Krakowská mise 2011

Už čtvrtým rokem se v Krakowě pořádal festival muziky filmové. Ale my se na něj vypravili teprve poprvé. Kdo je to my? Lékárník Robert, novinář Nik a moje maličkost.

Den první - transporty

Do Krakowa cesta dlouhá, drahá a složitá. Letadlo jsme zavrhli z cenových důvodů hned, řídit se nikomu nechtělo (není divu, když řidičák vlastní jen 1/3 výpravy). Tudíž vlaky. Naše krásně naplánovaná cesta čítající 3 přestupy a 7,5 hodiny jízdy skončila v Chropyni. Tedy přesněji tam neplánovaně skončil pravidelný rychlík Brno - Bohumín (odjezd 6:02), který byl stěžejním článkem celé cesty. Pánové vyrážející z Prahy o hodinu dříve na tento vlak měli přestoupit v Ostravě. Jak takovou situaci řeší České dráhy? Přesunou cestující do prvního osobního vlaku na Přerov a nashle. Tedy musím říct, že průvodčí v osobáku byl velmi milý a ochotný a ze všech sil se mi snažil najít spoje, které by nás vrátili k původnímu itineráři. Bohužel se to ukázalo jako nemožné, a tak jsem si vytelefonovala trasu novou. O 3 hodiny delší.

Viděla jsem přerovské nádraží. Asi hodinu. Nejprve jsem se poznala se skupinou důchodkyň na výletě, které se stále nemohly rozhodnout mezi návratem domů a pokračováním (nach Český Těšín), a poté s postarším pánem na cestě do lázní, který se se mnou dal do hovoru a vydrželo mu to až do Ostravy. Nuž, aspoň jsem se dozvěděla, jak šikovného má vnuka (bakaláře s kariérou u vězeňské služby v Olomouci, záliby - zahrada, tetování - žádné) - nevím, zda nečekal, že si řeknu o číslo na něj :). Ale aspoň to čekání rychle uteklo. V Ostravě se naše výpravy o pár hodin později spojily.

Bohumín vypadal jak přímořské letovisko. Dokonce nám nad hlavou proletěl racek, kolem korzovali sluncem zmožení lidé a my seděli pod slunečníky v pizzerii a dělali si legraci z toho, čemu se tam říká pizza. Já si tedy prozřetelně dala kávu a smažené švestky s vaječným likérem. Vypadalo to všelijak, ale po té mizérii jsem si to zasloužila. EC, na které jsme si už k tak drahé jízdence museli přikoupit další místenky, mělo zpoždění.

V Katowicích jsme přestali spílat Českým drahám. Konečně jsme poznali, jak může taková kultura vlakového cestování vypadat. Kdo neviděl tamní nádraží, nechť si představí podchod, kilometr tunelu vpravo, kilometr tunelu vlevo, 5. kolej umístěna kdesi na náměstí, informační stánky zřejmě na koncích tunelu a odjezdová tabule řazená podle kolejí, nikoliv času odjezdu. Pokud se zadařilo, byly na této tabuli i 2 vlaky, přičemž jeden z nich se o pár řádků přesunul jen jedenkrát. 5 minut před odjezdem našeho vlaku pusto prázdno. Hrdina Nik konzultoval papírové jízdní řády a určil pravděpodobnou kolej, na které ale nic nestálo. Mírně nervózní jsme se snažili z okolostojících dostat informace, ale marně. Pak se najednou z davu ozvalo "kolej 3!", patrně průvodčí se zvedla a rychlou chůzí se přesouvala na jiný perón. Vlak s eufemistickým označením intercity byl vytopený courák, jehož sedadla byla potažena jen z estetických důvodů. Následovaly 2 hodiny čirého utrpení.

Kolem 16. hodiny jsme konečně byli v cíli. Dalších 15 minut jsme se snažili dopídit, kde se dají pořídit 3 denní jízdenky na MHD, a následně jsme se na 2. pokus domluvili s tamním monstrózním automatem, který nejprve sežral 100 zlotých, oznámil, že chce menší, chvíli nás napínal a pak nám je vrátil. Krakowské tramvaje vypadaly jako by utekly z technického muzea.

Celou namáhavou cestu nám vynahradilo ubytování. Hostel s vizáží hotelu. Všem můžu vřele doporučit. S majitelkou jsme se dohodli, že než lámanou angličtinou (z její strany), zkusíme to polsko-česky a ňák to půjde. Šlo to. Navíc úžasná poloha u centra, která se nám stokrát vyplatila. A protože jsme dorazili pozdě, netušili, jak takový festival probíhá, kde se koná a tak podobně, napříč únavě jsme vyrazili na koncert Joe Hisaishiho, který dirigoval. To je takový ten japonský pán, který napsal Princeznu Mononoke a další zajímavé věci (note for myself - need to see Nausica, ASAP!).

Koncert se konal půl hodiny jízdy tramvají z centra v areálu staré továrny. Ač jsme na místo dorazili s 2 hodinovým předstihem, zaskočila nás neuvěřitelná fronta. Každý koncert tu navštívilo cca 3500 osob, což je na jednu stranu fenomenální (v ČR by se to nepovedlo), na druhou stranu to poněkud degraduje kulturní atmosféru. Jako slušní lidé jsme totiž (nevěda do čeho jdeme) zvolili společenský oděv (jako jedni z mála). Boty na podpatku jsem pak ještě mnohokrát olitovala. Do samotné haly účastníky svážely zdarma autobusy. Potuď organizace hodná obdivu.

Hala byla monstrózní se stovkami řad a tisícovkami židliček. Takových nepohodlných. Organizátoři měli nepochopitelně největší strach, aby si lidé dovnitř nenosili žádné pití. Každého poctivě šacovali. Překvapivě pak uvnitř byly zdarma barely s vodou, tudíž smysl tohoto opatření mi naprosto uniká. Protože jsme se o festival začali zajímat poněkud pozdě (hodně dlouho taky nebyly k dispozici informace v angličtině), měli jsme lístky za lidové ceny do sektoru B, který se vyznačoval pravidlem - sedni si kam chceš, stejně nic neuvidíš. Tedy kromě velké obrazovky, kam se vše live přenášelo. Ale nebylo to ono. I zvuk byl místo přirozené akustiky prohnán zesilovači a reprobednami.

Nejvíce krev nám ovšem pili moderátoři. Mleli polsky (ač festival se etabluje jako mezinárodní), mleli zbytečně dlouho. Ač byl celý koncert bez přestávky (což bylo na naše unavená těla dosti likvidační), skončil po 23. hodině. Hisaishiho hudba je nádherná. Zvlášť Mononoke, Nausica, Totoro, Kikujiro... Tu chytlavou melodii, co byla mimo jiné použita v Quest for Holocron TK1, jsem si zpívala celý pobyt.

Zmoženi celým dnem, lehce šokováni formou festivalu, netušili jsme, že nás pravé peklo teprve čeká. Organizátoři sice všechny lidi odvezli zpět před komplex, ale tím to haslo. Noční krakowská MHD v těchto končinách se vyznačuje tím, že do centra jede jen 1 autobus 1x za hodinu. A teď si představte, že 1/3 všech lidí chce do centra. Ano, byl to masakr. Chvíli jsme uvažovali, že si s náhodně potkavšimi krajankami objednáme taxíka, poté spolu s jedním angličanem hledali, která zastávka zasypána lidmi, je ta naše, a nakonec jsme učinili pokus dostat se do onoho jediného autobusu, který po půlnoci přijel. Byla to půlhodina nevyžádané socializace s poláky, autobusu nešla otevřít všechna okna a na dalších zastávkách se snažili další lidé nekolegiálně nastupovat. Byli jsme rádi, že dýcháme a při prvních známkách civilizace jsme raději vystoupili a nějaký ten zbývající kilometřík došli temným Krakowem po svých.

Den druhý - Meet&Greet

Do nového dne jsme se probudili s předsevzetím "tohle už nikdy" a vydali se do centra, kde mělo dopoledne v jedné kavárně proběhnout setkání s (živým) Klausem Badeltem (to je ten, co má na svědomí Piráty z Karibiku). Klaus nepřijel, vyluštili jsme z polské cedulky na dveřích kavárny. Víc času na památky. Po výborném obědě jsme se přesunuli za Vislu, kde v centru Mangy mělo být setkání s Joem. A bylo. Mluvilo se japonsko-polsky. Opravdu jsme se toho hodně dověděli (slyšíte tu ironii?). Kdykoliv Joe sklouzl do angličtiny a my se zaradovali, byl opraven, že to není nutné a může mluvit japonsky. Po rozhovoru zmizel se svojí delegací do zákulisí a už se nám neukázal. Jak poznamenal Robert, to bylo to "meet", ale nějak chybělo "greet". Já aspoň nelitovala, že jsem nevzala nic na podpis.

Večerní koncert na téma "Hudba z Final Fantasy" nás moc nezajímal, a tudíž nám nevadilo přijít až těsně před začátkem. Následovala tedy rozpačitá prohlídka Wawelu, loterie "vyberte si trasu a třeba nebudete zklamáni" - byli jsme, krásná katedrála, kde se nesmyslně platí za některé úseky, a dračí sluj, kde jsme se pořádně vyřádili, hrajíce si s tamním automatickým osvětlením.

Večerní koncert začal opět otravnou dvojicí moderátorů, pokračoval nějakou off topic žádostí o ruku, následně únavná polská videa s polskými skladateli hudby k počítačovým hrám a pak se teprve začalo hrát. Nejprve suita z horké novinky Wiedzmin 2, u které jsem dostala chuť 1. vidět znovu stejnojmenný seriál, 2. přečíst si něco od Sapkowského. Bohužel tohle, jak se ukázalo, byl vrchol večera. Pak nastoupil koncert Distant Worlds s hudbou z Final Fantasy a já pochopila, že 1. ta hra má nejméně 3 000 polských fanoušků, 2. nejzajímavější na tom jsou promítané ukázky z jednotlivých dílů, hlavně z těch prvních, kdy byla FF ještě vtipně 2D. V polovině jsme si odhlasovali (2 pro, 1 se zdržel), že odejdeme, protože nechceme vlastně ani zjišťovat, jestli se organizace z minulého večera poučila.

Následovala polská pizzerie s kulisou Jádra s polským voiceoverem, vodka, džus a poslech soundracků od Inception po Prvního rytíře.

Den třetí - všechno zlé je k něčemu dobré

V sobotu jsme si řádně přispali a vyrazili ven až v poledne. Po návštěvě katedrály (která konečně měla otevřeno), jsme zamířili do restaurace s Michelinskou hvězdou na náměstí, abychom si ten náš pobyt náležitě užili. Navíc polské ceny nám připadali vskutku nízké. Když jsme si vychutnávali to umělecké dílo, začala se nad náměstím stahovat mračna. A to nejen ta doslovná. Kolem začaly probíhat policejní manévry, chodit lidé s transparenty... nakonec jsme pochopili, že se tu má odehrávat gay-lesbická parade doprovázená demonstracemi nějakých pseudo-neo-nacistů. Čas prodrat se kordóny těžkooděnců a zmizet. Pak se ale ozvala i ta mračna nahoře a začalo pršet. Ve chvíli, kdy jsme se blížili k židovskému městu, už zuřila kolosální bouřka s hromy a blesky všude kolem. Stojíce pod balkónem, věděli jsme, jak se cítil Noe. Do civilizace jsme došli naprosto promočení. Nika příště nebereme, neprokáže-li se deštníkem! Ještěže jsem měla fén a Robert si mohl usušit ve zbylém čase boty.

Sobotní koncert byl ve znamení nepřijevšího Badelta - Piráti z Karibiku s živou hudbou. Celé dva dny jsme se modlili, aby film nebyl dabovaný. Nebyl! Naděje vysvitla. Sice jsme opět příliš na orchestr neviděli, ale koncert jsme si užili. Efekty ani dialogy hudbu nerušily a mnohem víc vyzněla její geniálnost. Koncert tentokrát skončil rozumně, a tak jsme se dostali domů ještě ne příliš nacpanou tramvají.

Den čtvrtý - návrat ztracené dcery

Na cestě zpět do naší domoviny jsme se opět rozdělili. Pánové vyrazili již ráno - přes Katowice, tudíž s obavami v očích. Já si našla přímý spoj do Bohumína odpoledne. Opuštěna v cizím městě, jala jsem se procházet památky, které jsme nestihli (což byla většina) a utrácet peníze. Nejprve jsem po pokusu najít galerii s Da Vinciho Dámou s hranostajem skončila ve sbírce starých předmětů z Řecka, Říma a Egypta (včetně mumie) - nutno poznamenat, že zdarma, a z tamních pokladních jsem vypáčila informaci o tom, že se mnou hledaná galerie zrovna rekonstruuje.

Uprostřed krakowského náměstí stojí starobylá budova a v té budově se nachází desítky stánků se šperky z jantaru. A dá se tam platit kartou. Zlo je to. Ale udělala jsem si radost. Nakonec mi zbylo 7 zlotých (cca 50 Kč) a 2 hodiny času. Krakowská zmrzlina nic moc.

Nazpět jsem sice jela přímo, nicméně osobákem, který prokřižoval snad půlku Polska. Několikrát dokonce změnil směr o 180°. Do Brna jsem se dostala až za tmy. Aspoň že cesta zpět šla podle plánu.

Kompletní fotodokumentace zde.