I stalo se nemožné, mojí sestře došli ochotní kamarádí a já byla (poprvé a snad ne naposledy) propašována do divadla. Mezi konzervatoristy existuje neskutečná protekční mafie.
Na programu byla derniéra Krvavé svatby Frederica Garcíi Lorcy (povědomý z materiálů k maturitě). Do Národního divadla (v Brně) často nechodím. Většinou jen jako záskok (Manon Lescaut). Tváře herců mi tedy povědomé nejsou, zato jména často figurují v dabinzích filmů. Dost mě zaskočilo, jak se tato "umělecká" scéna liší od Městského "komerčního" divadla, ve kterém jsem hostem častěji. Počáteční šok se přelil do celkové spokojenosti, když se na jevišti přestaly jen asynchronně otevírat a zavírat šuflata na křížích a začalo se stylizovaně využívat veškerých divadelních prostředků. Různé spomalovačky v pozadí, předtuchové stínohry, červená barva kam se člověk podíval. Postavy přehrávaly některá gesta a občas působily naprosto nepřirozeně. V závěru se vše zvrhlo v Lynchovskou exhibici, kdy z napjaté dvojscény (to jako dvě rozdílné události v jednom obrazu) v kuželech světla vystupovaly nereálné postavy a vedly své monology. Přitom děj byl naprosto prostinký - dva lidé se vezmou, ona uteče s tím druhým, a pak se to zvrhne.
Za zmínku určitě stojí ona ústřední scéna svatby, kterážto doprovázená hojným množstvím alkoholu, je ke zbytku děje kontrastně až absurdně vtipná.
A na závěr hudba. Mějte mě za paranoidní, ale něco mi připomínala (bojím se poukázat přímo na mistra Golda). Tak či onak, ústřední motiv byl jednoduchý, výrazný a chytlavý.
Po představení jsem byla zasvěcena do tajů divadelního klubu, ale o tom snad raději pomlčme.
Na programu byla derniéra Krvavé svatby Frederica Garcíi Lorcy (povědomý z materiálů k maturitě). Do Národního divadla (v Brně) často nechodím. Většinou jen jako záskok (Manon Lescaut). Tváře herců mi tedy povědomé nejsou, zato jména často figurují v dabinzích filmů. Dost mě zaskočilo, jak se tato "umělecká" scéna liší od Městského "komerčního" divadla, ve kterém jsem hostem častěji. Počáteční šok se přelil do celkové spokojenosti, když se na jevišti přestaly jen asynchronně otevírat a zavírat šuflata na křížích a začalo se stylizovaně využívat veškerých divadelních prostředků. Různé spomalovačky v pozadí, předtuchové stínohry, červená barva kam se člověk podíval. Postavy přehrávaly některá gesta a občas působily naprosto nepřirozeně. V závěru se vše zvrhlo v Lynchovskou exhibici, kdy z napjaté dvojscény (to jako dvě rozdílné události v jednom obrazu) v kuželech světla vystupovaly nereálné postavy a vedly své monology. Přitom děj byl naprosto prostinký - dva lidé se vezmou, ona uteče s tím druhým, a pak se to zvrhne.
Za zmínku určitě stojí ona ústřední scéna svatby, kterážto doprovázená hojným množstvím alkoholu, je ke zbytku děje kontrastně až absurdně vtipná.
A na závěr hudba. Mějte mě za paranoidní, ale něco mi připomínala (bojím se poukázat přímo na mistra Golda). Tak či onak, ústřední motiv byl jednoduchý, výrazný a chytlavý.
Po představení jsem byla zasvěcena do tajů divadelního klubu, ale o tom snad raději pomlčme.
Žádné komentáře:
Okomentovat