8. 9. 2008

Hellboy

Říkala jsem si, kde vzít nějakou oběť, která by se mnou vyrazila na druhého Hellboye. A ono to nebylo tak těžké. Takže jsme v sobotu s Willem a Ondrowanem mezi útokem na Normandii a vyloděním na Omaha Beach usedli před plátno.

Nějak ani nevím, kde jsem se vzala na prvním dílu. Pokud si to někdo pamatujete, směle připomeňte. Vím ale jistě, že se mi to líbilo. A to hodně. Hodně natolik, že jsem ho do dnešního dne viděla několikrát a pokaždé se bavila.

Z druhého dílu mám rozpačitý pocit. Del Tora mám ráda. Atmosféru prostě umí. Ale s druhým Hellboyem si na můj vkus příliš neporadil. Vznikla fantasy pohádka s prvky Nikdykde (ten trh, ach ten trh!), Silmarillionu (a pak ukul korunu, rozlomil ji na 3 části a rozdal) a Faunova labyrintu - rezpektive jeho podzemní části, kterou jsme nikdy pořádně neviděli, ale kde určitě bylo království prince Nuady včetně vápníkožravých Zubniček. A Hellboy byl v tomto naleštěném světě jako pěst na oko. Zatímco ostatní tvůrci tahají komixové světy více do reality, Del Toro Hellboye skopl zase dolu ze strmého kopce. A to jsem po prvním díle opravdu nečekala. Co se stalo? Že by tehdá poprvé držel svoje sny na uzdě?

Místo chapadel, kov a kamení. Golden Army vypadala trošičku jako potvory z Pátého elementu. Co mě potěšilo, byl princ Nuada. Na toho se dalo koukat. Co mě nepotěšilo, byla princezna Nuala. Ten románek byl i s koncem cítit ve vzduchu od 10. minuty. Jaké klišé! Neplivejme ale pořád kolem sebe špínu. Johann/Kosh se mi také líbil - klišé se nekonalo. Jen s tím odlehčeným vtipným tónem, kterým Perlman svého Hellboye obohatil v prvním díle, se tu příliš setkat nedalo. Upřímně jsem se zasmála přesně dvakrát.

Del Torovi se samozřejmě nedá upřít dokonalé vizuální cítění a inspirace Labyrintem je znát. Hlavně na "andělovi", který nám sděluje, že s Hellboyem si ještě aspoň jeden film užijeme. Ale stále ve mně hlodá ten hlásek, který mi říká, že by svoji imaginaci měl dát spíš autorským, tajemným filmům bez slavných herců. Prince bez království jsem nebyla schopná strachy dokoukat, pana Divnobotku si z Mimicu pamatuju do teď. Hellboye se zlatou armádou si v nejbližší době nepustím.

P.S. vsadím se, že pan Wink si na chvíli odskočil z Cantiny v Mos Eisley

(Salla tím chtěla říct, že oba dva světy byly pěkné, ale naroubované do sebe jí opravdu nesedly)

4 komentáře:

Bossi řekl(a)...

A já se pro změnu dlouho u filmu tak nepobavila jako u Hellboye. Smála jsem se nesčetněkrát. Poslední dobou to opakuji pořád, tak tedy znovu: Proč sakra všichni chtějí comicsové hrdiny tahat do reality??!!! Nesnáším tenhle současný trend. :-/
Jo, zápletka byla poněkud jednoduchá a průhledná. To se týče i románku. Ale řekla bych, že je film srovnatelný s jedničkou. Neurazí, pobavá a je dobře udělaný.

Salla řekl(a)...

Říkejme tomu omezený rozhled daný mírou očekávání na základě zažitých vzorů a ideálů bez úcty ke komixovým kořenům. (jinak taky subjektivní preference v této fázi života)

Padmé Andrea řekl(a)...

Já jsem se smála, ale pak jsem měla dojem, že se směju až moc. To, jak dopadne Nuala, mi bylo jasné už ve chvíli, kdy se jí spustila krev z nosu. Ano, to bylo kliše stejně jako ta "věc" s Liz. Comicsy neznám, takže jsem radši, když tvůrci tahají comicsové světy do reality.

Cece řekl(a)...

Hellboy2 se vydařil, kéž by v kině bylo víc takových visuálních lahůdek.