Belgická mise 2011

aneb 11th World Soundtrack Awards in Gent

Nejlepším soundtrackem roku se po právu stalo Inception od maestra Zimmera, který se svými sólisty a bruselskou filharmonií tomuto soundtracku věnoval třetinu následujícího koncertu. Howard Shore se nedostavil a Eliot Goldenthal působil, jako by vypil plzeň, kterou Honzík při své stalking akci rozdával (jen se ho zeptejte na jeho dobrodružství s belgickou policií, až ho potkáte!), svoji i pana Zimmera.

Zbylá dokumentace z Bruselu, Gentu a Brugg k nahlédnutí zde.

P. S. Se Stevenem Spielbergem jsme se v Bruselu minuli o jeden jediny den. What a shame!

Krakowská mise 2011

Už čtvrtým rokem se v Krakowě pořádal festival muziky filmové. Ale my se na něj vypravili teprve poprvé. Kdo je to my? Lékárník Robert, novinář Nik a moje maličkost.

Den první - transporty

Do Krakowa cesta dlouhá, drahá a složitá. Letadlo jsme zavrhli z cenových důvodů hned, řídit se nikomu nechtělo (není divu, když řidičák vlastní jen 1/3 výpravy). Tudíž vlaky. Naše krásně naplánovaná cesta čítající 3 přestupy a 7,5 hodiny jízdy skončila v Chropyni. Tedy přesněji tam neplánovaně skončil pravidelný rychlík Brno - Bohumín (odjezd 6:02), který byl stěžejním článkem celé cesty. Pánové vyrážející z Prahy o hodinu dříve na tento vlak měli přestoupit v Ostravě. Jak takovou situaci řeší České dráhy? Přesunou cestující do prvního osobního vlaku na Přerov a nashle. Tedy musím říct, že průvodčí v osobáku byl velmi milý a ochotný a ze všech sil se mi snažil najít spoje, které by nás vrátili k původnímu itineráři. Bohužel se to ukázalo jako nemožné, a tak jsem si vytelefonovala trasu novou. O 3 hodiny delší.

Viděla jsem přerovské nádraží. Asi hodinu. Nejprve jsem se poznala se skupinou důchodkyň na výletě, které se stále nemohly rozhodnout mezi návratem domů a pokračováním (nach Český Těšín), a poté s postarším pánem na cestě do lázní, který se se mnou dal do hovoru a vydrželo mu to až do Ostravy. Nuž, aspoň jsem se dozvěděla, jak šikovného má vnuka (bakaláře s kariérou u vězeňské služby v Olomouci, záliby - zahrada, tetování - žádné) - nevím, zda nečekal, že si řeknu o číslo na něj :). Ale aspoň to čekání rychle uteklo. V Ostravě se naše výpravy o pár hodin později spojily.

Bohumín vypadal jak přímořské letovisko. Dokonce nám nad hlavou proletěl racek, kolem korzovali sluncem zmožení lidé a my seděli pod slunečníky v pizzerii a dělali si legraci z toho, čemu se tam říká pizza. Já si tedy prozřetelně dala kávu a smažené švestky s vaječným likérem. Vypadalo to všelijak, ale po té mizérii jsem si to zasloužila. EC, na které jsme si už k tak drahé jízdence museli přikoupit další místenky, mělo zpoždění.

V Katowicích jsme přestali spílat Českým drahám. Konečně jsme poznali, jak může taková kultura vlakového cestování vypadat. Kdo neviděl tamní nádraží, nechť si představí podchod, kilometr tunelu vpravo, kilometr tunelu vlevo, 5. kolej umístěna kdesi na náměstí, informační stánky zřejmě na koncích tunelu a odjezdová tabule řazená podle kolejí, nikoliv času odjezdu. Pokud se zadařilo, byly na této tabuli i 2 vlaky, přičemž jeden z nich se o pár řádků přesunul jen jedenkrát. 5 minut před odjezdem našeho vlaku pusto prázdno. Hrdina Nik konzultoval papírové jízdní řády a určil pravděpodobnou kolej, na které ale nic nestálo. Mírně nervózní jsme se snažili z okolostojících dostat informace, ale marně. Pak se najednou z davu ozvalo "kolej 3!", patrně průvodčí se zvedla a rychlou chůzí se přesouvala na jiný perón. Vlak s eufemistickým označením intercity byl vytopený courák, jehož sedadla byla potažena jen z estetických důvodů. Následovaly 2 hodiny čirého utrpení.

Kolem 16. hodiny jsme konečně byli v cíli. Dalších 15 minut jsme se snažili dopídit, kde se dají pořídit 3 denní jízdenky na MHD, a následně jsme se na 2. pokus domluvili s tamním monstrózním automatem, který nejprve sežral 100 zlotých, oznámil, že chce menší, chvíli nás napínal a pak nám je vrátil. Krakowské tramvaje vypadaly jako by utekly z technického muzea.

Celou namáhavou cestu nám vynahradilo ubytování. Hostel s vizáží hotelu. Všem můžu vřele doporučit. S majitelkou jsme se dohodli, že než lámanou angličtinou (z její strany), zkusíme to polsko-česky a ňák to půjde. Šlo to. Navíc úžasná poloha u centra, která se nám stokrát vyplatila. A protože jsme dorazili pozdě, netušili, jak takový festival probíhá, kde se koná a tak podobně, napříč únavě jsme vyrazili na koncert Joe Hisaishiho, který dirigoval. To je takový ten japonský pán, který napsal Princeznu Mononoke a další zajímavé věci (note for myself - need to see Nausica, ASAP!).

Koncert se konal půl hodiny jízdy tramvají z centra v areálu staré továrny. Ač jsme na místo dorazili s 2 hodinovým předstihem, zaskočila nás neuvěřitelná fronta. Každý koncert tu navštívilo cca 3500 osob, což je na jednu stranu fenomenální (v ČR by se to nepovedlo), na druhou stranu to poněkud degraduje kulturní atmosféru. Jako slušní lidé jsme totiž (nevěda do čeho jdeme) zvolili společenský oděv (jako jedni z mála). Boty na podpatku jsem pak ještě mnohokrát olitovala. Do samotné haly účastníky svážely zdarma autobusy. Potuď organizace hodná obdivu.

Hala byla monstrózní se stovkami řad a tisícovkami židliček. Takových nepohodlných. Organizátoři měli nepochopitelně největší strach, aby si lidé dovnitř nenosili žádné pití. Každého poctivě šacovali. Překvapivě pak uvnitř byly zdarma barely s vodou, tudíž smysl tohoto opatření mi naprosto uniká. Protože jsme se o festival začali zajímat poněkud pozdě (hodně dlouho taky nebyly k dispozici informace v angličtině), měli jsme lístky za lidové ceny do sektoru B, který se vyznačoval pravidlem - sedni si kam chceš, stejně nic neuvidíš. Tedy kromě velké obrazovky, kam se vše live přenášelo. Ale nebylo to ono. I zvuk byl místo přirozené akustiky prohnán zesilovači a reprobednami.

Nejvíce krev nám ovšem pili moderátoři. Mleli polsky (ač festival se etabluje jako mezinárodní), mleli zbytečně dlouho. Ač byl celý koncert bez přestávky (což bylo na naše unavená těla dosti likvidační), skončil po 23. hodině. Hisaishiho hudba je nádherná. Zvlášť Mononoke, Nausica, Totoro, Kikujiro... Tu chytlavou melodii, co byla mimo jiné použita v Quest for Holocron TK1, jsem si zpívala celý pobyt.

Zmoženi celým dnem, lehce šokováni formou festivalu, netušili jsme, že nás pravé peklo teprve čeká. Organizátoři sice všechny lidi odvezli zpět před komplex, ale tím to haslo. Noční krakowská MHD v těchto končinách se vyznačuje tím, že do centra jede jen 1 autobus 1x za hodinu. A teď si představte, že 1/3 všech lidí chce do centra. Ano, byl to masakr. Chvíli jsme uvažovali, že si s náhodně potkavšimi krajankami objednáme taxíka, poté spolu s jedním angličanem hledali, která zastávka zasypána lidmi, je ta naše, a nakonec jsme učinili pokus dostat se do onoho jediného autobusu, který po půlnoci přijel. Byla to půlhodina nevyžádané socializace s poláky, autobusu nešla otevřít všechna okna a na dalších zastávkách se snažili další lidé nekolegiálně nastupovat. Byli jsme rádi, že dýcháme a při prvních známkách civilizace jsme raději vystoupili a nějaký ten zbývající kilometřík došli temným Krakowem po svých.

Den druhý - Meet&Greet

Do nového dne jsme se probudili s předsevzetím "tohle už nikdy" a vydali se do centra, kde mělo dopoledne v jedné kavárně proběhnout setkání s (živým) Klausem Badeltem (to je ten, co má na svědomí Piráty z Karibiku). Klaus nepřijel, vyluštili jsme z polské cedulky na dveřích kavárny. Víc času na památky. Po výborném obědě jsme se přesunuli za Vislu, kde v centru Mangy mělo být setkání s Joem. A bylo. Mluvilo se japonsko-polsky. Opravdu jsme se toho hodně dověděli (slyšíte tu ironii?). Kdykoliv Joe sklouzl do angličtiny a my se zaradovali, byl opraven, že to není nutné a může mluvit japonsky. Po rozhovoru zmizel se svojí delegací do zákulisí a už se nám neukázal. Jak poznamenal Robert, to bylo to "meet", ale nějak chybělo "greet". Já aspoň nelitovala, že jsem nevzala nic na podpis.

Večerní koncert na téma "Hudba z Final Fantasy" nás moc nezajímal, a tudíž nám nevadilo přijít až těsně před začátkem. Následovala tedy rozpačitá prohlídka Wawelu, loterie "vyberte si trasu a třeba nebudete zklamáni" - byli jsme, krásná katedrála, kde se nesmyslně platí za některé úseky, a dračí sluj, kde jsme se pořádně vyřádili, hrajíce si s tamním automatickým osvětlením.

Večerní koncert začal opět otravnou dvojicí moderátorů, pokračoval nějakou off topic žádostí o ruku, následně únavná polská videa s polskými skladateli hudby k počítačovým hrám a pak se teprve začalo hrát. Nejprve suita z horké novinky Wiedzmin 2, u které jsem dostala chuť 1. vidět znovu stejnojmenný seriál, 2. přečíst si něco od Sapkowského. Bohužel tohle, jak se ukázalo, byl vrchol večera. Pak nastoupil koncert Distant Worlds s hudbou z Final Fantasy a já pochopila, že 1. ta hra má nejméně 3 000 polských fanoušků, 2. nejzajímavější na tom jsou promítané ukázky z jednotlivých dílů, hlavně z těch prvních, kdy byla FF ještě vtipně 2D. V polovině jsme si odhlasovali (2 pro, 1 se zdržel), že odejdeme, protože nechceme vlastně ani zjišťovat, jestli se organizace z minulého večera poučila.

Následovala polská pizzerie s kulisou Jádra s polským voiceoverem, vodka, džus a poslech soundracků od Inception po Prvního rytíře.

Den třetí - všechno zlé je k něčemu dobré

V sobotu jsme si řádně přispali a vyrazili ven až v poledne. Po návštěvě katedrály (která konečně měla otevřeno), jsme zamířili do restaurace s Michelinskou hvězdou na náměstí, abychom si ten náš pobyt náležitě užili. Navíc polské ceny nám připadali vskutku nízké. Když jsme si vychutnávali to umělecké dílo, začala se nad náměstím stahovat mračna. A to nejen ta doslovná. Kolem začaly probíhat policejní manévry, chodit lidé s transparenty... nakonec jsme pochopili, že se tu má odehrávat gay-lesbická parade doprovázená demonstracemi nějakých pseudo-neo-nacistů. Čas prodrat se kordóny těžkooděnců a zmizet. Pak se ale ozvala i ta mračna nahoře a začalo pršet. Ve chvíli, kdy jsme se blížili k židovskému městu, už zuřila kolosální bouřka s hromy a blesky všude kolem. Stojíce pod balkónem, věděli jsme, jak se cítil Noe. Do civilizace jsme došli naprosto promočení. Nika příště nebereme, neprokáže-li se deštníkem! Ještěže jsem měla fén a Robert si mohl usušit ve zbylém čase boty.

Sobotní koncert byl ve znamení nepřijevšího Badelta - Piráti z Karibiku s živou hudbou. Celé dva dny jsme se modlili, aby film nebyl dabovaný. Nebyl! Naděje vysvitla. Sice jsme opět příliš na orchestr neviděli, ale koncert jsme si užili. Efekty ani dialogy hudbu nerušily a mnohem víc vyzněla její geniálnost. Koncert tentokrát skončil rozumně, a tak jsme se dostali domů ještě ne příliš nacpanou tramvají.

Den čtvrtý - návrat ztracené dcery

Na cestě zpět do naší domoviny jsme se opět rozdělili. Pánové vyrazili již ráno - přes Katowice, tudíž s obavami v očích. Já si našla přímý spoj do Bohumína odpoledne. Opuštěna v cizím městě, jala jsem se procházet památky, které jsme nestihli (což byla většina) a utrácet peníze. Nejprve jsem po pokusu najít galerii s Da Vinciho Dámou s hranostajem skončila ve sbírce starých předmětů z Řecka, Říma a Egypta (včetně mumie) - nutno poznamenat, že zdarma, a z tamních pokladních jsem vypáčila informaci o tom, že se mnou hledaná galerie zrovna rekonstruuje.

Uprostřed krakowského náměstí stojí starobylá budova a v té budově se nachází desítky stánků se šperky z jantaru. A dá se tam platit kartou. Zlo je to. Ale udělala jsem si radost. Nakonec mi zbylo 7 zlotých (cca 50 Kč) a 2 hodiny času. Krakowská zmrzlina nic moc.

Nazpět jsem sice jela přímo, nicméně osobákem, který prokřižoval snad půlku Polska. Několikrát dokonce změnil směr o 180°. Do Brna jsem se dostala až za tmy. Aspoň že cesta zpět šla podle plánu.

Kompletní fotodokumentace zde.

Londýnská mise 2010

Nyní hrajeme: Anne Dudley - Knight Moves

Od prvního krátkého výletu do Londýna uběhlo 5 let. I tentokrát byla hnacím motorem hudba - událost, která jakoby se zrodila ve snu soudtrackofila. Jen ten Zimmer tam chyběl.

Osoby a obsazení

(zleva)

Doctor Smith - "The lost boy" (na letišti jsme zjistili, že na něj nikdo nemá kontakt), jediný člověk, který tvrdil, že ví, jak vypadá John Powell

Ewan - lékárník, Santa Clause, styčný důstojník pro komunikaci s celebritami

Sup - majitel výkonného fotoaparátu oplývající schopností vytvářet ostré a umělecké fotografie, taktéž majitel několika bulvárních historek z natáčení

Little borg - hlavní stalker, interface do facebooku, dopravní expert, nadšený optimista

A na závěr já - udržovatelka zdravé hladiny stresu, budík, majitelka fénu a roztrojky

Den první - Dopravní paradoxy

Kdysi jsem se pozastavovala nad tím, že Lucasovi v jeho Galaxii nesedí vzdálenosti. Ale považte následující:
Brno - Praha: 2,5 hodiny
Praha - Stansted: 1,5 hodiny
Standsted - Londýn: 1,5 hodiny
A slovíčko Easy je synonymem pro velice komorní cestování.

V Londýně každý trpí až děsivou ochotou. Tudíž po krátkém bloudění a konzultacích s neinteraktivní mapou u stanice metra Pimlico, jsme volili cestu konzultace s interaktivními domorodci a získali tak dokonce i průvodce.

Hostel byl řešen značně úsporně. Menší logistický problém nastal, když jsme se na chodbě metrového průměru srazili s probíhající párty. Pokoj naplňoval tamní standard do puntíku (vlezli jsme se, pokud jsme neměli potřebu se pohybovat). Nadšeni, hladovi a žíznivi jsme zinicializovali recon misi do blízkého okolí a ve Food and Wine pořídili 5x 1,5 litru pramenité horské vody (zbytek týdne jsme popíjeli Temži, nebo co jim to tam teče z kohoutku).

Následovalo logické cvičení ze sprchování, ve kterém jsem neuspěla a po pěti minutách zkoumání záhadného mechanizmu se potupně oblékla a šla si nechat ovládání vyspoilerovat od kolegy Little borga.

Celá noc probíhala klidně, až na neustále řvaní sousedů, mlácení dveří a příchod neznámého člověka kolem 4. hodiny ranní, se kterým jsem se snažila vést rozespalou konverzaci na téma - kdo je, co tu chce, kde vzal klíč a ať se ráno nelekne, že nám bude zvonit budík. S omluvou, že si ty krámy na zemi ráno uklidím, jsem ho propustila do jediné volné postele.

Faktická poznámka - všech našich spolunocležníků mi bylo líto. Dokážu si představit, jak by mi bylo, kdyby mě strčili do pokoje k 5 divně hovořícím lidem odněkud z Východní Evropy :). No, neměli chtít ušetřit!

Den druhý - Kilometry v muzeu

Sobota byla jediný volný den v rámci naší mise. Byla tedy celá zasvěcena kultuře. Nejprve jsme se pod vedením Little borga naučili jezdit doubledeckerem. Na tomto místě bych ráda pomlčela o incidentu s nezvládnutými jmény zastávek, který ovšem vyústil v pěknou procházku.

O víkendu bývá v kostelech zavřeno. Takže Westminster Abby pouze zvenku. Naopak v Parlamentu se výjimečně nezasedá, tudíž jsme si prošli dalším kolem rentgenů a pískacích rámů (tentokrát bez nutnosti sundávat boty), dostali na krk odfláknutou fotku a zúčastnili se nadmíru zajímavé prohlídky. (naši politici by sem měli povinně jezdit na stáže, aby si pak vážili té anarchie, co u nás vládne)

Následovala povinná zastávka v Zakázané planetě. Ještě že mě potřeba vlastnit figurky a jiné hloupůstky už (téměř) opustila. Z různých propriet tu přecházel zrak. Fascinoval mě jistý klučina, kterému matka nabízela Chewbaccu, ale on trval na tom, že potřebuje spoustu droidů (držíc v ruce dvě droideky). Patrně se chystal zinscenovat nějakou bitvu. V suterénu plném filmů, knih a hudby jsem si neprozřetelně pořídila OST k Speciálům Doctora Who za 13 liber (osud tomu chtěl, že o den později vlastnil Ewan tyto soundtracky 2 a zcela zadarmo).

Zbytek dne (člověk se až diví, kolik se toho dá stihnout, když vstává v 8 ráno!) jsem se spolu s Ewanem a Doctorem procházela Britským muzeem. Tisíce let staré věci vyrobené tisíce kilometrů od Londýna. Fascinating. Popravdě, nohy mě z toho bolely dostatečně.

Našim spolunocležníkem pro sobotní noc byla australská slečna, jejíž jméno jsme zapomněli v rozmezí 10 sekund až 2 minut od momentu představení se. Následovalo poněkud nekolegyální rondo pro dvě lahve bílého vína, jednu zázvorové limonády a muffin, které australanka úspěšně prospala (nebo to aspoň dobře předstírala).

Den třetí - Psycho a ti druzí

Koho by napadlo dávat film do kina v 9:30? Tak třeba pana Davida Arnolda. Před kino Empire na Leicester square jsme přišli tak akorát, abychom chytili konec obří fronty. Kupodivu Psycho táhne (zajímavé bylo, že drtivá většina návštěvníků odešla ihned po promítání a nějaký David Arnold je vůbec nezajímal!). Kino je to obrovské a luxusní. Měla jsem trochu obavy, že se budu muset dvě hodiny nudit (Psycho už jsem viděla a navíc je to staré a černobílé...), ale k mému úžasu to byl velice silný zážitek. Regulérně jsem se v některých momentech bála. A Bates!!!

Po promítání, které uvedla vdova po Bernardu Herrmannovi, se na pódiu sešel pan Arnold s panem Gunningem a paní Dudley a jali se povídat si o hudbě. Popravdě - že je hudba v Psychu perfektní, ví všichni, takže nic objevného nezaznělo.

Přejděme k autogramiádě.

No, podepsali se nám a dokonce se s námi vyfotili :). Nicméně tahle komorní účast byla docela zklamáním, tudíž se do běhu dal plán B.

Poledne jsme strávili v čínské čtvrti (ano, jsou to asi dvě ulice lemované restauracemi) a dali si pořádný oběd. Následně se naše skupina rozpadla na dvě části. Skupina... říkejme jí A... ve složení já a Doctor vyrazila za památkami, skupina... říkejme jí B... za nákupy (povětšinou hudebního artiklu)

Hádejte co mají v neděli v Katedrále svatého Pavla! No zavřeno. Pro turisty. Uvnitř zrovna někdo horečně řečnil a odsuzoval turismus v božích stáncích, či co. V přilehlém parku poskakovaly veverky a kradly lidem oříšky.

Kvůli informačnímu šumu a nespolehlivé telekomunikační síti se skupina A i B spojila až v šest hodin večer vedle kina Empire. V luxusní restauraci tam probíhal sraz fanoušků z jakéhosi diskuzního fóra, které Ewan navštěvuje. Zdá se, že kdo na toto fórum nechodí, není fanoušek. S tím jsme se nějak smířili a nepohrdli dárky, které jim zbyly. A ano, právě v nich se nacházely ony soundtracky zadarmo. Ewan má aspoň co do soutéží na Soundtracony.

Kolem osmé hodiny večerní jsme se vypařili (předtím se pokusili spočítat útratu, viditelně ji označit a zanechat našim kolegům dostatek financí na její uhrazení) a vydali se tam, jak se ještě dosud nikdo nevydal - tedy tam, kde končí 2. jízdní pásmo. Tam, kde v noci není ani noha. Tam, kde člověk nepotká turistu (zato potká v italské restauraci Slováka). Opět se konzultace s domorodci ukázala přínosnější než s vytištěnou google mapou. Ale po dostatečně dlouhém hledání jsme objevili krásnou hospodu honosící se jmnénem The Flask. A chtěli jsme si objednat...

Jenže chtít nestačí.

Po několika minutách (a Ewanově zprávě) dorazil na místo i Trevor Jones se svým agentem.

V Anglii vás nikdo u stolu neobslouží, bylo nám Trevorem řečeno. Po této informaci už nám konečně na stole přistála vynikající pinta cideru.

Původně si na nás Trevor, momentálně v procesu skládání hudby, udělal čas pouze hodinu. Nebyl by to Ewan, kdyby se sebou neměl nějaké ty dárky (tentokrát podepsanou, zasklenou fotografii fanoušků a Trevora z FF 2009). Nakonec jsme seděli a povídali si až do zavíračky. Někde mezi tím přiběhl Trevorův syn a zase zmizel. A pak za nás pan Jones zatáhl účet.

Elevenish hodina odbila a lampa venku ještě svítila, tak jsme se pod ní vyfotili, Trevor nám ukázal, kde bydlí Terry Gilliam, posadil svého agenta do auta (se slovy: pokud ráno nepřijdu, jsem v České republice) a jal se nás doprovázet na autobus. Po cestě stále smutněl, že nám nemůže ukázat skvělou vyhlídku na Londýn, která je nedaleko na Hampstead Heath. Osud tomu chtěl, že toto jméno neustále dokola drmolil autobus, který nám stával před hostelem. Líná huba, holé neštěstí... nakonec se Trevor zaradoval, otočili jsme se a vyrazili jsme směr vyhlídka... což znamenalo pár kilometrů (aspoň 2 to byly) temným parkem. Trevor nás ujišťoval, že se všichni Londýňané v noci do parku bojí, tudíž nikoho nepotkáme. Vyhlídka byla na město opravdu skvostná.

Bojová hra byla zakončena přesunem přes park na autobus. Po konzultaci s černošským řidičem na pauze nás Trevor posadil do prvního autobusu, co se objevil, zamával nám a nás po tomto šíleném zážitku čekala asi hodinová cesta domů. Dle raní zprávy Trevorova agenta dorazil domů v pořádku.

Den čtvrtý - Lekce stalkingu

Nadešel den koncertu. Plán zněl - sejít se v dostatečném předstihu před Royal Albert Hall a pokusit se získat další podpisy před stage door.

Víte co je nejhorší na získání podpisu takového skladatele? Poznat ho! Ewan měl vyrobené archy s fotkami všech skladatelů, které vygooglil. Věřte tomu nebo ne, učili jsme se je nazpaměť (a užili si u toho spoustu legrace). Problém byl samozřejmě v aktuálnosti...

Skupina A (viz definice dříve) došla k závěru, že není možné celý den jen tak zabít, a ráno se vypravila směr Tower. Muzeum Britského království, dalo by se to nazvat. Taky jsem při poslouchání poutavě vyprávějícího Beefeatera dostala neuvěřitelnou chuť konečně kouknout na Tudorovce. Poněkud se divím, že na světě je ještě dostatek zlata, když si ho tu v takové množství Británie syslí.

Skupina A se spojila se skupinou B kolem 14 hodin (po krátkém bloudění způsobeném mou neschopností zorientovat mapu). Informace zněly - nestihli jsme Arnolda, Gunninga a Dudley, máme foto s Armstrongem a Marianellim, kolem prošel asi 3x Nyman a pokaždé vypadal jinak.

Spolu s nimi na stanovišti mrzl ještě jakýsi Němec, který nám svojí drzostí pil krev. A skladatele taky nepoznával.

Byla zima, měli jsme hlad, ale nikdo nechtěl stanoviště opustit. Co kdyby... Já osobně se dokázala smířit s variantou - buď všichni, nebo nikdo. Ale (díky bohu) Little borg chtěl držet pevnost za každou cenu. Tak jsem se aspoň skamarádila s vrátným a proklouzla do Albert Hall, kde jsem našla v 1. patře Starbucks a donesla trochu kofeinu.

Jako zábava nám posloužily skupinky děcek, které vždy přiběhly, zalehly na rampu pro vozíčkáře a měřily strmost. Hilarious.

Popisovat kdy kdo přišel, jak moc z nás byl vyděšen a jak moc pospíchal, nemá moc cenu. Ewan se svými dárečky zvolil taktiku - oslovit, obdarovat, využít šoku pro podepsání několika coverů, pokud možno vyfotit se a propustit. Nutno dodat, že skladatelé chodili na zkoušku samozřejmě pozdě, takže z dalšího zdržování nadšeni moc nebyli.

Harry Gregson-Williams přijel taxíkem a byl celkem roztomilý. Spěchal

John Ottman byl nejprve vyděšený, ale pak se ukázal jako absolutní pohodář, který se kolem nás nebál chodit opakovaně a odpovídal nám na naše otázky (jako třeba, jestli vevnitř neviděl pana Nymana :))

Natalie Rachel Portman byla velice vstřícná

Georgi Fentonovi jsem koukala přes rameno, když se podepisoval jiným fanouškům, abych věděla, kdo to je

Michael Nyman přišel tristně pozdě

Johna Powella nikdo nepoznal

A Patrica Doyla si nikdo včas nevšiml

Opět tomu chtěl osud, že jsme měli přesně 2 dárkové taštičky, do kterých jsme mohli dát dárky a předat je na recepci, kde slíbili postarat se o dodání skladatelům.

Koncert

Osud nám hrál v karty i zde. Bloudění po kruhovém obvodu haly, nalezení šatny, která byla nejvíce vzdálena našim místům (a vůbec nemusela být využita, neb se v naší lóži vyskytovaly věšáky, jak jsem později zjistila...). Jak se ale ukázalo, mělo to svůj důvod. Ale nepředbíhejme.

Prostory Royal Albert Hall jsou skvostné. Pravda, mikrofony, které byly určeny pro mluvené slovo, měly nepříjemné echo, ale jinak se mi akustika líbila. Celý večer po dobu tří hodin (s přestávkou) se na pódiu střídali jednotliví skladatelé. Někteří si své skladby i oddirigovali. V intermezzech na scénu přicházeli patrně známí angličtí baviči... a bavili. Teda nás ne. My jim jednak špatně rozuměli, druhak mi ten jejich humor moc vtipný nepřipadá. Bez nich bych si večer představit uměla, místo toho jsme si ale museli večer představit bez avizovaného Chicken Runu. No jo, stopáž se poněkud natáhla. Škoda.

for remembering purposes, program:

• P. Doyle: Much Ado About Nothing
• H. G-W: Chronicles of Narnia - hlavní téma mi vehnalo slzy do očí
• C. Armostrong: Love Actually, World Trade Center
  
• Ch. Gunning: La vie en rose následováno Non, je ne regrette rien. Neprobudili jsme se!
  
• R. Portman: Chocolate, Cider House Rules, Emma - takové příjemné
  
• Greenwood: There Will Be Blood - bizarní a ne příliš přívětivé
  
• J. Powell: How To Train Your Dragon - magicky velkolepé
  


• J. Ottman: Astroboy, The Usual Suspects
• Wild Is The Wind - píseň moc nekorespondující s večerem, která nebyla žádným přínosem
  
• A. Dudley: Bright Young Things, American History X - překvapení večera. Soundtrack k AHX mi právě leží u mého drahého kolegy v Americe na stole (a Little borgovi taky)
• G. Fenton: Shadowlands, Memphis Belle
• M. Nyman: Piano - minimalista k sobě orchestr nepotřebuje. A já potřebuji noty!
• D. Marianelli: Atonement - rehabilitace tohoto sountracku v mých očích. Psací stroj bezkonkurenční.
• D. Arnold: Casino Royale, Independence Day - bombastický závěr. Orchestrální "You Know My Name" mi hraje poslední dobou stále v hlavě a ke Dnu nezávislosti není potřeba dodávat nic víc, než wow (ona je to vlastně taková převlečená Stargate).
  

Konec koncertu byl překvapivě rychlý. Žádné dlouhé klanění (oni se skladatelé už ani neobjevili), potlesk sice intenzivní, ale na moje zvyklosti krátký. A rázem se všichni rozprchli. A tak jsme šli také. Do šatny. Po cestě jsme potkali Johna Ottmana okupovaného fanoušky. Kluci by nebyli pořádní stalkeři, kdyby se (mezitím, co já si přezouvala obuv a dávala do kupy všechny věci) nevydali po jeho stopách... které je dovedly na schodiště, po kterém shodou okolností začaly proudit davy lidí, včetně skladatelů, na after party. Nebudu vás napínat. S panem Powellem i Doylem jsme se nakonec vyfotili (i když prvně jmenovaný stále někam odbíhal a vracel se a pak nám představil svoji tetu) a i podpisy získali.

Odcházeje z Royal Alber Hall s blaženým pocitem na duši, minuli jsme početnější skupinku lidí postávající před stage door. Dle reportů zde stáli asi hodinu a pak několik šťastlivců získalo podpis Harryho. Nemáme mi to štěstí?









Armageddon

Poslední noc v Londýně. Co s ní, že? Ačkoliv už táhlo na půlnoc, rozhodli jsme se (s heslem Hynek to platí) najít nějakou hospůdku (resp. pub) a zapít celý den ciderem. Ovšem... první varování přišlo v našem oblíbeném Food and Wine. Stáhnutá roleta oznámila konec nákupu alkoholu. Stejná situace byla i v jiných obchodech, včetně Tesca. Centrum Londýna vypadalo jako po apocalypse. Všude namol opilí mladí lidé válející se po zemi. A nikde otevřena jediná slušná hospoda. Pouze několik klubů, z jejichž neonů přechází zrak a z rámusu zase sluch (byli jsme do jednoho téměř zataženi, ale vycouvali jsme zavčas). Poslední zoufalý pokus nás zanesl do otevřené čínské restaurace, kde jsme si po pohledu do jídelního lístku objednali láhev saké, aby nám bylo sděleno, že alkohol se již nesmí prodávat. Trapně jsme se tedy zvedli (zanechali na stole poloprázdnou misku oříšků, kterou jako pozornost před nás při příchodu položili) a s omluvou odešli. Tato hodinová lekce z odvrácené tváře prohibice nám stačila, a tak jsme v bezpečí našeho pokoje zapařili nad zázvorovou limonádou a zbytkem muffinů.

Tak jako předchozí večer, i tento s námi trávil jistý Francouz, který moc nemluvil, moc se neoblíkal, vůbec nezhasínal a měl se sebou dva obří kufry. Nemám ráda Francouze. Jsou vyzáblí!

Den pátý - Návrat do reality

Všimněte si, že nezmiňuji snídaně, které jsme měli v ceně. Ony za zmínku totiž vůbec nestály.

S Londýnem jsme se rozloučili v Národní galerii. Tedy modifikovaná skupina A - já, Sup a Little borg. Líbily se mi školní skupinky dětí, které galerii doslova zaplavovaly. Na chvíli jsme si k jedné přisedli, ale bohužel se nebavili o obrazech, nýbrž o lidských vztazích.

Nákup suvenýrů, trochu těsný přesun na Easy bus, poté 20 minut snahy řidiče dopočítat se toho, proč mu jeden pasažéř přebývá, a už jsme byli na dalším z londýnských letišť, kde jsme museli ocenit vymakané fronty a mnohem příjemnější bezpečnostní prohlídku, než byla v Praze. Bohužel jsme byli shledáni schopnými odcestovat ze země.

Zde bych ráda poznamenala, že skořicové latté z Costa Coffee je stokrát lepší než cokoliv ze Starbucks.

Nuda na letišti vyeskalovala k probírání bezpečnosti letecké dopravy a přímo v letadle pánové začali zpochybňovat bezpečnostní opatření popsaná na manuálovém archu. Došlo i na vodu v motorech (hustě pršelo) a pak i na cider - jakožto poslední možnost, jak stylově zakončit úspěšnou misi. Akorát mi stále vrtá hlavou, zda je WC v letadle opravdu blbuvzdorné.

Zpět v Praze nám jezdící pás nakonec vyplivnul naše zavazadla a mise byla oficiálně ukončena. Některé čekala noční cesta vlakem domů, jiné práce a já s Ewanem jsme zamířili k Hanaan, kterážto nám poskytla azyl (za což jí velice děkuji).

A co příště? V plánu je Krakowská mise 2011 a možná i nějaký ten koncert bude.

Moje fotodokumentace k nahlédnutí zde

Together we will live forever

K dokázání následujícího textu nemám dostatečné nástroje ani znalosti. Je více než pravděpodobné, že v jiném interpretačním systému může být napadnut, popřen či jinak zašlapán do země.

Člověk, který poslouchá hudbu, ji vnímá jako celek. Její atmosféru, barvu, jednotlivé úseky, ale není schopen zůstat naplno soustředěný tak, aby vnímal i její jemnou strukturu (myslím normální člověk, který nemá z hudby titul či maturitu), notu po notě a jejich umístění v prostoru. Když se ale role otočí a z přijímače se stane vysílač, vše se změní. Rázem je to o každé notě, o propletené struktuře a ten celkový dojem je najednou ztracen. Z malých kostek v prostoru kláves se skládá něco většího. Pomalu. Pravá ruka, levá ruka... skladbu znáte skoro nazpaměť, ale čtením partitury nacházíte stále nové věci, o kterých jste předtím neměli ani tušení.

Clinta Mansella jsem objevila až jedné noci, kdy na ČT2 běželo Requiem for a Dream. Lux aeterna. Ve své podstatě něco zvláštního. Minimalizmus s melodií a přece taková bohatost. Navíc promlouvá k samotné duši (což je dáno samozřejmě i zkušeností z filmem, který byl přes něj propasírován). Zase tolik jsem toho od Clinta neslyšela, ale ať si pustím Fountain, nebo Moon, stále se nemohu zbavit pocitu, že těžiště Mansellovy hudby vězí v hraní si se strukturou. Jedno téma konečně mnohokrát variované, lehce upravované, rozvíjené. Ale i když člověk má tento neodbytný pocit, není ho lehké jen pouhým poslechem verifikovat. A pak se mi Mansell dostal do ruky ve své syrové podobě. Notová osnova se spoustou teček a čárek, legát, pomlk... originál to nebude, ale když jsem teď v této záležitosti posunula své vnímání o něco dál, musím říct, že přepis je to velice věrný. V nadpisu zmíněná skladba mi tak dovolila prozkoumat všechna její zákoutí a detailně poznat každý tón. A ano, variace, kombinace, rafinované skládání známého se špetkou neznámého a sem tam se z této (dalo by se říct až) monotónnosti (která má ale k monotónnosti daleko) vynoří něco překvapivého, co chvíli pobude, doplní se starým známým a už se nevrátí. Jen doufám, že mé nadšení v tomto sdílí i sousedé.

Wagner Society Orchestra

Myslím, že tentokrát selhala propagace. Kdybych ve městě narazila na plakát s pozvánkou na japonský orchestr hrající Wagnera, letěla bych ihned pro lístky. Ale ne, já se o této zajímavé události dověděla až z přeposlaného mailu, kdy Národní divadlo nabízelo lístky zdarma (patrně, aby se vyhli faux pass s poloprázdným hledištěm). Už jsem se naučila, kde na tyto akce seženu spolehlivý doprovod, takže jeden telefonát Carthovi a bylo vystaráno.

Po počátečních zmatcích s místem konání (schválně neříkám Mahenovo, aby si to někdo nespletl s Mrštíkama... a stejně je Národní zaměněno za Městské - ještěže je Brno tak malé) jsme se úspěšně dostavili... a zažili asi největší koncentraci japonsky vypadajících lidí v Národním divadle za dlouhou dobu. Jako správní výletníci si natáčeli lidi, kteří přicházeli na jejich koncert. To se mi ještě nestalo. Následovala cesta vzhůru, vzhůru a ještě vzhůru (3. řada II. pořadí není, jak jsem se domnívala, v přízemí). Vidět ale bylo.

Jako první zazněla předehra z Wagnerova Percivala. Ač se orchestr honosí přídomkem "Wagner", byl toto nejslabší článek. Řekla bych dost nešťastně zvolená nevýrazná skladba a ještě se zdálo, že jim neladí trubky (které naopak byly výrazné). Později se ukázalo, že se to jen nezdálo, a hrála-li by se tu hra Nejslabší, máte padáka letěl by trumpetista vlevo. Z balkónu. Pak nečekaně přišla pauza, rozsvítilo se, hudebníci odešli, diváci nevěřícně koukali na hodinky (uběhlo pouhých 20 minut) a nevěděli, která bije. Po několika minutách se opět sešeřilo a pódium se zaplnilo. Přišel předčasný vrchol koncertu. Dovolím si tvrdit, že kdyby se vykašlali na celou Evropu a hráli jen a pouze japonskou vážnou hudbu, dočkali by se ovací ve stoje. Akira Ifukube je jméno spojené s hlavním tématem ke staré Godzille. Kdysi jsem se dostala k jejímu koncertnímu provedení a byla jsem nadšena. Skladba, kterou do Brna přivezli, se jmenovala Ballata Sinfonica a byla jedním slovem úchvatná. A navíc, jako bonus, se v ní objevil i náznak fanfár z Godzilly.

Následovala pravá přestávka, dvě patra dolu, jedno patro nahoru, cinzano a džus, ve kterém bylo víc vody než pomerančové barvy, patro nahoru, na místa a jede se dál.

Zbylou hodinu vyplnil Gustav Mahler a jeho 5. symfonie. Nevím, jak moc šťastný výběr to byl. Měl své dobrá místa, měl svá uspávací místa, ale jistou monotónností moc nedokázal udržet zájem a pozornost. Na páteční večer příliš velký požadavek. Ach Ifukube, Ifukube - díky tobě nelituji. Dala bych si tě ještě jednou.

P.S. Lidi, mezi větama se netleská. To se dirigent neklaněl, jen si nervózně utíral pot.

The Universe will sing

A je konec. Konec jedné éry něčeho, co nemá nic společného s realitou. Žijeme v příbězích. Někteří z nás ve vlastních, ti ostatní parazitují na emocích, které vznikají montáží barev a zvuků. Hrdinou tohoto konce není ani John Simm ani David Tennant, ani žádný ze scénáristů a režisérů, kteří dokázali zmixovat dětskou naivitu s tématy, které pomalu destruují lidskou psychiku. Hrdinou konce je Murray Gold. Nejgeniálnější z geniálních (promiň Beare), který psal vlastní příběh trvající několik let, aby ty, co chtějí poslouchat, vycvičil ve své řeči. Jeho zásluhou mám tak trochu ten svůj klavír. Takhle jsem naposledy brečela u In Dreams na LOTR Symphony. Keep going and... maybe... we will forgive them. Diky

Omluva

Omlouvám se všem sousedům, ale dnes jsem dostala ten nejhezčí vánoční dárek, co si kdy pamatuju. Sice jen půjčený, ale na dobu neurčitou. A zapadl přesně.

Chvění

Tak se stalo, že jsem se náhodou dostala opět k něčemu, co mě opravdu oslovilo a vyvolalo ve mně upřímné nadšení. Byl tím koncert - nebo raději projekt - Jiřího Pavlicy Chvění aneb Suita dialogů. Proč ta náhoda? Celý koncert se konal v rámci oslavy výročí Mendelovy zemědělské univerzity. Během něj nezapomněl pan Pavlica několikrát poděkovat profesorům z Masarykovy univerzity, což je nanejvýš ironické.

Teď ale k jádru celé výjimečnosti. Na celý koncert se lze dívat jako na jednu obrovskou úvahu nad funkcí hudby, žánrů, spojení tónů a slov... A to já moc ráda. Na pódiu Janáčkova divadla se sešla zdánlivě nesourodá trojice - folková cimbálka Hradišťan, brněnská filharmonie a perkusní skupina Jumping drums. A rozjela dialog. Objevily se tu zhudebnělé texty českých básníků i Dalimilovy kroniky, ukázka přerodu vážné hudby v hudbu lidovou (Slovácká suita Vitězslava Nováka), žánrové předávání skladby mezi jednotlivými sekcemi, trocha swingu i rozjívenosti, která je typická pro filmovou hudbu. A celé to bylo spletené do jedno velkého ronda. Hodina a půl čiré euforie. Mohu jen doporučit.

Podzim v Brně - part 4

Krása v diverzitě

Poslední koncert do sbírky. Ale ne na dlouho. U Cinzana jsme s Carthem probrali letošní sezónu a myslím, že jsem konečně nalezla vhodného kulturního kamaráda pro koncertní odbor (divadelní sféra je obsazena (jiným) Ondrou a kino momentálně obstarává euromišoid:)). Takže... more to come. Už bylo na čase.

Zpět ale do sálu Besedního domu, kam na pódium přichází šestice italských virtuózů (ono se to celé jejich uskupení skromně nazývalo I virtuosi Italiani).

Bohuslav Martinů: Smyčcový sextet
Jedním slovem - bizzare. Místy naprosto chaotické, místy naprosto geniální. Ale jisté je, že bych si asi Bohuslava jen tak v neděli odpoledne dobrovolně nepustila. Člověk u tohoto druhu skladby totiž nemůže vypnout mozek a pokud se neobdivuje zajímavým nápadům, tak přemýšlí, jak na něco takového může někdo vůbec přijít. Martinů s tímto sextetem vyhrál i nějakou soutěž.

Luigi Boccherini: Symfonie D dur
K šestici smyčců přibylo ještě více smyčců - včetně jedné slečny, která ovšem seděla tak zastrčeně, že se dá mluvit o man's (string) power. Boccherini je představitel rokoka. Pro mě asi to samé jako baroko. Prostě pěkná hudba, kterou si představí každý druhý pod pojmem "italská klasika". A po pár dnech zážitek prostě vyprchal.

Ennio Morricone: Filmová hudba pro smyčce a flétnu (+ klavír)
Samozřejmě důvod, proč mi tento koncert padl do oka. Flétnu na pódium přinesl takový statný, starší, kulatohlavý muž. Deset minut Morriconeho skladeb (spíše těch lehčích a méně známých) poskládaných bez nějakého většího smyslu za sebe. Poznala jsem pouze Gabriel's Oboe (příčná flétna místo hoboje???) z Mission a jednoho Leoneho (prý Hodný, zlý a ošklivý - mně bohužel tyto věci splývají).

Ottorino Respighi: Dávné tance a árie
Skladatel 20. století, který vychází z baroka. Tudíž opět souhrn skladeb odpovídajících klasické klasice.

Nino Rota: Koncert pro smyčce
Jak programový, tak umělecký vrchol koncertu. Důvod, proč mě napadá jako správná charakteristika tohoto koncertu "diverzita", se skrývá v důmyslném poskládání italských autorů napříč historií i žánry. Máme tu klasika z 18. století, klasika z 20. století a dva zavedené autory filmové hudby a jejich dvě podoby. Rotova "klasická" hudba je v mnohém více podobná filmové hudbě, ale bez nutnosti vázat se na obraz. Hra se zvukem, s nástroji, s postupy... zvlášť krátké, ale bouřlivé finále bylo dokonalým katalyzátorem pocitů, které Rotova směsice tónů dvacet minut budovala.

V hlavě se mi zrodil nový nápad na přednášku na Soundtracon - prozkoumání chronologické koexistence filmové a klasické hudby. Od Prokofjevova Křižníku Potěmkin, přes Milhauda až po Willowa.

Podzim v Brně - part 3

Dvořák a violoncello

Moravský podzim se pro mě přehoupl do své druhé poloviny. Tentokrát se jako jednoznačné lakadlo ukázala Dvořákova symfonie "Z Nového světa". Stejně jako z "Mé vlasti" jsem určité úryvky slyšela, ale nikdy ne celý komplet. Teď mohu konstatovat, že téma z 2. věty zaznělo v Koljovi a fanfáry uvozující 5. větu jsou znělkou k nějaké každoroční události (Pražské jaro?).

Tentokráte v podání Wiener Symphoniker.

Charles Ives: Nezodpovězená otázka
Pro začátek neznámý autor neznámé skladby, ze které se vyloupla poměrně zajímavá věc. Představte si sedmi minutový konstantní smyčcový podkres - a když říkám konstantní, myslím tím bez jediného zaznamenatelného "nadechnutí". Na jedné straně pak stojí lesní roh, na druhé 4 příčné flétny. A tyto dva nástroje si do nastíněného podkresu nastřídačku povídají.

Dmitrij Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr
Na pódium přichází mladá argentinská slečna v dlouhých modrých šatech a usedá za violoncello. Na půl hodiny pak ovládne celé divadlo. Nástroj běžně tvořící background dostává prostor ukázat, co dokáže. A že je toho dost - klouzavé tóny, piccicato, dvojhlas... slečna se rozhodně nadřela, ale výsledný dojem stál zato. Po dlouhotrvajícím potlesku se vrátila na pódium, aby přidala ještě jednu skladbu, jejíž původ nám zůstal utajen. Tentokrát ale struny svého nástroje rozvibrovala a přidala i svůj vokál - řekněme taková hi-tech artová verze Doctorova tématu od Golda.

Antoním Dvořák: Z Nového světa
Po přestávce přišel zlatý hřeb večera, který byl hned po první větě poznamenán kolapsem jedné postarší posluchačky, která musela být tiše ze sálu vynesena. Creepy. Dvořák je prostě k publiky vstřícný. Krásné, hlasité, plné tóny, zapamatovatelná a v průběhu celé symfonie variovaná témata. Až běhá mráz po zádech. Zdá se, že si těmito koncerty plním svoji databanku oblíbených klasických skladeb, na které vždy ráda zajdu. Dvořák se tak zařadil za Carminu Buranu a Vola na střeše.

Na závěr rozjetý orchestr (kterému padaly i stojany s notami) ještě mimo plán přihodil Strausse. Prý že když už jsou z té Vídně... že bych si zašla na Netopýra?

Podzim v Brně - part 2

Keiko a zmatení důchodci

Nevěřili byste, kolik problémů napáchá nápad začít číslovat řady od čísla 3. To vám pak jsou na jednu židličku i dva zájemci, z nichž ani jeden se nemůže zorientovat. A nejlepší stejně byl pár, který suverenně přišel na koncert o den dřív, a tak se 5 minut před začátkem tiše zvedl a zase odešel (tam byli na židličku zájemci hned tři).

Tento koncert jsem vybrala jen díky třem japonským písním v programu. Ze zvědavosti. Ukázalo se však, že hlavní motto celého večera znělo "varhany". Je to nádherný nástroj, který domů jen tak nenacpete. Poprvé jsem si všimla, že se nejspodnější oktávy hrají nohama a člověk si u toho tedy pohodlně neposedí, jako u klavíru. Také noty panu Bártovi musel otáčet bodyguard v růžovém. Jinak bylo na pódiu v Besedním domě vymeteno. Přibližně na každé druhé číslo vpustila do sálu záhadná ruka obsluhující dveře paní Michiyo Keiko, jejíž soprán byl velmi příjemný a doprovázel ať už v latině, češtině nebo japonštině varhanní (převážně duchovní) skladby. Zazněl Dvořák, Janáček i Martinů (který opět malinko vybočoval ze standardu). Japonskou školu zastupoval skladatel Sakai (kterým vám, mně a ani nikomu jinému nic neříká).

Varhany jsou nástroj postavený spíše na souzvuku mnoha tónů, než na nějakých složitých melodiích. Těch páček, co na nich je. Těch píšťal, co v Besedním domě zabírají polovinu zadní stěny... Jen ten hudebník sedící celou dobu k publiku zády, je takový neosobní.

Podzim v Brně - part 1

Valpruha a fernet v campari

Říjen v Brně. To je možnost užít si koncentrované vážné hudby nejrůznějších autorů i souborů v rámci Moravského podzimu. Na obyvatele našeho krásného města už nějaký ten měsíc z plakátů pomrkává postarší pán s kočkou v ruce. Pokud, podobně jako Carth, kterého jsem letos ukořistila jako spoluposluchače, netušíte, kdo to je, stačí zalistovat v programu. Letos se žádný koncert neobejde bez skladeb Bohuslava Martinů. Prý nějaké výročí - tipla bych tak 50 let od jeho smrti. První letošní koncert jsem vybrala jen čistě podle jmen skladeb. A protože se jednalo o první velký koncert v rámci celého cyklu, neodpustil si Stuttgarter Philharmoniker státní hymnu. Takže vstyk, sednout, počkat až se přeskupí hudebníci a mohlo se začít.

Mendelssohn-Bartholdy: Pohádka o krásné Meluzíně
Takové milé, malé, pěkné dílko, které zalije sál krásnými tóny a pak zase s větrem ve smyčcích zmizí.

Bohuslav Martinů: Symfonie č. 6 „Symfonické fantazie“
Pana Martinů jsem slyšela naposledy (a možná i poprvé vědomě) na předminulém Moravském podzimu. Přišlo mi to zajímavé a zvláštní. Tato symfonie byla po úvodní Meluzíně velkým skokem stranou. Mnohem složitější, rafinovanější, ne tak podlézavé tóny a melodie, proplétající se sekce, pizzicata, výrazná dynamika... trochu chaos, trochu Williams.

Mendelssohn-Bartholdy: První Valpruržina noc
Po přestávce nastoupil do zadních řad Český filharmonický sbor Brno. Patrně ne celý, ale nějakých 50 osob usedlo na připravené židličky. Začátek nás vrátil před Bohuslava Martinů. Do takové jemné, sametové, harmonizující hudby 19. století. Předehra skončila a na řadu přišel zpěv. Ze tří sólistů nás nejvíc zaujal Roman Trekel. Jak poznamenal Carth při jeho příchodu, vypadal opravdu démonicky. Narozdíl od svých kolegů neměl na sobě černobílou kombinaci, ale čistě černý zajímavě střižený (... libovolně doplňte...) s vysoko postaveným límcem. Carth také v jeho textu identifikoval několikrát slovo Teuffel, ale podle wikipedie patrně stvárňoval kněze při pohanských obřadech, které za ním druidský sbor přezpívával. Tím se nám zbortil celý vykonstruovaný příběh a paní zpívající alt tak patrně nebyla Valpruhou, kterou celou její první noc někdo ustavičně rušil. Němčina není vůbec škaredý jazyk. Poslední skladba večera byla dechberoucí a velice zábavná (jak často o hudbě říkáte, že je zábavná?). Tak nějak mě postrčila k tomu, že se právě přehrabuji německým kouskem internetu a hledám si nějakého Wagnera s panem Trekelem. A hned poté se kouknu po Goeteho básni, kterou pan Mendelssohn-Bartholdy tak úchvatně převedl do not.

O přestávce, jak už to u mě bývá zvykem, jsem Cartha zatáhla na martini. Honosné divadlo, vybraná společnost (bylo nám hloupé se jít zeptat, cože je to za lidi v tom VIP salónku), večer s vážnou hudbou... k tomu prostě martini, citron a led patří. A navíc se člověk zasmál, když ho předběhl takový malý, třesoucí se důchodce a poručil si campari s fernetem. Blah. Paní za pultem se musela třikrát zeptat, zda to opravdu má smíchat do jedné sklenice.

Nara

Ve mně se analytický mozek nezapře. Když jsem si připravovala na FF přednášku o E.S. Posthumus a jejich počinech používaných hojně v trailerech, položila jsem si otázku, co se skrývá za vzorce v hudbě, kterou normálně vnímáme jen povrchně, jako nerozfázovaný celek, který má začátek a konec. Vzešlo z toho pár hodin u poslechu a pixelů v Malování.

V prvním řádku je samotná skladba Nara z alba Unearthed odkazující na starověké hlavní město Japonska a také na úchylku Posthumusáků v archeologii a dějinách (jeden ze dvou bratrů skrývajících se za touto skupinou je študovaný archeolog). Písmeno R značí jakýsi refrén (ten první není kratší než ostatní, to mi jen ulítlo přepočítávání vteřin na pixely a už se mi to nechtělo opravovat, když jsem na to po dokončení práce přišla). Další písmena analogicky označují úseky melodie, které by se daly vzít jako stavební prvky skladby. Čárkování pak naznačuje, že melodie je stejná, ale provedení se liší (v tomto případě obsazením nástrojů). Škrtnuté políčko nazvěme nepodstatnou vatou.

Další tři řádky jsou rozbory Nary z trailerů. Barevně je vidět, jaké úseky jsou v nich použité (s tím, že refrény se od sebe neliší a tudíž nemusí být vzitý kousek právně z toho, který jsem označila). Když člověk poslouchá hudbu v traileru, tak mu ani nepříjde, že samotná skladba je defakto zmršená a sestříhaná. Zvlášť vystřižení pár not uprostřed refrénu mě při bližším zkoumání konsternovalo. Ozvučování trailerů je věda a pokud máte napřed obraz, ke kterému roubujete hudbu, dá se to pochopit.

Poslední řádek zastupuje znělku k seriálu Odložené případy. Když jsem poprvé na Nově Naru zaslechla, nemohla jsem uvěřit, že opravdu k seriálu patří. A... patří.

Pokud ve mně zůstane odhodlání, tak někdy, v daleké budoucnosti, rozeberu i další Posthumusácké skladby.

P Wor(l)d

Zašla jsem si na Pottera. Od prvního dílu, na který jsem šla do kina po dlouhém váhání jen kvůli Williamsově hudbě, jsem stihla přečíst všechny knihy a tu poslední si i pořídila v originále (první den prodeje u nás, protože jsem prostě šla kolem knihkupectví a ona na mě koukala). Je to pro mě poněkud neuchopitelný fenomén. Knížky jsem přečetla samozřejmě téměř jedním dechem, ale nemám potřebu se k nim vracet. Neláká mě otevřít nějakou scénu a přečíst si ji. Žádnou takovou snad ani nemám. Naopak při zapojení mozku zjišťuji, že ty knihy nejsou svým stylem pro mé čtenářské já nikterak uspokojivé. Weird.

S filmy je to jinak. Přistoupila jsem na hru Chrise Columbuse (těžko se mi pojmenovává ten naivní velkolepý styl), byla nadšena z vize Alfonse Cuaróna a Newellova barevnost a dotaženost mi také vyhovovala. Kam ale s Yatesem? Z Fénixova řádu jsem byla zklamaná. Ty modro-bílé a zeleno-přeexponované filtry mi pijí docela krev. Navíc ve Fénixově řádu skombinované s Umbridgovskou pastelovou opravdu vražedná kombinace na jeden film. Netušila jsem, že mi někdy bude barva filmu proti srsti. Přitom Yates není špatný režisér. Pod jeho taktovkou vznikly seriály jako The Lakes (viz někde níže) nebo State of Play (originál mi leží na stole). Obě dvě série rozhodně nejsou nic pro děti. Že by se Yates snažil kvůli ratingu držet při zdi natolik, že jeho Potteři jsou nemastní, neslanní, bez výrazné identity?

Na Prince dvojí krve jsem šla bez předsudků a bez očekávání. První dojmy? Lepší než Fénixův řád, ale na svoji délku poněkud chudé. Jak se dalo čekat, mírně stoupla hustota výskytu profesora Snapea (ale stále to není žádní sláva) - a dočkali(y?) jsme se několika pěkných celků (už od prvního dílu mi nejvíc imponuje ten vlající mundůr, což v detailech zaniká). Nebudu se pouštět do generalizování, ale dala bych ruku do ohně, že v každém díle byly aspoň dvě dějové linie. Ta, týkající se Vy víte koho, a jedna odlehčená (turnaj kouzelníků, sbírání bodů pro soutěž kolejí, famfrpálový turnaj...). V Princi by se takto daly identifikovat zaláskované trable, což má za následek 1. více či méně povedenou statickou legraci, 2. roztříštěné zbytečné scény (třeba zrovna famfrpál). V podstatě je tu toho dějového a opravdu důležitého jako šafránu. Jsem ráda, že si knihu příliš nepamatuji, takže nemohu poukazovat na vynechané věci. Trochu mě zamrzelo Snapeovo odbyté "mimochodem, já jsem Princ", ale finální bitva mi nechyběla - celkově se mi toto komorní pojetí i s dojemnou dohrou líbilo. A narozdíl od Fénixova řádu se mi tu líbilo i pár scén - prokletá Katie, peklo rozpoutané Gandalf... eee... Brumbálem, pohled na moře a skály, souboj v umývárce... Jsem zvědavá, do jakých rolí doroste Tom Felton.

Hudba si zaslouží zvláštní pozornost. Už v průběhu filmu jsem si na ruku napsala pár poznámek, abych nezapomněla. Tak v první řadě - Hooperovo opakování témat z Fénixe. Šprýmařský motiv z ohňostroje (trochu zvukem připomínající Doylův famfrpálový world cup) se teď přesunul do nového shopu bří Weasleyových. Potud skvěle. Ale Dumbledor's Army a její objevení se při famfrpálu? Vnitřní smysl mi uniká.

Filmové série, na které si teď vzpomenu, se snaží být hudebně konzistentní. To není totéž jako repetetivní. Prostě mají svoji hudební barvu. Když se řekne Matrix, okamžitě se vám vybaví elektronické úlety Dona Davise (a i chorály ze třetího dílu do tohoto konceptu zapadají). Hudba ze Star Wars se vyvíjí, ale pořád má jisté zákonitosti (že by na vině byly smyčce?). Pán prstenů je další krásnou ukázkou hudební soudržnosti. Indiana Jones a výrazné žestě, Leathal Weapon a jazzový nádech. U Potterů je to poněkud jinak.

Williams nasadil prvním dílem jistý tón a z jeho snahy vzešla dvě témata, která si našla svoji cestu na výslunní filmové hudby (Hedwig's Theme a Harry's Wondrous World), ve druhém díle se držel ve stejné úrovni a přidal nádherné téma fénixe Fawkese. Se třetím dílem jako by úplně otočil a z tmavých smyčcových tónů vynesl Pottera do mnohem světlejšího světa (můj nejoblíbenější díl i soundtrack). Pak otěže převzal Patrick Doyle a opět dal Potterovi jiný směr, ale stále udržel hudbu v určitém spektru pompéznosti a jemnosti.
A jsme u Hoopera. U něj mi připadá, že má pár dobrých nápadů (z Fénixova řádu například téma Umbridgové, fireworks, Dumbledor's Army...) - prapodivné frázování Hedwig's theme raději nezmiňuji. Jenže co téma, to jiný styl, osamělý ostrůvek bez mostu k ostatním. Stejně tak tomu bude u Prince. I tady je pár míst, která stojí za pozornost - třeba až obřadní chorály před bouří v Bradavicích, oslava po famfrpálu nebo nebývale rozmáchlé téma nad mořskou hladinou. Ale v jiných místech filmu odvádí jen standardní práci - zde se mají lidé bát, zde mají plakat, zde se mají smát. Účel to plní, ale oproti těm ostrůvkům to působí jako mořské dno na míle od nich vzdálené. Navíc si nejsem jistá, jestli tu jsou nějaká vyloženě témata (a poslouchat soundtrack se mi zdá ztrátou času).

Účel onoho vyexkalovaného BAF efektu, který se dal čekat a nebyl tedy způsoben ani tak překvapením, jako hrou s divákovými smysly (uvyknutí sluchu na ticho a jeho následné přetížení způsobí vždy nepěknou reakci organizmu), mi uniká. Podlé a přízemní. Cuarónovi mozkomorové ve vlaky byly tisíckrát děsivější.

Na závěr pár vtipných poznámek z kina. Dabing = spousta dětí. Měla jsem opět štěstí. Seděly vedle mě hned dvě s tatínkem. Jedno vypadalo už rozumněji, druhé možná tak na 1. třídu. Nejvíc zařezaně zíraly na trailer na G.I. Joe. U každé "muckací" scény si zakrývaly oči a vydávaly znechucené zvuky (zajímalo by mě, kde to pochytily) doprovázené "řekni až to bude pryč" směrem k tatínkovi. Jejich neustálé štěbetání a výkřiky jako "jsem věděl, že se otráví, ale nevěděl jsem, že spadne tak rychle!" mě opravdu netěšily. Závidím Praze titulky.

P.S. před filmem jsem seděla v McDonaldu u kapučína a pročítala si starý Cinepur. Je v něm článek o výstavě filmů Andyho Warhola v Praze (která bohužel skončila a já bych na ni ráda šla). Idea jen zvolna se měnících filmů v obraze. Idea ze 60. let 20. století. Stejná idea, jako hýbající se fotky v Potterově světě. Zajímavá souvislost.

EDIT: po znovu shlédnutí Fénixova řádu měním lehce stanovisko. Celé to špatné nebylo. Jen konec, konec byl nanejvýš trapný. A i ty barevné filtry se zdají horší ve vzpomínkách, než při sledování filmu.

nadpis vznikl jako parafráze Cinepurovské recenze, kterou jsem stihla v pološeru přeluštit během otravné přestávky.

Transporter a Mr. Jones

Ve výkladu pana Trevora Jonese byly pojmenovány skutečnosti, které jsou prostým a jasným faktem a přesto nad nimi nepřemýšlíme. Když se nám hudba líbí, pořídíme si soundtrack, zaposloucháme se do melodie a (v mém případě) do celého zážitku ještě zakomponujeme pocit z filmu. Nic konkrétního, jen mlhavé emoce a barvy. Dohromady promlouvající celek. Ale jak pan Jones zdůraznil, hlavní práce skladatele je titěrná manipulace s políčky filmu a notami. Jejich přesné umisťování, které ale ve finále nevzbuzuje umělý dojem, nýbrž konzistentní skladbu, která by měla být v symbióze s obrazem až téměř náhodně. Zkusili jste se na tohle někdy zaměřit? Já do teď ne. Jen občas, když to bylo příliš nápadné, si člověk něco pomyslí:

- Max Steiner při příjezdu na ostrov kopíruje svoji hudbou každý krok hrdinů a ta tak působí jako komentář akce a ne melodie (King Kong, 1933). Soundtrack jsem samostatně poslouchat nezvládla.

- V Battle of Wits je jedna bitevní scéna, kde jako by střihač krátkou chvíli záběry koncipoval podle rozjetého Kenji Kawaie.

- LoDucova hudba k prvnímu Librarianovi se absolutně s filmem míjela. Ještě nikdy jsem neviděla takovou disharmonii mezi tím, co vidím, a tím, co slyším.

Většinou ale člověk jen chytá témata, která ho svojí melodií buď zaujmou nebo ne.

Proč ale tohle všechno... Právě jsem dokoukala Transportera 3. Na tom by nebylo nic zvláštního. Jenže jsem si při něm vzpomněla na pana Jonese a už nebylo cesty zpět. Vypíchla bych tři scény - počáteční auta v Marseille vs rybaření, bitka v autodílně a finální auto vs vlak.
V prvním případě se občas nádherně povedlo skladateli přepínat plynule rytmicky mezi oběma dějišti. Krása. A když se do střihu netrefil (rytmus je rytmus), byl rozdíl poznat.
Ve druhém případě akce a perkuse dovolují udělat si obrázek o tom, co Jones vysvětloval o načasování zvuku a obrazu. I tady jsou některé momenty mnohem povedenější než jiné.
No a v posledním případě lze vysledovat krásný rozdíl mezi tím, když skladatel reaguje na zastavení auta, ale naprosto ignoruje jeho proskočení do vlaku.

Uhm, doufám, že mě tahle analýza brzo pustí, abych si spíš mohla užívat vypracovaného těla pana Stathama. Ale tohle muselo být sepsáno. Pro další generace, případně pro dlouhé zimní večery autorky.

LOTR Symphony

Plán A - vezmu si deštník
Plán B - Carth bude mít deštník
Plán C - Will bude mít deštník
Plán D - Fighter bude mít deštník
...
Plán HNO3

28. 5. 2009, Praha

Zmokla jsem. Carth zmokl. Carthův spacák zmokl. Will zmokl. I Willova družina zmokla. A Fighter? Ten našel deštník bez držadla až když nepršelo. Poté přišla od Discorda informace, že v Praze prší. Patrně byl v suchu.

Z cestování společenstva na koncert si rozhodně zmínku (a záznam) zaslouží hledání viaduktu na stanici Kačerov s použitím těch nejmodernějších i nejprimitivnějších metod. Ano, k viaduktu vzdálenému 10 metrů to všeho všudy trvalo 10 minut.

Koncert se konal v Kongresovém centru. Na akustiku (či zvučení) sálu si nemohu stěžovat, i když jsem četla i opačné názory. Holt jsem zvyklá z Brna na nižší úroveň. Andy, který si nechal tuto jedinečnou událost utéct, za sebe poslal jako náhradu muže se syslí tváří. Priority některých lidí nechápu. První polovina - tedy dvě věty ze Společenstva, byla něco neuvěřitelného. Svoji roli samozřejmě hraje i to, že tohle OST mám nejvíc naposlouchané. Konstantní mrazení v zádech, nazvala bych to. Nebojím se říct, že překonala zážitek z Morriconeho ve Vídni. Chlapeček v písni na konci mě málem dohnal k slzám (a to je prostě fakt).

(přestávka o velikosti Intervalu)

Druhá polovina ve znamení Dvou věží a Návratu krále, byla slabší. Ale když se naplno rozlehnou sálem fanfáry z Rohanu, málo co se té chvíli vyrovná. Dokonce i Glumova píseň, které jsem nikdy nepřišla na chuť, zněla v podání Ann De Renais přijatelně. Škoda, že jsem se místy ztrácela v ději. Ono se dá na LOTR symphony nahlížet jako na každou jinou symfonii, ale pokud si k hudbě přiřadíte i mentální obraz, je to mnohem silnější zážitek, neboť to z vás vytáhne vaše pocity ze sledování filmů (ano, připadám si jako emoční pijavice:)).

Člověk dostal možnost trochu nahlédnout pod pokličku Shorova složení orchestru. Potěšil mě cimbál, na jehož přítomnost (hlavně v mé nejoblíbenější pasáži na začátku hobbití výpravy, kde z pole vyskáčí její pozdější účastníci) jsem už zapomněla. Mohutné sbory nezklamou nikdy, ani v elfštině (nechci se rouhat, ale kam se hrabe Carl Orff).

Noční jízda metrem se poněkud zvrhla (to je tak, když se pokusíte s Carthem interpretovat nápis "Nebezpečí vně oken") a doma Fighter zalitoval, že si nevzal na další den dovolenou, neb spát v jednom pokoji s hladovým Carthem a kofeinem napuštěnou Sallou není jen tak. Marně jsme ho přesvědčovali, že pokud chce jet na FF, měl by si začít zvykat.

Ráno jsme zjistili, že Fighter pamatoval na vše a nemá doma ani snídani. Tu jsme bohužel nestihli ani při přesunu na Florenc a plán C - tedy "alespoň se budeme těšit na horkou čokoládu", také zklamal, neboť Student Agency byla beznadějně vyprodána. Přesto se nám díky našemu umu podařilo během deseti minut nalodit k jiné společnosti a bez filmu ve zpola obsazeném (to znamená, že byla zabráno každé druhé sedadlo) bezpečně překonat D1.

Kdyby někoho zajímalo, zda Salla došla do práce na onen meeting, na který plánovala... tak ne. Salla usnula. A meeting se stejně nekonal.

Planety v pohybu

Už jsem dlouho nebyla na žádném koncertě. O Holstových Planetách jsem se doslechla jen náhodou. A podobná náhoda mi dala vědět, že se budou hrát i v Brně. Neváhala jsem a naslepo si koupila lístek.

Koncert se konal ve Wannieck Gallery. To je taková stará cihlová tovární hala vedle Vaňkovky. Interiér má své kouzlo - železné sloupy, most pod střechou, rafinovaná architektura. Do toho zástěny s moderním uměním - například polystyrénové cosi s rubínem uprostřed. Nebo krásná labuť polepená neesteticky izolepou na zobáku. Případně čmáranice jak od 5 letého dítěte. Máte pravdu, moc tomuhle nerozumím.
Na přivítanou mě zaskočilo šampaňské (i s 50% studentskou slevou lístek zrovna laciný nebyl). Ještě mít tak nějaký doprovod ke konverzaci a bylo by to dokonalé. Mezi plátny seděl komorní orchestr a hrál. Dle programu to byl vlastně jakýsi 45 minutový koncertík na uvítanou.

Koncert se ukázal být multemediálním projektem ve spolupráci s brněnskou hvězdárnou (v jehož průběhu se ještě stihla rozdat nějaká ta čestná členství ve filharmonii).
První zazněly 2/3 cyklu jménem Saturnálie české autorky Sylvie Bodorové, která ho také uvedla. Donutilo mě to zapřemýšlet nad tím, jak se asi takové věc v hlavě člověka zrodí. Souhra nástrojů, která ladí uším (ne jako u Schnittkeho).

Pak přišly na řadu Planety. Tedy pardon, nejprve krátký úvod od astronoma Zdeňka Mikuláška.
V sále se setmělo a na velkém plátně se s prvními tóny začal objevovat Mars tak, jak ho dnešní moderní technika dokázala zachytit. Poté Venuše a tak dále v závislosti na názvu skladby. Bohužel během Saturnu se něco stalo a technika selhala (naštěstí jen na pár minut).
Celkově Planety stojí za poslech. Každá část má svoje téma, svůj nádech. Všechny ale dohromady ladí. Nedalo mi to a celou dobu jsem uvažovala nad tím, jak je tahle skladba z konce 19. století podobná soundtrackovým počinům ze 70. a 80. let. Daly se v tom celém vytušit postupy Williamse, Hornera nebo Shora. Čímž nechci poukazovat na nějakou možnou inspiraci, ale na globální východiska klasické a soundtrackové hudby těchto dvou období.

Na závěr ale stejně celý nabytý zážitek smazalo Who am I v mém mobilu. Jsem ztracena.

Prozření

Právě se mi zhroutil svět... vlastně ne, tak tragické to není.

Noch einmal bitte (und bitte langsam).

Právě jsem zjistila, jak dlouho jsem žila s vědomím něčeho, co byla očividná lež. A ono stačilo pár vteřin googlit.

Před deseti lety

Salla má narozeniny. Salla vlastně ještě ani neví, že jednoho dne se bude takto nazývat. Co ale ví je, že jí do života zasáhly Hvězdné války. A to se vším všudy. Budoucí Salla má nejlepší kamarádku. Tato kamarádka má mámu, která učí hudební výchovu. A všechny tyto předpoklady vedou k faktu, že budoucí Salla dostala noty. A ne ledajaké noty! Noty, na kterých je uveden jako autor John Williams, skladba je nazvaná Cavatina a je z Lovce jelenů. Budoucí Salla jásá a následující rok (až tři) se učí notu po notě přehrát náročnou látku. Co si naposledy pamatuji, uměla první stranu zpaměti.

O 8 hodiny dříve

Dojíždějí poslední vteřiny BSG 2x15. V popředí Kara Thrace a Karl Aghaton, na pozadí subtilní kytarové tóny. Tóny, které nepatří Bearovi, ale z paměti vytahují něco povědomého. Cavatina? Nebo jen nějaký zkrat mezi neurony? Pár správných slov do Googlu a je to tu přátelé. Ony tóny skutečně patří této krásné skladbě. A jak je to s tím Williamsem? Jméno stejné, člověk jiný. Jde o kytaristu, který tuto skladbu kdysi nahrál.

Vtipné, jak po deseti letech učiníte objev tak banální, že vás vyvede z míry (a všichni kolem to už dávno vědí).

Současnost
V průběhu procesu jsem našla velmi zajímavý rozbor témat z BSG. Už když jsem si přinesla domů Minisérii a vyměnila celý obsah mptrojky za všechna alba tohoto seriálu (až klesne dolar, pravděpodobně udělám nájezd na Amazon), jsem si říkala, že by bylo zajímavé něco takového odsledovat. Ale bohužel mě stále děj strhává do víru událostí na obrazovce natolik, že nejsem schopná vyfiltrovat jen hudbu. Ještěže existují fanatici, co to udělají za nás.

For the first time

První filmová melodie která mě oslovila? Ústřední téma z Vodního světa. Udělala jsem si z něj své první zvonění a dokonce jsem zjistila, že zahrané pozpátku zní také zajímavě. Tehdy jsem neměla přístup k internetu, tak jsem si nahrála závěr Vodního světa z PRO7 na VHS a přes hifi si přetáhla hudbu i s německými žvásty na MC (tehdy se jezdilo na prázdniny s walkmanem). Mít kvalitní mikrofon, přihodila bych demonstrativní ukázku, čím teď (dávno po nočním klidu) mučím sousedy.

Hollywood na Špilberku

Rok se s rokem sešel a na nádvoří hradu Špilberk opět vyrostlo obří zastřešené pódium a po Shakespearových hrách se tu začal odvíjet festival hudební. Tento rok se kaji. Jindy se mořím do kopce na každý koncert, letos jen jeden - Hollywoodská noc Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou Tomáše Braunera.

Nepršelo. Toť jedno z největších pozitiv. Horší už to bylo s teplotou vzduchu a hmyzem. Nicméně slyšet velký orchestr pod širým temným nebem je mnohem lepší než se tísnit mezi čtyřma stěnama.

Alfred Newman: Znělka 20th Century Fox
Co k tomuto dodat. Jedna z nejlepších studiových znělek (vlastně úplně nejlepší) precizně zahraná, bohužel krátká.

Nino Rota: Kmotr
I když tenhle soundtrack nemám, ta hudba je v člověku zažraná a velmi dobře se poslouchá. Asi jako Cabiriiny noci, které hrál tentýž ansábl nedávno v Praze.

W. A. Mozart: Symfonie č. 25 C dur
Amadeus - zajímavý způsob, jak propašovat do koncertu filmové hudby i klasiky. Pěkné, ale krátké. Je zajímavé srovnávat, jak se filmoví skladatelé z klasiků vyderivovali a co se skládáním provedli.

Stanley Myers: Lovec jelenů
Myslím, že tuhle hudbu moc lidí nezná. První noty ke klavíru, které jsem kdy dostala, nesly název Cavatina, za autora označovaly Johna Williamse a byl to ústřední motiv právě z Lovce jelenů. Co je na tom autorství pravdy netuším. Nikdy jsem se nedostala přes stranu jedna (neumím hrát z listu, musím si vše memorovat), ale bylo to pěkné. Teď jsem to konečně slyšela tak, jak to má být. Velmi pěkné.

Elmer Bernstein: Sedm statečných
Nekonalo se z technických důvodů, ať už to znamená cokoliv.

Henry Mancini: Růžový panter
Netřeba představovat. Pokud mě nějaký nástroj irituje, je to saxofon (snad jen pan Gold s ním umí citlivě zacházet).

Ennio Morricone: Tenkrát na Západě
Žádná zpívající paní, žádná harmonika, žádný Morricone osobně. Nejdelší suita večera řadící za sebe profláknuté melodie i méně známá místa. Krásné. A pán u elektrické kytary se opravdu vyžil. Jen zvuk klavíru žádný elektronický syntetizátor nezastoupí.

Richard Strauss: Tak pravil Zarathustra
Opět krátký, ale velmi silný moment. Úvodní chvění někde mezi slyšitelnou a cítitelnou frekvencí nahání husí kůži a pak příjdou samozřejmě mohutné fanfáry a vám nezbývá, než se podívat na zářící Měsíc a vzpomenout si na monolit.

Stu Gardner/Dale O. Warren: Člen klanu
Swing/blues/whatever. Neznám, nemusím, popojedem.

George Gershwin: Porgy a Bess
Bluesová (???) písnička Summertime v podání značně nevýrazném. Když zpěvačka přicházela na pódium, všichni čekali, že nese další jobovku (viz Sedm statečných). Aspoň že to bylo krátké.

Ennio Morricone: Misie
Jako už tradičně Gabriel's Oboe. Krásné, ale krátké. Už jsem slyšela delší suity. Film... musím si už konečně sehnat film!

John Williams: Indiana Jones
Opět Williams a opět ty zpropadené žestě. Tentokrát trubka ujížděla až to bolelo. Problém je, že právě trubky musí jet naplno a když ujede tón třeba jen o malou sekundu, je to katastrofa. I sám trumpetista se zdál být překvapen (dle výrazu tváře po každém skoro sólu).

John Williams: Hvězdné války
Reputace napravena, žádné excesy jsem nezaznamenala. Tradiční suita (hádala bych titulky E IV aniž bych si to ověřovala), tradičně oslava Williamsovy geniality a jeho práce s každým nástrojem.

Andrew Lloyd Webber: Fantom opery
Fantoma jsem slyšela už mockrát, ale ČNSO přišel zase s novou verzí. Bez zpěvu, zato s výrazným xylofonem, poměrně dlouhá suita skládající se s monumentálních vrcholů a minimalistické atmosférické hudby. Dost dobré. Asi bych se někdy měla podívat na film. Viděla jsem jen konec verze z 90. let s Julianem Sandsem (to je ten, jak hrál oběť číslo tři v Arachnofóbii) .

Slušel by se nějaký závěr. Závěrem byl sestup z kopce za zvuků random trailer music (všechno může být random trailer music) a setkání se s paní, která učila na základní škole mého otce a já ji neviděla 8 let.