20. 9. 2008

Dong-Jun Korea

Nelze si nevšimnout, že uplynulá desetiletí asijských kinematografií doháním podle jednoduchého klíče: najdu oběť a lovím na síti.

V korejské oblasti mám tyto oběti tři. Režiséra Chan-Wook Parka (na jeho další film si musím ale počkat), Dong-Kun Janga (jediný herec, kterého si pamatuju) a Dong-Jun Leeho - mého oblíbeného skladatele, na jehož fotku se budete moci podívat na letošním FFS. A dnešní exkurze do světa neznámých filmů se ponese v tónech pana Leeho.

Phantom: The Submarine (1999)

Rusové vypustili do moře Rudý říjen, Němci U-571, Korejci Fantoma. Máma má mísu, Ema má maso a Fantom má nukleární hlavice, o kterých nikdo až na pár vyvolených neví. A o Fantomovi se vlastně taky neví. Jeho posádku tvoří samá čísla (konečně si nemusíme pamatovat ta šílená jména!). Hlavním hrdinou je číslo 431. Na začátku to schytá od popravčí čety, má nějaké problémy s minulostí (vyvraždění jeho rodiny nebo co), ale to ho nezastaví v tom, aby neznepříjemňoval poslední plavbu Fantoma komandérovi 202, kterýžto je nacionalistický japanofób bez svědomí. 202 se totiž domnívá, že větší akumulace japonských ponorek v blízkém okolí svědčí o tom, že je velitelství poslalo cíleně na smrt. A tak převezme velení, prohrábne šéfkuchaři vnitřnosti a stane s prstem na spoušti imaginárních nukleárních raket mířících toho času na Okinawu.

Zní to zajímavě, vypadá to zajímavě, ale zajímavé to příliš není. To není hádanka, to je konstatování. Filmy o ponorkách nemám ráda. Ne že by se mi nelíbily. Spíš trpím celou dobu klaustrofóbním pocitem, který mi nedělá dobře. Myslím, že je to tak správně. Když zmlkne Rudý říjen, aby neprozradil svoji pozici, málem ani nedýcháte. Když stichne Fantom, jen se pousmějete, když někde opodál netušící 431 vypálí ze zbraně. Atmosféra stísněnosti a okolní vodní pasti moc nefunguje. Možná tak ten proplouvající keporkak vaše myšlenky na chvíli strhne k nepolapitelné fauně, která žije tam, kde žádný člověk. Už dávno jsem si všimla, že se Korejci vyžívají v brutalitě a jakési estetice krve. Je to možná morbidní, provokativní, ale díky kompozicím i poněkud magické. Pokud už nic jiného, pár netradičních a zajímavých záběrů aspoň trochu potěší oko. Děj se krom odvyprávěného soustředí jen na likvidaci japonských ponorek a hledání záškodníka v útrobách plechového kolosu (občas se vynoří nějaká zajímavá odbočka a zase zajede do hlubin oceánu).

A co pan Dong-Jun Lee? Soundtrack je v našich končinách nesehnatelný. A to i pro mě. Pokud ale mohu soudit ze samotného filmu, je tahle hudba předvojem k Lost Memories a Tae Guk Gi. I s těmi jeho oblíbenými efekty, chorálky a rytmy.

Lump of Sugar (2006)

Rodinný film o tom, kterak cílevědomá dívka našla svého dlouho ztraceného koně a uštvala ho k smrti na dostizích (a pak ještě plakala).

Mělo to být dojemné. Kůň, který pro výhru v Grand Prix položí svůj život. No nevím. Narozdíl od tvůrců mi nepřipadá, že se svět bez žokejů a dostihů neobejde. Je pravda, že je tenhle sport, kde jde jen o peníze, celou dobu kritizován, ale na západní poměry je to něco nevídaně prapodivného. Amerika pořád chrlí filmy o zvířátkách, ke kterým se lidé nechovali moc dobře a kteří nakonec najdou svoje štěstí... Thunder a x koní v procesu tohoto snímku ho nenašli. Pokud tedy nebudeme bláhově věřit myšlence, že vítězství jednoho blbého závodu je stokrát cennější než deset let života.

Ano, je to tak. Tenhle film se mi nelíbil. A to nejen příběhem, ale i proto, že kůň prostě není pes. Nelze mu vysvětlit, aby některé věci hrál. Pak vidíte, jak ty chudáky jezdci rvou za hubu, jen aby zpomalili a vypadalo to, že je jiný kůň rychlejší. Nemám prostě ráda, když pro natočení takového filmu musí byť sebemíň nějaká bytost nedobrovolně trpět.

Jediné, na co se dobře dívalo, bylo těch 20 minut, které se okolo dostihů netočily. Krásná zvláštní korejská krajina a koně. A do toho Dong-Jun Lee, který ani jednou nevytáhl své oblíbené akční motivy, ale pouze chrlil dojemnou lyrickou hudbu.

2 komentáře:

Affaia řekl(a)...

Film jsem tedy neviděla, ale mám zkušenosti s natáčením s koňmi a vlky. Většinou scény, kde vlci mají rvát koně a ti se mají tvářit, jak nekonečně trpí. Ti koně jsou mnohem větší komedianti, než ti vlci (event. psi). Samozřejmě, že koni se některé věci nevysvětlí (psovi koneckonců taky ne), ale všeobecně vzato - herci to jsou lepší.

Salla řekl(a)...

Přiznám se, že o možnostech koní toho moc nevím. Jezdit jsem se naučila, něco málo o koňské psychice pochytila, ale stejně to nestačí...

V tom filmu je například vidět scéna, kdy se kůň snaží postavit. Očividně se snaží doopravdy, ale nějakým záhadným způsobem nemůže narovnat přední nohu, a tím pádem sebou maximálně mlátí o zem. Tohle mi třeba v pořádku moc nepřipadá...