Vánoční

Svátky pomalu odpluly a na dveře zase klepe šedá realita s diplomkou v čele. Dnes ráno jsem na naší velké křižovatce potkala veverku. Běžela způsobně po přechodu na zelenou. Jejím cílem byl kus zeleně 5x5 metrů se třemi holými stromy. Pokud vyběhla z Botanické zahrady, tak umí přecházet křižovatky do L. Jinak je to tu ta pravá betonová džungle.

Otec naprosto propadl suši. Dnešní snídaně se tedy nesla v tomto duchu, stejně jako dárky pro něj.

Se sestrou si nerozumím a snad ani nechci. Je to vzájemné.

Mámu se mi podařilo překvapit. Půl roku tajit dárek není tak snadný.

A já využila vánoční dárky k pořízení věcí, po kterých toužím. Takže teď si na klavír slabikuju LOTRa, Měsíční sonátu a největší radost mám z průřezu 5 lety Harryho Pottera.

P.S. Dostala jsem nové pyžamo. S králíkem :)

Josef a pánská jízda

MdB: Josef a jeho pestrobarevný plášť

Na rozdíl od jakéhokoliv jiného muzikálu dvojice Andrew Lloyd Weber - Tim Rice, který jsem viděla, je Josef jako krátká anekdota. S nadhledem a lehkostí proletí v rekordním čase mnoha hudebními žánry a ztratí se v záplavě duhových barev. S sebou přinese čistou zábavu, a písničky, které se vám hned vryjí pod kůži (zaslechla jsem tam fanfáry z (budoucího) Jesus Christ Superstar?). V hlavní roli energický Dušan Vitázek (který sice rozverností nepřekonal svého Cheho z Evity, ale byl velice blízko) a (stage si pro sebe ukradnuvší) elvisovský faraon Petra Gazdíka.

Frida: Pánská jízda

Další z projektů divadelního spolku Frida. Tentokrát čistě komediální výstup na téma "4 členný mužský ochotnický ansámbl nacvičuje Tři sestry". Každá z postav je nějakým způsobem zpitořená (ať už rachitický zapálený knihovník Martina Trnavského, vesnický Romeo Radima Nováka, němý klavírista Davida Rottera* nebo téměř celebrita Barina Tichého), samotná Čechovova hra umělecky znásilněna.

Zde přichází ovšem velké poznání o manipulaci diváky. Pánskou jízdu viděla přede mnou moje máma a tudiž jsme ji mohly porovnat. Ač se zdá, že je většina hry téměř improvizace a několikrát se přihodí něco, co herce odbourá (a diváci se tudiž baví dvakrát tolik, protože se samotnou hrou baví i herci), má to scénář. Ano, věci, na které by si člověk vsadil, že vyplynuly z momentální situace, jsou zahrané. Taková menší zrada, ale o to větší uznání nad skvělou kamufláží.

* jak jsem právě zjistila, autor několika výborných hudebních doprovodů k divadelním hrám Fridy i MdB (Poprask na laguně, Večer Tříkrálový...)

Alice (2009)

Upozornění: Pisatelka na obrázku vlevo vidí něco velice roztomilého. Pokud to není váš případ, nahlížejte na následující text kritickým okem.

Nedá mi to a musím sáhnout k nedávno viděnému Tin Manovi. Tyto dva projekty jsou totiž jako dvojčata (narozená s rozestupem 2 let). Oba berou velmi známé příběhy a předělávají je na něco definovatelného jako "moderní pojetí". Oboje má režijně na svědomí Nick Willing (který už za sebou má jednu předělávku Alenky v Říši divů - svého času běžela na HBO), stanice SyFy a paralel tu lze najít víc než dost. Alenka (či asi správněji Alice) Plecháče poráží na plné čáře.

Vezměmě si nejprve hlavní hrdinky, které se dostanou do podivného světa. Zoey Deschanel byla přinejmenším... otravná. To Caterina Scorsone je mnohem snesitelnější. Nehraje si totiž na afektovanou puberťačku, ale je to normální mladá žena (instruktorka juda). Hurá. Stejně jako Dorotka má i Alenka svoje nevyřešené rodinné záležitosti a traumata z dětství, která si v novém světě samozřejmě vyřeší. Důležité ale je, že oněch osobních flashbacků je v Alence řádově méně a dají se tudíž přežít bez duševní újmy.

Oba filmy reflektují staré verze příběhu. V Tin Manovi je stará Dorotka součástí mytologie hlavní postavy, v Alice se Carrollův příběh smrskne na "There was once a girl..." - tudíž se zdá, že všechny hrdinky v Říši divů se vyznačují stejným křestním jménem. Ve svém důsledku je ale pointa sehrána tak dobře, že je úplně jedno, jestli je vztah mezi oběma verzemi logický, či nikoliv. Zde, víc než jinde, platí ono známé "Bylo - nebylo".

Teď ovšem k tomu podstatnému - svět a postavy. Moderní pojetí může vypadat různě. V Alice se podařilo vydestilovat to nejlepší z Tin Mana (nepohádkový, špinavý svět), přidat pár věcí, co vypadají, že utekly z Machinaria (Scarab, výtah v knihovně), pohrát si se starými známými postavami (pod kódovým označením Housenka se skrývá vůdce rezistence), Žvahlav je zase pěkná potvůrka, která by se vyjímala na pláních Naboo. Ústřední trojici putující oběma díly tvoři Alenka, bílý rytíř a především Kloboučník (anglické Hatter zní líp:)). Hatter (roztomilý Andrew Lee Potts - Primeval) je takový excentrický, (opravdu strašně) roztomilý živel s morálkou Hana Sola, který provozuje Tea Shop (něco jako holandský coffee shop). Oponenty jim tvoří kasino, kterým protéká celá ekonomika vládnoucí kasty (tedy něco jako narkotika, které se ždímají z lidí), respektive srdcová královna a její posluhovači (v čele s Colmem Meaneyem a vzadu s poručíkem Gaetou).

Když v Tin Manovi byla ústředním tématem přímočará cesta, Alice volí poněkud klikaté frenetické pobíhání, kdy je potřeba doběhnout semhle, doběhnout támhle, utéct těmto, vrátit se onam, zachránit tamtoho a nakonec samozřejmě učinit přítrž nepěknému chování a zlomit pár srdcí.

Je to zábavné, je to nápadité, ale věřím, že mé nadšení nemusí sdílet každý. Každopádně milovnicím anglických akcentů doporučuji.

Omluva

Omlouvám se všem sousedům, ale dnes jsem dostala ten nejhezčí vánoční dárek, co si kdy pamatuju. Sice jen půjčený, ale na dobu neurčitou. A zapadl přesně.

Advent

Konečně jsme našly osvětlení, při kterém nový obraz vynikne. Po rekonstrukci ulice nám přibyl na rohu hydrant, takže se není čeho obávat.

Probuzení jara

Občas si říkám, že bych se mohla alespoň lehce dopředu spoilerovat, na co se to vydávám do divadla. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli lidem, které mají tu smůlu, že mi kývnou na nabídku lístku, když jeden přebývá. Probuzení jara je jazz-rockový muzikál, ale také metafora. Takže žádné kytičky na zelené louce, nýbrž mladí lidé objevující erotiku a svět.

Blíží se konec 19. století (ale dost dobře mohou být i 30. léta). Je doba, kdy dospívající děti nesedí u internetu, nemají bravíčka a svým rodičům vykají. Na druhou stranu mají čas přemýšlet, trápit se a vzdorovat autoritám (a to v pouhých 15 letech). Vědomosti o zakázaných věcech se šíří výhradně spisy třídního premianta Melchiora, který je i idolem dívčích srdcí, kterým jejich matky stále tvrdí, že děti nosí čáp. Děj není přímka s drobnými kudrlinkami, jako v případě epických muzikálů, ale spíš čtverec, na jehož ploše najdete vše, co si jen zamanete - od zneužívání (mrazivé "jsi moje, takže mám na tebe právo"), téměř umělecké prostituce, prvních instinktivních doteků, polibků (a to nejen hetero!!!) až po sebevraždy a potraty. A nezapomínejme na to, že je to muzikál, který byl hrán i na Broadwayi. I když se možná chvílemi divák uculuje, většinu času ho mírně mrazí. A vlastně při každé návštěvě hřbitova přímo fest.

V hlavních rolích (v jedné z mnoha alternací) Jiří Mach jako Melchior - a tohle je ten okamžik, kdy jedna role způsobí, že začnu některého herce brát více v potaz, a Vojtěch Blahuta jako tragicky nedostudovaný Moric (a navíc slízl ty nejlepší písničky) - docela by mě v téhle roli zajímal alternující Jackuljak.

Choreografie perfektní (opravdu za to stojí), hudba chytlavá. Druhá z letošních premiér, na které jsem byla, a příčka byla položena zatraceně vysoko. Jen tak dál.

Chvění

Tak se stalo, že jsem se náhodou dostala opět k něčemu, co mě opravdu oslovilo a vyvolalo ve mně upřímné nadšení. Byl tím koncert - nebo raději projekt - Jiřího Pavlicy Chvění aneb Suita dialogů. Proč ta náhoda? Celý koncert se konal v rámci oslavy výročí Mendelovy zemědělské univerzity. Během něj nezapomněl pan Pavlica několikrát poděkovat profesorům z Masarykovy univerzity, což je nanejvýš ironické.

Teď ale k jádru celé výjimečnosti. Na celý koncert se lze dívat jako na jednu obrovskou úvahu nad funkcí hudby, žánrů, spojení tónů a slov... A to já moc ráda. Na pódiu Janáčkova divadla se sešla zdánlivě nesourodá trojice - folková cimbálka Hradišťan, brněnská filharmonie a perkusní skupina Jumping drums. A rozjela dialog. Objevily se tu zhudebnělé texty českých básníků i Dalimilovy kroniky, ukázka přerodu vážné hudby v hudbu lidovou (Slovácká suita Vitězslava Nováka), žánrové předávání skladby mezi jednotlivými sekcemi, trocha swingu i rozjívenosti, která je typická pro filmovou hudbu. A celé to bylo spletené do jedno velkého ronda. Hodina a půl čiré euforie. Mohu jen doporučit.