Noční hudba

Za mnou na křesle leží keyboard Casio (pro absenci lepší definice), starý víc jak desetiletí (sestra tehdá dostala k Vánocům flétnu) a i když je krásné poslouchat jednotlivé tóny v zájemné symbióze, něco tomu chybí. Je to zvuk klavíru. Dalších 100 elektronický namíchaných zvuků ho nemůže nahradit. A já teď v noci prolízám internet a hledám, kde sehnat takové levné piano. Co na tom, že defakto hrát neumím. Co na tom, že ho nemám kam v tomto bytě dát. Ale mučím se a klikám...

U babičky doma jedno je. Struny vytrhané, pomotané, vnitřek využitý jako skladovací prostor, některé klávesy držící jen silou vůle a rozladěné až by jeden brečel (víte jak monumentálně by zněl Jurassic Park v čistých tónech?). Kdysi dávno nás na něm jako malá děvčata (víc jak 7 nám nebylo) učila teta Pro Elišku. Kdysi dávno jsme našly noty ke koledám a objevily hru oběma rukama. Dokud ještě bylo zachránitelné, prosila jsem o něj, ale doma stál už cimbál a klavír by se stejně nevešel.

A tak jen klikám... (a má drahá sestra má Klavír jako povinný předmět ve škole)

(za tohle vděčím Murray Goldovi - k naslechnutí zde (2:42))

Semestr

V porovnání s Míšiným rozvrhem se cítím značně nevytížená. Na druhou stranu, práce se pomalu a jistě rýsuje...

Krvavá svatba

I stalo se nemožné, mojí sestře došli ochotní kamarádí a já byla (poprvé a snad ne naposledy) propašována do divadla. Mezi konzervatoristy existuje neskutečná protekční mafie.

Na programu byla derniéra Krvavé svatby Frederica Garcíi Lorcy (povědomý z materiálů k maturitě). Do Národního divadla (v Brně) často nechodím. Většinou jen jako záskok (Manon Lescaut). Tváře herců mi tedy povědomé nejsou, zato jména často figurují v dabinzích filmů. Dost mě zaskočilo, jak se tato "umělecká" scéna liší od Městského "komerčního" divadla, ve kterém jsem hostem častěji. Počáteční šok se přelil do celkové spokojenosti, když se na jevišti přestaly jen asynchronně otevírat a zavírat šuflata na křížích a začalo se stylizovaně využívat veškerých divadelních prostředků. Různé spomalovačky v pozadí, předtuchové stínohry, červená barva kam se člověk podíval. Postavy přehrávaly některá gesta a občas působily naprosto nepřirozeně. V závěru se vše zvrhlo v Lynchovskou exhibici, kdy z napjaté dvojscény (to jako dvě rozdílné události v jednom obrazu) v kuželech světla vystupovaly nereálné postavy a vedly své monology. Přitom děj byl naprosto prostinký - dva lidé se vezmou, ona uteče s tím druhým, a pak se to zvrhne.
Za zmínku určitě stojí ona ústřední scéna svatby, kterážto doprovázená hojným množstvím alkoholu, je ke zbytku děje kontrastně až absurdně vtipná.
A na závěr hudba. Mějte mě za paranoidní, ale něco mi připomínala (bojím se poukázat přímo na mistra Golda). Tak či onak, ústřední motiv byl jednoduchý, výrazný a chytlavý.

Po představení jsem byla zasvěcena do tajů divadelního klubu, ale o tom snad raději pomlčme.

Flynn Carsen

Ještě se mi nestalo, že bych se pozastavila nad hudbou k filmu v takové míře, jako se odehrálo v pátek. Je hudba, která film převyšuje kvalitativně (Time Machine), je hudba, která zdánlivě jde proti ději, ale ve skutečnosti jen otevírá jiné dimenze (Ravenous), ale co si počít s tímto? Zkloubení hudby a obrazu v některých momentech tohoto filmu mě zanechalo konsternovaně zírat. Odpovědí pravděpodobně bude Joseph LoDuca (Army of Darkness), kterýžto film pojal naprosto po svém, vykašlal se na vizi režiséra a na konci parafrázoval Arnoldovu Stargate (a to mi nevymluvíte).
Výsledek? Film už vidět nechci, ale OST si seženu (a budu si představovat, že patří nějakému rozmáchlému fantasy s Ashem).

Torchwood

Už jste se někdy dívali na seriál kvůli hudbě?

Slíbila jsem si, že nadcházející sezónu Torchwoodu odignoruji. Jenže ... zvědavost mi nedala a když se v obsazení prvního dílu objevil James Marsters, nechala jsem se unést (i když myslím, že bych po zbytek života šťastně žila i bez nutnosti vidět ho líbat se s jiným chlapem). Netuším, co za týmovou práci si mám představit pod strohým konstatováním Music: Murray Gold (theme), Ben Foster (incidental), ale před tím, co bylo na poli akční hudby předvedeno v díle druhém, se oči prostě nezavírají. Co to má BBC za hloupý zvyk nevydávat soundtracky?

Doplnění - s lítostí oznamuji, že v následujících 3 epizodách se onen extázoidní zážitek neopakoval. Škoda

All Green

Konečně můžu špatné svědomí zaplašit a podzimní semestr odpískat. Do 18.2. žádné starosti. O studijním průměru pomlčme, ale už to pomalu zase leze nahoru. Do sbírky přibyly další zajímavé zkoušky, které mi v životě k ničemu nebudou. Třebas Umění Číny do 10. století našeho letopočtu. Držte mi palce, ať takového exota, jako jsem já, někdo zaměstná!

Warlords (2007)

Ač samotnou Čínu 20. a 21. století nemusím, jedno se jí upřít nedá. Komunizmus prostě přeje kinematografii. A co je zvláštní, není to žádná agitka jako v Severní Koreji (aspoň co se týče filmů od 70. let).
Už jsem si zvykla na to, že čínská herecká elita je schopná uhrát všechno (příkladem budiž Tony Leung ve Kar Wai Wongových éterických melodramatech a akčňárnách Johna Woo). Jet Li je v tomto prostě úkaz. Na začátku kariéry kung-fu komedie, v roce 2007 stihl americké béčko War i čínský áčkový válečný velkofilm Warlords. A v ani jednom nepůsobí nepatřičně.
Warlords není příběhem o válce, ale o třech mužích, které osud svedl dohromady a válka vynesla na povrch jejich charaktery. Generál - říkejme mu dle anglických titlků Pang (Jet Li), přežil masakr své jednotky a ocitl se ve vesnici, kde poznal Er-Hua (Andy Lau) a Wen-Xianga (takový ten mladík z Klanu létajících dýk), kteří vedli místní skupinu banditů. Netrvalo dlouho a Pangova vojenská duše zastavila živoření vesnice a sestavila z místních mužů malou armádu, kterou nabídla do služeb tamějším mocnostem. Spolu se dvěma výše jmenovanými složil přísahu a stali se z nich nejen druhové ve zbrani, kteří byli schopni jeden pro druhého položit život (a dva z nich sdíleli potajmu stejnou ženu). Ale nebyla to žena, kvůli které se vše pokazilo. Tak jako Pang strategicky posílal muže pod svým velením na smrt, někde výš si s armádami jako s kameny v Go zahrávali aristokraté.

Učili jsme se, že čínské filmy se vyznačovaly černobílými postavami. Ve Warlords tomu tak není. Defakto je zde strana dobra daná pouze "sympatiemi" filmařů. Nejlépe se to ukáže v momentě, kdy se Er-Hu a Pang pohádají nad osudem vojáků, kteří se vzdali. Pang je ochoten vyššímu dobru obětovat vše, Er-Hu si zachovává zbytky lidskosti a Wen-Xiang (jakožto komentátor děje) se zmítá mezi nimi, jelikož si nedokáže vybrat vlastní cestu a když už to udělá, tragicky to skončí (pravděpodobně nejpůsobivější konec).

Warlords není natočeno kvůli estetice války. Ta je většinou sestříhána do montáže klíčových momentů, nebo jen do sledu atmosférických obrazů. I když pár zajímavých nápadů s kamerou se tu najde. Warlords je poměrně zajímavý, psychologicky propracovaný film (kdo by to do Jeta řekl, že?) . Atmosféra staré Číny je dokonalá (reálnost neposoudím), až si člověk říká, jakou tehdy měli asi spotřebu lidských zdrojů.

A na závěr něco úsměvného. Vážení páni skladatelé zřejmě vzhlíží k americké soundtrackové tvorbě, neboť polovina bitvy o Song Cheng byla parafrází na Piráty z Karibiku (a to dosti okatou) a následovala ji několikatónová sekvence vytržená z Gladiátora. Čeho všeho se člověk v čínském filmu nedočká:)

V jámě lvové

"Budeme první kompletní divadelní soubor v koncentračním táboře"

Podezřele to již začalo. Na jevišti se odehrává Shakespearův Kupec Benátský, pod jevištěm stojí dvě nacistické uniformy a z publika se ozývá nesouhlasný pískot, kdykoliv se slova ujme žid Shylock. Nacházíme se v nejvypjatějším čase v Německém divadle.

Hrdinou divadelní hry Felixe Mitterera je židovský herec Arthur Kirsch, který v jednom momentě příjde o práci, kolegy i manželství. Jenže nehodlá jen tak utéct do exilu, a tak se vrací jako tyrolský árijec Hollrigl, aby se pomstil a ukázal nastupujícímu režimu jeho absurditu. Ten z něj udělá hvězdu a sám Goebbels mu předá medaili.

Ač herecké obsazení je vesměs komediální, V jámě lvové je drama. Archetypy tedy stranou. Erik Pardus v titulní roli hraje citlivě tragickou postavu, jejíž citace z Shakespeara se zarývají hluboce pod kůži. Z nacisty Viktora Skály tentokrát jde opravdu strach (a má tu i jedno skoroznásilnění). A viděli-li jste Carlyleova Hitlera, dokážete si představit Goebbelse Lukáše Kantora.

U této hry si neodpočinete. I když se všemožně snažíte koukat na děj s nadhledem, stejně vás stáhne dovnitř. Pár scén je tu opravdu mrazivých. Jen konec volil autor šťastný, i když všechno směřuje k momentu, kdy hodlá Kirsch odhalit před celým národem, který mu leží u nohou, své tajemství. Kdyby se tak stalo, pravděpodobně by člověk z divadla odcházel naprosto emociálně vyždímaný. O svastikách se mi asi bude dnes i zdát.

A na závěr dotaz. Nepřidal by se někdo k návštěvě muzikálu Odysseia (bereme i páry)? Hraje se v březnu naposledy.

Příběh jednoho života

červenec 2004 - 28.1. 2008

Narodila se v obyčejné králíkárně na kraji Mutěnic, malé vesnice u Hodonína. Když jí byly tři měsíce, vybrala jsem si ji já a ukázala jí život za temným kotcem, z kterého to malé stvoření vytáhl klasický chovatel králíků.Jméno Ayla je slečně Secuře podobné jen náhodou. Našla jsem ho v Cinemě v oddělení DVD filmů a zalíbilo se mi. Původně to měla být Alia, jenže moje máma by prý na ni volala Ali, což by jí evokovalo její šéfovou. Můžete hádat dvakrát, jak to nakonec dopadlo.
Vezli jsme si ji domů autem. Byla vystrašená, ale lehla si mi do klína a bradičku si opřela o moji ruku. Když po pár měsících pobytu u nás poprvé sama přišla, vyskočila na gauč a stejným způsobem se o mě opřela, řekla jsem si, že za tento okamžik stojí všechno, co příjde.Nejprve to byla malá, flekatá ustrašená kulička, co se mi vešla pod bundu. Králíkům musíte obětovat hodně, pokud nechcete, aby to nebylo jen vitrínové zvířátko a chcete, aby se naučilo respektovat zákony domácnosti. Zůstaly mi po ní nesčetné záhlody na napájení od notebooku, každý roh v obyváku máme mnohokrát zasádrovaný, ale stálo to za to. Králík není jako pes nebo kočka, která vám začne hned věřit. Důvěru králíka si prostě musíte zasloužit, musí se s vámi cítit bezpečně, věřit vám a stejně občas uděláte nějakou nepředloženost a vyděsíte ho. Stačilo třeba, aby si moje sestra oblékla hobití obleček na dřevárnu...Čas plynul a z puberťačky vyrostla nádherná tříkilová králinda. Pokud ji zrovna nějaké dítě nechtělo v nevhodnou dobu muchlat, nechala si líbit všechno. Milovala lidi. Milovala návštěvy. S každým se šla rozloučit až ke dveřím bytu. Ven se nikdy sama neodvážila. Po dvou letech našeho soužití jsem ji mohla vypustit do zahrádkářské kolonie (s minimem lidí a žádnými psy) jen tak na volno a ona neutekla. Neustále si nás hlídala a když jsme se procházely po cestičkách mezi zahrádkami, vždycky počkala až k ní dojdu.
Dělaly jsme si legraci, že je jako cvičený pudlík z cirkusu. Na povel vyskočila na gauč, škemrala o každý kousek lidského jídla a když se jí dal očuchat, většinou zhnuseně odešla. Nikdy nebyla nemocná. Až přišel červen 2007. Byla jí zjištěna genetická vada kořenů zoubků, kterým příroda nedala povel zastavit růst.

Jednu dobu i každotýdenní návštěvy veteriny, zákroky v inhalační narkóze, hromady kapek do očí, ale Ayla to nesla statečně. Vlastně na sobě nedala nic znát. Nedělala scény při mém snažení se jí pomoct a i když jí jednou ujely nervy a vyjela po mě, hned se přišla omluvit, jak jen to králíci umí - není krásnější pocit, než když k vám to chlupaté stvoření šťouchne do ruky hlavičkou, zaleze pod ni a začne slastně vrzat zoubkama.A pak přišel leden. Nejprve zpráva o havarijním stavu kořenů zubů a následně naprosto nečekaný a nevysvětlitelný kolaps jater. Svůj poslední víkend strávila na veterině v péči nejlepších odborníků v republice. Šanci na přežití neměla. Kdyby to kdokoliv z nás tušil, nenechali bychom ji, aby svoje poslední dny strávila takto. Ale jak mi řekl doktor, kdykoliv by se o záchranu pokusil znovu, i když šance byla malá. V pondělí 28.1. bylo z výsledků krve jasné, že ji naživu udržovala jen infuze a stálý přísun léků. A tak se moje milovaná Ayla odebrala pryč. I když duší bojovala, tělíčko selhalo. Moc mě mrzí, že na světě denně umírají tisíce zdravých králíků a jí byl život sebrán, i když měla povolení žít. Je tu bez ní prázdno, nikdo mi nepanáčkuje u židle a nechce na klín, nikdo mě netahá za ponožku, když telefonuju, nikdo zvědavě nekouká zpoza dveří, když jsem v kuchyni, nikdo nebalancuje na opěradle křesla a nemá z toho úžasnou radost. Zbyla jen vzpomínka a slzy...
Mějte mě za blázna, ale je mi líp se zvířaty než s lidmi...