Zašla jsem si na Pottera. Od prvního dílu, na který jsem šla do kina po dlouhém váhání jen kvůli Williamsově hudbě, jsem stihla přečíst všechny knihy a tu poslední si i pořídila v originále (první den prodeje u nás, protože jsem prostě šla kolem knihkupectví a ona na mě koukala). Je to pro mě poněkud neuchopitelný fenomén. Knížky jsem přečetla samozřejmě téměř jedním dechem, ale nemám potřebu se k nim vracet. Neláká mě otevřít nějakou scénu a přečíst si ji. Žádnou takovou snad ani nemám. Naopak při zapojení mozku zjišťuji, že ty knihy nejsou svým stylem pro mé čtenářské já nikterak uspokojivé. Weird.
S filmy je to jinak. Přistoupila jsem na hru Chrise Columbuse (těžko se mi pojmenovává ten naivní velkolepý styl), byla nadšena z vize Alfonse Cuaróna a Newellova barevnost a dotaženost mi také vyhovovala. Kam ale s Yatesem? Z Fénixova řádu jsem byla zklamaná. Ty modro-bílé a zeleno-přeexponované filtry mi pijí docela krev. Navíc ve Fénixově řádu skombinované s Umbridgovskou pastelovou opravdu vražedná kombinace na jeden film. Netušila jsem, že mi někdy bude barva filmu proti srsti. Přitom Yates není špatný režisér. Pod jeho taktovkou vznikly seriály jako The Lakes (viz někde níže) nebo State of Play (originál mi leží na stole). Obě dvě série rozhodně nejsou nic pro děti. Že by se Yates snažil kvůli ratingu držet při zdi natolik, že jeho Potteři jsou nemastní, neslanní, bez výrazné identity?
Na Prince dvojí krve jsem šla bez předsudků a bez očekávání. První dojmy? Lepší než Fénixův řád, ale na svoji délku poněkud chudé. Jak se dalo čekat, mírně stoupla hustota výskytu profesora Snapea (ale stále to není žádní sláva) - a dočkali(y?) jsme se několika pěkných celků (už od prvního dílu mi nejvíc imponuje ten vlající mundůr, což v detailech zaniká). Nebudu se pouštět do generalizování, ale dala bych ruku do ohně, že v každém díle byly aspoň dvě dějové linie. Ta, týkající se Vy víte koho, a jedna odlehčená (turnaj kouzelníků, sbírání bodů pro soutěž kolejí, famfrpálový turnaj...). V Princi by se takto daly identifikovat zaláskované trable, což má za následek 1. více či méně povedenou statickou legraci, 2. roztříštěné zbytečné scény (třeba zrovna famfrpál). V podstatě je tu toho dějového a opravdu důležitého jako šafránu. Jsem ráda, že si knihu příliš nepamatuji, takže nemohu poukazovat na vynechané věci. Trochu mě zamrzelo Snapeovo odbyté "mimochodem, já jsem Princ", ale finální bitva mi nechyběla - celkově se mi toto komorní pojetí i s dojemnou dohrou líbilo. A narozdíl od Fénixova řádu se mi tu líbilo i pár scén - prokletá Katie, peklo rozpoutané Gandalf... eee... Brumbálem, pohled na moře a skály, souboj v umývárce... Jsem zvědavá, do jakých rolí doroste Tom Felton.
Hudba si zaslouží zvláštní pozornost. Už v průběhu filmu jsem si na ruku napsala pár poznámek, abych nezapomněla. Tak v první řadě - Hooperovo opakování témat z Fénixe. Šprýmařský motiv z ohňostroje (trochu zvukem připomínající Doylův famfrpálový world cup) se teď přesunul do nového shopu bří Weasleyových. Potud skvěle. Ale Dumbledor's Army a její objevení se při famfrpálu? Vnitřní smysl mi uniká.
Filmové série, na které si teď vzpomenu, se snaží být hudebně konzistentní. To není totéž jako repetetivní. Prostě mají svoji hudební barvu. Když se řekne Matrix, okamžitě se vám vybaví elektronické úlety Dona Davise (a i chorály ze třetího dílu do tohoto konceptu zapadají). Hudba ze Star Wars se vyvíjí, ale pořád má jisté zákonitosti (že by na vině byly smyčce?). Pán prstenů je další krásnou ukázkou hudební soudržnosti. Indiana Jones a výrazné žestě, Leathal Weapon a jazzový nádech. U Potterů je to poněkud jinak.
Williams nasadil prvním dílem jistý tón a z jeho snahy vzešla dvě témata, která si našla svoji cestu na výslunní filmové hudby (Hedwig's Theme a Harry's Wondrous World), ve druhém díle se držel ve stejné úrovni a přidal nádherné téma fénixe Fawkese. Se třetím dílem jako by úplně otočil a z tmavých smyčcových tónů vynesl Pottera do mnohem světlejšího světa (můj nejoblíbenější díl i soundtrack). Pak otěže převzal Patrick Doyle a opět dal Potterovi jiný směr, ale stále udržel hudbu v určitém spektru pompéznosti a jemnosti.
A jsme u Hoopera. U něj mi připadá, že má pár dobrých nápadů (z Fénixova řádu například téma Umbridgové, fireworks, Dumbledor's Army...) - prapodivné frázování Hedwig's theme raději nezmiňuji. Jenže co téma, to jiný styl, osamělý ostrůvek bez mostu k ostatním. Stejně tak tomu bude u Prince. I tady je pár míst, která stojí za pozornost - třeba až obřadní chorály před bouří v Bradavicích, oslava po famfrpálu nebo nebývale rozmáchlé téma nad mořskou hladinou. Ale v jiných místech filmu odvádí jen standardní práci - zde se mají lidé bát, zde mají plakat, zde se mají smát. Účel to plní, ale oproti těm ostrůvkům to působí jako mořské dno na míle od nich vzdálené. Navíc si nejsem jistá, jestli tu jsou nějaká vyloženě témata (a poslouchat soundtrack se mi zdá ztrátou času).
Účel onoho vyexkalovaného BAF efektu, který se dal čekat a nebyl tedy způsoben ani tak překvapením, jako hrou s divákovými smysly (uvyknutí sluchu na ticho a jeho následné přetížení způsobí vždy nepěknou reakci organizmu), mi uniká. Podlé a přízemní. Cuarónovi mozkomorové ve vlaky byly tisíckrát děsivější.
S filmy je to jinak. Přistoupila jsem na hru Chrise Columbuse (těžko se mi pojmenovává ten naivní velkolepý styl), byla nadšena z vize Alfonse Cuaróna a Newellova barevnost a dotaženost mi také vyhovovala. Kam ale s Yatesem? Z Fénixova řádu jsem byla zklamaná. Ty modro-bílé a zeleno-přeexponované filtry mi pijí docela krev. Navíc ve Fénixově řádu skombinované s Umbridgovskou pastelovou opravdu vražedná kombinace na jeden film. Netušila jsem, že mi někdy bude barva filmu proti srsti. Přitom Yates není špatný režisér. Pod jeho taktovkou vznikly seriály jako The Lakes (viz někde níže) nebo State of Play (originál mi leží na stole). Obě dvě série rozhodně nejsou nic pro děti. Že by se Yates snažil kvůli ratingu držet při zdi natolik, že jeho Potteři jsou nemastní, neslanní, bez výrazné identity?
Na Prince dvojí krve jsem šla bez předsudků a bez očekávání. První dojmy? Lepší než Fénixův řád, ale na svoji délku poněkud chudé. Jak se dalo čekat, mírně stoupla hustota výskytu profesora Snapea (ale stále to není žádní sláva) - a dočkali(y?) jsme se několika pěkných celků (už od prvního dílu mi nejvíc imponuje ten vlající mundůr, což v detailech zaniká). Nebudu se pouštět do generalizování, ale dala bych ruku do ohně, že v každém díle byly aspoň dvě dějové linie. Ta, týkající se Vy víte koho, a jedna odlehčená (turnaj kouzelníků, sbírání bodů pro soutěž kolejí, famfrpálový turnaj...). V Princi by se takto daly identifikovat zaláskované trable, což má za následek 1. více či méně povedenou statickou legraci, 2. roztříštěné zbytečné scény (třeba zrovna famfrpál). V podstatě je tu toho dějového a opravdu důležitého jako šafránu. Jsem ráda, že si knihu příliš nepamatuji, takže nemohu poukazovat na vynechané věci. Trochu mě zamrzelo Snapeovo odbyté "mimochodem, já jsem Princ", ale finální bitva mi nechyběla - celkově se mi toto komorní pojetí i s dojemnou dohrou líbilo. A narozdíl od Fénixova řádu se mi tu líbilo i pár scén - prokletá Katie, peklo rozpoutané Gandalf... eee... Brumbálem, pohled na moře a skály, souboj v umývárce... Jsem zvědavá, do jakých rolí doroste Tom Felton.
Hudba si zaslouží zvláštní pozornost. Už v průběhu filmu jsem si na ruku napsala pár poznámek, abych nezapomněla. Tak v první řadě - Hooperovo opakování témat z Fénixe. Šprýmařský motiv z ohňostroje (trochu zvukem připomínající Doylův famfrpálový world cup) se teď přesunul do nového shopu bří Weasleyových. Potud skvěle. Ale Dumbledor's Army a její objevení se při famfrpálu? Vnitřní smysl mi uniká.
Filmové série, na které si teď vzpomenu, se snaží být hudebně konzistentní. To není totéž jako repetetivní. Prostě mají svoji hudební barvu. Když se řekne Matrix, okamžitě se vám vybaví elektronické úlety Dona Davise (a i chorály ze třetího dílu do tohoto konceptu zapadají). Hudba ze Star Wars se vyvíjí, ale pořád má jisté zákonitosti (že by na vině byly smyčce?). Pán prstenů je další krásnou ukázkou hudební soudržnosti. Indiana Jones a výrazné žestě, Leathal Weapon a jazzový nádech. U Potterů je to poněkud jinak.
Williams nasadil prvním dílem jistý tón a z jeho snahy vzešla dvě témata, která si našla svoji cestu na výslunní filmové hudby (Hedwig's Theme a Harry's Wondrous World), ve druhém díle se držel ve stejné úrovni a přidal nádherné téma fénixe Fawkese. Se třetím dílem jako by úplně otočil a z tmavých smyčcových tónů vynesl Pottera do mnohem světlejšího světa (můj nejoblíbenější díl i soundtrack). Pak otěže převzal Patrick Doyle a opět dal Potterovi jiný směr, ale stále udržel hudbu v určitém spektru pompéznosti a jemnosti.
A jsme u Hoopera. U něj mi připadá, že má pár dobrých nápadů (z Fénixova řádu například téma Umbridgové, fireworks, Dumbledor's Army...) - prapodivné frázování Hedwig's theme raději nezmiňuji. Jenže co téma, to jiný styl, osamělý ostrůvek bez mostu k ostatním. Stejně tak tomu bude u Prince. I tady je pár míst, která stojí za pozornost - třeba až obřadní chorály před bouří v Bradavicích, oslava po famfrpálu nebo nebývale rozmáchlé téma nad mořskou hladinou. Ale v jiných místech filmu odvádí jen standardní práci - zde se mají lidé bát, zde mají plakat, zde se mají smát. Účel to plní, ale oproti těm ostrůvkům to působí jako mořské dno na míle od nich vzdálené. Navíc si nejsem jistá, jestli tu jsou nějaká vyloženě témata (a poslouchat soundtrack se mi zdá ztrátou času).
Účel onoho vyexkalovaného BAF efektu, který se dal čekat a nebyl tedy způsoben ani tak překvapením, jako hrou s divákovými smysly (uvyknutí sluchu na ticho a jeho následné přetížení způsobí vždy nepěknou reakci organizmu), mi uniká. Podlé a přízemní. Cuarónovi mozkomorové ve vlaky byly tisíckrát děsivější.
Na závěr pár vtipných poznámek z kina. Dabing = spousta dětí. Měla jsem opět štěstí. Seděly vedle mě hned dvě s tatínkem. Jedno vypadalo už rozumněji, druhé možná tak na 1. třídu. Nejvíc zařezaně zíraly na trailer na G.I. Joe. U každé "muckací" scény si zakrývaly oči a vydávaly znechucené zvuky (zajímalo by mě, kde to pochytily) doprovázené "řekni až to bude pryč" směrem k tatínkovi. Jejich neustálé štěbetání a výkřiky jako "jsem věděl, že se otráví, ale nevěděl jsem, že spadne tak rychle!" mě opravdu netěšily. Závidím Praze titulky.
P.S. před filmem jsem seděla v McDonaldu u kapučína a pročítala si starý Cinepur. Je v něm článek o výstavě filmů Andyho Warhola v Praze (která bohužel skončila a já bych na ni ráda šla). Idea jen zvolna se měnících filmů v obraze. Idea ze 60. let 20. století. Stejná idea, jako hýbající se fotky v Potterově světě. Zajímavá souvislost.
EDIT: po znovu shlédnutí Fénixova řádu měním lehce stanovisko. Celé to špatné nebylo. Jen konec, konec byl nanejvýš trapný. A i ty barevné filtry se zdají horší ve vzpomínkách, než při sledování filmu.
P.S. před filmem jsem seděla v McDonaldu u kapučína a pročítala si starý Cinepur. Je v něm článek o výstavě filmů Andyho Warhola v Praze (která bohužel skončila a já bych na ni ráda šla). Idea jen zvolna se měnících filmů v obraze. Idea ze 60. let 20. století. Stejná idea, jako hýbající se fotky v Potterově světě. Zajímavá souvislost.
EDIT: po znovu shlédnutí Fénixova řádu měním lehce stanovisko. Celé to špatné nebylo. Jen konec, konec byl nanejvýš trapný. A i ty barevné filtry se zdají horší ve vzpomínkách, než při sledování filmu.
nadpis vznikl jako parafráze Cinepurovské recenze, kterou jsem stihla v pološeru přeluštit během otravné přestávky.
Žádné komentáře:
Okomentovat