, snaží se ve tmě neztratit zavazadla, nesebrat cizí lyže... taková zábavná vsuvka.
Je půlnoc a stále jsme někde mezi Plzní a Německem. Sedím u dveří a při každé půlhodinové pauze uprostřed noci tiše trpím pod lyžařskou bundou. Cesta je vždy to nejhorší a musí se přežít.
Fascinuje mě, že silnice, tunely a mosty, které míjíme, někdo vyprojektoval, postavil a provázal. A všechno se stihlo za míň jak 100 let. O rozvedení elektřiny do těch malebných městeček schovaných mezi majestátními horami ani nemluvím. Hory, které jednoho tisíciletí vyrostly na tektonickém zlomu...
V 11 jsme na místě po třech hodinách couravé jízdy po skalních silničkách.

Axiom: Chceš-li podnikat v turismu, nauč se alespoň trochu anglicky (německy/česky)

Aprica je taková malá česká lyžařská destinace. Spousta restaurací má menu přeložené do češtiny, dovnitř lákají české cedule... Ale člověk se nesmí nechat zmást. Problém by nenastal, kdyby moje sestra nebyla vegetarián. Italové definici tohoto slova pravděpodobně nerozumí, takže vám jsou schopni donést rohlík se šunkou, když jim třikrát zopakujete, že byste rádi něco vegetariano. Obsluha uměla anglicky stejně piccolo jako já italsky. No, aspoň jsem jim po druhém chybném pokusu jakž takž vysvětlila, že česko slovo sýr neznamená slanina a že mě opravdu nezajímá, s jakým slovníkem v ruce tvořili ono menu. To byla restaurace.
V hotelu se dalo domluvit o něco lépe (oni nerozumněli, ale uměli se aspoň trošku vyjádřit). Vybírání večeří se ale také stalo sázkou do loterie. Očividně není smažená šunka jako vaječná omeleta a zelenina nemusí být vždy zeleninou (o knedlíčkách, které byly obyčejnými těstovinami neradno mluvit). Ale vařili dobře, jen opět měli poněkud problém se slovíčkem vegetariano a trefili se až třetí večer. Všichni jsme si oddechli.
Vrchol absurdity se pak dostavuje, když si kýchajíce a kašlajíce objednáte Thé a místo horkého nápoje před vámi přistane plechovka poctivě vychlazeného ledového čaje.

Axiom: Není pět korun jako pět Euro

Tak vám nevím, jestli se na Euro těším, nebo ne. Zjistila jsem totiž, že udělat nákup za 5 Euro provází mnohem euforičtější pocit, než u nás vytáhnout 150Kč. Přepočítávání se v rámci udržení si zdravého rozumu brzo zavrhlo a předražené obědy bolely míň.

Axiom: Nepátrej po smyslu, nenajdeš ho

Nekonečné jízdy lanovkami na vrcholky hor (kam se hrabe Sněžka, to se nedá srovnat) nutí člověka přemýšlet (knihu jsem si nikdy na svah nevzala). Co nás tak fascinuje na pohybu z kopce dolů na dvou vratkých prknech? Zvlášť, když míjíte sanitku s člověkem, který ještě před chvílí nehybně ležel na sjezdovce, je tahle otázka neúprosná. Stojí to za to? (Asi jo?)

Axiom: Co nemáš v očích, musíš mít v kolenou

Aprica má krásné sjezdovky. V průměru dlouhé mezi 1 a 6 kilometry, prudké, mírné, každý si vybere. A snad kromě jedné, kde po většinu dne byl pohyb ve znamení slalomu mezi hady těl otrocky kopírující instruktorovy pomalé obloučky, se před vámi rozevírala prázdná bílá třpytící se prázdnota, pečlivě udusaná pásy rolby. A kolem vás ty hory, co nemají oči a na nichž by se dinosauři snadno dali přehlédnout (a co teprve lidi).

Axiom: Kde ani smrt nebere, vypomůže Blue Max

Před pátou hodinou každý den ustal ruch všech strojů, poslední nešťastníci hledali ve spleti nekonečných sjezdovek cestu do tepla hotelu (v tom našem očividně stále šetřili plynem... a vlastně i světlem), hodnoty na digitálním teploměru začaly klesat, a tak zbývalo uchýlit se do náruče společenských her, písmenek, seriálů a filmů.
Musím říct, že Cinepur mě mile překvapil. Nečekala jsem, že bych měla na filmy stejný pohled, jako jeho přispivatelé (a taky že ne), ale neuvěřitelně mě bavilo hltat myšlenkové pochody, kterých bych nikdy nebyla schopna. Navíc speciál věnovaný Kinematografii atrakce byl zajímavým pojmenováním věcí, na které koukáme s jistou tupou samozřejmostí.
Pak přišli na řadu Extras - dvě řady britského komediálního seriálu ze zákulisí komparzistů. Orlando Bloom a jeho sebestřednost vyhráli na plné čáře, za nimi pár metrů klopýtá Daniel Radcliffe se svým kondomem a Ian McKellen se svým "Ian McKellen, Ian McKellen, Ian McKellen, You cannot pass!, Ian McKellen, Ian McKellen".
Protože podle zákona schválnosti na horách vždy někdo něco chytí, strávila jsem téměř celou středu v posteli s Hankem Moodym. Možná je to zvrácené, ale Californication má něco do sebe a navíc mi tak nějak pomohlo urovnat si myšlenky ze svého vlastního života.

Axiom: Když ne do hajzlu, tak aspoň do koše

Je sobota, 17 hodin. Opouštíme Apricu. Po cestě míjíme rozsvícená horská městečka, minuty se vlečou a já přemýšlím o tom, jaké to bylo vtrhnout na pár dní do světa jiných lidí, kteří dál zůstávají v zasněžené krajině, chodí zde do školy, každý den spouští lanovky, vaří každý týden jiným tvářím. A když tak projíždíme dalšími městy, naše osudy na chvíli protnou i jejich existenci, aniž by to někdo výrazněji zaznamenal. Tolik lidí, tolik příběhů. Jeden je nepatrné nic. Pár hodin a člověk bude zase ve svém stereotypu, kde dokáže predikovat svoje kroky v nadcházejících hodinách. Jaké by to bylo odstřihnout se od toho všeho. Chtělo by to vůli. Vůli vymazat svůj virtuální život, nevrátit se k četným diskuzím, které mu za ten týden nechyběly, zapomenout, zmizet... Ale to už je tma, poslední hory se staly stíny na hvězdném pozadí. Ve 3 ráno mi píše T-Mobil.

Zasloužilo by si to tu vtipnou tečku. Bude jí tedy představa, kterak autorka před hlavním nádraží v Praze v 6 hodin ráno hledá v autobusovém odpadkovém koši mobil, který jí do něj ze dvou metrů neomylně spadl. Je na tři kusy. Najít baterku bylo opravdu těžké.