Knížka - přečtena
Film - viděn
Muzikál - viděn
Skóre 3/3 - good work!
Mám takový dojem, že to zahájilo HBO. Liam Neeson, Geoffrey Rush, Uma Thurman, Poledourisova pěchotní hudba. Dvakrát, třikrát... to už si ani nepamatuju. Načež přišla kniha (že by povinná četba?) a Bídníci mě vážně zaujali. Ale muzikál? Pamatuji si, že Americké psycho bylo plné plakátů (které teď zdobí Brno) a rozhovorů o tomto divadelním kusu. Zdálo se, že patří k bontonu vyšší vrstvy na Bídníky chodit a bavit se o nich. A co já na to? Nic.
(o pár let později)
Taky míváte ten neopodstatněný strach, že se vám něco nového nebude líbit? Že si zkazíte iluze, zjistíte, že nejste schopní přijmout něco, co neznáte... Mně se to stává často. Nejsou to jen knihy mých oblíbených autorů, nejsou to jen soundtracky mých oblíbených skladatelů, jsou to i muzikály. Jesus Christ Superstar, Evita, Sen noci svatojánské... viděla jsem milionkrát a miluju je. A co ty další? Promluví k nám hudba dostatečně silně (i když už nejsme formující se děti), aby po chvíli nezapadla do zapomnění a opět neudělala místo těm starým jistotám? Čarodějky, Peklo, dokonce i ten Šumař na střeše - všechno výborné věci, ale hudba? Ta už mi v hlavě nehraje a snad ani po představení nehrála.
Asi s takovými otázkami jsem se vypravila na předpremiéru v titulku uvedeného muzikálu do Městského divadla. Sláva předplatnému. Nestojíte nervózně v den předprodeje kilometrovou frontu a svoje místečko v 9. řadě máte jisté.
Děj netřeba komentovat. Tudíž hned k dojmům.
Znovu bych nešla. Bylo to výborné. Přesně tak, jsem zmatená. Vím tak trochu proč, ale neptejte se. Z hudbou ani herci to nesouvisí. Vlastně jakmile vyjde celé brněnské aranžmá na CD, budu první ve frontě. Po skončení jsem ale váhala. Některé pasáže skvostné (především druhá polovina - barikády, stoka...), některé méně (úvodní rychlokurz děje). Jenže když se po dvou dnech chytíte, jak si ústřední melodii potichu přehráváte v hlavě, něco se stát muselo.
Velký muzikál - mnoho alternací. Nic není předem jisté. Přála jsem si za Javerta Ondříčka. Nepovedlo se. Ale Lukáš Vlček zpíval dobře a aspoň se přání splnilo mámě.
V hlavní roli se alternuje brněnský matador Petr Gazdík a Jan Ježek (kterýžto má z Valjeanem už hojné zkušenosti). Nám zpíval první a jelikož nemám srovnání, nedovolím si nic smysluplného o výkonu zprostředkovat. A proč kritizovat, když to můžeme vzít z druhé strany. Robert Jícha (málem jsem ho ostříhaného nepoznala) jako Enjolras perfektní. Thénardierovi (Sagher, Bartolšicová) správně slizcí. Tomáš Novotný jako Marius také zaujal, ale největší potlesk výběru dětských herců. Krásně zpívali, přesvědčivě hráli, Gavrochův konec měl stejný emocionální dopad jako na stránkách knihy pana Huga.
Pořád mě fascinují kulisy. Asi se toho jen tak nezbavím. A pokud si tvůrčí tým pohraje správně se světlem, vznikají krásné scenérie. Do toho všechny možné jevištní vysouvací a zasouvací vychytávky... Nejvíc ve mně zanechala otisk stoka - taková jednoduchá hra se světlem, tmou a uzavřením prostoru nad hlavami herců. A pak samozřejmě závěrečná Javertova scéna na mostě. Pohled pro bohy.
(o pár let později)
Taky míváte ten neopodstatněný strach, že se vám něco nového nebude líbit? Že si zkazíte iluze, zjistíte, že nejste schopní přijmout něco, co neznáte... Mně se to stává často. Nejsou to jen knihy mých oblíbených autorů, nejsou to jen soundtracky mých oblíbených skladatelů, jsou to i muzikály. Jesus Christ Superstar, Evita, Sen noci svatojánské... viděla jsem milionkrát a miluju je. A co ty další? Promluví k nám hudba dostatečně silně (i když už nejsme formující se děti), aby po chvíli nezapadla do zapomnění a opět neudělala místo těm starým jistotám? Čarodějky, Peklo, dokonce i ten Šumař na střeše - všechno výborné věci, ale hudba? Ta už mi v hlavě nehraje a snad ani po představení nehrála.
Asi s takovými otázkami jsem se vypravila na předpremiéru v titulku uvedeného muzikálu do Městského divadla. Sláva předplatnému. Nestojíte nervózně v den předprodeje kilometrovou frontu a svoje místečko v 9. řadě máte jisté.
Děj netřeba komentovat. Tudíž hned k dojmům.
Znovu bych nešla. Bylo to výborné. Přesně tak, jsem zmatená. Vím tak trochu proč, ale neptejte se. Z hudbou ani herci to nesouvisí. Vlastně jakmile vyjde celé brněnské aranžmá na CD, budu první ve frontě. Po skončení jsem ale váhala. Některé pasáže skvostné (především druhá polovina - barikády, stoka...), některé méně (úvodní rychlokurz děje). Jenže když se po dvou dnech chytíte, jak si ústřední melodii potichu přehráváte v hlavě, něco se stát muselo.
Velký muzikál - mnoho alternací. Nic není předem jisté. Přála jsem si za Javerta Ondříčka. Nepovedlo se. Ale Lukáš Vlček zpíval dobře a aspoň se přání splnilo mámě.
V hlavní roli se alternuje brněnský matador Petr Gazdík a Jan Ježek (kterýžto má z Valjeanem už hojné zkušenosti). Nám zpíval první a jelikož nemám srovnání, nedovolím si nic smysluplného o výkonu zprostředkovat. A proč kritizovat, když to můžeme vzít z druhé strany. Robert Jícha (málem jsem ho ostříhaného nepoznala) jako Enjolras perfektní. Thénardierovi (Sagher, Bartolšicová) správně slizcí. Tomáš Novotný jako Marius také zaujal, ale největší potlesk výběru dětských herců. Krásně zpívali, přesvědčivě hráli, Gavrochův konec měl stejný emocionální dopad jako na stránkách knihy pana Huga.
Pořád mě fascinují kulisy. Asi se toho jen tak nezbavím. A pokud si tvůrčí tým pohraje správně se světlem, vznikají krásné scenérie. Do toho všechny možné jevištní vysouvací a zasouvací vychytávky... Nejvíc ve mně zanechala otisk stoka - taková jednoduchá hra se světlem, tmou a uzavřením prostoru nad hlavami herců. A pak samozřejmě závěrečná Javertova scéna na mostě. Pohled pro bohy.
Do you hear the people sing?
Singing a song of angry men?
It is the music of a people
Who will not be slaves again!
Singing a song of angry men?
It is the music of a people
Who will not be slaves again!
Těším se na Evitu.
Žádné komentáře:
Okomentovat