Vánoce

A je to zase za námi. Tentokrát mě potěšil civilní duch, ve kterém se tento povinný svátek u nás doma nesl. Sice se tu zrodilo několik rodinných dramat, které si osud mohl odpustit, ale ty se brzo rozplynuly. Bylo vyřčeno plno ukrývaných myšlenek a každý z nás se snad poučil.

Jen Felix své první Vánoce těžce nesl. Nejprve šílel ze stromku, který vyrostl místo stolu s počítačem, poté mu bylo zasednuto křeslo. Ale smířil se s tím, i když svůj protest mi demonstroval vskutku nehorázným způsobem. Ale dárkové balení dobrot ho zase převedlo na světlou stranu.

A co dárky? Mám děrovačku ve tvaru králíčka (všichni schovávejte papíry!), pár párů ponožek, něco málo kosmetiky, DVDs (Better Tomorrow, Musa the Warrior), která jsem Ježíškovi podstrčila do nákupního vozíku, akvárko se začalo zase hemžit rybičkami, na mlsání tu přibyla exotická pětihvězdičková švýcarská čokoláda s příchutí banán-kokos-kari (vážně chutná po kari!!!)... Jen maminka z toho šejkru a knihy koktejlů nadšeně nevypadala (ale byly to dárky jen do počtu, zbytek udělal radost nesmírnou). Takže zase za rok. Ale tentokrát schánět dárky zavčas, ano?

Čas zázraků

Čas Vánoc - čas zázraků. Dnes se jeden stal. Na adventní neděli přišla pošta. V poště byla černá obálka a v té obálce Cinema. A tento malý předvánoční zázrak mi zkazil náladu hned z kraje dne. Proč? Stačí si ji prolistovat a zběžně kouknout na jména odpovědná za všechny články. Nebo prostě zalovte na Lopuchu.

Rigoletto

Před nedávnem jsem napsala, že netuším, jestli jsem toho pravého Rigoletta viděla. Tak nyní můžu pronést bez pochybností "už jo".
Opět jedna z těch akcí, kdy vám večer zazvoní telefon a v něm zazní neodolatelná nabídka lístku na představení, které se v tom lepším případě koná za 24 hodin. A já samozřejmě nikdy neodmítnu. Takže sukni do kabele, půl dne v práci, dvouhodinovka čínštiny a už jsem stála před Janáčkovým divadlem.

Jeden rok a třetí variace na jedno téma (král se zamiluje do dcery Rigoletta, kterýžto se rozhodne krále zabít a doplatí na to jeho dceruška), tentokrát ta nejpůvodnější doprovázena Verdiho hudbou. Zajímavé sledovat, jak tentýž příběh může být stylizovanou skoro statickou operou, erotikou nabitým muzikálem nebo akční gangsterkou. Dost mě překvapilo, jak se v některých momentech (a občas i trochu koncepcí scény - umístění Rigolettova domova do samostatného bloku) slovenský muzikál Král sa zabává (hlasící se ale spíš k Hugovu přepisu) a opera podobaly.

Z nedostatku zkušeností mi nikterak nepřísluší kvalitativně provedení opery hodnotit. Zpívali, hráli, procházeli se v barokních (? obrazy kolem byly barokní, ale postavičky působily jako vybarvený Rembrant) kostýmech, které ale narozdíl od muzikálové verze vypadaly jako z půjčovny. Mělo to své nudné chvíle, mělo to velmi zajímavé momenty. Ponejvíce poslední jednání odehrávající se za noci v bouřce na břehu mlhou zahalené řeky. Hlavně sbory nahrazující vítr a doprovázející akusticky záblesky blesků byly mrazivé. Nejednou jsem si posteskla, že nikdo nikdy už neuvidí jakékoliv operní představení tak, jak ho vidívali lidé v době, kdy bylo na vrcholku společenské zábavy. Jak znělo? Jak vypadalo? A jací byli lidé, pro které bylo napsání takovéto konzistentní dvouhodinové opery rutinou?

P.S. Reklamy jsou zlo (Ristorante?).

Obraz s kostrou

Dva týdny, dvě divadelní představení, dvakrát Lukáš Hejlík.

Kumšt

Jestli já jsem já, protože ty jsi ty, a ty jsi ty, protože já jsem já, pak já nejsem já a ty nejsi ty.
Uznejte přátelé, že to jsem si musel napsat!

Dva přátelé - Viktor (Skála) a Erik (Pardus), se dívají na obraz. Jeden se dychtivě usmívá, druhý se nevěřícně mračí. Obraz je bílý - bílý s bílými proužky (které jdou takhle šikmo. Asi). Navíc neuvěřitelně drahý. Práce renomovaného umělce. Kýč? Blbost? Umění? A pak je tu ještě Lukáš (Hejlík), jehož názor se mění podle toho, ve které sféře vlivu se momentálně nachází (a místo, aby ty dva postřílel, raději navštíví psychologa).

Víc netřeba. Kumšt je defakto konverzační komedie na vážné téma, která je rozpoutaná právě oním obrazem. Je to test přátelství, možnost pitvat ho a nacházet zajímavá fakta, která zúčastněným byla dlouhé roky skryta.
Ale ani tak nejde o ty tři na pódiu, jako o diváky. Je to zábavné sledovat? Částečně. Pár hluchých míst to má, přiznávám. Ale zbytek uspokojí a pobaví. Krátká stopáž je tak akorát, aby se člověk nezačal nudit - ono to téma zas tak široké není.
Pardus i Skála jsem jednoznačně hvězdy MdB na poli (nejen) komedie. Hejlíka jsem registrovala pořádně poprvé (před tím jsem ho zahlédla v Poprasku na laguně, ale netušila jsem, kdo to je). Jeho postava dodává ději pořádný komický prvek (Krucifix, kde je ten fix?), i když ho na konci ti dva přivedou k pláči. Navíc si scénáristé neodpustili ani drobnou narážku na jistý seriál (po shlédnutí jednoho dílu musím konstatovat, že je to dekadentní ptákovina).

Listování - Smrtislav Hezoun

Valkýra Kainová? Poněkud morbidní. Ale já mám co říkat, když jsem prakticky po smrti.

Přenesme se do Hadivadla. Moje druhé Listování a opět utvrzení v tom, že tento nápad má něco do sebe. Na pořadu večera byla kniha Dereka Landyho - Smrtislav Hezoun (doporučuji podívat se alespoň na obálku, abych nemusela popisovat vizáž hlavního hrdiny). Žánr? Fantasy parodie pro mládež.
Protože 261 stran obsahuje hodně postav (upíra s vyraženými zuby, arcilotra s dutými poskoky, sněm starých mágů, trolla, notáře, udatnou bojovnici a v neposlední řadě Smrtislava a malou Štěpánku), bylo potřeba více herců. A to čtyři - Věra Hollá, Pavel Oubram (tihle dva zmákli bravurně minulého Lolnesse), Lenka Janíková (lze ji potkat na prknech MdB) a Lukáš Hejlík (jehož kostým Smrtislava věrně napodoboval obálku i Willyho Wonku - to bude těmi brýlemi a bílým obličejem).
Hlavním hrdinou knihy je tedy Štěpánka - dědička strašidelného panství, které ukrývá nejedno tajemství, a Smrtislav Hezoun - veterán Druhé světové, kostlivec s náhradní hlavou metající fairbally (nebo basket bally? :D), majitel bentleye a detektiv v jednom. Společně se vydávají odkrýt okolnosti za útokem jednoho upíra a potažmo smrtí strýčka Štěpánky... a pak se do toho zamotává Žezlo prapředků... prostě hodina a něco čiré akční zábavy. Naprosto jedinečný zážitek, kdy se mezi jednotlivými výbuchy smíchu nemáte pomalu čas nadechnout.
- Budeš tu v naprostém bezpečí.
- Ale co ty vyražené dveře?
- Pravda. Budeš v naprostém bezpečí, pokud nikdo nepůjde předním vchodem.

Pokud někdo vlastníte v příbuzenstvu dítě, které si rádo přečte i knihu, s čistým svědomím doporučuji (a pak mi ji půjčíte, ano?)

Kterak Salla jela nakupovat

Je sobota večer. Většina lidí douklízí a sedá si k večeři, ke zprávám a tak podobně. Jenže u nás právě tehdy padl návrh vyrazit na nákup. A rovnou do Olympie (to jest taková hodina cesty MHD). Proč? Protože záclona. Nemusely jsme se bát, že zatmíme, neb tma už byla (že by se dala krájet). KIKA je taková třípatrová kopie IKEI s méně věcmi i méně lidmi. Záclona nakonec vybrána nebyla, lustr také ne (a to jsem se pokoušela protlačit jeden, který vypadal jako Cylonská Base star!!!), ale všude kolem byly Vánoce. Co mě ale dostalo, byli losi. Ano, přátelé. Letos sáně panu Clausovi netáhnou sobové, ale losi. Nevím, kdo na to přišel, nicméně tolik plyšových, keramických a proutěných losů jsem ještě neviděla. Největší úlet jsou vykrajovátka na perníčky ve tvaru losí hlavy. A nejen ta - hodných pár minut jsme se bavily nad dešifrováním divných tvarů - důlní vozík, holeň obutá v brusli, žirafa, sáňky (připomínající chodidlo po amputaci) a něco, co jsme opravdu neidentifikovaly (nejvíc mi ten tvar připomínal žirafí hlavu s nádorem nad pravým víčkem). U pokladny jsme koupily alespoň svíčku s Rafaelovými andílky (aby nám ta cesta nocí nepřipadala zbytečná). A protože nám vyžíznilo, upíchly jsme se do Hypernovy.
Probírat se slevněnými DVDs by mi někdo měl zakázat. Zrovna když jsem přišla k oběmnému kontejneru, kolemjdoucí slečna do něj hodila jeden disk. Better Tomorrow od Johna Woo. Asi nemusím říkat, kdo se po něm tak dychtivě vrhnul (další kopie už nebyla nalezena). Začínám na sobě pozorovat, že asijské filmy pro mě mají magickou auru i v obchodech. A proto přiznám, že jsem musela vzít Zítřkům i kamaráda - Musa the Warrior. Když jsem tenhle film kdysi viděla na Film+, nijak mě nezaujal. Ale ta cena byla tak směšně nízká (řekněme, že si tolik vydělám za dobu potřebnou k přečtení všech došlých mailů za 3 dny), že jsem ho tam nemohla nechat. Zbytek by byl jen nudným "a ještě mrkev pro králíka", kdyby Hypernova nevymyslela bojovou hru pro otrávené zákazníky. U pokladny dostanete instrukce s losem. Los setřete a objevíte šifrovanou zprávu (např. "získáváte dózu"). Podíváte se na instrukce a v bodě 3 je napsáno, že pokud usoudíte, že jste něco vyhráli, máte si to i vyzvednout. Nevím jak vám, ale mně se pod slovem dóza vybaví okrasná keramická věc. A ty já ráda. Proto jsem ihned zamířila na informační stánek a dožadovala se dalších indicií. Za pultem na mě zíral hybrid (stvoření s vizáží muže a hlasem ženy). Oznámil mi, že není telepat a mám se odebrat do prodejny do oddělení domácích potřeb. Hra se mi už trochu přestávala líbit. Vyrazila jsem tedy do (patrně) domácích potřeb (byly tam talíře) a hledala kontakt. Ten jsem po chvíli opravdu spatřila a po nasazení hodně útrpného výrazu ho i přemluvila, aby mi napověděl, co se v této části hry od soutěžícího očekává. Odpověď zněla "hledej šmudlo". A tak jsem hledala, hledal i kontakt, hledal i přítel na telefonu a nakonec jsme dózu našli! Tedy dózu. Jednalo se o dva čtveraté, bílé, umělohmotné do mikrovlnky... za celých 40 Kč. Poděkovala jsem tedy a s vědomím, že mě tímto teoreticky Musa přišel jen na dvacku, odkráčela zpět do zimy a tmy. S hypermarketem už příště nehraju.

Hollywoodsky nehollywoodský

Trocha invence v nadpisu, ale stále jedno a to samé. Tentokrát dva příběhy bez šťastného konce.

Wait Till You Are Older (2005)

Malý Kwong žije se svým otcem, macechou, nevlastním bratříčkem a vzpomínkami na svoji maminku. Většinu času tráví mimo domov, tátu odírá o peníze a šetří si na svůj vysněný útěk. Jednoho dne ale narazí na (po čínsku) šíleného vědce, který s napětím všech sil vyrobil pár mililitrů zázračného lektvaru, kterýžto způsobuje zrychlení růstu živých organizmů. A Kwonga nenapadne nic lepšího, než svůj definitivní útěk od macechy zrealizovat poněkud nekonvenčně. Jednoho večera se tak probudí na lavičce o nějaký ten metr delší a desítku kil těžší (prostě jako Andy Lau) a může začít legrace. Ta ovšem trvá jen chvíli - kdo by čekal nějaké infantilní řádění, musí se spokojit jen s destrukcí macešina obydlí (a jejího nákupu), případně úsměvně skoro pedofilní scénkou s Kwongovým nejlepším kamarádem ve sprchách. Pak se ale nějak na našeho hrdinu přenáší i vyslovené "čím větší, tím chytřejší" a i když je pořád svým způsobem najivní, začíná se čím dál více nořit do světa dospělých a rozumět jim.

On to totiž není dětský film, jak by se z úvodní animace zdálo (a pokud je, tak čínské děti snesou hodně!). Kwong má jen tři dny na to, aby našel cestu zpět k otci, překlopil svoji lásku k učitelce v něco víc (uhm - ale ne až tak daleko) a dověděl se, že jeho představy o pravé mamince nejsou tak úplně pravdivé. S každým ránem přibývá šedých vlasů a konec se nevyhnutelně blíží.
Člověk tak nějak čeká, že se každou chvíli objeví šílený vědec s protilátkou. Ale marně. Kwong zjišťuje, jak velkou chybu udělal, že je to on, kdo si za všechno mohl a že dospělí mají svoje důvody.

Konec se mi opravdu nelíbil. Když nebereme v potaz onu vidinu blízkého hrobu, tak klepající se stařičký Kwong debatující (3 dny od jeho proměny z 10 letého kluka) se svým otcem na stromě na úrovni až filozoficky mentorské... Ale do té chvíle je to zajímavé, zábavné a bez patetické příchutě. Navíc co divák, to jiný pohled. A chudák paní učitelnica nemá na konci ani milence, ani... no asi opět milence.

A Fighter's Blues (2000)

Mong Fu (Andy Lau) - přezdívaný tygr (protože Fu je čínsky tygr), byl Hongkongským přeborníkem v Muay Thai, těšil se zájmu veřejnosti a především jedné thajsko-čínské dokumentaristky. Ale jednoho dne v návalu emocí (způsobených dokumentaristkou) rozbil thajskému borci o šatní skříňky hlavu tak dokonale, že to už nerozchodil. A tak jeho kariéra šla do kytek paralelně s jeho odchodem do lochu.

To bychom měli podstatnou, nýbrž pouze útržkovitou, retrospektivní část vyprávění za sebou. Film totiž nevypovídá o sportovci, ale o otci. Poté, co dá vězení nadobro sbohem, totiž Mong zjišťuje, že jeho dokumentaristka zahynula (při natáčení dokumentu) a kdesi v Thajsku mu zanechala (nyní 14 letou) dceru. Mongovy kroky tedy skončí před katolickým sirotčincem, který vede sympatická sestra Mioko. První kolo s dcerkou, která víc než v kostele tráví čas na ulici mezi kapsáři, může začít. Vzájemné poznávání, oťukávání, zjišťování výhod vlastnění otce s boxerskou minulostí (+ rozvíjející se vztah s "jeptiškou")... ale všechno jednou skončí. Členové místní Muay Thai obdoby Sokola v Mongovi poznají "vraha" jejich kolegy a rozhodnou se, že ho v Thajsku nechtějí. Mong ale asi viděl až nezdravě mockrát Rockyho, a tak se začne dávat do formy, aby to Thajcům natřel.

Byl by to skvělý krásný film, kdyby to opět nekazil konec. Takové šťastné naplňující setkání otce s dcerou, kdy on ji neznal vůbec, ona jeho z videí své matky. I ta kompilace ala Rocky se dá snést (běhající Lau, Lau dělající kliky v moři, Lau boxující...). Se závěrečným utkáním to tak naneštěstí není. Je dobře natočený (tzn. za 3), Andy to pěkně hraje (tzn tak za 2), ale je to úplně nesmyslné. Podobně jako s níže uvedenými dostihy mám s boxem problém. Opět si myslím, že se svět bez něj obejde a mužnost se neměří na počet úderů do ksichtu.

Jak jsem na začátku naznačovala, dobře to neskončí. A přestože nás postava Monga celou dobu citově vydírala s jistou elegancí, na konci vše zahazuje (jako svoje dosavadní budované vztahy) a jde do ringu s jediným cílem. Co na tom, že dcerka vříská za provazy, že sestra Mioko při první kapce krve pochopila svoji předchůdkyni a zjistila, že legrace už dávno skončila... Prostě chlap, který se najednou stydí za to, že prohlásil, že box je pro něj jen práce... no tak si to teď ve svých čtyřiceti vyžere až do dna. Buď zajímavá scénáristická logika, nebo jen laciný trik, jak rozplakat nalomené publikum. V obou případech zcela nefunkční.

FFS 08

Festival fantazie speciál většinou rovnou přeskakuju, ale letošní jsem si nemohla nechat ujít. Probíhal totiž premiérový Soundtracon. Nelituju, že jsem se dvěma přednáškama upsala k povinné účasti, neb teď mi společnost dělá soundtrack vlastnoručně podepsaný panem Bearem McCrearym. Ale od začátku...

Vlak mě tentokráte minul. Uvolnilo se místo v autě, které okupoval Luke, Rhox a Alne (ne, emo boy mu už říkat nebudu, slibuju), a tak jsem se vezla a do navigace pokud možno nekecala. Na místě se dalo potkat pár známých tváří - Andy, Archie a spol., kolega ze školy Velin (kterého všichni znají, jen figurkáři znají jeho sestru), Sovog, Ewan a osazenstvo Lopuchového OST klubu (se kterými tedy byla příležitost seznámit se podrobně později), vrátkař Jiří (už si to do příště zapamatuju), vrátkař Mireček (hm... tu vizitku nepoužiju) a radioaktivně zářící Dragon Lord. Později se objevil i Cece s Jekkylem spolu s novou posilou týmu Hackem (chudák neví, do jaké společnosti se to dostal), Lando, Kája FF, Artoo... bylo jich až překvapivě dost.

Soundtracon

... se povedl. Ewanův rozbor Indyho motivů (druhou půlku jsem bohužel strávila příjemným rozhovorem o asijské tvorbě s Fighterem na chodbě) a průřez půlstoletím SF hudby od Hanaan patřili k tomu nejzajímavějšímu, co se mi podařilo chytit. Jsem potěšena, že i na mých přednáškách někdo byl a (i když to s panem Jo nebude tak růžové, jak jsem si myslela) pár lidí jsem zaujala - obě dvě DVD s materiály už mají nové šťastné majitele a do mého contact listu pár jmen přibylo. A hlavně Vivaldi:)
Soutěž byla mnohem jednodušší než na OST(inzích/ingách), ale stejně dala zabrat - z těch poznatelných jel Helsing, Time Machine, Mononoke Hime, Halloween... z těch nepoznatelných Peter Gunn, Wilde, Skřivánci v kleci. Byla jsem 6. z 9 (cen bylo 10). Díky bohu přede mnou byli samí fajnšmekři a i podepsaná Eureka jim připadala málo umělecká. Ale já ji chtěla. Moc.

Krabička X a další souvislosti

Kung Fu Panda je zlo. Zvlášť část s tygřicí a bouchadlem. Ale ve velmi poučném kung fu pexesu jsem vyhrála! V Guitar Hero neměli žádné soundtracky a Gear Wars mi připadalo značně depresivní. Tak jsem maximálně fandila z povzdálí.
Ve stolních hrách jsme tentokráte pronikali do tajů Citadely. Ani jednou jsem nevyhrála, ale podařilo se mi vydeptat čarodějem Rhoxe natolik, že vyhrožoval odkoupením mého sedadla v autě, zamával své knihovně a odkráčel raději koukat na Indyho.

Cinematoskop

FFS se také ukázalo jako vhodná příležitost dohnat letošní filmovou tvorbu za malý peníz na velkém plátně.

Mumie: Hrob dračího císaře - prvních 10 minut byl takový béčkový čínský historický film. Ale pak... pak se scénáristé na lineární trati předháněli, kdo vymyslí větší absurditu. Yetti? Drak?? Zmutovaná giga opice??? Další hřebík do kariéry Jeta Li.
Sirotčinec - musela jsem přemluvit Rhoxe, aby šel se mnou. Věděla jsem, že se budu bát, a nechtěla jsem se bát sama. Jak jsem tušila od začátku, pointa (wow!!!) za to utrpení stála. Ale než přišla, měla jsem střídavě zavřené oči a zacpané uši. Tak bacha na sanitky a nikdy neresuscitujte ženskou bez půlky ksichtu.

Další lákavé filmy byly v pondělí. V pondělí jsem slíbila, že dojdu do práce. Ale skvělé osazenstvo a program kina mě přiměli sehnat internet (děkuji Affaie za zapůjčení PDA) a napsat, ať mě v Brně nečekají.

Wall-E - that was totally cute. Prostě krásnej film:).
Clone Wars - takže pilota bychom měli. Bohužel bych spíš ocenila 22 minut než stávající stopáž. Pár scén jsem viděla jen v polobdělém stavu, ale šlo to. Jen to Huttě vypadalo nějak... degenerovaně.

Bene, Bene, Bene

Kdo vymyslel trávit noci (večery a jednou i ráno) v Bene? Za celé 4 dny nebyli schopní sehnat martini. Griotku už nemůžu vidět, ale historky, co padaly, jsou legendary... uhm... HIMYM nesleduju, ale po FFS o ni můžu z fleku přednášet. Jsem ráda, že jsem slušné děvče, co nevyužívá umyvadlo, nerozbíjí sklo a neleze lidem do oken.
Vlastně jsme párkrát došli i na medovinu na bar a já pokračovala v načatém martini ve Vočích (zdá se mi, že tu láhev piju už třetím rokem).

Musím říct, že jsem si letošní FFS skvěle užila. Když byla chvíle nudy, stačilo se rozhlédnout kolem (oběd v pizzérii v 9 lidech u stolu se 4 místy), nebo vytočit nějaké číslo (nechci vidět účet za telefon).
Koprcon je za dveřmi.

Systematické prohledávání nekonečna - part 2

Zaprášeny leží i obálky naplněné písmeny. Nebojte, nehodlám tu ventilovat jakékoli soukromé věci, ale jednu přece jen...

Cantina, to byly časy, co jsme tam (někteří) trávili většinu času. Pomalu tam žili...

Autora neuvádím:). Datováno do roku 2001.

Sláva!!! Už jsem pochopila, co znamená MTFBWY. Už to chápu. Mimochodem, pozdravuj všechny na chatu. (...) Moc mi ty hádky chybí. A navíc bych ráda věděla, jak skončilo to budování flotily, které tak horoucně započalo.

(...)

Pro Hana je ideální Leia, proto bys jí ho neměla brát. (...) Darth JBr se k ní příliš nehodí už proto, že ona je Jedi a on Sith. Co se týče Borgů, chtělo by to lepší plán než vybudovat flotilu a zaútočit na ně. Např. po předstíraném přátelství zajmout vrchního Borga.

(...)

Co se týče nedělního chatu, to asi nepůjde. (...) **** se těší na Sallu, ale i na Scully, Leiu O., Darth JBr... Taky bych konečně chtěla poznat Tess. Vždyť je pro mě skoro jako mýtus nebo legenda. Popros Scully, aby mi ke scénáři Epizody VII poslala nějaké své pohnutky.

Proč už mi takové dopisy nechodí? Proč mi vlastně nechodí žádné dopisy??? A kdo k sakru je JBr?

Systematické prohledávání nekonečna - part 1

Započal úklid a s ním se ze skříní vyplazilo dětství. Ani nevím, proč to sem dávat. Možná abych nezapomněla (věci poputují zase zpět).

Záhada bílého papíru
Na papíru datovaném do roku 2002 je přesně 100 postav ze Star Wars. K některým je přidělán křížek, k jiným otazník. Účel neznámý.

Záhada prázdné krabice
Na obrázku vidíme půlroční kapesné dvou děvčat bez občanky. Datováno před Bitvu o Naboo. Sestra byla tak odvážná, že vlezla do obchodu a zakoupila to.

Záhada mysteriózního komixuVlevo vidíme komix, vpravo složku, ve které byl uložen spolu s mnoha stranami o Aktech X vyrvanými z nejrůznějších časpisů, plakáty a podobně. Původ nápisu Godzilla neznámý.

Záhada černého šanonuČlověk má snad geneticky zakódováno shraňovat na jednom místě spoustu podobných věcí. Někdo sbírá tácky od piva, jiný známky. My pomocí nůžek zbavovaly bezprizorní časopisy čehokoliv, co se týkalo filmu (těch Cinem, co tehdy padlo za vlast!!!). Ale pak jsou tu i jiné zajímavé věci. Člověk si ani nepamatuje, že si je schoval...

Vytištěné instrukce k Raukonu 2000. Uh... 8 let na conech.

Jaktože už nejsou Star Wars lízátka???

A na závěr koláž (rozstříhaný Level, Pepsi, ledňák). Není pěkné mít posedlost koníčka?

Peklo

Jsi ještě větší hajzl než debil

První část plánované trilogie. Vůbec netuším, zda další díly mají navazovat na ústřední dvojici, zaběhlé postavy, nebo pouze tvořit jeden myšlenkový celek. Danteho Peklo jsem opět nečetla, tudíž část ohledně porovnání s inspirační předlohou rovnou škrtám.

Byly dvě - Lucie (Hana Holišová) a Lena (Radka Coufalová). Obě se dostaly na baletní konkurz, jen jedna zaujala režiséra (Olda Smysl). A tak se příběh rozdvojuje - Lena na výsluní vyšší společnosti, Lucie mezi squaterskou spodinou. Lena získá postaršího aristokrata Sebastiana von Steinberga (o 20 let zestárnuvší Petr Štěpán - který, jak jsem se nedávno dověděla, hraje v Ošklivce Katce), Lucie zase přežívá se zkrachovalcem Tomem (Ján Jackuljak). Lenin svět je plný moderního baletu, Luciin se topí ve street dance (jak jsem byla upozorněna, choreografii dělala Qaša - patrně někdo známý). Pak na scénu Sebastian přivádí sochaře Davida (Stano Slovák), který má jeho mladou ženu zvěčnit. Ač homosexuál (Všichni to říkají. Kdo všichni? Mám jednoho přivést? Ne. Mám přivést všechny?), Leninu kouzlu pomalu propadne. Sebastian se tak ocitá tváří v tvář stejné situaci, do které postavil svoji první ženu (Alena Antalová - momentálně k vidění v Pojišťovně štestí). Ona si vzala život. On se ale své lásky tak snad nevzdá. A tak první polovina hry končí spolu s mrtvou Lenou.

Druhá část je dějově i scénograficky chudčí, o to víc psychologická. Z Leniny smrti je obviněn David a v úzkém rodiném kruhu (Sebastian a Lucie) se za pomoci trochy chemie začne odehrávat pokroucená parafráze na příběh z Ovidiových Proměn - to pravé peklo pro Davida. Sebastian ale současně obelhává i sám sebe... nakonec musí pravda vystoupit ze skleněného vězení a Lucie si musí vybrat.

Velmi pěkné a v druhé polovině i velmi sugestivní. První, co se mi vybaví při vzpomínání, jsou scénické triky. Autorům se podařilo pohrát si s lidskou pozorností natolik dobře, že za rozbíjení skla by se ani Copperfield nemusel stydět. A ten krásný vteřinový střih, kdy se pod plným světlem změní pohřeb ve svatbu... nezbývá, než zaklapnout ústa a vydat nezřetelné wow.

U Pekla jsem si poprvé při pročítání obsazení posteskla, že nevím, kterou alternaci bych raději viděla. A i teď si říkám, že Dušan Vitázek jako Tom musí být také skvělý, mezi Havelkou a Apolenářem v roli Sebastiana bych se také nemohla rozhodnout. Snad jen jako bodyguarda Matyáše bych chtěla vidět Igora Ondříčka (ale pan Zmidloch byl taky fajn).

Písničky se mi už z hlavy vykouřily, vizuální prožitek vyprchal a zbyla jen zvědavost na další vývoj událostí. Bude? Jak? Proč? S kým? O čem?

A kdy?

Andy Lau pošesté

Mě ta čínština prostě fascinuje... omluvte mou momentální posedlost (po nocích si tu pouštím ústřední písničku z OUATIC v mandarínštině... ech... a zpívám si ji).

The Duel (2000)

Trochu se teď vrátíme do minulosti. Stačí začátek 90. let, který se hemžil kung-fu komediemi (odborníkem v tomto žánru byl Jet Li), které ovšem byly místy smrtelně vážné. Duel mi je hodně připomněl, i když je na něm poznat, že se už nacházíme v 21. století a žánr se notně posunul dál.

V Duelu jsou dvě žánrové roviny. Ta první patří "prostému" lidu, který je tu zastoupen imperiálním agentem s originálním jménem Dragon 9 (zbytek očíslovaných draků jsou buď šílení vynálezci, bojovníci bez končetin, nebo mrtvoly). Devítka je dobrý bojovník, magor a svými černými brýlemi a deštníkem připomíná parodii na Wong Fei Hunga (kdo neví, koukne se na Once upon a Time in China, nebo akceptuje fakt, že je to čínský filmový národní hrdina). Co se týče deštníku - má funkcí, že by i Bond záviděl. Zabudovaný plamenomet, vrhač jehel, vyhledávač tajných zbraní... jen v dešti je úplně na nic.
Druhá rovina je noblesní, vážná a na efekt. Schyluje se tu k duelu dvou mistrů meče - skoro až nadpřirozeného Cool-Son Yeha (Andy Lau) a Simona, kterýžto má daleko blíž k lidem, i když žije v ústraní. Ti dva proti sobě v zásadě nic nemají, jen chtějí zjistit, který z nich je lepší.
Když se Yeh ve své sněhobílé róbě snese z nebe a oznámí nadcházející souboj, který hodlá svést na střeše říšského paláce, císařovi se rozsvítí očka a rozhodne se, že celou akci pojme ve velkém a rozdá na ni i nějaké ty vstupenky - přesněji celých osm. A Dragon 9 se musí ujmout nelehké úlohy výběrčího šťastlivců. Zatímco se celé město předhání v peněžních nabídkách, začnou se objevovat mrtvoly a Dragon 9 se spolu s otravnou, rozmazlenou princeznou Fénix (která je navíc pubertálně zamilovaná do Yeha) rozhodne přijít vrahovi na stopu. Aby se vše ještě víc zkomplikovalo, někdo tady kolem si ve skrytu všech událostí brousí zuby na císařský trůn (a schyluje se k morálnímu incestu).

Nevím, zda si to budu myslet sama, ale řekla bych, že tvůrci do Duelu propašovali pár filmových citací. Je tu scéna, kdy se Devítka s princeznou propadnou do podzemních prostor a najednou je všude plno hmyzáků (Indiana Jones?), když se vyřeší hmyz (ať žije deštník), začnou se přibližovat stěny (Star Wars? - akorát opět pomůže deštník). V jednom momentě tu zazní 4 tóny z Bonda (únik Devítky na "umělých křídlech").

Režisér Wai-keung Lau natočil na jednu stranu všechny tři Infernal Affairs, na druhou stranu něco, co se jmenuje Naked Killer 2 (takže smysl pro humor mu nechybí). Jedním ze scénáristů je Jing Wong, kterého lze potkat v čínské kinematografii poměrně hodně, a s těmi kung-fu komediemi jsem se tím pádem až tak nesekla. Duel je chvílemi opravdu absurdní (eunuch snažící se Dragonovi 9 vnutit jako jeho společnice), chvílemi naprosto brutální (nějaká ta podřezaná slečna v přímém přenosu). Efekty tu působí někdy trochu rozpačitě, možná kdyby ubrali na létajících lidech obalených prachem... naopak závěrečný souboj šmrncnutý energetickými vlnami létajícími prostorem je krásný.

Závěrem pár slov k hudbě, neboť si hodlám na svůj seznam zapsat další jméno - Kwong Wing Chan. Napsal hudbu k Infernal Affairs (dosti zaleze pod kůži a OST se dá sehnat), Warlords (co si pamatuji, cituje tu v jednom místě Zimmera/Badelta) a teď jsem měla tu čest s Duelem. Pokud bych někdy chtěla představitele moderní čínské filmové hudby, bylo by to asi tohle. Elektronika říznutá tradičními melodiemi a nástroji. Vážně zajímavé. Vážně špatně sehnatelné. Damn.

A True Mob Story (1998)
(Long zai jiang hu - v mém skromném překladu: Draci existují po celé zemi)

Oslím můstkem budiž Jing Wong. Tentokrát na postu scénáristy i režiséra. Tenhle chlap (ročník 1955) zvládá prostě všechno (a napsal i oba Naked Killery, které tedy vidět neplánuji).

Na začátku si Cheung-Dee Wai (Andy Lau) přál, aby se taky jednou dostal mezi velká zvířata místní triády. Povedlo se mu to. Za cenu přejeté manželky a mutilace jednoho holohlavého pána velkým kuchyňským nožem (to vše pro záchranu jednoho vlasatějšího pána s přiznačným jménem Princ). Dalších 5 let stráví se svým malým synkem v přitomnosti těch nejvyšších, kteří na něj cení zuby ryze přátelsky, ale penízky z nich nekapou. Naopak je mu sem tam podstrčena nějaká smlouva, nebo je vyslán na nějakou misi. Se svou dobráckou povahou to má občas dost těžké (ale póza je póza). Růžový opar se ale jednou rozplyne a Wai má na krku rázem policii ("jeho" továrna na (i)legální filmy je tak trochu zástěrka pro překladiště drog) i onoho holohlavého chlápka, který si určitě nepřišel jen tak přátelsky mezi třema očima popovídat (jeho 7 letý synek to odnese docela krutě). Jediný, na koho se může spolehnout, je jeho advokátka (mimo jiné současně i snoubenka jistého policisty), kterážto jeho charizmatu až nezdravě propadá. Dobře to skončit nemůže...

V některých žánrech se moc originálních variací vyprodukovat nedá, pokud scénárista a režisér opravdu hodně nechce (Protegé, Blood Brothers), a tak všechno drží na hercích. Andy Lau měl tentokrát příležitost rozjet podobný macho koncert, jako vypíchl Banderas v Desperádovi. Nebudu zastírat, že mu to sluší (a ta tetování jsou vážně krásná). V první polovině se dokonce najde pár skvělých vtipných scén (rozhovor s paní učitelkou přerušený pracovním telefonátem). V té druhé je to pomalá destrukce člověka, co se zapletl kvůli pocitu moci se společností, do které prostě nepatří. A to kladivo na konci...

Najděte 5 rozdílů

Changes

Dneškem počínaje jde zase pár vzpomínek do uzamčené truhly, kde budou připomínat podstatnou část mého života. (aneb co nepřežije další přestavbu)

První plakát, co se na naší zdi objevil. Hádám z Brava, Popcornu nebo jiného inteligentního časopisu. Za zmínku stojí Death Star v levém horním rohu. Je z Levelu. Jediného Levelu, který jsem si kdy koupila a hned dvakrát. Byly tam obrázky z X-Wing Alliance. Z obou stran jedné stránky. Musela jsem je mít... Všechny!

Obi-Wan a Qui-Gon. Někdy z doby, kdy jsem začala kupovat místo Brava Cinemu. Nejhorší bylo přesvědčit nějakou oběť, aby mi věnovala plakát i ze své Cinemy. Mám takový dojem, že to byla spolužačka v deváté třídě a že se ho vzdala dobrovolně. Ruku do ohně za to teď nestrčím.

V roce 1999 k nám do dramaťáku přišel jeden klučina. Po nějaké době z něj vylezlo, že jeho táta pracuje v jakémsi skladu filmových plakátů. Donesl mi aktuální Epizodu I, ale od Staré trilogie měl jen po jednom kousku. Dal mi vybrat. Byl fakt moc hodnej, já bych to neudělala. (zprznění obrázky z krabiček Lega made by Salla)

Eurocon 2002, můj první Festival fantazie. Tradičně probíhající tehdy ještě trochem chaotická soutěž. O nějaké to zadní odměňované místo jsem se dělila se Starhawkem. Z rukou Sovoga jsem si převzala plakát a byla jsem šťastná.

První lekce

V informačním mailu z jazykovky stálo, že stálá lektorka je někde v Číně a první měsíc se výuky ujme náhradní. Hádejte, kolik je v Brně učitelů čínštiny. Řekla bych že dva. Tím druhým je pan doktorand, u kterého jsem dělala Klasickou čínštinu. Brno je malý, překvapení bylo na obou stranách.
Opět ta vtipná úvodní hodina, kdy se všichni snaží vyluzovat ty podivné čínské hlásky... to mi nikdy nešlo:). Ale konečně jsem se naučila počítat do tří! (v klasické čínštině, jsme potřebovali jen čísla 1, 4, 7, 10 a tisíc)

Při spojení "poslechové cvičení" jsem se vyděsila. Jsem zvědavá, jestli někdy té mluvené hatlamatlatilce budu aspoň částečně rozumět.

Slavní a bohatí

Na chvíli se přeneseme do Hongkongské kinematografie 80. let. Bylo to období levných akčních béček, která vznikala jak na běžícím páse. Největším akčním hrdinou tehdy byl Chow Yun Fat. Andy Lau v tu dobu ještě připomínal Marky Marka (viděli jste Boogie Nights?) než se přerodil v Marka Wahlberga. Ale ona desítka rolí ročně člověka naučí (časem) herectví...

Rich and Famous/Drifter Love (1987)

Už jednou jsem si někde povzdechla, jak je to složité s mezinárodními jmény čínských filmů. Teď to činím znovu. Bylo to peklo, ale dvojprogram Rich and Famous jsem zkompletovala (i když si nemyslím, že to za to stálo).

Bylo nebylo, do těžkých časů vyrostly tři děti. Nejstarší Yung, jeho nevlastní (řekněme že otcem adoptovaný) bratr Kwok (Andy Lau) a jejich sestřenice Chui. I stane se, že Yung opět podvádí při sázkách na dostihy a tentokrát je chycen. Spolu s Kwokem vyváznou mírně pomláceni a mají ultimátum: peníze nebo prst (a sklenice s formaldehydem hovoří jasně)! Pustí se tedy do riskantního podniku a v mladické nerozvážnosti oberou o kufřík jednoho z bossů triád. To se mu nelíbí a tak zanedlouho klepe zakrvácená Chui na dveře Chaiovi (Chow Yun Fat), aby Kwoka dostal z velkého průšvihu. Chai má pod palcem také nějaké to ilegální impérium. Ale narozdíl od ostatních je to tak trochu lidumil (a gentleman). Naši tři sourozenci tak skončí pod jeho křídly a v jeho službách. Vše by bylo ideální, kdyby Yung nebyl - jak se v dalším díle ukáže - latentní psychopat (pravda, ona prostřelená ruka už nejednoho změnila) a nepostavil se proti svému šéfovi i bratrovi. A tak je poklidná závěrečná svatba změněna v krvavá jatka a nevěsta musí s prostřelenými zády přežít opravdu nepěknou bouračku (a pak vydržet až poumírají ti, co ještě mají co říct). Krev ani nestačí na některých zaschnout a už je Young v poutech odváděn na šest let do lochu.

Je to laciné, je to krvavé, je to opravdu špatně zahrané (ale narozdíl od druhého dílu se na to dá bez problémů dívat). Za zvuků elektronické hudby bez souvislé melodie (nějaký random generátor pro daný žánr?) se tu street fight stylem mlátí nějací lidé, vyprazdňují se tu zásobníky do davu, někteří herci viděli příliš mnoho westernů a Andy Lau umí jen tři herecké polohy - vyjevení (obr 1), ultradrsný výraz (obr 2) a neutrální pohled. Hlavně že je tu plno krve, sekají se prstíky a o hlavu se tu rozbíjí urvané nárazníky. Pár scén vypadá natolik točeno s nadšením, že si až říkáte, jestli to herci přežili bez úhony (například tandemové pády ze schodů).

Rich and Famous II/Heroic Hero/Tragic Hero (1987)

Povšimněte si prosím roku natočení sequelu. Ano, je to neuvěřitelné, ale Kwok, Chai a Young byli ještě téhož roku zpátky. A jak se to povedlo? Nuže, tvůrci pomyslně za úvodní titulky přimysleli "o deset let později". O moc jsme ale nepřišli. Kwok žije kdesi v Malajsii* se ženou a tuctem adoptovaných dětiček, Chai žije tam kde posledně se ženou a synátorem, jen Young se stále užírá a užírá (už se nám stačil vrátit z vězení). Co byste řekli, že za těch deset let jeho chorá mysl vymyslela. Ano, je to pomsta. První hodina je opravdu nudná. Tak ji přeskočíme až do fáze, kdy se kolem Chaie začnou rojit zrádci a je na něj poštvána policie. Když už je téměř domluven plán útěku (i mezi policisty má pár přátel), vtrhne do aranžování situace Chui (to je ta sestřenice, co celou dobu dělala Chaiovi hospodyni a tajně ho milovala) s revolverem a všechno se pokazí (hlavně tedy její motorické funkce vlivem vytečení mozku na koberec). Chai ale utíká (i s rodinou) a utíká neomylně do Malajsie*. Young se ale nevzdává, a tak po menším výbuchu, ve kterém zahynou obě manželky a tucet + jedno dítě, odhazuje Kwok brejličky a Chai se chopí ručního raketometu. Následuje impozantní demolice vily, a i když ke konci naši hrdinové obsahem olova předčí kdejaký strom poblíž D1, celé hnízdo zla i s Youngem vybijí a vypálí.

Chow Yun Fat je jediné, co tento krvavý potok drží v korytě. Pak je tu tedy ještě jeden vtipný bodyguard (jménem 6), jehož nenápadné umývání oken bylo opravdu absurdní a (obávám se, že ne zamýšleně) k smíchu. Efekty se tu omezují na oblast "jak divákům vsugerovat, že jsou v okně díry, když tam nejsou". Zbytek technických nedostatků je vyvážen oním proudem krve, který se valí z rozličných otvorů v lidech víc než v prvním díle. Jako studie toho, co všechno se dalo kdysi ufinancovat a vyrobit, je to zajímavé. Pro ostatní, pokud nejsou fanoušky závěru Smrtonosné zbraně 3, ztráta času*.

* a ono je to vlastně fuk

Listování

Můžu si připsat křížek za další divadlo - Hadivadlo. Do teď se mi, jako jedna z menších brněnských scén, vyhýbalo. Ale mám kulturní kmotru. A ta kmotra minulý týden vytáhla mámu na Listování. Máma přišla nadšená (dokonce se kvůli Lukáši Hejlíkovi, který v Listování účinkoval, koukla na kousek Ošklivky Katky).

A co to ono Listování je? Jednoduše se vezme kniha a v komorním hereckém obsazení je její děj ve zkratce pře{vyprávěn, čten} publiku. Přišlo mi to zajímavé, a tak jsem se další neděli k oběma přidala. Na pořadu dne byla kniha Tobiáš Lolness II. Řeknu vám, takhle jsem se dlouho nebavila. Provádění se ujal herec a herečka (kazeťák se skvěle podkreslující hudbou nepočítám), které jsem nikdy neviděla, ale smekám před nimi. Zvládli jak zrekapitulovat během pěti minut děj první knihy, tak sehrát celý spletitý příběh plný nečekaných zvratů (a příbuzenských vztahů) s mnoha svébytnými postavami, akčními scénami, flashbacky, halucinacemi i vtipnými vsuvkami knihy druhé. Samotná kniha je i není pro děti. Jejím hrdinou je milimetrový Tobiáš, který žije na stromě, kde vládne mamon, láska, zrada i ekologická krize. Operace Vítězství a ponožky pletené stylem Průvan nemají chybu!

Listování v Hadivadle probíhá už nějaký ten rok. Do teď jsem nevěděla oč přicházím. Teď už to vím, a proto na další neomylně zamířím. Na programu je 16. listopadu parodický kus Smrtislav Hezoun.

zhong guo

Jsem nadšena. Právě jsem našla čínsko-anglický slovník, kde lze vyhledávat tak, že znak nakreslíte.
Jsem nadšena. Včera mi přišly propozice ke kurzu čínštiny, kam budu od příštího týdne chodit.
Jsem nadšena... snad mi to ještě chvilku vydrží... (jdu si přeložit pár věcí, které jsem v obyčejném slovníku prostě nenašla)

Hustocon 2008

Výtah z propozic:

Organizace: chaotická
Doprava: po vlastní ose
Ubytování: vlakové nádraží, autobusové nádraží, hřbitov. Lavička pro jednoho - příplatek 10 Kč, lavička pro dva - příplatek 15 Kč, střecha - příplatek 20 Kč.

Soutěže, cosplay, párty s hudbou...

Nástin z programu:
10:00 - 11:00 Bílý burčák
11:00 - 12:00 Červený burčák
12:00 - 13:00 Přestávka na oběd
13:00 - 14:00 Medovina
14:00 - 15:00 Libovolná konzumace burčáku
...
20:00 - 22:00 Diskotéka s dechovkou

---

Člověk se ani nenaděje a jen co sundá z ruky pásku s nápisem Istrocon, už mu u pokladen lepí na ruku pásku s nápisem Hustocon. Třetí ročník se započal chaticky, kdy jsme se nemohli dohodnout na styčném bodu telefonujíce si z 10 metrové vzdálenosti. Hustocon je jediný con, kde se popíjení s přáteli nemaskuje za přednes faktů z fiktivních světů, ale je hned hlavním programem. Proto tuto nezáživnou činnost ošidím jen konstatováním, že letos měl červený burčák mizernou úroveň (a ten zlitý stůl má na svědomí Goof).
V přestávce, kdy jsme měnili přednáškové místnosti (zde jedinečně pojmenovány jako Mázhousy), jsme byli svědky pokusu o vraždu důchodkyně dvěma naštvanými poníky. Úroveň interaktivity prostředí nevzrostla (mapa byla opět statická a naváděcí signál nefungoval), ale player vs player režim upgradoval, neboť kromě klasických zbraní bylo možné zahlédnout i stylizované světelné meče (a jeden velmi speciální čtyřbarevný). Jak jsem se později dověděla (viz závěrečné dobrodružství), dalo se přesvědčit místní policisty ke Capture the Flag módu.
V soutěži, kterážto se skládala z návštěvy 17 přednášek a splnění testu inteligence (= nalezení informačního centra), jsme vyhráli placku, o kterouž se budeme jistě dělit.
Jen pro statistiku byla večerní návštěvnost následující - Ondřej (2 x), Mirka (2 x), Viktor (1 x), Lucie (1/2 x), Veronika (1/2 x), Čenda (0 x). Goofovo příbuzenstvo nezapočítáváme, neb to je zvětšiny součástí místního NPC inventáře.

Před devátou hodinou večerní jsme se v klidu rozešli (pouze Will na protest hodil vlaku pod kola svůj stylus, nezastavil ho však). V Šakvicích jsem byla zanechána potmě svému osudu a pravděpodobně bych si pronudila cestu domů, kdyby na zastávce moje petka medokvasu nepadla do oka podivným individuím, kteří po prohrané Capture the Flag (moc jsem nepochopila, cože to koupili, jakže to bylo kradené a kdeže se vzala ta vlajka) měli sucho v ústech (skupinka čítala dva pány a slečnu, která byla očividně nejvíc při smyslech). Když pochopili, že se medokvasu nevzdám, vytahli dvoulitrovku burčáku a jali se se mnou konverzovat. Cesta uběhla docela v klidu, i když se jeden z nich snažil průvodčího přesvědčit, že nemám platný lístek, a později se v šalině pokusil udělat kontrolu jízdenek (slečna nás opustila, takže jsem ho málem zabila já). Nakonec mě zatáhli ještě na chvíli do hospody (bohužel na výběr bylo jen pivo a žlutá limonáda - ze které mi byla polovina znárodněna) a jelikož půl litru medokvasu ve vlaku pravděpodobně vysublimovalo, bylo za mě (zřejmě) zaplaceno.
The (Happy) End

P.S. Alice Cooperová je chlap!!!

Spore

Prosím seznamte se. Tohle půvabné stvoření je Sallaloid (obr 1). Přišel, jak všechen život, z moře. Už od prvních chvil bylo jasné, že se bude živit malými a pomalými obyvately prapůvodní planety. A jak mu chutnali! Čím víc jedl, tím víc rostl a rozšiřoval si obzory. Pak se začal množit, evoluce zapracovala, a tak se zanedlouho stal nejkrásnějším a nejzářivějším stvořením v okolí (obr 2). Větší zrůdičky si sice občas na nějakém tom Sallaloiďátku smlsly, ale to invazi našeho druhu ani nezpomalilo.

Zákonitě to muselo přijít, a tak jednoho krásného dne nalezli dva bičíkovití Sallaloidé ve své jikře tvora se dvěma pořádnýma nohama. Zanedlouho poznala i souš jednoho z nejstrašnějších predátorů (obr 3).

Nebojte se. Tvor, který právě vylezl z vody, prohlédl zanedlouho záměr přírody a zjistil, že ploutvičky mu nejsou k ničemu, zato mohutné zuby a ručičky se hodí. To první k papání roztomilých mláďátek krčících se za rozervanými těly svých matek, to druhé ke sbírání mušliček a házení klacíků (po roztomilých mláďátkách). Záhy se náš Sallaloid adaptoval natolik, že plival jed, dštil síru a jeho pařáty byly smrtící (obr 4). Ale abyste si neříkali, jak strašlivý tvor to byl! Sallaloidé byli v podstatě mírumilovní, chtěli se kamarádit, tancovali a zpívali před hnízdy pastelových myšoprasat, ale ti jen vrtěli hlavou a odmítali přistoupit na kamarádství. A dál to znáte... milého Sallaloida přepadl hlad a myšoprase bylo nejblíž.
Na druhou stranu, takovýto způsob života má své výhody. Nejenže se Sallaloidnímu pokolení prodlužovaly nožičky, ale zvětšoval se jim i ten prostor tam nahoře - mozkovna přeci. Až jednoho slunečného dne si první Sallaloid řekl: "Musím opravdu sedět na vejcích v zatuchlém hnízdě?", zašel do lesa a postavil chýši. Obarvil si kůži, vzal do ruky hůl a prohlásil se za prvního kmenového náčelníka (obr 5).

Kmen Sallaloidů hospodařil moudře. Chodil do lesa na maso, plodil děti, vyzbrojoval je a pak zjistil, že není na světě jedinou dostatečně inteligentní rasou, která umí tančit kolem ohně. Kolem se vyrojilo hned několik kmenů. I řekl si náčelník: "Budeme se kamarádit?". Nato odpověděl hlas zhůry: "Doneste jim dary!". Jenže tento úkon se po krátké úvaze zdál ekonomicky nevýhodný, a tak veškerý inteligentní (a z části neinteligentní) život skončil svoji pouť evolucí pod sekerami a pochodněmi oranžových válečníků. Pak se nejmladší z kmene rozhodl ochočit si divoké zvířátko, ale starší rada mu zatrhla plýtvat s jídlem. Místo toho se počala stavba kin (obr 6), kamenných domů (obr 7) a v podobném duchu továren, aut, lodí a letadel. Sallaloidé si založili civilizaci. Jak už to bývá, bez jiných nepřátel kolem začali bojovat mezi sebou. Jejich monumentální hymna zněla nad městy a povzbuzovala letadla shazující bomby (obyvatelé okolních měst se odmítali za 2000 sporáčů vzdát). A jelikož byla válka zdlouhavá, ukončila ji jednou provždy nukleární hlavice.

Konec pohádky? Zdaleka ne! Jeden Sallaloidí národ přežil a jeho špičkoví vědci objevili raketový pohon. Nic tedy nebránilo dobývání vesmíru. Tedy dobývání... vrchní sallaloidní průzkumník ve své naleštěné raketě pojmenované Sallakosmik prohlédl a přestal si libovat v pestrobarevné krvi (pokud nebyla nakažená). Sice sem tam unesl i inteligentní bytost z jejího poklidného života, ale jinak mezi civilizacemi převážel jen koření, zvířátka a rostlinky. Všude hlásal, že přichází v míru, a na své nepřátele poštvával své přátele. Nic ale netrvá věčně, a tak i na stále se rozšiřující impérium Sallaloidů padl stín zlých mimozemšťanů. V současnosti je tedy náš oblíbený národ pod útokem a nevypadá to příliš dobře. Kronikář (tedy já) proto vyklízí pole a nechává zbytek dějin psát vítěze...

Andy Lau popáté

And now something completely different

All About Love (2005)

Po všech těch historických bojích, akčních béčkách a policejních vyšetřováních, přišla na řadu romantika. Většina herců dostane ve filmu povolení vypadat dobře. Hrstka šťastlivců potká film, ve kterém může i dobře hrát. A tohle, troufám si říct, byla příležitost pro Andyho (a navíc opět nazpíval všechny písničky - překvapivě mě jako zpěvák vůbec neoslovil).

Jak na romantické filmy pohlížím skrz prsty (když je v háji děj, není žádná akce, která by to zachránila), tentokrát jsem ráda, že jsem udělala výjimku. On je doktor, Ona jeho manželka. On tráví veškerý čas v nemocnici, Ona se doma nudí. On si na ni jeden večer udělá čas, Ona skončí svůj život za volantem auta. Kromě jedné zlomené mužské duše by nebylo o čem dál vyprávět, kdyby o šest let později neskončila v Jeho sanitce Tse Yuen Sam, která tehdy dostala Její srdce. Tse je vdaná za (pravděpodobně) módního návrháře Dereka, který je až osudově podobný Jemu. A když náš truchlící slídil objeví deník dotyčné, rozhodne se, že svoji milovanou (potažmo jediné, co z ní ještě nespočívá na hřbitově) učiní konečně šťastnou. Jenže happyend je v nedohlednu.

Trochu krkolomné a zmatené, já vím. Dokonce ani z poloviny tak opisné, jak bych si přála. Tvůrcům se podařilo do jednoho rámce smíchat tři příběhy našich hrdinů a to tak, že občas netušíte, kde na obraze končí přítomnost a začíná minulost. Ve své podstatě ale všechno z odstupem dává smysl a snímku přidává punc neprvoplánovitého umění.

Podstatní ale jsou lidé. Jejich chování, vztahy, interakce... Nejen Andy Lau v ústřední mužské dvojroli, ale i obě ženy kolem něj mají jedinečné charizma, a ať už je před objektivem kterýkoliv pár, vždy to mezi nimi roztomile jiskří (a to říká neromantická duše jako já). Akorát že tací pánové a vztahy na stromech nerostou...
Vsadím se, že pokud by se tenhle snímek dostal do hledáčku Ameriky, máme za chvíli remake a Keanu Reeves si odnese nejbližšího Oscara (do hlavních ženských rolí bych viděla Meg Ryan a Sandru Bullock).

Note for myself: Pachelbel's Canon variation included

Days of Being Wild (1990)

A teď se s Kar-Wai Wongem přenesme trochu do reality.

Kar-Wai Wong je zvláštní režisér. Nemusím ho, koukám na něj, dostala jsem na něj otázku u kolokvia a pěkně jsme si o něm popovídali s panem docentem. Jeho filmy jsou vlastně o ničem, právě tím, jak moc jsou z reality. Ve svých novějších filmech skoro adoruje ženskou krásu a prokládá ji barevnými filtry (ale neberte mě za slovo, viděla jsem jen In the mood for love a 2046). Pan docent si myslí, že je gay, a neváhal se nás optat při zkoušení na náš názor (a taky položil dotaz, jestli se nám líbí Tony Leung - odpověděla jsem, že není můj typ, kolegyně byla opačného názoru, spolužáci mužského pohlaví otázku přešli).

Days of Being Wild je z mého pohledu zajímavý film pro srovnání s tím, co jsem už od něj viděla. Zase je tu láska v mnoha podobách, zase je tu ústřední mužská postava (na konci si někdo i geluje vlasy), zase všudypřítomná noir atmosféra i hudba, zase ty ženy. Jenže místo zpomalených záběrů na ženské křivky v dešti, tu nechává Wong hrdinovu matku potupně zvracet. V hlavní roli příběhu o bezstarostném mladíkovi, který nemá lepší zábavu než dobývat dívky a pak je odhazovat na ulici, se objevil Leslie Cheung (údajně čínský idol, kterýžto počátkem 21. století spáchal sebevraždu - doporučuji Farewell my concubine). Andy Lau se tu jen mihne, i když jeho finální propletení se s ústředním motivem zanechá víc než jen zvonící telefonní budku.

Sama ještě nemám jasno v tom, co si mám myslet. Na jedné straně mě u tohoto prostého vyprávění, které nic neidealizuje, nestaví dramatické oblouky a na závěr nechává hrdiny krvácet ve vlaku kdesi na Filipínách a debatovat o paměti, něco drželo. Na té druhé toto opravdu nenaplnilo moji vyschlou duši. Mužů, jako je York, po světě chodí bezpočet, a tenhle příběh se beztak někde odehrál. Smutná realita, magické ticho při dialozích. To se jen tak nevidí.

Residence de Felix

Pokud vše půjde podle plánů a sežene se nějakej šikovnej chlap, promění se výše zobrazený prostor na kraličí království, kde bude Felix trávit noci (snad mě nechá vyspat) a dobu, než se doma objeví někdo, kdo na něj bude moci dohlížet. Rozměry cca 195 x 85 x 65. Tak držte palce.
Mimochodem - Felixovi je dnes přesně půl roku.

Postcard from Seoul

Tři mušketýři

D' Artagnan: Tak nám přečtěte tu báseň. Třeba nás rozveselí.
Aramis: To asi ne. Je náboženská.

Co mají společného Tři mušketýři, předrevoluční Československo a Beatles? Normální člověk by řekl, že nic. Ale v Brně se rozhodli dokázat, že všechno tohle dokáže zároveň koexistovat na jednom jevišti. Athos (Igor Ondříček), Porthos (Petr Štěpán), Aramis (Jaroslav Matějka), D´Artagnan (nová výrazná tvář MdB Michal Isteník - jako bych tak trochu viděla Johansona). Známe to všichni, viděli jsme stokrát nejrůznější zpracování, ti odolnější i četli. Intriky, ženy, souboje, šperky, jeptišky, lilie, La Rochelle... zbytečné rozepisovat se o ději. Knihu/y jsem nečetla, ale myslím, že se v těch 3 hodinách na prknech podařilo předvést téměř vše (asi jsem tak komplexní vypravování od Adama Šangaly neviděla). Čekali byste honosné historické kulisy a přitom se celý děj odehrává ve vnitrobloku starého činžáku (zdravím na Bratislavskou), který žije vlastním životem. Jen občas se postavy obou časových rovin na chvíli bezeslovně potkají. Pokud bych měla záměr nějak interpretovat a nehledala širší souvislosti s frontami na mandarinky, pochopila bych nastalou situaci, jakožto imaginaci holčičky, která si spolu s kamarádkami na mušketýry hraje a po zdech předpovídá vítězství pravdy. Její vášní jsou i Beatles, a proto tedy jejich písně doprovází celou hru. Zvlášť Help zazní v tu správnou chvíli. Jediné, co mě štvalo, bylo občasné nepřirozené utnutí hudebního doprovodu do naprostého ticha.

3 hodiny je hodně dlouhá doba na udržení pozornosti, ale povedlo se. Správná dávka emocí, napětí, vtipu i komiky udržela v sedadlech i poměrně malé děti, které rodiče přivedli. Michal Isteník má po celou dobu neuvěřitelné množství energie, které z něj vyzařuje do hlediště. Ale ani ostatní herci nezůstávají příliš pozadu (takový Skála/král je skvělý snad ve všem a Vitázek/Buckingham i přes malý prostor perlil). Akorát v mušketýrských převlecích většinu prozrazoval jen hlas.

Takže se čtvrteční večer zase jednou povedl. Dokonce i přes počáteční šok, kdy mi mojí chybou byl zakoupen Aloe Vera King, což je nápoj chuti, viskozity i ceny sprchového gelu. Blah.

Dong-Jun Korea

Nelze si nevšimnout, že uplynulá desetiletí asijských kinematografií doháním podle jednoduchého klíče: najdu oběť a lovím na síti.

V korejské oblasti mám tyto oběti tři. Režiséra Chan-Wook Parka (na jeho další film si musím ale počkat), Dong-Kun Janga (jediný herec, kterého si pamatuju) a Dong-Jun Leeho - mého oblíbeného skladatele, na jehož fotku se budete moci podívat na letošním FFS. A dnešní exkurze do světa neznámých filmů se ponese v tónech pana Leeho.

Phantom: The Submarine (1999)

Rusové vypustili do moře Rudý říjen, Němci U-571, Korejci Fantoma. Máma má mísu, Ema má maso a Fantom má nukleární hlavice, o kterých nikdo až na pár vyvolených neví. A o Fantomovi se vlastně taky neví. Jeho posádku tvoří samá čísla (konečně si nemusíme pamatovat ta šílená jména!). Hlavním hrdinou je číslo 431. Na začátku to schytá od popravčí čety, má nějaké problémy s minulostí (vyvraždění jeho rodiny nebo co), ale to ho nezastaví v tom, aby neznepříjemňoval poslední plavbu Fantoma komandérovi 202, kterýžto je nacionalistický japanofób bez svědomí. 202 se totiž domnívá, že větší akumulace japonských ponorek v blízkém okolí svědčí o tom, že je velitelství poslalo cíleně na smrt. A tak převezme velení, prohrábne šéfkuchaři vnitřnosti a stane s prstem na spoušti imaginárních nukleárních raket mířících toho času na Okinawu.

Zní to zajímavě, vypadá to zajímavě, ale zajímavé to příliš není. To není hádanka, to je konstatování. Filmy o ponorkách nemám ráda. Ne že by se mi nelíbily. Spíš trpím celou dobu klaustrofóbním pocitem, který mi nedělá dobře. Myslím, že je to tak správně. Když zmlkne Rudý říjen, aby neprozradil svoji pozici, málem ani nedýcháte. Když stichne Fantom, jen se pousmějete, když někde opodál netušící 431 vypálí ze zbraně. Atmosféra stísněnosti a okolní vodní pasti moc nefunguje. Možná tak ten proplouvající keporkak vaše myšlenky na chvíli strhne k nepolapitelné fauně, která žije tam, kde žádný člověk. Už dávno jsem si všimla, že se Korejci vyžívají v brutalitě a jakési estetice krve. Je to možná morbidní, provokativní, ale díky kompozicím i poněkud magické. Pokud už nic jiného, pár netradičních a zajímavých záběrů aspoň trochu potěší oko. Děj se krom odvyprávěného soustředí jen na likvidaci japonských ponorek a hledání záškodníka v útrobách plechového kolosu (občas se vynoří nějaká zajímavá odbočka a zase zajede do hlubin oceánu).

A co pan Dong-Jun Lee? Soundtrack je v našich končinách nesehnatelný. A to i pro mě. Pokud ale mohu soudit ze samotného filmu, je tahle hudba předvojem k Lost Memories a Tae Guk Gi. I s těmi jeho oblíbenými efekty, chorálky a rytmy.

Lump of Sugar (2006)

Rodinný film o tom, kterak cílevědomá dívka našla svého dlouho ztraceného koně a uštvala ho k smrti na dostizích (a pak ještě plakala).

Mělo to být dojemné. Kůň, který pro výhru v Grand Prix položí svůj život. No nevím. Narozdíl od tvůrců mi nepřipadá, že se svět bez žokejů a dostihů neobejde. Je pravda, že je tenhle sport, kde jde jen o peníze, celou dobu kritizován, ale na západní poměry je to něco nevídaně prapodivného. Amerika pořád chrlí filmy o zvířátkách, ke kterým se lidé nechovali moc dobře a kteří nakonec najdou svoje štěstí... Thunder a x koní v procesu tohoto snímku ho nenašli. Pokud tedy nebudeme bláhově věřit myšlence, že vítězství jednoho blbého závodu je stokrát cennější než deset let života.

Ano, je to tak. Tenhle film se mi nelíbil. A to nejen příběhem, ale i proto, že kůň prostě není pes. Nelze mu vysvětlit, aby některé věci hrál. Pak vidíte, jak ty chudáky jezdci rvou za hubu, jen aby zpomalili a vypadalo to, že je jiný kůň rychlejší. Nemám prostě ráda, když pro natočení takového filmu musí byť sebemíň nějaká bytost nedobrovolně trpět.

Jediné, na co se dobře dívalo, bylo těch 20 minut, které se okolo dostihů netočily. Krásná zvláštní korejská krajina a koně. A do toho Dong-Jun Lee, který ani jednou nevytáhl své oblíbené akční motivy, ale pouze chrlil dojemnou lyrickou hudbu.

Andy Lau počtvrté

... tentokrát z kvalitního soudku.

Battle of Wits (2006)

Znělo to jak další obyčejný historický (velko) film, kde se jedno město brání přesile. Znělo to jako Kenji Kawai. První se nepotvrdilo, druhé ano.

Představte si pustinu a v ní město o 4000 obyvatelích (to jest asi 3x velikost Davle). Nechtěla bych tam bydlet. Představte si dobu, kdy roční válka nebyla nikterak dlouhá, kdy volný čas šlo trávit leda tak na poli. Představte si bitvu o Stalingrad v Mandarinštině. Přitom město Liang není nikterak významné. Jen se naskytlo v cestě obrovské armády (přemnoženými lidmi nezatopíte, ale můžete do nich střílet šípy) státu Zhao. Nacházíme se pár století před naším letopočtem v Období válčících států (v době, jejímž spisům jsme se věnovali v čínštině a která mě ergo z principu fascinuje). Zoufalý Liang požádá o pomoc Mozi (těžko se to vysvětluje a ještě hůř skloňuje) - dle vykreslení jakési filozofy, učence a stratégy volně a zdarma k pronájmu v těžkých dobách. A jeden jejich žádost vyslyší (Ge Li - Andy Lau).
Právě jsme se dostali k prvním pěti minutám dvou a čtvrt hodinového eposu z koprodukce celého Dálného východu. Nejde tu jen o válku. I když bitvy tu jsou (divný digitální efekt se objeví tak jednou). To, co mě přikovalo do křesla, bylo zachycení mentality vládců města, vojáků, prostých obyvatel a Ge Liho filozofie. Je zajímavé sledovat pohnutkych každé z těch tří vrstev, které se nachází v klaustrofóbním místě vystavené hrozbě dlouhodobého obléhání, a jejich reakce. Jeden z nejsilnějších momentů je, kdy se Ge Li odmítá radovat z mrtvých nepřátel a s klidným svědomím sděluje, že pokud by ho příště požádalo o pomoc Zhao, neváhal by též. Jak pravil klasik - strana dobra je ta vítězná.
Najdete tu intriky, zradu, nelehká rozhodnutí a pro romatické povahy tu lze vyštrachat i krapet té tragické (posléze značně němé) lásky.

Kenji Kawai vsadil na hudbu stejného ražení jako v Seven Swords. Ne melodií, ale povahou. Ta jeho zlatá uhlazenost a všudypřítomné kousavé trubky. Já si vlastně od něj jinou hudbu nevybavuji, ale mohu konstatovat, že jako jeden z mála skladatelů velkých orchestrálních rozmáchlostí nestaví na tématech, ale podbarvuje scény, a to v takové symbioze s obrazem, že některé střihy úplně slyšíte.

A opět vše završují stovky statistů, ve kterých si moderní lidi těžko představíte.

World Without Thieves (2004)
(konečně název, který si přečtu i v originále)

O 2,5 tisíce let později než Liang téměř lehl popelem, se odehrává naprosto odlišný příběh. Jsou dva - Wang Bo (Andy Lau) a jeho přítelkyně Wang Li, a jsou zatracně dobří. Právě přišli k luxusnímu BMW a na buddhistické seanci si potichu plní kapsy mobilními telefony. Pak se trochu neshodnou ohledně budoucnosti a jejich rozchod zastaví až prostý najivní hlupáček s pořádným balíkem v torně. Jenže nejsou sami, kteří o něj zakopli. Vypadá to, že v Číně je zlodějina povolání, jako každé jiné, má svůj kodex i pravidla. Takže si na úlovek brousí zuby i jiná skupinka (poměrně zajímavých charakterů). A někde v pozadí určitě oko nezamhouří ani policie (konkrétně anti-kapsářská divize, jak praví titulky).

Skoro celý film se odehrává v jednom přecpaném vlaku (případně na něm), ale je tu dost místa jak pro minimalistickou, vzrušující baletní akci (která je mimochodem naprosto skvostně nasnímána), tak pro tiché osnování. Jak už to asijské filmy dokážou, mísí se tu naprosto absurdně vtipné scény (přepadení vlaku koktajícími pošuky) s vážnými (ach ten závěr). Polovinu zásluhy na mém nadšení má na svědomí kamera, hudba a střih. Všechno dohromady tvoří úžasný vizuálně-akustický celek. Sem tam se objeví vstřihnuté políčko, které pravděpodobně nahrazuje záblesky paměti, hudba není čínská ani americká, taková nevtíravá a přitom silná.

O postavách by se dalo psát hodiny. Konfrontovány se světem, ve kterém jsou všichni svatí, s vlastními problémy a vztahy, prochází mnoha rozhodnutími, které se mohou ukázat jako osudné.

Je to zábavné, vypadá to skvěle a i morální pedanti si s našimi antihrdiny dojdou na své (napsala bych nenásilnou formou, ale žiletky říkají něco jiného).

Andy Lau potřetí

... a rozhodně ne naposled (nahrazuji si tak svoji mizernou paměť).

Blood Brothers (2004)

Jeden z těch filmů, kdy o vašem názoru rozhoduje posledních pět minut. I já si říkala, že je to jen další přímočarý film z prostředí triád, ale svůj postoj jsem musela přehodnotit. Stejně jako u Klubu rváčů, i tady druhé shlédnutí dostane druhou dimenzi. A o co tedy jde?

Rodinně založený šéf šéfů Hung (Andy Lau) se svým dlouholetým kamarádem (pan LeftHand) diskutuje o rodině, hodnotách i ovládání těch ozbrojených poskoků, kteří jejich byznys drží při životě. Na talíři jsou tři důležité hlavy, které by Lefty viděl nejradší najemno nasekané, kdežto Hung vcelku. Zatímco tihle dva většinu času sedí ve své prázdné restauraci a konverzují na úrovni, jejich pravé ruky svádí pod rouškou tmy bitvu, která za sebou nechá plno mrtvých těl. A do toho se do příběhu vydávají dva kluci - Wing a Turbo (mimojiné představitelé mladších verzí hlavních hrdinů všech tří Infernal Affairs), které právě jejich šéf pověřil první vraždou.

Je to zajímavá studie propletených vztahů uvnitř organizace, která není tak úplně po chuti zákonům. Zároveň mezi Leftym a Hungem existuje zajímavý vztah, protože by stačilo, aby jeden vytáhnul zbraň a vše by se vyřešilo. A oni sami to moc dobře vědí. Věří si? Mají záložní plán?
Druhá linie putujících mladíků není toliko poutavá (a není mi vůbec jasné proč po cestě přibrali tu prostitutku s přelivem), ale v propojení s finální pointou si divák posteskne, že mu byla tu necelou hodinu a půl upírána.

Tak nějak jsem zjistila, že má obsazovaní Andy Laua pro filmaře jednu nespornou výhodu - písničku do závěrečných titulků si nazpívá/složí sám.

Brothers (2007)

I druhý film je z prostředí triád (patrně hned vedle historických velkofilmů nejvyždímávanější téma). Tentokrát se náš pohled upírá ke dvěma bratrům, které jejich otec v dětství rozdělil, neb mu v chrámu bylo předpovězeno, že jeden rukou druhého skončí svůj život. Ten mladší je proto poslán do Ameriky, starší vychován v Číně/Hong Kongu, aby převzal otcovu organizaci. Když je otec napaden, oba dva se opět setkávají a není úplně jasné, jakým směrem se ubírají jejich záměry.
Andy Laua tentokrát najdeme za tváří nekompromisního zásadového policisty, který s úsměvem na rtech a papírem v ruce znepříjemňuje život gangsterům v okolí. Je to taková hra, kdy na sebe štěkají přes neviditelnou mříž formalit. Kde každý ví, ale nikdo to neřekne nahlas, jen čeká na chybu protivníka.

Tenhle film trpí jednou malou chybkou. Oba dva hlavní hrdinové nemají dostatečné charizma, aby udrželi pozornost (a sem tam naběhnuvší Lau to příliš nezachraňuje). Děj sám o sobě zajímavý je. I když možná je to dáno tím, jakou koncentraci filmů na toto téma jsem v poslední době viděla. Dva bratři, každý vychován jinde a jinak, tvrdá realita podsvětí, nepohodlné součásti končící pod koly. A někde za tím se skrývá vyšší smysl, jehož odhalení bude dostatečne brutální, jak nám ukazuje otevírácí scéna filmu. Možná trochu nadsazené mínění. Myšlenka dosti převyšuje ztvárnění, ale 103 minut opravdu nepotřebovala.

A na závěr jeden opravdu, ale opravdu špatný film.

Island of Greed (1997)

Tchajwan, korupce, politika. Andy Lau tentokrát v roli vůdce protikorupčního komanda (nebo co to bylo), které se snaží položit na lopatky jednoho kandidáta na jakýsi podstatný post na tamní politické scéně. Nedaří se a nedaří. Čtyřčlenný rambo-tým sice odhaluje nelegální kasino za legální hernou, ale je jim to u soudu houby platné, zatímco gangsteři z triád neznají menší číslo než milion a mrtvé prostitutky schovávají v prastarých urnách. Vrcholem všeho je jejich diskuze v lázni, kde přemýšlí, že by si založili vlastní stranu a šli do voleb.

Narovinu - film je děsná nuda. Když už auta vybuchují a létají vzduchem, za chvíli vám dojde, že neexistuje reálný důvod, aby to dělala. Chvílemi mi přišlo, že se tvůrci inspirovali druhořadými akčními americkými filmy 80. a 90. let. Samé archetypy, velké proslovy a žádné zahazování se s psychologickým pozadím postav - čistě dobro proti zlu, kde si nikdo na nic nehraje. Sem tam do náruče gangstera hodit (polo-) nahou ženskou a někomu prostřelit hlavu. K uspokojení diváka to ale nestačí.

S politováním oznamuji, že nejlepší scéna je letecký pohled na stovku německých ovčáků běžících synchronizovaně polem.

Hellboy

Říkala jsem si, kde vzít nějakou oběť, která by se mnou vyrazila na druhého Hellboye. A ono to nebylo tak těžké. Takže jsme v sobotu s Willem a Ondrowanem mezi útokem na Normandii a vyloděním na Omaha Beach usedli před plátno.

Nějak ani nevím, kde jsem se vzala na prvním dílu. Pokud si to někdo pamatujete, směle připomeňte. Vím ale jistě, že se mi to líbilo. A to hodně. Hodně natolik, že jsem ho do dnešního dne viděla několikrát a pokaždé se bavila.

Z druhého dílu mám rozpačitý pocit. Del Tora mám ráda. Atmosféru prostě umí. Ale s druhým Hellboyem si na můj vkus příliš neporadil. Vznikla fantasy pohádka s prvky Nikdykde (ten trh, ach ten trh!), Silmarillionu (a pak ukul korunu, rozlomil ji na 3 části a rozdal) a Faunova labyrintu - rezpektive jeho podzemní části, kterou jsme nikdy pořádně neviděli, ale kde určitě bylo království prince Nuady včetně vápníkožravých Zubniček. A Hellboy byl v tomto naleštěném světě jako pěst na oko. Zatímco ostatní tvůrci tahají komixové světy více do reality, Del Toro Hellboye skopl zase dolu ze strmého kopce. A to jsem po prvním díle opravdu nečekala. Co se stalo? Že by tehdá poprvé držel svoje sny na uzdě?

Místo chapadel, kov a kamení. Golden Army vypadala trošičku jako potvory z Pátého elementu. Co mě potěšilo, byl princ Nuada. Na toho se dalo koukat. Co mě nepotěšilo, byla princezna Nuala. Ten románek byl i s koncem cítit ve vzduchu od 10. minuty. Jaké klišé! Neplivejme ale pořád kolem sebe špínu. Johann/Kosh se mi také líbil - klišé se nekonalo. Jen s tím odlehčeným vtipným tónem, kterým Perlman svého Hellboye obohatil v prvním díle, se tu příliš setkat nedalo. Upřímně jsem se zasmála přesně dvakrát.

Del Torovi se samozřejmě nedá upřít dokonalé vizuální cítění a inspirace Labyrintem je znát. Hlavně na "andělovi", který nám sděluje, že s Hellboyem si ještě aspoň jeden film užijeme. Ale stále ve mně hlodá ten hlásek, který mi říká, že by svoji imaginaci měl dát spíš autorským, tajemným filmům bez slavných herců. Prince bez království jsem nebyla schopná strachy dokoukat, pana Divnobotku si z Mimicu pamatuju do teď. Hellboye se zlatou armádou si v nejbližší době nepustím.

P.S. vsadím se, že pan Wink si na chvíli odskočil z Cantiny v Mos Eisley

(Salla tím chtěla říct, že oba dva světy byly pěkné, ale naroubované do sebe jí opravdu nesedly)