Krása v diverzitě
Poslední koncert do sbírky. Ale ne na dlouho. U Cinzana jsme s Carthem probrali letošní sezónu a myslím, že jsem konečně nalezla vhodného kulturního kamaráda pro koncertní odbor (divadelní sféra je obsazena (jiným) Ondrou a kino momentálně obstarává euromišoid:)). Takže... more to come. Už bylo na čase.
Zpět ale do sálu Besedního domu, kam na pódium přichází šestice italských virtuózů (ono se to celé jejich uskupení skromně nazývalo I virtuosi Italiani).
Bohuslav Martinů: Smyčcový sextet
Jedním slovem - bizzare. Místy naprosto chaotické, místy naprosto geniální. Ale jisté je, že bych si asi Bohuslava jen tak v neděli odpoledne dobrovolně nepustila. Člověk u tohoto druhu skladby totiž nemůže vypnout mozek a pokud se neobdivuje zajímavým nápadům, tak přemýšlí, jak na něco takového může někdo vůbec přijít. Martinů s tímto sextetem vyhrál i nějakou soutěž.
Luigi Boccherini: Symfonie D dur
K šestici smyčců přibylo ještě více smyčců - včetně jedné slečny, která ovšem seděla tak zastrčeně, že se dá mluvit o man's (string) power. Boccherini je představitel rokoka. Pro mě asi to samé jako baroko. Prostě pěkná hudba, kterou si představí každý druhý pod pojmem "italská klasika". A po pár dnech zážitek prostě vyprchal.
Ennio Morricone: Filmová hudba pro smyčce a flétnu (+ klavír)
Samozřejmě důvod, proč mi tento koncert padl do oka. Flétnu na pódium přinesl takový statný, starší, kulatohlavý muž. Deset minut Morriconeho skladeb (spíše těch lehčích a méně známých) poskládaných bez nějakého většího smyslu za sebe. Poznala jsem pouze Gabriel's Oboe (příčná flétna místo hoboje???) z Mission a jednoho Leoneho (prý Hodný, zlý a ošklivý - mně bohužel tyto věci splývají).
Ottorino Respighi: Dávné tance a árie
Skladatel 20. století, který vychází z baroka. Tudíž opět souhrn skladeb odpovídajících klasické klasice.
Nino Rota: Koncert pro smyčce
Jak programový, tak umělecký vrchol koncertu. Důvod, proč mě napadá jako správná charakteristika tohoto koncertu "diverzita", se skrývá v důmyslném poskládání italských autorů napříč historií i žánry. Máme tu klasika z 18. století, klasika z 20. století a dva zavedené autory filmové hudby a jejich dvě podoby. Rotova "klasická" hudba je v mnohém více podobná filmové hudbě, ale bez nutnosti vázat se na obraz. Hra se zvukem, s nástroji, s postupy... zvlášť krátké, ale bouřlivé finále bylo dokonalým katalyzátorem pocitů, které Rotova směsice tónů dvacet minut budovala.
V hlavě se mi zrodil nový nápad na přednášku na Soundtracon - prozkoumání chronologické koexistence filmové a klasické hudby. Od Prokofjevova Křižníku Potěmkin, přes Milhauda až po Willowa.
Zpět ale do sálu Besedního domu, kam na pódium přichází šestice italských virtuózů (ono se to celé jejich uskupení skromně nazývalo I virtuosi Italiani).
Bohuslav Martinů: Smyčcový sextet
Jedním slovem - bizzare. Místy naprosto chaotické, místy naprosto geniální. Ale jisté je, že bych si asi Bohuslava jen tak v neděli odpoledne dobrovolně nepustila. Člověk u tohoto druhu skladby totiž nemůže vypnout mozek a pokud se neobdivuje zajímavým nápadům, tak přemýšlí, jak na něco takového může někdo vůbec přijít. Martinů s tímto sextetem vyhrál i nějakou soutěž.
Luigi Boccherini: Symfonie D dur
K šestici smyčců přibylo ještě více smyčců - včetně jedné slečny, která ovšem seděla tak zastrčeně, že se dá mluvit o man's (string) power. Boccherini je představitel rokoka. Pro mě asi to samé jako baroko. Prostě pěkná hudba, kterou si představí každý druhý pod pojmem "italská klasika". A po pár dnech zážitek prostě vyprchal.
Ennio Morricone: Filmová hudba pro smyčce a flétnu (+ klavír)
Samozřejmě důvod, proč mi tento koncert padl do oka. Flétnu na pódium přinesl takový statný, starší, kulatohlavý muž. Deset minut Morriconeho skladeb (spíše těch lehčích a méně známých) poskládaných bez nějakého většího smyslu za sebe. Poznala jsem pouze Gabriel's Oboe (příčná flétna místo hoboje???) z Mission a jednoho Leoneho (prý Hodný, zlý a ošklivý - mně bohužel tyto věci splývají).
Ottorino Respighi: Dávné tance a árie
Skladatel 20. století, který vychází z baroka. Tudíž opět souhrn skladeb odpovídajících klasické klasice.
Nino Rota: Koncert pro smyčce
Jak programový, tak umělecký vrchol koncertu. Důvod, proč mě napadá jako správná charakteristika tohoto koncertu "diverzita", se skrývá v důmyslném poskládání italských autorů napříč historií i žánry. Máme tu klasika z 18. století, klasika z 20. století a dva zavedené autory filmové hudby a jejich dvě podoby. Rotova "klasická" hudba je v mnohém více podobná filmové hudbě, ale bez nutnosti vázat se na obraz. Hra se zvukem, s nástroji, s postupy... zvlášť krátké, ale bouřlivé finále bylo dokonalým katalyzátorem pocitů, které Rotova směsice tónů dvacet minut budovala.
V hlavě se mi zrodil nový nápad na přednášku na Soundtracon - prozkoumání chronologické koexistence filmové a klasické hudby. Od Prokofjevova Křižníku Potěmkin, přes Milhauda až po Willowa.
Žádné komentáře:
Okomentovat