2. 10. 2008

Spore

Prosím seznamte se. Tohle půvabné stvoření je Sallaloid (obr 1). Přišel, jak všechen život, z moře. Už od prvních chvil bylo jasné, že se bude živit malými a pomalými obyvately prapůvodní planety. A jak mu chutnali! Čím víc jedl, tím víc rostl a rozšiřoval si obzory. Pak se začal množit, evoluce zapracovala, a tak se zanedlouho stal nejkrásnějším a nejzářivějším stvořením v okolí (obr 2). Větší zrůdičky si sice občas na nějakém tom Sallaloiďátku smlsly, ale to invazi našeho druhu ani nezpomalilo.

Zákonitě to muselo přijít, a tak jednoho krásného dne nalezli dva bičíkovití Sallaloidé ve své jikře tvora se dvěma pořádnýma nohama. Zanedlouho poznala i souš jednoho z nejstrašnějších predátorů (obr 3).
Nebojte se. Tvor, který právě vylezl z vody, prohlédl zanedlouho záměr přírody a zjistil, že ploutvičky mu nejsou k ničemu, zato mohutné zuby a ručičky se hodí. To první k papání roztomilých mláďátek krčících se za rozervanými těly svých matek, to druhé ke sbírání mušliček a házení klacíků (po roztomilých mláďátkách). Záhy se náš Sallaloid adaptoval natolik, že plival jed, dštil síru a jeho pařáty byly smrtící (obr 4). Ale abyste si neříkali, jak strašlivý tvor to byl! Sallaloidé byli v podstatě mírumilovní, chtěli se kamarádit, tancovali a zpívali před hnízdy pastelových myšoprasat, ale ti jen vrtěli hlavou a odmítali přistoupit na kamarádství. A dál to znáte... milého Sallaloida přepadl hlad a myšoprase bylo nejblíž.
Na druhou stranu, takovýto způsob života má své výhody. Nejenže se Sallaloidnímu pokolení prodlužovaly nožičky, ale zvětšoval se jim i ten prostor tam nahoře - mozkovna přeci. Až jednoho slunečného dne si první Sallaloid řekl: "Musím opravdu sedět na vejcích v zatuchlém hnízdě?", zašel do lesa a postavil chýši. Obarvil si kůži, vzal do ruky hůl a prohlásil se za prvního kmenového náčelníka (obr 5).

Kmen Sallaloidů hospodařil moudře. Chodil do lesa na maso, plodil děti, vyzbrojoval je a pak zjistil, že není na světě jedinou dostatečně inteligentní rasou, která umí tančit kolem ohně. Kolem se vyrojilo hned několik kmenů. I řekl si náčelník: "Budeme se kamarádit?". Nato odpověděl hlas zhůry: "Doneste jim dary!". Jenže tento úkon se po krátké úvaze zdál ekonomicky nevýhodný, a tak veškerý inteligentní (a z části neinteligentní) život skončil svoji pouť evolucí pod sekerami a pochodněmi oranžových válečníků. Pak se nejmladší z kmene rozhodl ochočit si divoké zvířátko, ale starší rada mu zatrhla plýtvat s jídlem. Místo toho se počala stavba kin (obr 6), kamenných domů (obr 7) a v podobném duchu továren, aut, lodí a letadel. Sallaloidé si založili civilizaci. Jak už to bývá, bez jiných nepřátel kolem začali bojovat mezi sebou. Jejich monumentální hymna zněla nad městy a povzbuzovala letadla shazující bomby (obyvatelé okolních měst se odmítali za 2000 sporáčů vzdát). A jelikož byla válka zdlouhavá, ukončila ji jednou provždy nukleární hlavice.

Konec pohádky? Zdaleka ne! Jeden Sallaloidí národ přežil a jeho špičkoví vědci objevili raketový pohon. Nic tedy nebránilo dobývání vesmíru. Tedy dobývání... vrchní sallaloidní průzkumník ve své naleštěné raketě pojmenované Sallakosmik prohlédl a přestal si libovat v pestrobarevné krvi (pokud nebyla nakažená). Sice sem tam unesl i inteligentní bytost z jejího poklidného života, ale jinak mezi civilizacemi převážel jen koření, zvířátka a rostlinky. Všude hlásal, že přichází v míru, a na své nepřátele poštvával své přátele. Nic ale netrvá věčně, a tak i na stále se rozšiřující impérium Sallaloidů padl stín zlých mimozemšťanů. V současnosti je tedy náš oblíbený národ pod útokem a nevypadá to příliš dobře. Kronikář (tedy já) proto vyklízí pole a nechává zbytek dějin psát vítěze...

1 komentář:

LukArcher řekl(a)...

je to fáákt otomilé, ale já to asi nepochopil :D