Les Miserables

Knížka - přečtena
Film - viděn
Muzikál - viděn
Skóre 3/3 - good work!

---

Mám takový dojem, že to zahájilo HBO. Liam Neeson, Geoffrey Rush, Uma Thurman, Poledourisova pěchotní hudba. Dvakrát, třikrát... to už si ani nepamatuju. Načež přišla kniha (že by povinná četba?) a Bídníci mě vážně zaujali. Ale muzikál? Pamatuji si, že Americké psycho bylo plné plakátů (které teď zdobí Brno) a rozhovorů o tomto divadelním kusu. Zdálo se, že patří k bontonu vyšší vrstvy na Bídníky chodit a bavit se o nich. A co já na to? Nic.

(o pár let později)

Taky míváte ten neopodstatněný strach, že se vám něco nového nebude líbit? Že si zkazíte iluze, zjistíte, že nejste schopní přijmout něco, co neznáte... Mně se to stává často. Nejsou to jen knihy mých oblíbených autorů, nejsou to jen soundtracky mých oblíbených skladatelů, jsou to i muzikály. Jesus Christ Superstar, Evita, Sen noci svatojánské... viděla jsem milionkrát a miluju je. A co ty další? Promluví k nám hudba dostatečně silně (i když už nejsme formující se děti), aby po chvíli nezapadla do zapomnění a opět neudělala místo těm starým jistotám? Čarodějky, Peklo, dokonce i ten Šumař na střeše - všechno výborné věci, ale hudba? Ta už mi v hlavě nehraje a snad ani po představení nehrála.

Asi s takovými otázkami jsem se vypravila na předpremiéru v titulku uvedeného muzikálu do Městského divadla. Sláva předplatnému. Nestojíte nervózně v den předprodeje kilometrovou frontu a svoje místečko v 9. řadě máte jisté.

Děj netřeba komentovat. Tudíž hned k dojmům.
Znovu bych nešla. Bylo to výborné. Přesně tak, jsem zmatená. Vím tak trochu proč, ale neptejte se. Z hudbou ani herci to nesouvisí. Vlastně jakmile vyjde celé brněnské aranžmá na CD, budu první ve frontě. Po skončení jsem ale váhala. Některé pasáže skvostné (především druhá polovina - barikády, stoka...), některé méně (úvodní rychlokurz děje). Jenže když se po dvou dnech chytíte, jak si ústřední melodii potichu přehráváte v hlavě, něco se stát muselo.

Velký muzikál - mnoho alternací. Nic není předem jisté. Přála jsem si za Javerta Ondříčka. Nepovedlo se. Ale Lukáš Vlček zpíval dobře a aspoň se přání splnilo mámě.
V hlavní roli se alternuje brněnský matador Petr Gazdík a Jan Ježek (kterýžto má z Valjeanem už hojné zkušenosti). Nám zpíval první a jelikož nemám srovnání, nedovolím si nic smysluplného o výkonu zprostředkovat. A proč kritizovat, když to můžeme vzít z druhé strany. Robert Jícha (málem jsem ho ostříhaného nepoznala) jako Enjolras perfektní. Thénardierovi (Sagher, Bartolšicová) správně slizcí. Tomáš Novotný jako Marius také zaujal, ale největší potlesk výběru dětských herců. Krásně zpívali, přesvědčivě hráli, Gavrochův konec měl stejný emocionální dopad jako na stránkách knihy pana Huga.

Pořád mě fascinují kulisy. Asi se toho jen tak nezbavím. A pokud si tvůrčí tým pohraje správně se světlem, vznikají krásné scenérie. Do toho všechny možné jevištní vysouvací a zasouvací vychytávky... Nejvíc ve mně zanechala otisk stoka - taková jednoduchá hra se světlem, tmou a uzavřením prostoru nad hlavami herců. A pak samozřejmě závěrečná Javertova scéna na mostě. Pohled pro bohy.

Do you hear the people sing?
Singing a song of angry men?
It is the music of a people
Who will not be slaves again!

Těším se na Evitu.

Pracovní odpoledne

Aneb lehká práce s pilkou na železo, umělou hmotou a dřevotřískou. Ale vím, že snowborďákovi konkurovat nemůžu.

Axiomy v barvě bílé

Axiom: Jednoduché věci se vždy zkomplikují

Je pátek večer, 18 hodin. Stojíme na parkovišti plném lidí, batohů a lyží. Čekáme a přílěžitostně mrzneme. Autobus má půl hodiny spoždění. A bude hůř. Itálie je na jihu, right? Tudíž plně chaoticky naložený dvoupatrový autobus zamíří do Prahy (toho večera trochu krutý žert osudu). Za tři hodiny je tam (ano, nezbytná zbytečná půlhodinová přestávka za Brnem u benzínky). Nastává zmatek, lidé se přelévají z jednoho vozidla do druhého, snaží se ve tmě neztratit zavazadla, nesebrat cizí lyže... taková zábavná vsuvka.
Je půlnoc a stále jsme někde mezi Plzní a Německem. Sedím u dveří a při každé půlhodinové pauze uprostřed noci tiše trpím pod lyžařskou bundou. Cesta je vždy to nejhorší a musí se přežít.
Fascinuje mě, že silnice, tunely a mosty, které míjíme, někdo vyprojektoval, postavil a provázal. A všechno se stihlo za míň jak 100 let. O rozvedení elektřiny do těch malebných městeček schovaných mezi majestátními horami ani nemluvím. Hory, které jednoho tisíciletí vyrostly na tektonickém zlomu...
V 11 jsme na místě po třech hodinách couravé jízdy po skalních silničkách.

Axiom: Chceš-li podnikat v turismu, nauč se alespoň trochu anglicky (německy/česky)

Aprica je taková malá česká lyžařská destinace. Spousta restaurací má menu přeložené do češtiny, dovnitř lákají české cedule... Ale člověk se nesmí nechat zmást. Problém by nenastal, kdyby moje sestra nebyla vegetarián. Italové definici tohoto slova pravděpodobně nerozumí, takže vám jsou schopni donést rohlík se šunkou, když jim třikrát zopakujete, že byste rádi něco vegetariano. Obsluha uměla anglicky stejně piccolo jako já italsky. No, aspoň jsem jim po druhém chybném pokusu jakž takž vysvětlila, že česko slovo sýr neznamená slanina a že mě opravdu nezajímá, s jakým slovníkem v ruce tvořili ono menu. To byla restaurace.
V hotelu se dalo domluvit o něco lépe (oni nerozumněli, ale uměli se aspoň trošku vyjádřit). Vybírání večeří se ale také stalo sázkou do loterie. Očividně není smažená šunka jako vaječná omeleta a zelenina nemusí být vždy zeleninou (o knedlíčkách, které byly obyčejnými těstovinami neradno mluvit). Ale vařili dobře, jen opět měli poněkud problém se slovíčkem vegetariano a trefili se až třetí večer. Všichni jsme si oddechli.
Vrchol absurdity se pak dostavuje, když si kýchajíce a kašlajíce objednáte Thé a místo horkého nápoje před vámi přistane plechovka poctivě vychlazeného ledového čaje.

Axiom: Není pět korun jako pět Euro

Tak vám nevím, jestli se na Euro těším, nebo ne. Zjistila jsem totiž, že udělat nákup za 5 Euro provází mnohem euforičtější pocit, než u nás vytáhnout 150Kč. Přepočítávání se v rámci udržení si zdravého rozumu brzo zavrhlo a předražené obědy bolely míň.

Axiom: Nepátrej po smyslu, nenajdeš ho

Nekonečné jízdy lanovkami na vrcholky hor (kam se hrabe Sněžka, to se nedá srovnat) nutí člověka přemýšlet (knihu jsem si nikdy na svah nevzala). Co nás tak fascinuje na pohybu z kopce dolů na dvou vratkých prknech? Zvlášť, když míjíte sanitku s člověkem, který ještě před chvílí nehybně ležel na sjezdovce, je tahle otázka neúprosná. Stojí to za to? (Asi jo?)

Axiom: Co nemáš v očích, musíš mít v kolenou

Aprica má krásné sjezdovky. V průměru dlouhé mezi 1 a 6 kilometry, prudké, mírné, každý si vybere. A snad kromě jedné, kde po většinu dne byl pohyb ve znamení slalomu mezi hady těl otrocky kopírující instruktorovy pomalé obloučky, se před vámi rozevírala prázdná bílá třpytící se prázdnota, pečlivě udusaná pásy rolby. A kolem vás ty hory, co nemají oči a na nichž by se dinosauři snadno dali přehlédnout (a co teprve lidi).

Axiom: Kde ani smrt nebere, vypomůže Blue Max

Před pátou hodinou každý den ustal ruch všech strojů, poslední nešťastníci hledali ve spleti nekonečných sjezdovek cestu do tepla hotelu (v tom našem očividně stále šetřili plynem... a vlastně i světlem), hodnoty na digitálním teploměru začaly klesat, a tak zbývalo uchýlit se do náruče společenských her, písmenek, seriálů a filmů.
Musím říct, že Cinepur mě mile překvapil. Nečekala jsem, že bych měla na filmy stejný pohled, jako jeho přispivatelé (a taky že ne), ale neuvěřitelně mě bavilo hltat myšlenkové pochody, kterých bych nikdy nebyla schopna. Navíc speciál věnovaný Kinematografii atrakce byl zajímavým pojmenováním věcí, na které koukáme s jistou tupou samozřejmostí.
Pak přišli na řadu Extras - dvě řady britského komediálního seriálu ze zákulisí komparzistů. Orlando Bloom a jeho sebestřednost vyhráli na plné čáře, za nimi pár metrů klopýtá Daniel Radcliffe se svým kondomem a Ian McKellen se svým "Ian McKellen, Ian McKellen, Ian McKellen, You cannot pass!, Ian McKellen, Ian McKellen".
Protože podle zákona schválnosti na horách vždy někdo něco chytí, strávila jsem téměř celou středu v posteli s Hankem Moodym. Možná je to zvrácené, ale Californication má něco do sebe a navíc mi tak nějak pomohlo urovnat si myšlenky ze svého vlastního života.

Axiom: Když ne do hajzlu, tak aspoň do koše

Je sobota, 17 hodin. Opouštíme Apricu. Po cestě míjíme rozsvícená horská městečka, minuty se vlečou a já přemýšlím o tom, jaké to bylo vtrhnout na pár dní do světa jiných lidí, kteří dál zůstávají v zasněžené krajině, chodí zde do školy, každý den spouští lanovky, vaří každý týden jiným tvářím. A když tak projíždíme dalšími městy, naše osudy na chvíli protnou i jejich existenci, aniž by to někdo výrazněji zaznamenal. Tolik lidí, tolik příběhů. Jeden je nepatrné nic. Pár hodin a člověk bude zase ve svém stereotypu, kde dokáže predikovat svoje kroky v nadcházejících hodinách. Jaké by to bylo odstřihnout se od toho všeho. Chtělo by to vůli. Vůli vymazat svůj virtuální život, nevrátit se k četným diskuzím, které mu za ten týden nechyběly, zapomenout, zmizet... Ale to už je tma, poslední hory se staly stíny na hvězdném pozadí. Ve 3 ráno mi píše T-Mobil.

Zasloužilo by si to tu vtipnou tečku. Bude jí tedy představa, kterak autorka před hlavním nádraží v Praze v 6 hodin ráno hledá v autobusovém odpadkovém koši mobil, který jí do něj ze dvou metrů neomylně spadl. Je na tři kusy. Najít baterku bylo opravdu těžké.

Zimní bitva

Heleno, kde je Milena?

V neurčitém čase, v neurčitém žánru posílá Helena Mileně přes půl učebny vzkaz. Potřebuje utěšitelku. To znamená, že se následující tři hodiny tato dvě děvčata budou brodit sněhem, než se dostanou do vesnice, kam smějí jen párkrát do roka. A když se opozdí (nebo nedejbože nevrátí), půjde jedna z jejich kamarádek do nebes (což je eufemizmus pro podzemní kobku). Cestou osudově potkají dva chlapce - Miloše a Bartolomea. Zprvu nevinné ostýchavé seznámení se ale změní v největšího hybatele děje. Bartolomeo a Milena se totiž zpět do podivně totalitního internátu nevrátí. A Miloš s Helenou začnou odhalovat, co se za vším kolem skrývá i za cenu svých životů.

Vítejte na dalším Listování. Tentokráte ve světě knihy Jeana-Claude Mourlevata, jejíž atmosféra mi nejvíce připomíná Orwella (a prasátko Napoleon mě v tomto mém pocitu jen utvrzuje).
Nejprve jako divák tápete. Netušíte, kterým směrem se bude příběh ubírat. Úvod by klidně mohl patřit dramatu z dívčího internátu 40. let. Pak ale na scénu přichází člověkopsi (dokonale přivedeni na jevišti k životu Věrou Hollou), kteří se pouští za uprchlými dětmi. Internáty totiž slouží jako převýchovné (nebo aspoň detenční) ústavy pro děti odpůrců režimu, které momentálně vládnoucí militaristická Falanga povraždila. Je načase, aby nová generace šla v jejich stopách a možná i uspěla.

V hlavních (a vlastně všech) rolích Lenka Janíková, Věra Hollá, Pavel Oubram a pro mě nově Tomáš Drápela, kterýžto jako člověkopsovod pozřel na jevišti dokonce syrové vejce (brrrr). Opět herecký koncert, místy absurdně vtipný, místy mrazivě vážný. Pokaždé se najdou určité prvky jevištní akce (tentokrát stínohra), které už tak zajímavé zpracování o něco povyšují. Těším se na příští setkání.

Ozvěny z pekla

Záměrně vynechám všechny konkrétní skutečnosti. Google je mocný a já bych nerada, kdyby se mi tu toulali lidé, kteří by následující řádky jinak nečetli. Ti co ví, ví, ti co neví a znají mě, mohou se zeptat, ostatní nechť čtou na vlastní nebezpečí.

Už se asi nedopočítám, kolik let že to trávím pravidelně 4 dny v lednu na jisté masové akci, jako žena za pultem. Začínalo to před lety nevinně - jako skromná propagační akce, něco málo motání se v kuchyňce, konverzace s neznámými lidmi a maximálně prošlapané botky. Pak se ale zkusilo, co to udělá, pokud se "naše" výrobky budou i prodávat. Letos se naše tržba vyšplhala nad 100 000. Vzhledem k průměrné ceně 20Kč za kus, si asi dovedete představit, že to nebyla procházka růžovým sadem. Byly jsme na to všeho všudy dvě. V mé oficiální práci jsem si musela vzít samozřejmě dovolenou. Lituju toho? Netuším...

Dovedla jsem k dokonalosti multitasking. V jednom plynulém pohybu jsem byla schopná doplnit zboží do regálu, podat objednávku a vrátit peníze na částku, která se objevila v zákazníkově ruce. Chvílemi jsem si už připadala jako stroj, který bez zapnutí registrů v paměti zvládá sčítání i odčítání do 200. Kdybych se živila prodáváním, asi brzo psychicky odumřu.

Lidé jsou různí. Sociolog by zaplesal, mít možnost pozorovat různé skupiny zákazníků, kterak reagují na reklamu, nechávají se strhnout davem, chovají se ke svým penězům, žertují s vámi, nebo naopak mají potřebu vám sdělit své rozhořčení nad světem (jedné paní se tak stýskalo po předrevolučních tatrankách, že z toho musela udělat stranický ohnivý projev). Lidský mozek je v mnohém individuální, ale jako strojek má své zákonitosti a když už za hodinu slyšíte stejnou rádobyvtipnou otázku podesáté, máte chuť po něm něco hodit.
Zvláštní kategorií jsou lidé, pro které je vše zadarmo neuvěřitelně přitažlivé. To takhle dáte na stůl ochutnávku z onoho výrobku a nestačíte se divit. Jsou slušní lidé, kteří přijdou (někteří se dokonce dovolí!), ochutnají (někteří dokonce poděkují!) a odejdou, případně zapředou hovor, či položí dotaz. Další skupinka hladově talíř pár vteřin skenuje, poté udělá rychlý výpad a zahanbeně odchází. No a nakonec jsou tací, kteří si neberou servítky, nachystaný talíř pojmou jako výbornou svačinu (kolem naskládají nejlépe ještě prázdné kelímky od piva) a není jim hloupé se po dojezení zeptat, zda by nebylo ještě něco. (A pak je tu Kája s jeho kumpány, kteří každoročně překračují hranice lidské důstojnosti)

U lidí ještě zůstanu. Nabízí se tu totiž i příležitost sledovat jak svět vyšší společnosti, tak ty, kteří jsou tu za poskoky. Já na této akci nepatřím nikam. I když jakožto žena za pultem si připadám na konci potravního řetězce, jsme na této akci především hosté a každým rokem klesá počet nešťastníků, kteří si u mě chtějí objednat kafe. Tohle totiž schytávají jiní, s úsměvem na rtech chodící kolem stolů, nadávající ve skrytu kuchyňky. Ti druzí, obsluhovaní, většinou honosící se titulem starosta/hejtman, by na takovéto akci měli být dle mého pracovně, pokud něco jako pracovní dobu vůbec mají. Jak je pak možné, že už od rána lítá jedna slivovice za druhou. Žeby výhoda titulu, na který našinec jen těžko dosáhne? Taky pijete tvrdý alkohol v práci? Oficiálně? Není tenhle svět zvrácený?

Směnný obchod se mi zdá jako vcelku perspektivní směr ekonomiky. Mám přívěšek draka. Draka a králíka. A také lázeňské oplatky, propisky, bločky, pastelky, pár lahviček alkoholu, kompas... Takhle to ve skutečnosti funguje. Jen letos nebyl čas se družit v jiných stáncích. On vlastně nebyl čas ani pořádně jíst (obědvala jsem chipsy a malé cibulky uloupené na cizím stole), regál se přeskládával v plném provozu (neměly jsme odvahu postavit před tu frontu ceduli ohlašující 30 minut přestávku). Sem tam si nás někdo fotil a byla jsem zmermomocněna pózovat fotografovi z Lidovek (bylo vidět, že je to profesionál), ale věřím, že nakonec použili fotografii něčeho jiného.

Zase rok klid. Jak se znám, opět zapomenu, jak těhle pár dní dokáže být těžkých. Aspoň si uvědomuju, jaký štěstí na práci mám. Teď jen dospat někde v klidu spánkový deficit, zbavit se toho ekzému, co mám pravděpodobně z manipulace s penězma na ruce, zregenerovat hlasivky a doufat, že manko nebude astronomické (ano, přistihla jsem se zavčas při tom, kterak vracím o 500Kč víc. Měla bych vrátit titul).

A taková to byla láska...

All work and no play makes San a dull girl (c) San a ze Sally se stává psychická troska. Ale jakmile se všechna pole v ISu zazelenají, zase svoji duševní rovnováhu naleznu.

Říkáte si, co šťavnatého se bude pod romantickým názvem skrývat? Nebuďte zklamaní, jen krátká reflexe minulého Listování (měsíc tomu už bude, hm).

Kolektiv podepsaný pod tímto výborným projektem si vzal na paškál tentokrát něco ze současnosti. Román francouzské spisovatelky Anny Gavaldy. Něco, co bych asi nikdy neotevřela a nezačala číst. Komorní příběh dvou odlišných lidí - Chloe (Věra Hollá), matky dvou malých dětí, čerstvě opuštěné manželem, a jejího tchána (Stanislav Oubram). Celé se to nese ve znamení rozmluv, ve kterých se pro Chloe zprvu nesympatický tchán začíná otevírat a ukazovat se v novém světle. Zároveň svým životním příběhem reflektuje i situaci, ve které se právě Chloe nachází.

Počítám-li dobře, tak tohle je teprve můj třetí zářez v divadelním knihohraní. Proto nemohu nikterak paušalizovat, ale oproti předchozím dvěma změna obrovská. Nikoliv nepříjemná, i když člověk se raději zasměje, než by sledoval trpké vyprávění ze života (a ono to jednoho přemýšlet donutí). I zde bylo několik odlehčujících momentů (Stanislav Oubram si střihl roličku i jedné z dcerušek), ale ty byly jen takovým dochucovadlem celé vážné kompozice. Co mě nejvíce oslovilo, byl však úvod. Zajímavě vymyšlená narativní zkratka až filmového (možná spíš trailerového) ražení. Jednotlivé krátké (pár sekundové) úseky děje oddělené stmívačkou jako střihem. Výborný efekt.

A kdyby snad náhodou někdo chtěl vidět Listováni v akci, na internet byl vyvěšen krátký sestřih momentů ze Smrtislava Hezouna -> tudy a nepředbíhat.

Cine...

Tak jsem se odhodlala k zásadnímu kroku a jeden časopis vyměnila za druhý. Ode dneška se mi už po bytě nebude válet Cinema, ale Cinepur. Jen po tom kvalitním lesklém papíru se mi bude stýskat.

Na začátku

Všichni se vehementně snaží naučit psát za datum rok 2009 a jak to vypadá se Sallou?

Silvestr
Tentokrát komorní, nicméně skvělý. Krom metra už v Praze zvládám jednu tramvajovou linku. Servírka se mě snažila přesvědčit, že mi nalila Cinzano. Byla to hruška, jak mi potvrdil pan vedoucí (kterýžto na půlnoc neplánoval ani striptýz). Na ulici jsem nechtěně přidala nějaké ty střepy. Nepřejela nás šalina, taxík, ani nás nezabily rachejtle. Ve 3 ráno s námi cestoval Pravda. Patrně. Když si vzpomenu na ten účet, moc bych si nevěřila. A i velkomoff se může mýlit.

Back home
Králík přežil, křeček též, jedna rybka dnes lekla. Čekala jsem horší bilanci. Místo staré televize, co o Vánocích umřela, přibyla nová. Plochá. Asi ji hodím z okna. Nesnáším propojování kabelů od čtyř různých přístrojů, které by spolu měly kooperovat.

Měla bych se učit...

Vánoce

A je to zase za námi. Tentokrát mě potěšil civilní duch, ve kterém se tento povinný svátek u nás doma nesl. Sice se tu zrodilo několik rodinných dramat, které si osud mohl odpustit, ale ty se brzo rozplynuly. Bylo vyřčeno plno ukrývaných myšlenek a každý z nás se snad poučil.

Jen Felix své první Vánoce těžce nesl. Nejprve šílel ze stromku, který vyrostl místo stolu s počítačem, poté mu bylo zasednuto křeslo. Ale smířil se s tím, i když svůj protest mi demonstroval vskutku nehorázným způsobem. Ale dárkové balení dobrot ho zase převedlo na světlou stranu.

A co dárky? Mám děrovačku ve tvaru králíčka (všichni schovávejte papíry!), pár párů ponožek, něco málo kosmetiky, DVDs (Better Tomorrow, Musa the Warrior), která jsem Ježíškovi podstrčila do nákupního vozíku, akvárko se začalo zase hemžit rybičkami, na mlsání tu přibyla exotická pětihvězdičková švýcarská čokoláda s příchutí banán-kokos-kari (vážně chutná po kari!!!)... Jen maminka z toho šejkru a knihy koktejlů nadšeně nevypadala (ale byly to dárky jen do počtu, zbytek udělal radost nesmírnou). Takže zase za rok. Ale tentokrát schánět dárky zavčas, ano?

Čas zázraků

Čas Vánoc - čas zázraků. Dnes se jeden stal. Na adventní neděli přišla pošta. V poště byla černá obálka a v té obálce Cinema. A tento malý předvánoční zázrak mi zkazil náladu hned z kraje dne. Proč? Stačí si ji prolistovat a zběžně kouknout na jména odpovědná za všechny články. Nebo prostě zalovte na Lopuchu.