Sometimes we can be happy only when drunk.
12. 1. 2011
4. 1. 2011
Jak se budí programátor
Osoby a obsazení:
Salla - věčně nevyspaný programátor, který nemůže pochopit, proč chodí spát ve 3, když ví, že v 8 vstává
Felix - skoro 5 kilový králík, který si spí kdy chce... ale ráno většinou moc nechce.
Úterý, leden 2011
5:30 - Felix ohryzává záchůdek. Salla se svalí z postele a s vidinou zničeného trávicího traktu dotyčného králíka háže do kotce hrst čerstvého sena. Její snaha je odměněna tišejším chroupáním stébel
7:30 - patrně zvoní budík, refrén rumunské písně z PC hry Alone in the Dark vyřvává, Salla chaotickým mačkáním kláves sbory umlčuje
7:50 - jisto jistě zvoní budík, Salla vstává a vypouští krakena... tedy Felixe... do obyváku
8:25 - Salla po pseudosnídani naznává, že by mohla ještě chvíli spát na gauči. Nařizuje mobil na 9:00
8:50 - Salla otevírá oko, které rázem hledí do dvou černých zorniček a dlouhých uší ve tvaru V (jako Victory), které ji hypnotizují, panáčkujíce vedle gauče. Pohlazením tento budík zaklapává. Budík si odchází lehnout opodál.
9:00 - Salla začíná nenávidět pana Oliviera Deliviera. Vypíná zvonění a rozhoduje se, že ještě chvíli bude ležet...
Zde se jí začíná zdát něco opravdu krásného... o Americe...
9:45 - Bez upozornění na gauči přistává králík, Salla se s leknutím probouzí, králíka sundává z hlavy a umisťuje na zem. Následně si odchází vyčistit zuby a budovat kapitalizmus.
Salla - věčně nevyspaný programátor, který nemůže pochopit, proč chodí spát ve 3, když ví, že v 8 vstává
Felix - skoro 5 kilový králík, který si spí kdy chce... ale ráno většinou moc nechce.
Úterý, leden 2011
5:30 - Felix ohryzává záchůdek. Salla se svalí z postele a s vidinou zničeného trávicího traktu dotyčného králíka háže do kotce hrst čerstvého sena. Její snaha je odměněna tišejším chroupáním stébel
7:30 - patrně zvoní budík, refrén rumunské písně z PC hry Alone in the Dark vyřvává, Salla chaotickým mačkáním kláves sbory umlčuje
7:50 - jisto jistě zvoní budík, Salla vstává a vypouští krakena... tedy Felixe... do obyváku
8:25 - Salla po pseudosnídani naznává, že by mohla ještě chvíli spát na gauči. Nařizuje mobil na 9:00
8:50 - Salla otevírá oko, které rázem hledí do dvou černých zorniček a dlouhých uší ve tvaru V (jako Victory), které ji hypnotizují, panáčkujíce vedle gauče. Pohlazením tento budík zaklapává. Budík si odchází lehnout opodál.
9:00 - Salla začíná nenávidět pana Oliviera Deliviera. Vypíná zvonění a rozhoduje se, že ještě chvíli bude ležet...
Zde se jí začíná zdát něco opravdu krásného... o Americe...
9:45 - Bez upozornění na gauči přistává králík, Salla se s leknutím probouzí, králíka sundává z hlavy a umisťuje na zem. Následně si odchází vyčistit zuby a budovat kapitalizmus.
22. 12. 2010
Schladming
What happens in Schladming, stays in Schladming.
Začalo to jednou malou otázkou vedoucího našeho projektu - nechceš jet na lyže? - dvě minuty jsem přemýšlela a odpověděla, že ano, což asi nebyla odpověď, kterou čekal. Ale stalo se. Nakonec se nás v chalupě uprostřed Rakou
ska sešlo devět - 5 kolegů, (jak jsem pochopila) 2 bývalí zaměstnanci a slečna jednoho z nich.
Chalupu stabilně obývala jedna rodina, která si pronájmem 3 pokojů celkem slušně přivydělávala, disponovala zašifrovaným EggerNetem (jehož bezpečnostní heslo předčí všechno, co jsem doposud viděla... asi aby se zbloudivší kolemjdoucí neusadil v -13 do závěje pod okno a nemohl si přečíst zprávy), výbornými snídaněmi a roztomilými dětmi (z nichž 3 letá Ana si zamilovala jednoho kolegu* natolik, že se od něj odmítala hnout, i když ji maminka volala... a kolega moc německými slovy nevládl).
Po cca 5 hodinové cestě jsem pochopila, že jsem hrubě podcenila proviant - respektive první láhev vína padla za pár minut. Pak druhá, třetí... celkově se sešel řádný bar včetně ginu, bílého rumu a spousty domácích i komerčních pálenek. Nicméně hned druhý den se šel alkohol pro jistotu přikoupit.
S klidným srdcem mohu prohlásit, že jsem vstávala jako první (+ fungovala jako budík) a na sjezdovku jsem chodila bez kocoviny (narozdíl od některých méně šťastných, kteří se rozhodli, že té zelené ukáží :)). Taktéž jsem netrvala na tom, že budu spát u kamen v kuchyni.
Po večerech se hrál bang (a musím říct, že to bylo více než zábavné), pokr (o 50 korun /2 Eura a ano, prohrála jsem!) a dokonce i jedno bizarní Člověče nezlob se, které nám ve čtyřech trvalo 2 hodiny.
A teď to nejdůležitější - lyžování. Celkem jsem pochopila,
proč panovala obava z mého kývnutí na účast... S klukama lyžování není o tom jezdit si jednu sjezdovku a kochat se okolím. Právě naopak. Za tři dny, které jsme v areálu strávili, jsme projezdili snad každou sjezdovku, horu a lanovku (a že tam toho je nějaká ta stovka kilometrů). A já po prvotním šoku z toho, že jsem zase po dvou letech na sněhu zjistila, že to se mnou není tak špatné (styl asi nula bodou, ale nejhůř jsem nejezdila a vrcholovému družstvu jsem stačila... a navíc jsem se jako někteří ani neztratila :)). No, trošku mě zaskočilo, když kolega prohlásil, že "pro jistotu" bere lékárničku (nakonec nebyla potřeba).
První den byl zakončen sněžením, což je poněkud problém, pokud jako já, neberete lyžařské brýle jako nedílnou součást výstroje. Karolína se ale ukázala jako správná ženská a měla dvoje, tudíž jsem pochopila, že si něco takového budu muset v brzké době pořídit.
Druhý den se ukázalo, že sněžení napáchalo poněkud nerovný terén, který se rolbám přes noc nepodařilo zkrotit. Šlo to trochu z tuha...
Poslední den lyžování ale všechno vynahradil. Slunce vylezlo, lidí bylo přiměřeně a hlavně byl terén celý den upravený. Paráda. Loučila jsem se se sjezdovkou velmi těžce.
Nakonec jsem byla shledána dostatečně schopnou lyžovat i pít a tudíž jsem byla pozvána na delší akci, která proběhne na přelomu února a března v Itálii. A jako team building to také nebylo špatné :). Jen ten návrat do reality... bolí.
* jelikož je naše vertikální struktura poněkud horizontální, tak pomineme fakt, že někteří kolegové zaujímají i manažerské pozice
ska sešlo devět - 5 kolegů, (jak jsem pochopila) 2 bývalí zaměstnanci a slečna jednoho z nich.Chalupu stabilně obývala jedna rodina, která si pronájmem 3 pokojů celkem slušně přivydělávala, disponovala zašifrovaným EggerNetem (jehož bezpečnostní heslo předčí všechno, co jsem doposud viděla... asi aby se zbloudivší kolemjdoucí neusadil v -13 do závěje pod okno a nemohl si přečíst zprávy), výbornými snídaněmi a roztomilými dětmi (z nichž 3 letá Ana si zamilovala jednoho kolegu* natolik, že se od něj odmítala hnout, i když ji maminka volala... a kolega moc německými slovy nevládl).
Po cca 5 hodinové cestě jsem pochopila, že jsem hrubě podcenila proviant - respektive první láhev vína padla za pár minut. Pak druhá, třetí... celkově se sešel řádný bar včetně ginu, bílého rumu a spousty domácích i komerčních pálenek. Nicméně hned druhý den se šel alkohol pro jistotu přikoupit.
S klidným srdcem mohu prohlásit, že jsem vstávala jako první (+ fungovala jako budík) a na sjezdovku jsem chodila bez kocoviny (narozdíl od některých méně šťastných, kteří se rozhodli, že té zelené ukáží :)). Taktéž jsem netrvala na tom, že budu spát u kamen v kuchyni.
Po večerech se hrál bang (a musím říct, že to bylo více než zábavné), pokr (o 50 korun /2 Eura a ano, prohrála jsem!) a dokonce i jedno bizarní Člověče nezlob se, které nám ve čtyřech trvalo 2 hodiny.
A teď to nejdůležitější - lyžování. Celkem jsem pochopila,
proč panovala obava z mého kývnutí na účast... S klukama lyžování není o tom jezdit si jednu sjezdovku a kochat se okolím. Právě naopak. Za tři dny, které jsme v areálu strávili, jsme projezdili snad každou sjezdovku, horu a lanovku (a že tam toho je nějaká ta stovka kilometrů). A já po prvotním šoku z toho, že jsem zase po dvou letech na sněhu zjistila, že to se mnou není tak špatné (styl asi nula bodou, ale nejhůř jsem nejezdila a vrcholovému družstvu jsem stačila... a navíc jsem se jako někteří ani neztratila :)). No, trošku mě zaskočilo, když kolega prohlásil, že "pro jistotu" bere lékárničku (nakonec nebyla potřeba).První den byl zakončen sněžením, což je poněkud problém, pokud jako já, neberete lyžařské brýle jako nedílnou součást výstroje. Karolína se ale ukázala jako správná ženská a měla dvoje, tudíž jsem pochopila, že si něco takového budu muset v brzké době pořídit.
Druhý den se ukázalo, že sněžení napáchalo poněkud nerovný terén, který se rolbám přes noc nepodařilo zkrotit. Šlo to trochu z tuha...
Poslední den lyžování ale všechno vynahradil. Slunce vylezlo, lidí bylo přiměřeně a hlavně byl terén celý den upravený. Paráda. Loučila jsem se se sjezdovkou velmi těžce.
Nakonec jsem byla shledána dostatečně schopnou lyžovat i pít a tudíž jsem byla pozvána na delší akci, která proběhne na přelomu února a března v Itálii. A jako team building to také nebylo špatné :). Jen ten návrat do reality... bolí.
* jelikož je naše vertikální struktura poněkud horizontální, tak pomineme fakt, že někteří kolegové zaujímají i manažerské pozice
15. 11. 2010
From Mulhouse with love
Pořád ještě nemůžu uvěřit tomu, že jsem sedla do letadla, odletěla si jen tak na týden do Francie, povečeřela lososa v luxusní, drahé restauraci a teď ležím na posteli v Holiday Inn. V mém vlastním pokoji. A nic z toho nejde z mé kapsy. A to výborné víno předtím na baru platil Quentin. Jo, asi už vážně nebudu student...
6. 11. 2010
Londýnská mise 2010
Nyní hrajeme: Anne Dudley - Knight Moves
Od prvního krátkého výletu do Londýna uběhlo 5 let. I tentokrát byla hnacím motorem hudba - událost, která jakoby se zrodila ve snu soudtrackofila. Jen ten Zimmer tam chyběl.
Osoby a obsazení
(zleva)Doctor Smith - "The lost boy" (na letišti jsme zjistili, že na něj nikdo nemá kontakt), jediný člověk, který tvrdil, že ví, jak vypadá John Powell
Ewan - lékárník, Santa Clause, styčný důstojník pro komunikaci s celebritami
Sup - majitel výkonného fotoaparátu oplývající schopností vytvářet ostré a umělecké fotografie, taktéž majitel několika bulvárních historek z natáčení
Little borg - hlavní stalker, interface do facebooku, dopravní expert, nadšený optimista
A na závěr já - udržovatelka zdravé hladiny stresu, budík, majitelka fénu a roztrojky
Kdysi jsem se pozastavovala nad tím, že Lucasovi v jeho Galaxii nesedí vzdálenosti. Ale považte následující:
Brno - Praha: 2,5 hodiny
Praha - Stansted: 1,5 hodiny
Standsted - Londýn: 1,5 hodiny
A slovíčko Easy je synonymem pro velice komorní cestování.
V Londýně každý trpí až děsivou ochotou. Tudíž po krátkém bloudění a konzultacích s neinteraktivní mapou u stanice metra Pimlico, jsme volili cestu konzultace s interaktivními domorodci a získali tak dokonce i průvodce.
Hostel byl řešen značně úsporně. Menší logistický problém nastal, když jsme se na chodbě metrového průměru srazili s probíhající párty. Pokoj naplňoval tamní standard do puntíku (vlezli jsme se, pokud jsme neměli potřebu se pohybovat). Nadšeni, hladovi a žíznivi jsme zinicializovali recon misi do blízkého okolí a ve Food and Wine pořídili 5x 1,5 litru pramenité horské vody (zbytek týdne jsme popíjeli Temži, nebo co jim to tam teče z kohoutku).
Následovalo logické cvičení ze sprchování, ve kterém jsem neuspěla a po pěti minutách zkoumání záhadného mechanizmu se potupně oblékla a šla si nechat ovládání vyspoilerovat od kolegy Little borga.
Celá noc probíhala klidně, až na neustále řvaní sousedů, mlácení dveří a příchod neznámého člověka kolem 4. hodiny ranní, se kterým jsem se snažila vést rozespalou konverzaci na téma - kdo je, co tu chce, kde vzal klíč a ať se ráno nelekne, že nám bude zvonit budík. S omluvou, že si ty krámy na zemi ráno uklidím, jsem ho propustila do jediné volné postele.
Faktická poznámka - všech našich spolunocležníků mi bylo líto. Dokážu si představit, jak by mi bylo, kdyby mě strčili do pokoje k 5 divně hovořícím lidem odněkud z Východní Evropy :). No, neměli chtít ušetřit!
Sobota byla jediný volný den v rámci naší mise. Byla tedy celá zasvěcena kultuře. Nejprve jsme se pod vedením Little borga naučili jezdit doubledeckerem. Na tomto místě bych ráda pomlčela o incidentu s nezvládnutými jmény zastávek, který ovšem vyústil v pěknou procházku.
O víkendu bývá v kostelech zavřeno. Takže Westminster Abby pouze zvenku. Naopak v Parlamentu se výjimečně nezasedá, tudíž jsme si prošli dalším kolem rentgenů a pískacích rámů (tentokrát bez nutnosti sundávat boty), dostali na krk odfláknutou fotku a zúčastnili se nadmíru zajímavé prohlídky. (naši politici by sem měli povinně jezdit na stáže, aby si pak vážili té anarchie, co u nás vládne)
Následovala povinná zastávka v Zakázané planetě. Ještě že mě potřeba vlastnit figurky a jiné hloupůstky už (téměř) opustila. Z různých propriet tu přecházel zrak. Fascinoval mě jistý klučina, kterému matka nabízela Chewbaccu, ale on trval na tom, že potřebuje spoustu droidů (držíc v ruce dvě droideky). Patrně se chystal zinscenovat nějakou bitvu. V suterénu plném filmů, knih a hudby jsem si neprozřetelně pořídila OST k Speciálům Doctora Who za 13 liber (osud tomu chtěl, že o den později vlastnil Ewan tyto soundtracky 2 a zcela zadarmo).
Zbytek dne (člověk se až diví, kolik se toho dá stihnout, když vstává v 8 ráno!) jsem se spolu s Ewanem a Doctorem procházela Britským muzeem. Tisíce let staré věci vyrobené tisíce kilometrů od Londýna. Fascinating. Popravdě, nohy mě z toho bolely dostatečně.
Našim spolunocležníkem pro sobotní noc byla australská slečna, jejíž jméno jsme zapomněli v rozmezí 10 sekund až 2 minut od momentu představení se. Následovalo poněkud nekolegyální rondo pro dvě lahve bílého vína, jednu zázvorové limonády a muffin, které australanka úspěšně prospala (nebo to aspoň dobře předstírala).
Koho by napadlo dávat film do kina v 9:30? Tak třeba pana Davida Arnolda. Před kino Empire na Leicester square jsme přišli tak akorát, abychom chytili konec obří fronty. Kupodivu Psycho táhne (zajímavé bylo, že drtivá většina návštěvníků odešla ihned po promítání a nějaký David Arnold je vůbec nezajímal!). Kino je to obrovské a luxusní. Měla jsem trochu obavy, že se budu muset dvě hodiny nudit (Psycho už jsem viděla a navíc je to staré a černobílé...), ale k mému úžasu to byl velice silný zážitek. Regulérně jsem se v některých momentech bála. A Bates!!!
Po promítání, které uvedla vdova po Bernardu Herrmannovi, se na pódiu sešel pan Arnold s panem Gunningem a paní Dudley a jali se povídat si o hudbě. Popravdě - že je hudba v Psychu perfektní, ví všichni, takže nic objevného nezaznělo.
Přejděme k autogramiádě.
No, podepsali se nám a dokonce se s námi vyfotili :). Nicméně tahle komorní účast byla docela zklamáním, tudíž se do běhu dal plán B.
Poledne jsme strávili v čínské čtvrti (ano, jsou to asi dvě ulice lemované restauracemi) a dali si pořádný oběd. Následně se naše skupina rozpadla na dvě části. Skupina... říkejme jí A... ve složení já a Doctor vyrazila za památkami, skupina... říkejme jí B... za nákupy (povětšinou hudebního artiklu)
Hádejte co mají v neděli v Katedrále svatého Pavla! No zavřeno. Pro turisty. Uvnitř zrovna někdo horečně řečnil a odsuzoval turismus v božích stáncích, či co. V přilehlém parku poskakovaly veverky a kradly lidem oříšky.
Kvůli informačnímu šumu a nespolehlivé telekomunikační síti se skupina A i B spojila až v šest hodin večer vedle kina Empire. V luxusní restauraci tam probíhal sraz fanoušků z jakéhosi diskuzního fóra, které Ewan navštěvuje. Zdá se, že kdo na toto fórum nechodí, není fanoušek. S tím jsme se nějak smířili a nepohrdli dárky, které jim zbyly. A ano, právě v nich se nacházely ony soundtracky zadarmo. Ewan má aspoň co do soutéží na Soundtracony.
Kolem osmé hodiny večerní jsme se vypařili (předtím se pokusili spočítat útratu, viditelně ji označit a zanechat našim kolegům dostatek financí na její uhrazení) a vydali se tam, jak se ještě dosud nikdo nevydal - tedy tam, kde končí 2. jízdní pásmo. Tam, kde v noci není ani noha. Tam, kde člověk nepotká turistu (zato potká v italské restauraci Slováka). Opět se konzultace s domorodci ukázala přínosnější než s vytištěnou google mapou. Ale po dostatečně dlouhém hledání jsme objevili krásnou hospodu honosící se jmnénem The Flask. A chtěli jsme si objednat...
Jenže chtít nestačí.
Po několika minutách (a Ewanově zprávě) dorazil na místo i Trevor Jones se svým agentem.
V Anglii vás nikdo u stolu neobslouží, bylo nám Trevorem řečeno. Po této informaci už nám konečně na stole přistála vynikající pinta cideru.
Původně si na nás Trevor, momentálně v procesu skládání hudby, udělal čas pouze hodinu. Nebyl by to Ewan, kdyby se sebou neměl nějaké ty dárky (tentokrát podepsanou, zasklenou fotografii fanoušků a Trevora z FF 2009). Nakonec jsme seděli a povídali si až do zavíračky. Někde mezi tím přiběhl Trevorův syn a zase zmizel. A pak za nás pan Jones zatáhl účet.
Elevenish hodina odbila a lampa venku ještě svítila, tak jsme se pod ní vyfotili, Trevor nám ukázal, kde bydlí Terry Gilliam, posadil svého agenta do auta (se slovy: pokud ráno nepřijdu, jsem v České republice) a jal se nás doprovázet na autobus. Po cestě stále smutněl, že nám nemůže ukázat skvělou vyhlídku na Londýn, která je nedaleko na Hampstead Heath. Osud tomu chtěl, že toto jméno neustále dokola drmolil autobus, který nám stával před hostelem. Líná huba, holé neštěstí... nakonec se Trevor zaradoval, otočili jsme se a vyrazili jsme směr vyhlídka... což znamenalo pár kilometrů (aspoň 2 to byly) temným parkem. Trevor nás ujišťoval, že se všichni Londýňané v noci do parku bojí, tudíž nikoho nepotkáme. Vyhlídka byla na město opravdu skvostná.
Bojová hra byla zakončena přesunem přes park na autobus. Po konzultaci s černošským řidičem na pauze nás Trevor posadil do prvního autobusu, co se objevil, zamával nám a nás po tomto šíleném zážitku čekala asi hodinová cesta domů. Dle raní zprávy Trevorova agenta dorazil domů v pořádku.
Nadešel den koncertu. Plán zněl - sejít se v dostatečném předstihu před Royal Albert Hall a pokusit se získat další podpisy před stage door.
Víte co je nejhorší na získání podpisu takového skladatele? Poznat ho! Ewan měl vyrobené archy s fotkami všech skladatelů, které vygooglil. Věřte tomu nebo ne, učili jsme se je nazpaměť (a užili si u toho spoustu legrace). Problém byl samozřejmě v aktuálnosti...
Skupina A (viz definice dříve) došla k závěru, že není možné celý den jen tak zabít, a ráno se vypravila směr Tower. Muzeum Britského království, dalo by se to nazvat. Taky jsem při poslouchání poutavě vyprávějícího Beefeatera dostala neuvěřitelnou chuť konečně kouknout na Tudorovce. Poněkud se divím, že na světě je ještě dostatek zlata, když si ho tu v takové množství Británie syslí.
Skupina A se spojila se skupinou B kolem 14 hodin (po krátkém bloudění způsobeném mou neschopností zorientovat mapu). Informace zněly - nestihli jsme Arnolda, Gunninga a Dudley, máme foto s Armstrongem a Marianellim, kolem prošel asi 3x Nyman a pokaždé vypadal jinak.
Spolu s nimi na stanovišti mrzl ještě jakýsi Němec, který nám svojí drzostí pil krev. A skladatele taky nepoznával.
Byla zima, měli jsme hlad, ale nikdo nechtěl stanoviště opustit. Co kdyby... Já osobně se dokázala smířit s variantou - buď všichni, nebo nikdo. Ale (díky bohu) Little borg chtěl držet pevnost za každou cenu. Tak jsem se aspoň skamarádila s vrátným a proklouzla do Albert Hall, kde jsem našla v 1. patře Starbucks a donesla trochu kofeinu.
Jako zábava nám posloužily skupinky děcek, které vždy přiběhly, zalehly na rampu pro vozíčkáře a měřily strmost. Hilarious.
Popisovat kdy kdo přišel, jak moc z nás byl vyděšen a jak moc pospíchal, nemá moc cenu. Ewan se svými dárečky zvolil taktiku - oslovit, obdarovat, využít šoku pro podepsání několika coverů, pokud možno vyfotit se a propustit. Nutno dodat, že skladatelé chodili na zkoušku samozřejmě pozdě, takže z dalšího zdržování nadšeni moc nebyli.
Harry Gregson-Williams přijel taxíkem a byl celkem roztomilý. Spěchal
John Ottman byl nejprve vyděšený, ale pak se ukázal jako absolutní pohodář, který se kolem nás nebál chodit opakovaně a odpovídal nám na naše otázky (jako třeba, jestli vevnitř neviděl pana Nymana :))
Natalie Rachel Portman byla velice vstřícná
Georgi Fentonovi
jsem koukala přes rameno, když se podepisoval jiným fanouškům, abych věděla, kdo to je
Michael Nyman přišel tristně pozdě
Johna Powella nikdo nepoznal
A Patrica Doyla si nikdo včas nevšiml
Opět tomu chtěl osud, že jsme měli přesně 2 dárkové taštičky, do kterých jsme mohli dát dárky a předat je na recepci, kde slíbili postarat se o dodání skladatelům.
Koncert
Osud nám hrál v karty i zde. Bloudění po kruhovém obvodu haly, nalezení šatny, která byla nejvíce vzdálena našim místům (a vůbec nemusela být využita, neb se v naší lóži vyskytovaly věšáky, jak jsem později zjistila...). Jak se ale ukázalo, mělo to svůj důvod. Ale nepředbíhejme.
Prostory Royal Albert Hall jsou skvostné. Pravda, mikrofony, které byly určeny pro mluvené slovo, měly nepříjemné echo, ale jinak se mi akustika líbila. Celý večer po dobu tří hodin (s přestávkou) se na pódiu střídali jednotliví skladatelé. Někteří si své skladby i oddirigovali. V intermezzech na scénu přicházeli patrně známí angličtí baviči... a bavili. Teda nás ne. My jim jednak špatně rozuměli, druhak mi ten jejich humor moc vtipný nepřipadá. Bez nich bych si večer představit uměla, místo toho jsme si ale museli večer představit bez avizovaného Chicken Runu. No jo, stopáž se poněkud natáhla. Škoda.
for remembering purposes, program:
Konec koncertu byl překvapivě rychlý. Žádné dlouhé klanění (oni se skladatelé už ani neobjevili), potlesk sice intenzivní, ale na moje zvyklosti krátký. A rázem se všichni rozprchli. A tak jsme šli také. Do šatny. Po cestě jsme potkali Johna Ottmana okupovaného fanoušky. Kluci by nebyli pořádní stalkeři, kdyby se (mezitím, co já si přezouvala obuv a dávala do kupy všechny věci) nevydali po jeho stopách... které je dovedly na schodiště, po kterém shodou okolností začaly proudit davy lidí, včetně skladatelů, na after party. Nebudu vás napínat. S panem Powellem i Doylem jsme se nakonec vyfotili (i když prvně jmenovaný stále někam odbíhal a vracel se a pak nám představil svoji tetu) a i podpisy získali.
Odcházeje z Royal Alber Hall s blaženým pocitem na duši, minuli jsme početnější skupinku lidí postávající před stage door. Dle reportů zde stáli asi hodinu a pak několik šťastlivců získalo podpis Harryho. Nemáme mi to štěstí?
Armageddon
Poslední noc v Londýně. Co s ní, že? Ačkoliv už táhlo na půlnoc, rozhodli jsme se (s heslem Hynek to platí) najít nějakou hospůdku (resp. pub) a zapít celý den ciderem. Ovšem... první varování přišlo v našem oblíbeném Food and Wine. Stáhnutá roleta oznámila konec nákupu alkoholu. Stejná situace byla i v jiných obchodech, včetně Tesca. Centrum Londýna vypadalo jako po apocalypse. Všude namol opilí mladí lidé válející se po zemi. A nikde otevřena jediná slušná hospoda. Pouze několik klubů, z jejichž neonů přechází zrak a z rámusu zase sluch (byli jsme do jednoho téměř zataženi, ale vycouvali jsme zavčas). Poslední zoufalý pokus nás zanesl do otevřené čínské restaurace, kde jsme si po pohledu do jídelního lístku objednali láhev saké, aby nám bylo sděleno, že alkohol se již nesmí prodávat. Trapně jsme se tedy zvedli (zanechali na stole poloprázdnou misku oříšků, kterou jako pozornost před nás při příchodu položili) a s omluvou odešli. Tato hodinová lekce z odvrácené tváře prohibice nám stačila, a tak jsme v bezpečí našeho pokoje zapařili nad zázvorovou limonádou a zbytkem muffinů.
Tak jako předchozí večer, i tento s námi trávil jistý Francouz, který moc nemluvil, moc se neoblíkal, vůbec nezhasínal a měl se sebou dva obří kufry. Nemám ráda Francouze. Jsou vyzáblí!
Všimněte si, že nezmiňuji snídaně, které jsme měli v ceně. Ony za zmínku totiž vůbec nestály.
Den první - Dopravní paradoxy
Kdysi jsem se pozastavovala nad tím, že Lucasovi v jeho Galaxii nesedí vzdálenosti. Ale považte následující:
Brno - Praha: 2,5 hodiny
Praha - Stansted: 1,5 hodiny
Standsted - Londýn: 1,5 hodiny
A slovíčko Easy je synonymem pro velice komorní cestování.
V Londýně každý trpí až děsivou ochotou. Tudíž po krátkém bloudění a konzultacích s neinteraktivní mapou u stanice metra Pimlico, jsme volili cestu konzultace s interaktivními domorodci a získali tak dokonce i průvodce.
Hostel byl řešen značně úsporně. Menší logistický problém nastal, když jsme se na chodbě metrového průměru srazili s probíhající párty. Pokoj naplňoval tamní standard do puntíku (vlezli jsme se, pokud jsme neměli potřebu se pohybovat). Nadšeni, hladovi a žíznivi jsme zinicializovali recon misi do blízkého okolí a ve Food and Wine pořídili 5x 1,5 litru pramenité horské vody (zbytek týdne jsme popíjeli Temži, nebo co jim to tam teče z kohoutku).
Následovalo logické cvičení ze sprchování, ve kterém jsem neuspěla a po pěti minutách zkoumání záhadného mechanizmu se potupně oblékla a šla si nechat ovládání vyspoilerovat od kolegy Little borga.
Celá noc probíhala klidně, až na neustále řvaní sousedů, mlácení dveří a příchod neznámého člověka kolem 4. hodiny ranní, se kterým jsem se snažila vést rozespalou konverzaci na téma - kdo je, co tu chce, kde vzal klíč a ať se ráno nelekne, že nám bude zvonit budík. S omluvou, že si ty krámy na zemi ráno uklidím, jsem ho propustila do jediné volné postele.
Faktická poznámka - všech našich spolunocležníků mi bylo líto. Dokážu si představit, jak by mi bylo, kdyby mě strčili do pokoje k 5 divně hovořícím lidem odněkud z Východní Evropy :). No, neměli chtít ušetřit!
Den druhý - Kilometry v muzeu
Sobota byla jediný volný den v rámci naší mise. Byla tedy celá zasvěcena kultuře. Nejprve jsme se pod vedením Little borga naučili jezdit doubledeckerem. Na tomto místě bych ráda pomlčela o incidentu s nezvládnutými jmény zastávek, který ovšem vyústil v pěknou procházku.
O víkendu bývá v kostelech zavřeno. Takže Westminster Abby pouze zvenku. Naopak v Parlamentu se výjimečně nezasedá, tudíž jsme si prošli dalším kolem rentgenů a pískacích rámů (tentokrát bez nutnosti sundávat boty), dostali na krk odfláknutou fotku a zúčastnili se nadmíru zajímavé prohlídky. (naši politici by sem měli povinně jezdit na stáže, aby si pak vážili té anarchie, co u nás vládne)
Následovala povinná zastávka v Zakázané planetě. Ještě že mě potřeba vlastnit figurky a jiné hloupůstky už (téměř) opustila. Z různých propriet tu přecházel zrak. Fascinoval mě jistý klučina, kterému matka nabízela Chewbaccu, ale on trval na tom, že potřebuje spoustu droidů (držíc v ruce dvě droideky). Patrně se chystal zinscenovat nějakou bitvu. V suterénu plném filmů, knih a hudby jsem si neprozřetelně pořídila OST k Speciálům Doctora Who za 13 liber (osud tomu chtěl, že o den později vlastnil Ewan tyto soundtracky 2 a zcela zadarmo).
Zbytek dne (člověk se až diví, kolik se toho dá stihnout, když vstává v 8 ráno!) jsem se spolu s Ewanem a Doctorem procházela Britským muzeem. Tisíce let staré věci vyrobené tisíce kilometrů od Londýna. Fascinating. Popravdě, nohy mě z toho bolely dostatečně.
Našim spolunocležníkem pro sobotní noc byla australská slečna, jejíž jméno jsme zapomněli v rozmezí 10 sekund až 2 minut od momentu představení se. Následovalo poněkud nekolegyální rondo pro dvě lahve bílého vína, jednu zázvorové limonády a muffin, které australanka úspěšně prospala (nebo to aspoň dobře předstírala).
Den třetí - Psycho a ti druzí
Koho by napadlo dávat film do kina v 9:30? Tak třeba pana Davida Arnolda. Před kino Empire na Leicester square jsme přišli tak akorát, abychom chytili konec obří fronty. Kupodivu Psycho táhne (zajímavé bylo, že drtivá většina návštěvníků odešla ihned po promítání a nějaký David Arnold je vůbec nezajímal!). Kino je to obrovské a luxusní. Měla jsem trochu obavy, že se budu muset dvě hodiny nudit (Psycho už jsem viděla a navíc je to staré a černobílé...), ale k mému úžasu to byl velice silný zážitek. Regulérně jsem se v některých momentech bála. A Bates!!!
Po promítání, které uvedla vdova po Bernardu Herrmannovi, se na pódiu sešel pan Arnold s panem Gunningem a paní Dudley a jali se povídat si o hudbě. Popravdě - že je hudba v Psychu perfektní, ví všichni, takže nic objevného nezaznělo.
Přejděme k autogramiádě.
No, podepsali se nám a dokonce se s námi vyfotili :). Nicméně tahle komorní účast byla docela zklamáním, tudíž se do běhu dal plán B.
Poledne jsme strávili v čínské čtvrti (ano, jsou to asi dvě ulice lemované restauracemi) a dali si pořádný oběd. Následně se naše skupina rozpadla na dvě části. Skupina... říkejme jí A... ve složení já a Doctor vyrazila za památkami, skupina... říkejme jí B... za nákupy (povětšinou hudebního artiklu)
Hádejte co mají v neděli v Katedrále svatého Pavla! No zavřeno. Pro turisty. Uvnitř zrovna někdo horečně řečnil a odsuzoval turismus v božích stáncích, či co. V přilehlém parku poskakovaly veverky a kradly lidem oříšky.
Kvůli informačnímu šumu a nespolehlivé telekomunikační síti se skupina A i B spojila až v šest hodin večer vedle kina Empire. V luxusní restauraci tam probíhal sraz fanoušků z jakéhosi diskuzního fóra, které Ewan navštěvuje. Zdá se, že kdo na toto fórum nechodí, není fanoušek. S tím jsme se nějak smířili a nepohrdli dárky, které jim zbyly. A ano, právě v nich se nacházely ony soundtracky zadarmo. Ewan má aspoň co do soutéží na Soundtracony.
Kolem osmé hodiny večerní jsme se vypařili (předtím se pokusili spočítat útratu, viditelně ji označit a zanechat našim kolegům dostatek financí na její uhrazení) a vydali se tam, jak se ještě dosud nikdo nevydal - tedy tam, kde končí 2. jízdní pásmo. Tam, kde v noci není ani noha. Tam, kde člověk nepotká turistu (zato potká v italské restauraci Slováka). Opět se konzultace s domorodci ukázala přínosnější než s vytištěnou google mapou. Ale po dostatečně dlouhém hledání jsme objevili krásnou hospodu honosící se jmnénem The Flask. A chtěli jsme si objednat...
Jenže chtít nestačí.
Po několika minutách (a Ewanově zprávě) dorazil na místo i Trevor Jones se svým agentem.
V Anglii vás nikdo u stolu neobslouží, bylo nám Trevorem řečeno. Po této informaci už nám konečně na stole přistála vynikající pinta cideru.
Původně si na nás Trevor, momentálně v procesu skládání hudby, udělal čas pouze hodinu. Nebyl by to Ewan, kdyby se sebou neměl nějaké ty dárky (tentokrát podepsanou, zasklenou fotografii fanoušků a Trevora z FF 2009). Nakonec jsme seděli a povídali si až do zavíračky. Někde mezi tím přiběhl Trevorův syn a zase zmizel. A pak za nás pan Jones zatáhl účet.
Elevenish hodina odbila a lampa venku ještě svítila, tak jsme se pod ní vyfotili, Trevor nám ukázal, kde bydlí Terry Gilliam, posadil svého agenta do auta (se slovy: pokud ráno nepřijdu, jsem v České republice) a jal se nás doprovázet na autobus. Po cestě stále smutněl, že nám nemůže ukázat skvělou vyhlídku na Londýn, která je nedaleko na Hampstead Heath. Osud tomu chtěl, že toto jméno neustále dokola drmolil autobus, který nám stával před hostelem. Líná huba, holé neštěstí... nakonec se Trevor zaradoval, otočili jsme se a vyrazili jsme směr vyhlídka... což znamenalo pár kilometrů (aspoň 2 to byly) temným parkem. Trevor nás ujišťoval, že se všichni Londýňané v noci do parku bojí, tudíž nikoho nepotkáme. Vyhlídka byla na město opravdu skvostná.
Bojová hra byla zakončena přesunem přes park na autobus. Po konzultaci s černošským řidičem na pauze nás Trevor posadil do prvního autobusu, co se objevil, zamával nám a nás po tomto šíleném zážitku čekala asi hodinová cesta domů. Dle raní zprávy Trevorova agenta dorazil domů v pořádku.
Den čtvrtý - Lekce stalkingu
Nadešel den koncertu. Plán zněl - sejít se v dostatečném předstihu před Royal Albert Hall a pokusit se získat další podpisy před stage door.
Víte co je nejhorší na získání podpisu takového skladatele? Poznat ho! Ewan měl vyrobené archy s fotkami všech skladatelů, které vygooglil. Věřte tomu nebo ne, učili jsme se je nazpaměť (a užili si u toho spoustu legrace). Problém byl samozřejmě v aktuálnosti...
Skupina A (viz definice dříve) došla k závěru, že není možné celý den jen tak zabít, a ráno se vypravila směr Tower. Muzeum Britského království, dalo by se to nazvat. Taky jsem při poslouchání poutavě vyprávějícího Beefeatera dostala neuvěřitelnou chuť konečně kouknout na Tudorovce. Poněkud se divím, že na světě je ještě dostatek zlata, když si ho tu v takové množství Británie syslí.
Skupina A se spojila se skupinou B kolem 14 hodin (po krátkém bloudění způsobeném mou neschopností zorientovat mapu). Informace zněly - nestihli jsme Arnolda, Gunninga a Dudley, máme foto s Armstrongem a Marianellim, kolem prošel asi 3x Nyman a pokaždé vypadal jinak.
Spolu s nimi na stanovišti mrzl ještě jakýsi Němec, který nám svojí drzostí pil krev. A skladatele taky nepoznával.
Byla zima, měli jsme hlad, ale nikdo nechtěl stanoviště opustit. Co kdyby... Já osobně se dokázala smířit s variantou - buď všichni, nebo nikdo. Ale (díky bohu) Little borg chtěl držet pevnost za každou cenu. Tak jsem se aspoň skamarádila s vrátným a proklouzla do Albert Hall, kde jsem našla v 1. patře Starbucks a donesla trochu kofeinu.
Jako zábava nám posloužily skupinky děcek, které vždy přiběhly, zalehly na rampu pro vozíčkáře a měřily strmost. Hilarious.
Popisovat kdy kdo přišel, jak moc z nás byl vyděšen a jak moc pospíchal, nemá moc cenu. Ewan se svými dárečky zvolil taktiku - oslovit, obdarovat, využít šoku pro podepsání několika coverů, pokud možno vyfotit se a propustit. Nutno dodat, že skladatelé chodili na zkoušku samozřejmě pozdě, takže z dalšího zdržování nadšeni moc nebyli.
Harry Gregson-Williams přijel taxíkem a byl celkem roztomilý. Spěchal
John Ottman byl nejprve vyděšený, ale pak se ukázal jako absolutní pohodář, který se kolem nás nebál chodit opakovaně a odpovídal nám na naše otázky (jako třeba, jestli vevnitř neviděl pana Nymana :))
Georgi Fentonovi
jsem koukala přes rameno, když se podepisoval jiným fanouškům, abych věděla, kdo to jeMichael Nyman přišel tristně pozdě
Johna Powella nikdo nepoznal
A Patrica Doyla si nikdo včas nevšiml
Opět tomu chtěl osud, že jsme měli přesně 2 dárkové taštičky, do kterých jsme mohli dát dárky a předat je na recepci, kde slíbili postarat se o dodání skladatelům.
Koncert
Osud nám hrál v karty i zde. Bloudění po kruhovém obvodu haly, nalezení šatny, která byla nejvíce vzdálena našim místům (a vůbec nemusela být využita, neb se v naší lóži vyskytovaly věšáky, jak jsem později zjistila...). Jak se ale ukázalo, mělo to svůj důvod. Ale nepředbíhejme.
Prostory Royal Albert Hall jsou skvostné. Pravda, mikrofony, které byly určeny pro mluvené slovo, měly nepříjemné echo, ale jinak se mi akustika líbila. Celý večer po dobu tří hodin (s přestávkou) se na pódiu střídali jednotliví skladatelé. Někteří si své skladby i oddirigovali. V intermezzech na scénu přicházeli patrně známí angličtí baviči... a bavili. Teda nás ne. My jim jednak špatně rozuměli, druhak mi ten jejich humor moc vtipný nepřipadá. Bez nich bych si večer představit uměla, místo toho jsme si ale museli večer představit bez avizovaného Chicken Runu. No jo, stopáž se poněkud natáhla. Škoda.
for remembering purposes, program:
- P. Doyle: Much Ado About Nothing
- H. G-W: Chronicles of Narnia - hlavní téma mi vehnalo slzy do očí
- C. Armostrong: Love Actually, World Trade Center
- Ch. Gunning: La vie en rose následováno Non, je ne regrette rien. Neprobudili jsme se!
- R. Portman: Chocolate, Cider House Rules, Emma - takové příjemné
- Greenwood: There Will Be Blood - bizarní a ne příliš přívětivé
- J. Powell: How To Train Your Dragon - magicky velkolepé
- J. Ottman: Astroboy, The Usual Suspects
- Wild Is The Wind - píseň moc nekorespondující s večerem, která nebyla žádným přínosem
- A. Dudley: Bright Young Things, American History X - překvapení večera. Soundtrack k AHX mi právě leží u mého drahého kolegy v Americe na stole (a Little borgovi taky)
- G. Fenton: Shadowlands, Memphis Belle
- M. Nyman: Piano - minimalista k sobě orchestr nepotřebuje. A já potřebuji noty!
- D. Marianelli: Atonement - rehabilitace tohoto sountracku v mých očích. Psací stroj bezkonkurenční.
- D. Arnold: Casino Royale, Independence Day - bombastický závěr. Orchestrální "You Know My Name" mi hraje poslední dobou stále v hlavě a ke Dnu nezávislosti není potřeba dodávat nic víc, než wow (ona je to vlastně taková převlečená Stargate).
Konec koncertu byl překvapivě rychlý. Žádné dlouhé klanění (oni se skladatelé už ani neobjevili), potlesk sice intenzivní, ale na moje zvyklosti krátký. A rázem se všichni rozprchli. A tak jsme šli také. Do šatny. Po cestě jsme potkali Johna Ottmana okupovaného fanoušky. Kluci by nebyli pořádní stalkeři, kdyby se (mezitím, co já si přezouvala obuv a dávala do kupy všechny věci) nevydali po jeho stopách... které je dovedly na schodiště, po kterém shodou okolností začaly proudit davy lidí, včetně skladatelů, na after party. Nebudu vás napínat. S panem Powellem i Doylem jsme se nakonec vyfotili (i když prvně jmenovaný stále někam odbíhal a vracel se a pak nám představil svoji tetu) a i podpisy získali.Odcházeje z Royal Alber Hall s blaženým pocitem na duši, minuli jsme početnější skupinku lidí postávající před stage door. Dle reportů zde stáli asi hodinu a pak několik šťastlivců získalo podpis Harryho. Nemáme mi to štěstí?Armageddon
Poslední noc v Londýně. Co s ní, že? Ačkoliv už táhlo na půlnoc, rozhodli jsme se (s heslem Hynek to platí) najít nějakou hospůdku (resp. pub) a zapít celý den ciderem. Ovšem... první varování přišlo v našem oblíbeném Food and Wine. Stáhnutá roleta oznámila konec nákupu alkoholu. Stejná situace byla i v jiných obchodech, včetně Tesca. Centrum Londýna vypadalo jako po apocalypse. Všude namol opilí mladí lidé válející se po zemi. A nikde otevřena jediná slušná hospoda. Pouze několik klubů, z jejichž neonů přechází zrak a z rámusu zase sluch (byli jsme do jednoho téměř zataženi, ale vycouvali jsme zavčas). Poslední zoufalý pokus nás zanesl do otevřené čínské restaurace, kde jsme si po pohledu do jídelního lístku objednali láhev saké, aby nám bylo sděleno, že alkohol se již nesmí prodávat. Trapně jsme se tedy zvedli (zanechali na stole poloprázdnou misku oříšků, kterou jako pozornost před nás při příchodu položili) a s omluvou odešli. Tato hodinová lekce z odvrácené tváře prohibice nám stačila, a tak jsme v bezpečí našeho pokoje zapařili nad zázvorovou limonádou a zbytkem muffinů.
Tak jako předchozí večer, i tento s námi trávil jistý Francouz, který moc nemluvil, moc se neoblíkal, vůbec nezhasínal a měl se sebou dva obří kufry. Nemám ráda Francouze. Jsou vyzáblí!
Den pátý - Návrat do reality
Všimněte si, že nezmiňuji snídaně, které jsme měli v ceně. Ony za zmínku totiž vůbec nestály.
S Londýnem jsme se rozloučili v Národní galerii. Tedy modifikovaná skupina A - já, Sup a Little borg. Líbily se mi školní skupinky dětí, které galerii doslova zaplavovaly. Na chvíli jsme si k jedné přisedli, ale bohužel se nebavili o obrazech, nýbrž o lidských vztazích.
Nákup suvenýrů, trochu těsný přesun na Easy bus, poté 20 minut snahy řidiče dopočítat se toho, proč mu jeden pasažéř přebývá, a už jsme byli na dalším z londýnských letišť, kde jsme museli ocenit vymakané fronty a mnohem příjemnější bezpečnostní prohlídku, než byla v Praze. Bohužel jsme byli shledáni schopnými odcestovat ze země.
Zde bych ráda poznamenala, že skořicové latté z Costa Coffee je stokrát lepší než cokoliv ze Starbucks.
Nuda na letišti vyeskalovala k probírání bezpečnosti letecké dopravy a přímo v letadle pánové začali zpochybňovat bezpečnostní opatření popsaná na manuálovém archu. Došlo i na vodu v motorech (hustě pršelo) a pak i na cider - jakožto poslední možnost, jak stylově zakončit úspěšnou misi. Akorát mi stále vrtá hlavou, zda je WC v letadle opravdu blbuvzdorné.
Zde bych ráda poznamenala, že skořicové latté z Costa Coffee je stokrát lepší než cokoliv ze Starbucks.
Nuda na letišti vyeskalovala k probírání bezpečnosti letecké dopravy a přímo v letadle pánové začali zpochybňovat bezpečnostní opatření popsaná na manuálovém archu. Došlo i na vodu v motorech (hustě pršelo) a pak i na cider - jakožto poslední možnost, jak stylově zakončit úspěšnou misi. Akorát mi stále vrtá hlavou, zda je WC v letadle opravdu blbuvzdorné.
Zpět v Praze nám jezdící pás nakonec vyplivnul naše zavazadla a mise byla oficiálně ukončena. Některé čekala noční cesta vlakem domů, jiné práce a já s Ewanem jsme zamířili k Hanaan, kterážto nám poskytla azyl (za což jí velice děkuji).
A co příště? V plánu je Krakowská mise 2011 a možná i nějaký ten koncert bude.
A co příště? V plánu je Krakowská mise 2011 a možná i nějaký ten koncert bude.
Moje fotodokumentace k nahlédnutí zde
21. 8. 2010
Oko za oko, niečo za niečo
Protože už i Sid uveřejnila něco málo k Shakespearovským hrám, cítím se povinna tento článeček rychle dokončit též.
Pane Shakespear, to jste opravdu napsal?
Z letošní nabídky Sh
akepearovských her odehrávajících se na hradě Špilberk, jsme si vybraly mně do té doby neznámý titul Oko za oko. Tešíce se na pořádnou tragédii, jsem až na místě zjistila, že patrně půjde o komedii. Tož proč ne.
V záplavě rudého světla a lidských těl, které se mezi obřími písmeny na začátku objeví, aby demonstrovaly úpadek mravů, jsem si vzpomněla na Neapolskou epizodku BBC Casanovi. Vídeňský vévoda Vincenzio odjíždí a rázem se s ním loučí spořádané dámy v šatech zaplých až k bradě a pánové v nažehlených oblecích. Dozor je předán postaršímu a zásadovému Angelovi, který okamžitě (k nelibosti mužů a těch lehčích žen) začne zjednávat ve Vídni pořádek. A to tvrdě. Až exekučně tvrdě, což přivádí do města budoucí jeptišku Isabellu (sestru jednoho "výtečníka", nad jehož hlavou visí otazník). Jak už to tak bývá, ve světle hesla "kázat vodu a pít víno", se Angelo rozhodne, že život svého bratra může Isabella vykoupit jen svým tělem. Ale to už se na scénu dostává polský kněz, který začne v nastalé situaci osnovat složitý plán "aby se vlk nažral a koza zůstala celá", a není to nikdo jiný, než Vincenzio, který se na své město chtěl podívat trochu s odstupem.
Jak už bývá zvykem, obsazení těchto her (nebo jsem zatím měla to štěstí trefit se do toho schématu) bývá Česko-Slovenské. To znamená, že se tu prolínají oba dva jazyky, což se mi velice líbí (mně se celkově líbí koncept dvou jazyků, které nepotřebují navzájem překlad). V hlavní (dvoj)roli exceluje Martin Trnavský. Celou hru doslova táhne, protože úsek mezi odchodem Vincenzia a příchodem kněze (trvající pár desítek minut) byl celkem utrpením. Oproti tomu v kontrastu stojí Isabella Ivany Jirešová, která jakoby se s celým ansámblem míjela.
Humor, na kterém se staví, je značně přízemní a vyžívá se ve vulgarizmech a slovíčkaření. Jedna z postav (konstábl Loket) je přímo defektovaná, pardon, afektovaná v tomto ohledu (a má deformovanou, pardon, informovanou manželku). On tomu napovídá i výběr polské národnosti kněze, že? Jakkoliv přízemní, dlouhé monology Trnavského prostě člověka k smíchu donutí. Tenhle herec v sobě prostě mísí charizma, umění přirozenosti a improvizace. I když ze zkušeností s Fridy vím, že se od něj improvizace a pečlivě naučený text nedá rozeznat.
Když už jsem zmínila Fridu - konec představení jako by byl tímto spolkem ušit. Do teď nevím, jestli to tak končilo záměrně, nebo omylem (to ví asi jen aktéři a ti, co si zašli i na druhé představení). Jen pro ilustraci - Vincenzio zamilován do Isabelly ji oslovuje Mariano, což Isabellu přiměje odpovědět, že Mariana odešla s Angelem, a zanechat Vincenzia na scéně samotného. Wikipedie konec uvádí jiný. Nicméně to bylo "hilarious". Abych byla přesná.
Vrcholem celého představení ale je jedna malá dekapitace. Famózní!
akepearovských her odehrávajících se na hradě Špilberk, jsme si vybraly mně do té doby neznámý titul Oko za oko. Tešíce se na pořádnou tragédii, jsem až na místě zjistila, že patrně půjde o komedii. Tož proč ne.V záplavě rudého světla a lidských těl, které se mezi obřími písmeny na začátku objeví, aby demonstrovaly úpadek mravů, jsem si vzpomněla na Neapolskou epizodku BBC Casanovi. Vídeňský vévoda Vincenzio odjíždí a rázem se s ním loučí spořádané dámy v šatech zaplých až k bradě a pánové v nažehlených oblecích. Dozor je předán postaršímu a zásadovému Angelovi, který okamžitě (k nelibosti mužů a těch lehčích žen) začne zjednávat ve Vídni pořádek. A to tvrdě. Až exekučně tvrdě, což přivádí do města budoucí jeptišku Isabellu (sestru jednoho "výtečníka", nad jehož hlavou visí otazník). Jak už to tak bývá, ve světle hesla "kázat vodu a pít víno", se Angelo rozhodne, že život svého bratra může Isabella vykoupit jen svým tělem. Ale to už se na scénu dostává polský kněz, který začne v nastalé situaci osnovat složitý plán "aby se vlk nažral a koza zůstala celá", a není to nikdo jiný, než Vincenzio, který se na své město chtěl podívat trochu s odstupem.
Jak už bývá zvykem, obsazení těchto her (nebo jsem zatím měla to štěstí trefit se do toho schématu) bývá Česko-Slovenské. To znamená, že se tu prolínají oba dva jazyky, což se mi velice líbí (mně se celkově líbí koncept dvou jazyků, které nepotřebují navzájem překlad). V hlavní (dvoj)roli exceluje Martin Trnavský. Celou hru doslova táhne, protože úsek mezi odchodem Vincenzia a příchodem kněze (trvající pár desítek minut) byl celkem utrpením. Oproti tomu v kontrastu stojí Isabella Ivany Jirešová, která jakoby se s celým ansámblem míjela.
Humor, na kterém se staví, je značně přízemní a vyžívá se ve vulgarizmech a slovíčkaření. Jedna z postav (konstábl Loket) je přímo defektovaná, pardon, afektovaná v tomto ohledu (a má deformovanou, pardon, informovanou manželku). On tomu napovídá i výběr polské národnosti kněze, že? Jakkoliv přízemní, dlouhé monology Trnavského prostě člověka k smíchu donutí. Tenhle herec v sobě prostě mísí charizma, umění přirozenosti a improvizace. I když ze zkušeností s Fridy vím, že se od něj improvizace a pečlivě naučený text nedá rozeznat.
Když už jsem zmínila Fridu - konec představení jako by byl tímto spolkem ušit. Do teď nevím, jestli to tak končilo záměrně, nebo omylem (to ví asi jen aktéři a ti, co si zašli i na druhé představení). Jen pro ilustraci - Vincenzio zamilován do Isabelly ji oslovuje Mariano, což Isabellu přiměje odpovědět, že Mariana odešla s Angelem, a zanechat Vincenzia na scéně samotného. Wikipedie konec uvádí jiný. Nicméně to bylo "hilarious". Abych byla přesná.
Vrcholem celého představení ale je jedna malá dekapitace. Famózní!
14. 8. 2010
Návštěva
V pondělí přijdu do práce a v jedné z opuštěných kanceláří je klec s králíkem a morčetem. Kolega odjel na dovolenou a pověřil bratra, aby se mu o zvířata postaral. Nebudu vás napínat - bratr byl poněkud bezradný, a tak jsem je v úterý "unesla" k nám domů. Sledovat králíka v kleci celý den prostě nepřenesu přes srdce.
A tady jsou: Na jedno oko slepá Skippy a morče, jehož jméno ani pohlaví neznám.
Popravdě, s morčetem si nerozumím. Pořád to hloupě kouká, seno to futruje jak kombajn, hladit to nechce, ale pořád by mě to očuchávalo. Ale asi se mu líbím, protože mi ještě neukouslo prst. Jelikož ani nevím, jak takové morče přesvědčit ke spolupráci, udělala jsem mu výběh pouze v kleci a jedné poličce. Díky bohu to není žádný skokan a do pokoje mi zatím neuteklo.
Skippy se nám zamilovala do Felixe - tedy do jeho honosného příbytku (naživo ho ani neviděla) a jednoho odpoledne jsem ji nachytala, jak bezradně běhá s tlamkou plnou sena a hledá, kde by postavila hnízdečko pro jejich společné dětičky (chudák netušila, že Felix nemůže ani kdyby chtěl). Celou noc jsem se modlila, abych ji ráno nenašla orvanou (to by mi kolega neodpustil). Ale krom toho, že zabrala domek a morče muselo spát na záchůdku, to dopadlo dobře pro všechny.
A co na to Felix? No, dnes mi odhryzal šňůrky od kalhot. Takže asi tak.
Popravdě, s morčetem si nerozumím. Pořád to hloupě kouká, seno to futruje jak kombajn, hladit to nechce, ale pořád by mě to očuchávalo. Ale asi se mu líbím, protože mi ještě neukouslo prst. Jelikož ani nevím, jak takové morče přesvědčit ke spolupráci, udělala jsem mu výběh pouze v kleci a jedné poličce. Díky bohu to není žádný skokan a do pokoje mi zatím neuteklo.
Skippy se nám zamilovala do Felixe - tedy do jeho honosného příbytku (naživo ho ani neviděla) a jednoho odpoledne jsem ji nachytala, jak bezradně běhá s tlamkou plnou sena a hledá, kde by postavila hnízdečko pro jejich společné dětičky (chudák netušila, že Felix nemůže ani kdyby chtěl). Celou noc jsem se modlila, abych ji ráno nenašla orvanou (to by mi kolega neodpustil). Ale krom toho, že zabrala domek a morče muselo spát na záchůdku, to dopadlo dobře pro všechny.
A co na to Felix? No, dnes mi odhryzal šňůrky od kalhot. Takže asi tak.
8. 8. 2010
Use of Weapons
Humanoids are galaxy's way of trying to get rid of all alcohol.
Stydím se, ale od chvíle, kdy jsem nastoupila na vysokou (a tím se nastálo i doma připojila k internetu), jsem přečetla trestuhodně málo knih. Tak nějak jsem si slíbila, že společně s uzavřením této kapitoly svého života, otevřu zase nějakou tu literaturu, která se mi nahromadila za ta léta v knihovně. První titul se tomuto ale trochu vymyká, protože jeho pořízení vzešlo z doporučení. A já byla zvědavá.
Use of Weapons Iana M. Bankse je velice zajímavá kniha. Většinu času ji čtete jako dobrodružné SF ze zajímavého univerza, kde sledujete příběh hrdiny se kterým sympatizujete a soucítíte s ním při odhalování jeho minulosti. Sem tam se dostaví hlubší myšlenka o relativním pojmu dobré a zlé strany konfliktu. Hlavně za začátku vás čeká spousta krásných "obrazů" - s vtipem a vynalézavostí živě vykreslených scén (například maškarní bál na lodi Xenophobe), které by si zasloužily rezervovat místo ve vaší paměti na dobu neurčitou. Jenže pak přichází konec, který přináší na celou čtenářem vystavěnou realitu (motivace postav a jejich charakter) naprosto jinou perspektivu. Podobný pocit, jako po dočtení posledních řádků, jsem měla jen u několika málo filmů (Apocalypse Now, History of Violence) - já tomu pracovně říkám "hřebíkem do lebky".
Být to obyčejný příběh ze života jednoho agenta, jsem spokojená a s radostí knihu zasunuji do poličky. Takto jsem naprosto nadšena a přitom zklamána, že to byla jen kniha, kterou budu muset jednoho dne do té poličky dát. Některé příběhy ve vás zůstávají déle, než je necháte rozplynout se.
Use of Weapons Iana M. Bankse je velice zajímavá kniha. Většinu času ji čtete jako dobrodružné SF ze zajímavého univerza, kde sledujete příběh hrdiny se kterým sympatizujete a soucítíte s ním při odhalování jeho minulosti. Sem tam se dostaví hlubší myšlenka o relativním pojmu dobré a zlé strany konfliktu. Hlavně za začátku vás čeká spousta krásných "obrazů" - s vtipem a vynalézavostí živě vykreslených scén (například maškarní bál na lodi Xenophobe), které by si zasloužily rezervovat místo ve vaší paměti na dobu neurčitou. Jenže pak přichází konec, který přináší na celou čtenářem vystavěnou realitu (motivace postav a jejich charakter) naprosto jinou perspektivu. Podobný pocit, jako po dočtení posledních řádků, jsem měla jen u několika málo filmů (Apocalypse Now, History of Violence) - já tomu pracovně říkám "hřebíkem do lebky".
Být to obyčejný příběh ze života jednoho agenta, jsem spokojená a s radostí knihu zasunuji do poličky. Takto jsem naprosto nadšena a přitom zklamána, že to byla jen kniha, kterou budu muset jednoho dne do té poličky dát. Některé příběhy ve vás zůstávají déle, než je necháte rozplynout se.
... such a use of weapons when anything could become weapon...
Následující odkaz obsahuje SPOILER
První týden
Jsem člověk, který nemá rád změny. Člověk, který žije v noci a rád nad ránem dlouhou zůstává mezi snem a realitou. Člověk, pro kterého je představa dospělého života děsivá.
V první srpnový den jsem dostala výpověď a zároveň novou, delší smlouvu. Takže spousta nových papírů, které nesmím ztratit, spálit, utopit ani jinak znehodnotit (momentálně leží někde kolem, doufám). U nás v práci neexistuje pracovní doba OD-DO. Pouze předepsaný počet hodin, které musíme odpracovat, je nutné se trefit svojí přítomností do některých klíčových meetingů (pro mě jich tolik zatím není) a vhodné se aspoň trochu zesynchronizovat s Amerikou, která se probouzí v 15 hodin našeho času. Osm hodin je neskutečně moc. Přinejmenším je to víc než 6 hodin, které jsem do teď v práci trávila, když už jsem zůstávala z nějakého důvodu déle. Na druhou stranu je to dost hodin na to, aby člověk mohl být v klidu - rozvrhnout si práci, zjistit, co je potřeba, nehonit se, udělat si kávu... Akorát oběd se mi ještě nepodařilo do mého rozvrhu (10 - 18) vecpat (takže si "drobím" do klávesnice něco narychlo vyrobeného doma).
Po týdnu jsem asi 20 minut v mínusu. Může za to dřívější odchod na "team building". Když jsem se zeptala, jak se tenhle deficit řeší, bylo mi odpovězeno, že do konce měsíce času dost. Trochu mě deprimuje, že člověk odejde ráno v 9:30 z domu a přijde zpět až v 1 dalšího dne, aby vlezl do postele a ráno zase odešel spořádaně do práce. Ale zábava byla, tým bych neměnila.
Tento víkend měl pro mě poprvé zvláštní příchuť. Poprvé ostrůvek v týdnu, kde není středobodem práce, ale těch 8 hodin uprostřed něj se dá dělat cokoliv. Navíc se není potřeba jakkoliv zalamovat školními povinnostmi. A tak jsme se zbalily, nasedly na MHD a vyjely k Útěchovu do lesa. Hodina v lese, sbírání hub, spousta zábavy, nádherný relax (a pak samozřejmě výborná večeře). V neděli pro změnu trocha kultury na výstavě Šangri-la a výborné kapučíno se zmrzlinou.
Everything changes.
V první srpnový den jsem dostala výpověď a zároveň novou, delší smlouvu. Takže spousta nových papírů, které nesmím ztratit, spálit, utopit ani jinak znehodnotit (momentálně leží někde kolem, doufám). U nás v práci neexistuje pracovní doba OD-DO. Pouze předepsaný počet hodin, které musíme odpracovat, je nutné se trefit svojí přítomností do některých klíčových meetingů (pro mě jich tolik zatím není) a vhodné se aspoň trochu zesynchronizovat s Amerikou, která se probouzí v 15 hodin našeho času. Osm hodin je neskutečně moc. Přinejmenším je to víc než 6 hodin, které jsem do teď v práci trávila, když už jsem zůstávala z nějakého důvodu déle. Na druhou stranu je to dost hodin na to, aby člověk mohl být v klidu - rozvrhnout si práci, zjistit, co je potřeba, nehonit se, udělat si kávu... Akorát oběd se mi ještě nepodařilo do mého rozvrhu (10 - 18) vecpat (takže si "drobím" do klávesnice něco narychlo vyrobeného doma).
Po týdnu jsem asi 20 minut v mínusu. Může za to dřívější odchod na "team building". Když jsem se zeptala, jak se tenhle deficit řeší, bylo mi odpovězeno, že do konce měsíce času dost. Trochu mě deprimuje, že člověk odejde ráno v 9:30 z domu a přijde zpět až v 1 dalšího dne, aby vlezl do postele a ráno zase odešel spořádaně do práce. Ale zábava byla, tým bych neměnila.
Tento víkend měl pro mě poprvé zvláštní příchuť. Poprvé ostrůvek v týdnu, kde není středobodem práce, ale těch 8 hodin uprostřed něj se dá dělat cokoliv. Navíc se není potřeba jakkoliv zalamovat školními povinnostmi. A tak jsme se zbalily, nasedly na MHD a vyjely k Útěchovu do lesa. Hodina v lese, sbírání hub, spousta zábavy, nádherný relax (a pak samozřejmě výborná večeře). V neděli pro změnu trocha kultury na výstavě Šangri-la a výborné kapučíno se zmrzlinou.
Everything changes.
1. 8. 2010
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
