Román na pokračování o třech dějstvích nejen o výletu do Vídně
Začalo to v 5:45 budíkem. V 6:20 hledám na internetu transkripci jména Camille Saint-Saens. V 7:00 jsem zjistila, že mi deštník leží v předsíni - lepší než kdyby tam ležela peněženka. V 7:20 dorazil Rag a mohlo se vyjet. V 7:30 se opravdu vyjelo. Ve 14:00 nacházím na podlaze koridoru metra ve Vídni vyryté jméno Camille Saint-Saens. Ale to už předbíhám...
Začalo to v 5:45 budíkem. V 6:20 hledám na internetu transkripci jména Camille Saint-Saens. V 7:00 jsem zjistila, že mi deštník leží v předsíni - lepší než kdyby tam ležela peněženka. V 7:20 dorazil Rag a mohlo se vyjet. V 7:30 se opravdu vyjelo. Ve 14:00 nacházím na podlaze koridoru metra ve Vídni vyryté jméno Camille Saint-Saens. Ale to už předbíhám...
Vídeň je něco jako Praha. Jenom vám nikdo nerozumí a nápisy nejsou v češtině. A pražáci mají trochu stížené přepravní podmínky.
Problém číslo 1 - automat na jízdenky
Dekadentně jsme nechali navolený rodný jazyk automatu. Jistý český kolemjdoucí nám radil výhodně si pořídit jízdenku na 8 dní, ale nenechali jsme se zvyklat. Jednodenní výlet se jevil jako nejschůdnější.
Problém číslo 2 - Keplerplatz
Pokud se tedy trefíte do správného východu, problém zmizí. Řekněme že déšť, havrani a starý kostel tvořili poněkud depresivní atmosféru.
Problém číslo 3 - dveře do hotelu
Bylo zvoleno řešení - počkejme až někdo půjde dovnitř, ten nám to ukáže (stačilo zazvonit, počítat do pěti a zatáhnout)
Obsluha ho(s)telu uměla snad všemi světovými jazyky (kromě češtiny), takže domluva nebyla problém. Jen se nepodařilo terminál přesvědčit, že virtuální karta, kterou nemám v kapse, je schopná platby, tudíž přišla na řadu Eura na dřevo. A pak menší dotazníček, kde jsem na otázku "Kam máte po pobytu namířeno" napsala "back home". Obdrželi jsme hi-tech karty a pokoj, který byl 2x levnější a 2x větší než ten londýnský. Jen ovladač k TV byl za peníze, stejně jako telefon. Za použití požárního schodiště se rovnou popravovalo.
Problém číslo 4 - déšť
Můj nový účes šel k čertu v prvních deseti minutách. Deštníky na vánočních trzích před radnicí stály víc jak litr výborného třešňového punče, takže jsem jen závistivě pokukovala po japonských turistech, kteří se udržovali v suchu (jak se později ukáže, pravděpodobně mám někde v paměti internal error, který mi nedovoluje udržovat si v registrech seznam všech podstatných věcí). Brněnské trhy nechť se jdou zahrabat. Sice jsem koupila jen památeční hrníček s čokoládou a andílka pro mamku, ale kdyby mi nebylo líto peněz, našlo by se dost zajímavých věcí, které "musím mít¨.
V procesu nákupu jsem přišla o jedno Euro. Mám takový pocit, že pán nepochopil moje "danke" jako poděkování za balení andílka, nýbrž jako "drobné si nechte".
Další zastávkou byl Stephansdome. Uvnitř monumentální gotické stavby se dala bez deště zkonzultovat mapa a bylo zjištěno, že SF obchod, do nějž Discord nutně potřebuje jít utrácet valuty, je poměrně blízko. Nalezli jsme ho pomocí velkých červených koulí lemujících cestu k Turkovi a podle výlohy přeplácané všemožnými (ne)vkusnými Spidermano-batmano-mangovskými hovadinami.
Protože do páté hodiny zbývalo dost času a v metru opravdu (místy) nepršelo, byl podán návrh jít se tiše bavit pokusem Delt (Discord, Sup, Mighoupt) zorientovat se bez mapy v nehostinném prostředí. Našli jsme si strategický úkryt a čekali a čekali... Když již bylo vymyšleno 5 krizových scénářů a špionská akce se změnila v nedbalý pokec spojený se sledováním bezradného holuba u pekařství, byly Delty náhodou zahlédnuty, kterak již delší dobu stojí a debatují. Zahájili jsme stealth akci, ale museli jsme se prozradit, když se ti tři po pěti minutách otočili a jali se ubírat špatným směrem (což byla součást jejich rafinovaného sociálního průzkumu mezi místními žíznivými bezdomovci). Doporučuji se Discorda vyptat na příhodu se zipem.
Problém číslo 5 - muzeum
Stylem pokus/omyl bylo v ho(s)telu zjištěno, že funguje jen jedna otevírací karta - a to moje.
Umělecky založený Mighoupt byl pevně rozhodnut ve zbývajících 2,5 hodinách před Morriconem zažít ještě jeden umělecký zážitek estetického charakteru, a proto přemluvil zbývající Delty, aby mu šly dělat palebnou podporu, když se bude snažit dobýt se do nějakého muzea v okolí. Já a Rag jsme byli nesmírně rádi, že pomalu schneme a nikam jsme se nehrnuli. Zato jsme s předstihem nalezli Wiener stadthalle (vypadá jako nádraží) a čekali a čekali (opět).
Delty dorazily 5 minut po oficiálním začátku s tím, že muzea jsou zavřená (doporučuji se vypta na příhodu s revizorem).
S odstupem času jsem se rozhodla koncert pojmenovat přízviskem transcendentálně surrealistický. To myslím vše dokonale vystihuje. Pan Morricone nas nejprve zmátl, když jednotlivé skladby v blocích propojoval smyčci natolik, že jsme si až do přestávky pochvalovali, jak dlouhé suity jsou hrány, čímž jsme i přes draze zakoupený program neměli ani páru, ve kterém filmu se právě nacházíme.
Přestávku otevíralo mé zamilované Abolicao z Queimady, díky kterému jsem jednou pro vždy hodila za hlavu své výčitky nad cenou vstupenky.
O přestávce byl nalezen Ewan s Hanaan. Rakušané konzumovali pivo a popcorn.
S povědomím o formální stavbě koncertu se druhá polovina sledovala o mnoho lépe. Hodně neznámých věcí mě překvapilo - třeba H2s nebo Maddalena. Prostřední blok patřil melodiím z filmů od Leoneho. Patrně se dočkal největšího ohlasu (Hodný, zlý a ošklivý je již na disku). Na konci se objevilo několik povznášejících kousků z Mise (DVD jsem si hned objednala u Ježíška). Musím říct, že jsem byla vděčná, že mě ve škole docent Dohnal obohatil teoretickými znalostmi, a proto jsem si koncert užila dvakrát více než jsem předpokládala.
Neutichající aplaus ve stoje vrátil Morriconeho k taktovce hned třikrát. Nejprve střihnul nehranou sborovou smyčku ze Sacco e Vanzetti (hrála mi v hlavě ještě druhý den) a poté již výše zmiňovanou rozvernou skladbičku z H2s a vokálně dokonalé Ecstasy of Gold (kam se hrabe soundtrack). Doporučuji se Supa vyptat na záznam.
Po koncertě se Delty v čele s Ewanem pokusily získat od Mistra autogram. Doporučuji se jich vyptat na to, jak byly téměř zdvořile vyhozeny.
Následoval přesun do nejbližší otevřené hospody, kde měla servírka z 12 čechů hovořících německy jen velmi málo opravdu radost. Rázem došlo jídlo i horká čokoláda, tak se většina spokojila s kávou nebo heřmánkovým čajem. Nejlevnější položkou menu se ukázala vodka, zatímco čaj s rumem byl se svými 3,5 eury luxus. (2x jsem zapomněla na program, poté putoval k zodpovědnějšímu Discordovi do kabele)
Chlapci samozřejmě nebyli dostatečně vybaveni a o půlnoci si vzpomněli, že by někde mohli něco ulovit. Před MacDonaldem Mighoupt přednesl přednášku o etických dopadech vstupu do pochybného podniku a než si poučení stačili vybrat, všude se zhaslo a rakouský provozní je z prodejny vytlačil ven.
Keplerplatz byla v tuto ranní hodinu opuštěná, nicméně se na ní nacházel neméně pochybný podnik originálního názvu - Schnitzel King. Ač bylo již zavřeno, provozní nás doslova zatáhl dovnitř a ochotně splnil všechna vyslovená přání. Doporučuju se Discorda vyptat na Fisch Schnitzel in Semmel.
Mighoupt měl jasný plán. Jít brzo spát, brzo vstávat, brzo snídat a brzo odjet. Jako jediný po půl hodině zkoumání přišel na princip použití sprchového gelu Tricky Micky (nebo Ricky?) přimontovaného ke stěně. Někdy po druhé hodině zabavil Supovi časopis "Recepty na dobrou noc" a museli jsme usínat bez nepečeného čokoládového dortu.
Vstávání se (nějak) zvládlo, snídaně byla slabší kopií té Londýnské, nicméně nadmíru uspokojivá. Do SF shopu jsme se dostali až napodruhé a nic nekoupili. Mezitím Discord stačil zdiskreditovat veškeré arménské turisty na vánočních trzích.
Z cesty zpět jsem si odnesla jen jeden poznatek - Miss Congeniality 2 má jediný světlý moment - a to, když se zničeho nic ozve Building the Crate (nejlepší téma z Chicken Runu).
Brno, krásné česky mluvící Brno. Dvě zastávky směr domov, kdy jsem byla přesvědčena, že na dnešní zkoušku prostě nepůjdu a kozačky nechci už nikdy vidět (už vím, proč je sestra zanechala na skříni), jsem při rozhovoru s dlouho nepotkanou kamarádkou zjistila, že je to sice fajn, že nic nemám na zádech, ale batoh není ani v ruce. Tímto děkuji Discordovi, který na můj hysterický telefonát akčně zareagoval a lokalizoval umístění vídeňského autobusu. Na řidiče jsem si musela nějakou tu chvíli počkat a při vyslechnutí rozhovoru jisté paní, která zrovna neseděla v autobuse směr Praha, s prodavačkou lístků, jsem si uvědomila, že na tom nejsem nejhůř. Batoh byl vítězoslavně nalezen (musím se co nejdřív zamilovat, abych svou neschopnost měla čím omlouvat). Doma se stihlo spočítat přeživší zvířectvo a ...
TBC
Problém číslo 1 - automat na jízdenky
Dekadentně jsme nechali navolený rodný jazyk automatu. Jistý český kolemjdoucí nám radil výhodně si pořídit jízdenku na 8 dní, ale nenechali jsme se zvyklat. Jednodenní výlet se jevil jako nejschůdnější.
Problém číslo 2 - Keplerplatz
Pokud se tedy trefíte do správného východu, problém zmizí. Řekněme že déšť, havrani a starý kostel tvořili poněkud depresivní atmosféru.
Problém číslo 3 - dveře do hotelu
Bylo zvoleno řešení - počkejme až někdo půjde dovnitř, ten nám to ukáže (stačilo zazvonit, počítat do pěti a zatáhnout)
Obsluha ho(s)telu uměla snad všemi světovými jazyky (kromě češtiny), takže domluva nebyla problém. Jen se nepodařilo terminál přesvědčit, že virtuální karta, kterou nemám v kapse, je schopná platby, tudíž přišla na řadu Eura na dřevo. A pak menší dotazníček, kde jsem na otázku "Kam máte po pobytu namířeno" napsala "back home". Obdrželi jsme hi-tech karty a pokoj, který byl 2x levnější a 2x větší než ten londýnský. Jen ovladač k TV byl za peníze, stejně jako telefon. Za použití požárního schodiště se rovnou popravovalo.
Problém číslo 4 - déšť
Můj nový účes šel k čertu v prvních deseti minutách. Deštníky na vánočních trzích před radnicí stály víc jak litr výborného třešňového punče, takže jsem jen závistivě pokukovala po japonských turistech, kteří se udržovali v suchu (jak se později ukáže, pravděpodobně mám někde v paměti internal error, který mi nedovoluje udržovat si v registrech seznam všech podstatných věcí). Brněnské trhy nechť se jdou zahrabat. Sice jsem koupila jen památeční hrníček s čokoládou a andílka pro mamku, ale kdyby mi nebylo líto peněz, našlo by se dost zajímavých věcí, které "musím mít¨.
V procesu nákupu jsem přišla o jedno Euro. Mám takový pocit, že pán nepochopil moje "danke" jako poděkování za balení andílka, nýbrž jako "drobné si nechte".
Další zastávkou byl Stephansdome. Uvnitř monumentální gotické stavby se dala bez deště zkonzultovat mapa a bylo zjištěno, že SF obchod, do nějž Discord nutně potřebuje jít utrácet valuty, je poměrně blízko. Nalezli jsme ho pomocí velkých červených koulí lemujících cestu k Turkovi a podle výlohy přeplácané všemožnými (ne)vkusnými Spidermano-batmano-mangovskými hovadinami.
Protože do páté hodiny zbývalo dost času a v metru opravdu (místy) nepršelo, byl podán návrh jít se tiše bavit pokusem Delt (Discord, Sup, Mighoupt) zorientovat se bez mapy v nehostinném prostředí. Našli jsme si strategický úkryt a čekali a čekali... Když již bylo vymyšleno 5 krizových scénářů a špionská akce se změnila v nedbalý pokec spojený se sledováním bezradného holuba u pekařství, byly Delty náhodou zahlédnuty, kterak již delší dobu stojí a debatují. Zahájili jsme stealth akci, ale museli jsme se prozradit, když se ti tři po pěti minutách otočili a jali se ubírat špatným směrem (což byla součást jejich rafinovaného sociálního průzkumu mezi místními žíznivými bezdomovci). Doporučuji se Discorda vyptat na příhodu se zipem.
Problém číslo 5 - muzeum
Stylem pokus/omyl bylo v ho(s)telu zjištěno, že funguje jen jedna otevírací karta - a to moje.
Umělecky založený Mighoupt byl pevně rozhodnut ve zbývajících 2,5 hodinách před Morriconem zažít ještě jeden umělecký zážitek estetického charakteru, a proto přemluvil zbývající Delty, aby mu šly dělat palebnou podporu, když se bude snažit dobýt se do nějakého muzea v okolí. Já a Rag jsme byli nesmírně rádi, že pomalu schneme a nikam jsme se nehrnuli. Zato jsme s předstihem nalezli Wiener stadthalle (vypadá jako nádraží) a čekali a čekali (opět).
Delty dorazily 5 minut po oficiálním začátku s tím, že muzea jsou zavřená (doporučuji se vypta na příhodu s revizorem).
S odstupem času jsem se rozhodla koncert pojmenovat přízviskem transcendentálně surrealistický. To myslím vše dokonale vystihuje. Pan Morricone nas nejprve zmátl, když jednotlivé skladby v blocích propojoval smyčci natolik, že jsme si až do přestávky pochvalovali, jak dlouhé suity jsou hrány, čímž jsme i přes draze zakoupený program neměli ani páru, ve kterém filmu se právě nacházíme.
Přestávku otevíralo mé zamilované Abolicao z Queimady, díky kterému jsem jednou pro vždy hodila za hlavu své výčitky nad cenou vstupenky.
O přestávce byl nalezen Ewan s Hanaan. Rakušané konzumovali pivo a popcorn.
S povědomím o formální stavbě koncertu se druhá polovina sledovala o mnoho lépe. Hodně neznámých věcí mě překvapilo - třeba H2s nebo Maddalena. Prostřední blok patřil melodiím z filmů od Leoneho. Patrně se dočkal největšího ohlasu (Hodný, zlý a ošklivý je již na disku). Na konci se objevilo několik povznášejících kousků z Mise (DVD jsem si hned objednala u Ježíška). Musím říct, že jsem byla vděčná, že mě ve škole docent Dohnal obohatil teoretickými znalostmi, a proto jsem si koncert užila dvakrát více než jsem předpokládala.
Neutichající aplaus ve stoje vrátil Morriconeho k taktovce hned třikrát. Nejprve střihnul nehranou sborovou smyčku ze Sacco e Vanzetti (hrála mi v hlavě ještě druhý den) a poté již výše zmiňovanou rozvernou skladbičku z H2s a vokálně dokonalé Ecstasy of Gold (kam se hrabe soundtrack). Doporučuji se Supa vyptat na záznam.
Po koncertě se Delty v čele s Ewanem pokusily získat od Mistra autogram. Doporučuji se jich vyptat na to, jak byly téměř zdvořile vyhozeny.
Následoval přesun do nejbližší otevřené hospody, kde měla servírka z 12 čechů hovořících německy jen velmi málo opravdu radost. Rázem došlo jídlo i horká čokoláda, tak se většina spokojila s kávou nebo heřmánkovým čajem. Nejlevnější položkou menu se ukázala vodka, zatímco čaj s rumem byl se svými 3,5 eury luxus. (2x jsem zapomněla na program, poté putoval k zodpovědnějšímu Discordovi do kabele)
Chlapci samozřejmě nebyli dostatečně vybaveni a o půlnoci si vzpomněli, že by někde mohli něco ulovit. Před MacDonaldem Mighoupt přednesl přednášku o etických dopadech vstupu do pochybného podniku a než si poučení stačili vybrat, všude se zhaslo a rakouský provozní je z prodejny vytlačil ven.
Keplerplatz byla v tuto ranní hodinu opuštěná, nicméně se na ní nacházel neméně pochybný podnik originálního názvu - Schnitzel King. Ač bylo již zavřeno, provozní nás doslova zatáhl dovnitř a ochotně splnil všechna vyslovená přání. Doporučuju se Discorda vyptat na Fisch Schnitzel in Semmel.
Mighoupt měl jasný plán. Jít brzo spát, brzo vstávat, brzo snídat a brzo odjet. Jako jediný po půl hodině zkoumání přišel na princip použití sprchového gelu Tricky Micky (nebo Ricky?) přimontovaného ke stěně. Někdy po druhé hodině zabavil Supovi časopis "Recepty na dobrou noc" a museli jsme usínat bez nepečeného čokoládového dortu.
Vstávání se (nějak) zvládlo, snídaně byla slabší kopií té Londýnské, nicméně nadmíru uspokojivá. Do SF shopu jsme se dostali až napodruhé a nic nekoupili. Mezitím Discord stačil zdiskreditovat veškeré arménské turisty na vánočních trzích.
Z cesty zpět jsem si odnesla jen jeden poznatek - Miss Congeniality 2 má jediný světlý moment - a to, když se zničeho nic ozve Building the Crate (nejlepší téma z Chicken Runu).
Brno, krásné česky mluvící Brno. Dvě zastávky směr domov, kdy jsem byla přesvědčena, že na dnešní zkoušku prostě nepůjdu a kozačky nechci už nikdy vidět (už vím, proč je sestra zanechala na skříni), jsem při rozhovoru s dlouho nepotkanou kamarádkou zjistila, že je to sice fajn, že nic nemám na zádech, ale batoh není ani v ruce. Tímto děkuji Discordovi, který na můj hysterický telefonát akčně zareagoval a lokalizoval umístění vídeňského autobusu. Na řidiče jsem si musela nějakou tu chvíli počkat a při vyslechnutí rozhovoru jisté paní, která zrovna neseděla v autobuse směr Praha, s prodavačkou lístků, jsem si uvědomila, že na tom nejsem nejhůř. Batoh byl vítězoslavně nalezen (musím se co nejdřív zamilovat, abych svou neschopnost měla čím omlouvat). Doma se stihlo spočítat přeživší zvířectvo a ...
TBC
4 komentáře:
A budou fotky? :-)
Fotky ma nekde Discord. Muj fotak musel zustat v Brne.
Discord fotky zúčastněným poslal, ale jelikož jsou jednak focené jím (a tedy se víc podobají kresbám čtyřletého dítěte než fotografiím) a jednak ani na jedné není Morricone, je rozhodně lepší si události představovat podle toho, jak je zde autorka půvabně vylíčila. Nejzajímavějí události ovšem důmyslně skryla za odkazy, a já jsem samozřejmě hotov za drobný obnos vylíčit vše, k čemu se tyto odkazy vztahují.
Já bych ty fotky nikterak také nerozmazávala...stěžejní kolekci totiž tvoří dílo "lidé buržoazně snídající"
Okomentovat