Šťastný konec

Po měsíci a kousku konečně Eliz našla novou rodinu. V Praze. Více fotek z prvního dne v novém království zde.

Podzim v Brně - part 3

Dvořák a violoncello

Moravský podzim se pro mě přehoupl do své druhé poloviny. Tentokrát se jako jednoznačné lakadlo ukázala Dvořákova symfonie "Z Nového světa". Stejně jako z "Mé vlasti" jsem určité úryvky slyšela, ale nikdy ne celý komplet. Teď mohu konstatovat, že téma z 2. věty zaznělo v Koljovi a fanfáry uvozující 5. větu jsou znělkou k nějaké každoroční události (Pražské jaro?).

Tentokráte v podání Wiener Symphoniker.

Charles Ives: Nezodpovězená otázka
Pro začátek neznámý autor neznámé skladby, ze které se vyloupla poměrně zajímavá věc. Představte si sedmi minutový konstantní smyčcový podkres - a když říkám konstantní, myslím tím bez jediného zaznamenatelného "nadechnutí". Na jedné straně pak stojí lesní roh, na druhé 4 příčné flétny. A tyto dva nástroje si do nastíněného podkresu nastřídačku povídají.

Dmitrij Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr
Na pódium přichází mladá argentinská slečna v dlouhých modrých šatech a usedá za violoncello. Na půl hodiny pak ovládne celé divadlo. Nástroj běžně tvořící background dostává prostor ukázat, co dokáže. A že je toho dost - klouzavé tóny, piccicato, dvojhlas... slečna se rozhodně nadřela, ale výsledný dojem stál zato. Po dlouhotrvajícím potlesku se vrátila na pódium, aby přidala ještě jednu skladbu, jejíž původ nám zůstal utajen. Tentokrát ale struny svého nástroje rozvibrovala a přidala i svůj vokál - řekněme taková hi-tech artová verze Doctorova tématu od Golda.

Antoním Dvořák: Z Nového světa
Po přestávce přišel zlatý hřeb večera, který byl hned po první větě poznamenán kolapsem jedné postarší posluchačky, která musela být tiše ze sálu vynesena. Creepy. Dvořák je prostě k publiky vstřícný. Krásné, hlasité, plné tóny, zapamatovatelná a v průběhu celé symfonie variovaná témata. Až běhá mráz po zádech. Zdá se, že si těmito koncerty plním svoji databanku oblíbených klasických skladeb, na které vždy ráda zajdu. Dvořák se tak zařadil za Carminu Buranu a Vola na střeše.

Na závěr rozjetý orchestr (kterému padaly i stojany s notami) ještě mimo plán přihodil Strausse. Prý že když už jsou z té Vídně... že bych si zašla na Netopýra?

Podzim v Brně - part 2

Keiko a zmatení důchodci

Nevěřili byste, kolik problémů napáchá nápad začít číslovat řady od čísla 3. To vám pak jsou na jednu židličku i dva zájemci, z nichž ani jeden se nemůže zorientovat. A nejlepší stejně byl pár, který suverenně přišel na koncert o den dřív, a tak se 5 minut před začátkem tiše zvedl a zase odešel (tam byli na židličku zájemci hned tři).

Tento koncert jsem vybrala jen díky třem japonským písním v programu. Ze zvědavosti. Ukázalo se však, že hlavní motto celého večera znělo "varhany". Je to nádherný nástroj, který domů jen tak nenacpete. Poprvé jsem si všimla, že se nejspodnější oktávy hrají nohama a člověk si u toho tedy pohodlně neposedí, jako u klavíru. Také noty panu Bártovi musel otáčet bodyguard v růžovém. Jinak bylo na pódiu v Besedním domě vymeteno. Přibližně na každé druhé číslo vpustila do sálu záhadná ruka obsluhující dveře paní Michiyo Keiko, jejíž soprán byl velmi příjemný a doprovázel ať už v latině, češtině nebo japonštině varhanní (převážně duchovní) skladby. Zazněl Dvořák, Janáček i Martinů (který opět malinko vybočoval ze standardu). Japonskou školu zastupoval skladatel Sakai (kterým vám, mně a ani nikomu jinému nic neříká).

Varhany jsou nástroj postavený spíše na souzvuku mnoha tónů, než na nějakých složitých melodiích. Těch páček, co na nich je. Těch píšťal, co v Besedním domě zabírají polovinu zadní stěny... Jen ten hudebník sedící celou dobu k publiku zády, je takový neosobní.

Podzim v Brně - part 1

Valpruha a fernet v campari

Říjen v Brně. To je možnost užít si koncentrované vážné hudby nejrůznějších autorů i souborů v rámci Moravského podzimu. Na obyvatele našeho krásného města už nějaký ten měsíc z plakátů pomrkává postarší pán s kočkou v ruce. Pokud, podobně jako Carth, kterého jsem letos ukořistila jako spoluposluchače, netušíte, kdo to je, stačí zalistovat v programu. Letos se žádný koncert neobejde bez skladeb Bohuslava Martinů. Prý nějaké výročí - tipla bych tak 50 let od jeho smrti. První letošní koncert jsem vybrala jen čistě podle jmen skladeb. A protože se jednalo o první velký koncert v rámci celého cyklu, neodpustil si Stuttgarter Philharmoniker státní hymnu. Takže vstyk, sednout, počkat až se přeskupí hudebníci a mohlo se začít.

Mendelssohn-Bartholdy: Pohádka o krásné Meluzíně
Takové milé, malé, pěkné dílko, které zalije sál krásnými tóny a pak zase s větrem ve smyčcích zmizí.

Bohuslav Martinů: Symfonie č. 6 „Symfonické fantazie“
Pana Martinů jsem slyšela naposledy (a možná i poprvé vědomě) na předminulém Moravském podzimu. Přišlo mi to zajímavé a zvláštní. Tato symfonie byla po úvodní Meluzíně velkým skokem stranou. Mnohem složitější, rafinovanější, ne tak podlézavé tóny a melodie, proplétající se sekce, pizzicata, výrazná dynamika... trochu chaos, trochu Williams.

Mendelssohn-Bartholdy: První Valpruržina noc
Po přestávce nastoupil do zadních řad Český filharmonický sbor Brno. Patrně ne celý, ale nějakých 50 osob usedlo na připravené židličky. Začátek nás vrátil před Bohuslava Martinů. Do takové jemné, sametové, harmonizující hudby 19. století. Předehra skončila a na řadu přišel zpěv. Ze tří sólistů nás nejvíc zaujal Roman Trekel. Jak poznamenal Carth při jeho příchodu, vypadal opravdu démonicky. Narozdíl od svých kolegů neměl na sobě černobílou kombinaci, ale čistě černý zajímavě střižený (... libovolně doplňte...) s vysoko postaveným límcem. Carth také v jeho textu identifikoval několikrát slovo Teuffel, ale podle wikipedie patrně stvárňoval kněze při pohanských obřadech, které za ním druidský sbor přezpívával. Tím se nám zbortil celý vykonstruovaný příběh a paní zpívající alt tak patrně nebyla Valpruhou, kterou celou její první noc někdo ustavičně rušil. Němčina není vůbec škaredý jazyk. Poslední skladba večera byla dechberoucí a velice zábavná (jak často o hudbě říkáte, že je zábavná?). Tak nějak mě postrčila k tomu, že se právě přehrabuji německým kouskem internetu a hledám si nějakého Wagnera s panem Trekelem. A hned poté se kouknu po Goeteho básni, kterou pan Mendelssohn-Bartholdy tak úchvatně převedl do not.

O přestávce, jak už to u mě bývá zvykem, jsem Cartha zatáhla na martini. Honosné divadlo, vybraná společnost (bylo nám hloupé se jít zeptat, cože je to za lidi v tom VIP salónku), večer s vážnou hudbou... k tomu prostě martini, citron a led patří. A navíc se člověk zasmál, když ho předběhl takový malý, třesoucí se důchodce a poručil si campari s fernetem. Blah. Paní za pultem se musela třikrát zeptat, zda to opravdu má smíchat do jedné sklenice.

Začátek sezóny

Cikáni jdou do nebe

Já se nachladím, ty se nachladíš, a dva nachlazení - to už je pandemie.

Cikáni jdou do nebe viděla v dětství v televizi moje máma a i když si už nepamatuje o čem to bylo, toužila po tom setkat se s tímto příběhem - a hlavně písničkami - znovu. Narozdíl od jiných muzikálů, které se horečně překládají z původních jazyků do češtiny, zůstal tento nedotčen - pravděpodobně v romštině. Při úvodním sboru jsem tak přemýšlela, zda všichni zpěváci tak špatně vyslovují, nebo jsem hluchá. Ani jedno.

Klasická ukázka epického příběhu. Máme tu odbojného hrdinu - Lujko Zobara (Martin Havelka), cikánského zloděje koní na úrovni, jeho kumpány (Dušan Vitázek, Jakub Uličník...), stranu zákona (režisér Zdeněk Černín, Lukáš Hejlík...), další cikánskou rodinu s krásnou čarodějnou Radou (Soňa Jányová) a komickým Bučou (Alan Novoný), občany, co se Zobarem obchodují, ale jejich morální zásady prakticky neexistují (Karel Mišurec, Robert Jícha)... Prostor je jak pro akci, tak pro vtip a lásku, obal tvoří chytlavé cikánské melodie většinou doprovázené živou cimbálkou. Jak je z názvu patrno, přesune se během děje notná část protagonistů na onen svět. Tragický konec bezkonkurenčního Buča mi hodně připomněl podobně lazenou tragikomickou postavu Alana Novotného ze Singoally.

Nad vším ale vyčnívá závěr, který jsem popravdě absolutně nečekala (pořád říkám, že se do divadla nerada spoileruju). Poté, co Lujko unikne šibenici a konečně získá svoji lásku, všechno jednoduše zahodí pro své mužské ego a je z toho taková nepěkná spoiler dvoj-vražda (podobně jako většina japonských milostných příběhů končila dvoj-sebevraždou) \spoiler.

Člověku to nedá a vzpomene si na to, co se děje mezi... teď už romy... například v Brně. Tenhle příběh v sobě nese hodně pravdivého, možná na přelomu minulého a předminulého století i atraktivního, dnes však zcela mimo civilizovaný svět. Na divadle se dalo Lujkovi a jeho bandě při krádeži koní fandit, bylo to "cool", když na sebe dvě cikánské rodiny vytáhly nože, beztrestně tekla krev. Teď už takové chování "cool" není, obávám se.

Síla zvyku

Nenávidíme život. Ale žít se musí. Nenávidíme kvintet Pstruh. Ale hrát se musí.
Klíční kost zabodnutá do spánku. Pohřeb 3. třídy.

Abychom nezapomněli, že divadlo není jen o spektakulárních akčních nebo výpravných příbězích, letošní první premiéra v MdB je ryze komorní. A náročná (což bylo poznat na divácích, kteří její tíhu neunesly a i přes absenci přestávky začali mizet). Nicméně rozhodně nepatří k těm, které by selhaly. Selhání jsem zatím viděla na divadle jen jedno - Školu manželů, o které doteď nevím, co si myslet.

Ústředním tématem je zde kvintet Pstruh od Schuberta (jak jsme s mámou zjistily, nejméně dvě generace žáků základní školy se Pstruha na hodinách hudební výchovy učily zpívat). Lépe řečeno, ústředním tématem je pokus o nazkoušení onoho kvintetu pěticí nesourodých vyhraněných osob. V centru všeho (a za violoncellem) sedí ředitel cirkusu Caribaldi (neuvěřitelný Jan Mazák). Postava, která je zahleděna do svého snu a ovládána touhou řídit všechno a všechny kolem, neschopná udržet v ruce ani kalafunu. Na nenáviděné housle ho doprovází Žonglér (Viktor Skála) - afektovaný puntičkář v sametu, který se snaží být v očích ostatních něco víc, ale do taktů stále jen kašle. Za kontrabasem se usmívá Šprýmař (roztomilý a ustavičně padající Michal Isteník), pro kterého je klaunství samo o sobě diagnózou a jehož čepičku by mu Caribaldi nejraději přišrouboval k hlavě. Violu v ručkách drží Caribaldiho vnučka (Barbora Jelenová), která je jen dítětem cepovaným dědečkem. A u klavíru chybí věčně opilý, hulvátsky odpudivý Krotitel (Igor Ondříček:)), který nácvik navíc sabotuje svými ustavičnými zraněními.

Dvouhodinová konverzace mezi těmito přesně typově kategorizovanými osobnostmi točící se v kruhu. Věřím, že pro slabší povahy silnější kafe než 2,5 hodinové Čekání na Godota, nebo debata o bílem plátně v Kumštu. Po dlouhé době jsem v pokušení vyhledat si cizí recenze, neboť nevím, zda má interpretace této hry, jako ukázky nemožnosti komunikace mezi nesourodými lidmi s ústředním terorizujícím prvkem, která vede jen ke stagnaci, je záměru autora alespoň trochu blízko. Ono zajímavého se tu najde více, zvlášť na postavě Caribaldiho, jehož dvacetileté tažení za Schubertem plné pseudofilozofických výroků ve změti banalit, opakování a cepování všech okolo, se ke svému konci patrně nikdy nedobere.

A než se v tomto neuchopitelném sama ztratím, půjdu si raději najít, jak to pan Thomas Bernhard vlastně myslel.

District 9 v systémové biologii

District 9 si zaslouží trvalejší poznámku. A ne že ne. Byla jsem totiž uhranuta. To podstatné, ale momentálně nejmenší, je divácký zážitek. Komplementárně k tomu tu máme řemeslné umění. Ať dělám, co dělám, nevybavuji si podobný experiment. Fighter po filmu zmínil Cloverfield. Jenže ten je dokumentem neřízeným a první v tomto oboru zazářilo Blair Witch (kam až moje paměť sahá). Samozřejmě to má mnohé společné včetně neokázalosti, s jakou jsou ukazované ty nejpřitažlivější CGI efekty, které v ostatních filmech divákovi vypalují díru do hlavy (a on si to, včetně mě, nechává rád líbit - pokud to neskončí omalovánkou jako byl GI Joe). Loď zaparkovaná ve smogu nad Johannesburgem (takový Emmerich ji nechává viset většinou nad Washingtonem) je jednoduše osvěžující. Jediné, co trochu mrzí, je, že to tvůrci nedotáhli až do konce a neudělali z Districtu 9 jeden velký fiktivní, řízený dokument. Třeba se někdo podobně smělý objeví v budoucnosti, tento koncept totiž má něco do sebe. Na hranici s narací! (a pak hned na Gamera)

Počkat si pár let na nástup na vysokou a (ne)dělala bych teď diplomku do bioinformatiky. Fungování živých organizmů je jedna z nejfascinujících věcí na tomto světě. Ale kde jsou hranice možností? Obávám se, že rapidní kontaminace DNA cizími geny po aplikování blíže nespecifikované kapaliny, a následná metamorfóza lidské ruky v klepítko provedená řádově v hodinách, trochu kazí celý pracně budovaný dojem reálnosti a já tu po nocích přemýšlím, zda je tento proces vůbec realizovatelný. Asi jsem měla raději jít na genetiku. I když na konci tohoto semestru budu možná umět uměle vymodelovat i E. Coli.

Second Sight

Přes pár nových filmů s Clivem Owenem jsem se propracovala až na přelom tisíciletí k jednomu mně neznámému titulu. Second Sight je 5 dílná krimi minisérie z dílny BBC. Něco podobného formátu jako Vraždy v Midsomeru (na které s oblibou kouká moje máma a jejichž celovečerní délka na díl mě fascinuje).

Hlavním hrdinou je detective chief inspector Ross Tanner (Clive Owen), který v úvodním dvoudílném příběhu zjišťuje, že s jeho viděním není něco v pořádku. Krom zraku ještě nemá tak úplně v pořádku rodinný život, ale to už dávno ví.
Když jste policista, zrak se vám docela hodí a přesně to demonstruje do očí bijící úvodní sekvence, kde Tanner se svým týmem pomocí série kamer zabrání teroristickému útoku. A protože je Tanner vynikající policista, který zrovna dostal přidělenou speciální elitní jednotku vyšetřující vraždy, nehodlá se své kariéry vzdát, ani když se ukáže, že s jeho vadou jdou ruku v ruce i halucinace.

Příběh první (nenesoucí žádný zajímavý podtitul) přinesl na oltář kriminalistů mrtvého chlapce. Podezřelých bylo mnoho včetně jeho nevlastního otce a dvojčete jeho nevlastního otce. Popravdě, absolutně jsem se ztratila. Ani finské titulky (které se na DVD spolu s dánskými, švédskými a norskými vyskytovaly), mi moc nepomohly. Naprosto psychadelická, halucinogenní závěrečná sekvence, která měla pravděpodobně vše objasnit, se rozsypala jak střepy ze skleněné střechy, kterou v závěru Tanner propadl. Poučení? Když nevidíte, neřiďte auto.

Hide and Seek - příběh druhý. Vyšetřování dva roky starého prominentního případu. V roli traumatizovaného devítiletého chlapce třináctiletý Tom "Draco Malfoy" Felton. Poučení? Nekrofílie se nevyplácí.

Parasomnia - příběh třetí. Krvavá vražda provedená náměsíčnou snoubenkou. Tentokrát s nádechem do nadpřirozena, sukuby se tu nešetří a DCI Tannera tak čeká pár strašidelných nocí posílených jeho halucinacemi. Nejzajímavější a nejzáživnější ze všech dílů. Poučení? Když už chlastáš, netelefonuj.

Kingdom of the Blind - příběh čtvrtý a poslední. Vražda balancující mezi rasistickým motivem a kšefty s drogami. Navíc se Tannerovým protivníkem stává slepec, který je i ve své indispozici schopen ohrozit Rossovu "bývalou" rodinu. Poučení? Černý král a černý jezdec nebývají nejlepší kombinací.

Second Sight trpí jedním obrovským nešvarem - jednotlivé epizody se stopáží 100 minut jsou příšerně dlouhé a utahané. Jako samostatné filmy by neměly šanci uspět. Jako uzavřená minisérie (i když jsou příběhy dosti autonomní) se toto dá ospravedlnit, ale jen formálně. Beru to jako stylistické cvičení na téma "Význam zraku a zvuku v našem životě", protože některá témata (důraz na vizuálno v 1. epizodě, neustále přehrávané zvukové záznamy výpovědí svědků v dalších, všudypřítomná role kamer...) k tomuto vybízejí. Dokážu si ale představit mnohem tísnivější atmosféru, která by "tah na bránu" podstatně zagresivněla.

Peklo zvané Země živitelka

Jak pravil klasik: V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Teda až na mě.

Šest dní. Šest dlouhých dní, kdy jsem musela králíka svěřit do rukou své sestry a zamířit na západ do míst, kam by žádný brňák bez donucení nezabloudil. Paradoxem je, že jsem si na tyto galeje byla nucena v mé milované práci (ano, teď si jí zase o fous víc vážím) vzít dovolenou. Navíc se hned druhý večer podařilo poslat Windowsy na notebooku do věčných lovišť. To je tak, když vám po hodině čekání dojde trpělivost a i přes upozornění přibližně ve znění "počítač nevypínejte, vypne se sám"... počítač vypnete. Bude v tom mít patrně prsty tamní motorestová free wi-fi síť (na spolehlivější zaheslovanou jsem se nemohla ani se znalostí hesla dostat), přes kterou si Blue Max začal nešikovně stahovat aktualizace, zatímco já se snažila procedit paket za paketem nejnovějšího dílu Dark Blue.

Šachovnice

Začněme od začátku. Cesta. Cesta byla dlouhá, místy mokrá, definitivně ale chladná, protože jsme se vezli v chladícím Fordu transitu. V kabině samozřejmě. Za skromný oběd ve Staré Hlíně jsme nechali diety na celý den. Kdybych tedy nějaké diety dostala (oběd další den by nás stál diety na zbytek týdne).

Českobudějovické výstaviště je ošklivé, až odporné. Z B4 jsme táhli na F2 a poté zanechali auto na P2. Kolem se pohybovali dámy a pěšáci, které náš sveřepý řidič odmítal přejíždět. Českobudějovický pavilon je zastřešená kostka betonu, o výměru umýváren ve větším autokempu (až na B4, tam se vlezl celý jeden mega stánek, kterých na Ragiontouru v Brně bývá v brněnském pavilonu 30). Pro sebe jsme zde měly přichystáno 9 metrů čtverečních s dřezem a šesti pěti talíři. Naproti se tyčila krásná expozice prostějovského lihovaru, kterou jsme během dvou dnů téměř vykoupily. A vlastně jsme to v F2 docela vyhrály - čaje, rakytník, oleje, medovinka... venku byl celý areál lemován nastřídačku stánky z umělými cukrdlátky, kytkami, vietnamskými vetešárnami, WS strouhači (místy to vypadalo jako oživlý teleshoping) a samozřejmě traktory, kombajny a jinými stroji hrůzy. Musím se přiznat, že pořad "Červený traktůrek", kterým nás Nova ráno budila, mě po třech dnech už značně iritoval.

Kdo neplní plán, plní si míč

Zoufalé bylo i zázemí, které jsme měli k dispozici. Tak například jeden záchod (naposledy opravován patrně za socializmu) pro 3 pavilony. O koš na papírové ručníky jsem vedla konverzaci s uklizeči přes rozpis služeb pověšený na dveřích. Do tří dnů tam byl.
Zásobovací logistika do našeho skromného mrazícího pultu se skládala z dispečera (já) a sofistikovaného vozíčku, který nebyl naučen základní poslušnosti, a tak mě několikrát za ten týden pokousal. Kolemjdoucí zůstali nezraněni.

Tamní Kaufland byl plný překvapení - respektive chaosu. Moje mise byla jednoduchá: 40 rohlíků a 3000 párátek. Rohlíky byla ta jednoduchá část. Párátka byla lokalizována po hodině hledání, kdy jsem zalarmovala i dva zaměstnance. Byla u talířů. Překvapena jsem byla já i zaměstnanci.

Také informace o snadné pěší dostupnosti našeho penzionu se nezakládala na úplně pravdivých faktech. Z 10 minut se vyklubalo 45. A po celém dni za pultem se vám tato doba vězící mezi vámi a sprchou/postelí/jídlem (celý den bylo možné konzumovat pouze fast-foodové pochutiny jako langoše, hořické trubičky, slané oříšky, medovinu, absinth, tequilu...) zdála nekonečná. Dokonce jsem se snížila ke stopu, ale nikdo zrovna nejel kolem. Tento problém byl ráno řešen velmi drahým taxíkem a následně vyřešen zkamaráděním se s velice vtipným panem od medoviny, který vlastnil auto jehož kufr byl plný lahví - a tak jsme cinkali na každém výmolu.

Každé výstaviště má svého Káju

Kája je fantomem brněnského Regiontouru. Je to takový pán staršího data výroby, který se po výstavišti toulá každý den a pokouší se získat vše, co je zdarma. Tudíž k večeru je již opilý jak duha a snaží se zjištně zaplétat konverzaci, která je přinejmenším otravná. A světe div se, i českobudějovické výstaviště má svého Káju. Nepředstavil se nám, ale jeho oblá vousatá postava v šortkách zavalená igelitkami s nasbíranými věcmi nám utkvěla v paměti. Povýšil totiž svoje vtěrkovské metody výše, než dokázal Kája za poslední 3 roky. Nejprve se (samozřejmě opilý) pokoušel moji mámu vylákat na prohlídku náměstí. Byl odmítnut. Asi 5x během hodiny. Druhý den nasadil větší kalibr a rozjel se na více frontách. Jen v našem pavilonu od něj dostaly dáreček tři osoby - studentka po maturitě od pána s medovinou plyšáka, středoškolačka z palírny keramické sluníčko a moje matka prozaicky umělohmotné prostírání. Obávám se, že všechny tři věci vylovil někde v kontejneru. Byla jsem potěšena, že mě pán nepovažuje za dostatečně lukrativní partii, ale ouha - další den mi podával také plyšáka s omluvou, že se mu nepodařilo předchozího dne sehnat papír na zabalení. Plyšáka se bojím dotknout holou rukou...

Pavla V.

Nejvíc mě potěšila Pavlínka. To je moje kamarádka, víte? 31. 8. mi poslala krásnou SMS, kde se mě vyptávala, s kým si zítra ve škole sednu. Obligátní "pls odepiš" na konci přímo vyzývalo k reakci. Musím říct, že Pavlínka poskytla desetiminutovou zábavu pro polovinu pavilonu, kterou její omyl opravdu rozesmál. Bohužel jsem ji musela zklamat - naše kancelář je již plná a tudíž si Pavlínka bude muset sednou s někým jiným. Myslím, že jsem jí nepřivodila svojí odpovědí záchvat smíchu.

I přes příšernou koncepci celé akce jsme si našly pár věcí, za které stálo za to utrácet. A tak máme doma masožravou rosnatku, kterou krmím moly, spoustu šperků pro nás i známé... Taky jsem poznala kluky ze sýrárny Miltra a pod záštitou Klasy a Ministerstva zemědělství popíjela s nějakými lesníky cannabisku v těch několika málo okamžicích, kdy davy polevily.

A málem bych zapomněla na pána, který se velmi podobal Bernardovi z Black Books a přinesl nám na ochutnání jedno jistě velice drahé archivní víno, jehož suchost jsem nedokázala patřičně ocenit.

Sociologie z první ruky

Studovat sociologii, napíšu po tom týdnu celou diplomovou práci. Celý den kolem vás proudí lidé nejrůznějšího věku i příjmové kategorie. Někomu není blbé platit tisícovkou 12 korunovou položku, jiný vše zaokrouhluje na stovky. Někteří zákazníci vám vynadají, že za komunistů vaše výrobky chutnaly líp, jiní se s vámi ochotně dělí o pochutiny, co koupili u jiného stánku. Nejvíce mě dojal starý pár, kdy paní chtěla utratit dvacetikorunu a její nerudný muž na ni z dálky štěkal, že je to drahé. Vesměs ale tolik typů lidí není a po čase se začnou opakovat ty samé scénáře. Až to člověka fascinuje a na nějaké otázky už začne být alergický (například "a co je nejlepší" - to se mi chtělo občas popravdě odpovědět, že mně nechutná nic z toho). Stala se ze mě automatická sčítačka do 200 Kč s možným rozšířením na 1000 a přídavným programem "připravování ochutnávek".

S panem od medoviny jsme připravili pokus inspirovaný stánkem Teekanne, kteří měli každý den nápis AKCE spojený s jinou cenou (den ode dne vyšší). Dopadlo to dle očekávání. Lidé na slovo akce a výprodej slyší velmi dobře a to, že cena není vůbec akční, je už nezajímá (pán od medoviny při své akci ceny zachoval ve stejné výši).

Cesta z konce světa

Díky této super mega akci jsem přišla o paintball. Příští rok jsme rovnou zavrhly. Sice si toho pstruha v motorestu Pegast (kde byla domácí kuchyně opravdu vynikající - ta snídaně, ach bože!) asi už nikdy nedám, pána od medoviny, který nás oblažoval svými životními zážitky, taky už asi nepotkám... ale raději si na pouťový jarmark zajedu někam blíž.

Eliz

Tak k nám dnes do rodiny přibyl nečekaně další (dočasný) přírůstek. Malá králinda, kterou moje máma pojmenovala provizorně Líza (a já ji budu říkat vznešeněji Eliz). Je malinká, hubená a nějaký dobrák ji nechal svému osudu na břehu řeky v Husovicích, kde ji našel malý kluk, který ji vzal domů. Ale jeho babička ho s králíkem vykázala, takže ho hodil na zahradu jiné paní, která ho včera večer našla. A pak se dostala ke mě, protože narozdíl od paní nálezkyně mi doma leží prázdná klec a jídla je tu dost pro celou králičí armádu. Zítra nás čeká výlet na veterinu a pak jí začneme hledat novou milující rodinu.

Třikrát z MdB

Tři sestry

A pak z nich budou odporné, tupé mrtvoly, jako jejich otcové a matky

Nerada se spoileruji na divadlo dopředu (kromě fotek a obsazení, protože nikdy nevydržím lačně prohlížet nové premiéry v MdB) a tak jsem si myslela, že Tři sestry budou nějaká komedie z pera pana Čechova (ano, ve škole jsem tomuto asi pozornost také nevěnovala). Komedie to nebyla, i když filozofické výstupy plukovníka Veršinina (Petr Štěpán) k tomu neměly daleko. Kdo chtěl, smysl (dokonce hluboký) v tom našel. Kdo nechtěl, mohl si myslet, že je to jen nudná hra o tom, kterak tři sestry neustále chtějí odjet do Moskvy. Patřím k té první skupině. Tři sestry jsou totiž bolestně pravdivý příběh o tom, kterak můžeme být šťastní jen když žijeme ve svých představách. Hned zpočátku bláznivě zamilovaný Andrej (Michal Isteník) požádá o ruku svoji lásku Natálii (Lenka Janíková), ze které se (jak přibývají dluhy a děti) vyklube jeden velký omyl. Máša (Ivana Vaňková) je nešťastně vdaná již několik let, Olga (Markéta Sedláčková) opuštěná a uvázaná na postu ředitelky školy. Jediná Irina (Svetlana Slováková) má vše ještě před sebou. Sní o poctivé práci, o Moskvě a o lásce... ale i té se pomalu její optimizmus hroutí a když se nakonec rozhodne vdát za barona Tuzenbacha (Vojtěch Blahuta), je její štěstí utnuto výstřelem.

Celá scéna i kostými jsou koncipované v odstínech bílé, černé a šedé. Jediná postava, která z této dichromatické kompozice vybočuje, je Natálie, která chodí věčně odívaná v křiklavých barvách i modelech. Dá se považovat za hlavní "zlo" v životě Prozorovů a možná, že je se svými dětmi (a zálety) i jediná šťastná. Nebo spíše žije v jiném světě, kde nemá potřebu o své situaci přemýšlet a jen jedná bez ohledu na své okolí.

Tři sestry mi přišly jako hra, která mi dokonale pasuje do mého vesmíru. Podobně jako odtud vzešla Fontána. Poslední dějství, kdy vojáci odchází z města, z Andreje je troska, Máša přichází o jedinou kotvu v podobě Veršinina, Olga stagnuje a Irině se hroutí budoucnost, pro kterou se těžce rozhodla, bylo opravdu působivé.

Sněhurka a sedm trpaslíků

- Kohout? - V lese? - Blbost.
Nenavážejte se do Šmudly!

Dověděla jsem se, že jsem vděčný návštěvník divadla. Kdykoliv mi někdo zavolá, že má volné lístky, jdu. A tak jsem mohla vidět Sněhurku hned dvakrát a užít si tak dvoje obsazení.

Pohádku známe všichni, že. Dnes jsem se tak nějak na okraj rozhodla, že svým potomkům nebudu číst Disneyovky, ale Grimmy. A v žádném případě je nebudu brát do divadla a kina, pokud si nebudu jistá, že je dokážu ukočírovat. Když jdete na pohádku, je pravděpodobné, že složení publika bude krapet odlišné, než když se vydáte na operetu. Narozdíl od důchodců mají malé děti tendenci pořád něco žvatlat a courat. Nedej bože když se nudí (nebo sedí v první řadě). To pak mohou začít házet svetrem nad hlavu (nebo strkat hlavu do orchestřiště), aniž by si toho rodiče zaujatí představením všimli. Pro jistotu jsem se ujistila dotazem na moji mámu, že jsem v dětství bylo ukázněné dítko, když mě vzala (opakovaně) na Sny svatojánských nocí (pamatuju si jedno představení u Křižíkovy fontány v Praze jako by to bylo včera) a tím ve mně patrně zasela semínko mé obsese divadlem.

V čem tkví kouzlo Sněhurky, ptáte se? Jednak je to chytlavá, z větší části původní, hudba všemožných žánrů (kankán, pár taktů z Fantoma opery, karibské rytmy...), stylizovaná hravost (oživlý umělý les, pastelově barevné roztančené království, světelné filtry...) a v neposlední řadě herci v karikaturních rolích, které se malému divákovi zavděčí (Jan Apolenář/Milan Němec jako výborná parodie na Macechu, Igor Ondříček, Láry Kolář, Robert Musialek, Jiří Ressler, Jakub Uličník, Vojtěch Blahuta a další jako ti největší trpaslíci na světě), i v ryze pohádkových rolích (Robert Jícha jako princ, Svetlana Slováková jako Sněhurka). Mimo všechny kategorie pak stojí bipohlavní zrcadlo.

Není čas na umělé dýchání? Princ vypadá, že by mohl mít nějaké zkušenosti. Když se mu holka líbí, tak proč ne. A nevadí mu, že je mrtvá?

Balada o lásce (Singoalla)

Zpět k vážnému tématu. Ehm, ehm, ehm. Když balada, tak severská. Když severská, tak metal. A když o lásce, tak nešťastné. Tentokrát ve velmi atraktivním, dynamickém hávu.

Nejprve potřebujeme ústřední pár. Nechť jím je tedy Erlond (Dušan Vitázek) a Singoalla (Johana Gazdíková). Oba pochází z odlišných kultur, jiných vyznání a ideálně se nikdy neměli zamilovat. Pak přidáme další rohy čtyřuhelníku - Asima (Martin Havelka), kterému je Singoalla zaslíbena, a Helenu (Pavla Vitázková), která zase miluje Erlonda. Přibližně v polovině necháme Erlonda vypít jed. Po přestávce, kdy se nám vše uleželo, se dostaví morová rána a nejen ta klátí jednu postavu za druhou. Erlond žije, ovšem s Helenou. Singoalla se hodlá pomstít prostřednictvím svého a Erlondova syna. Helena čeká dítě a Asim má sekeru. Je to balada. Moc postav tedy světlou budoucnost mít nebude.

Musím říct, že mezi Erlondem a Singoallou to v první polovině neuvěřitelně jiskřilo. Druhá polovina tak přinesla trochu studenou sprchu, neboť tempo a napětí povolilo. První polovina sebou také odnesla asi nejlepší postavu celé hry - Šeka (Alan Novotný), Erlondova nejlepšího přítele a glosátora. V sále asi každý zalitoval.

Jako celek je to ale velmi povedené. Hudebně se pohybujeme od severského folku až po rockovo-metalovou elektroniku (v tomto opravdu odborník nejsem). Musím vyzdvihnout i scénu a kostými. Provokativní černá (umělá kůže?) s červenou, nebo modrou v oku lahodících střizích. Monochromaticky zalité jeviště s minimem kulis a vzpomínky kryté za záclonou. Vizuální vrchol uplynulé divadelní sezóny.