Příběh jednoho života

červenec 2004 - 28.1. 2008

Narodila se v obyčejné králíkárně na kraji Mutěnic, malé vesnice u Hodonína. Když jí byly tři měsíce, vybrala jsem si ji já a ukázala jí život za temným kotcem, z kterého to malé stvoření vytáhl klasický chovatel králíků.Jméno Ayla je slečně Secuře podobné jen náhodou. Našla jsem ho v Cinemě v oddělení DVD filmů a zalíbilo se mi. Původně to měla být Alia, jenže moje máma by prý na ni volala Ali, což by jí evokovalo její šéfovou. Můžete hádat dvakrát, jak to nakonec dopadlo.
Vezli jsme si ji domů autem. Byla vystrašená, ale lehla si mi do klína a bradičku si opřela o moji ruku. Když po pár měsících pobytu u nás poprvé sama přišla, vyskočila na gauč a stejným způsobem se o mě opřela, řekla jsem si, že za tento okamžik stojí všechno, co příjde.Nejprve to byla malá, flekatá ustrašená kulička, co se mi vešla pod bundu. Králíkům musíte obětovat hodně, pokud nechcete, aby to nebylo jen vitrínové zvířátko a chcete, aby se naučilo respektovat zákony domácnosti. Zůstaly mi po ní nesčetné záhlody na napájení od notebooku, každý roh v obyváku máme mnohokrát zasádrovaný, ale stálo to za to. Králík není jako pes nebo kočka, která vám začne hned věřit. Důvěru králíka si prostě musíte zasloužit, musí se s vámi cítit bezpečně, věřit vám a stejně občas uděláte nějakou nepředloženost a vyděsíte ho. Stačilo třeba, aby si moje sestra oblékla hobití obleček na dřevárnu...Čas plynul a z puberťačky vyrostla nádherná tříkilová králinda. Pokud ji zrovna nějaké dítě nechtělo v nevhodnou dobu muchlat, nechala si líbit všechno. Milovala lidi. Milovala návštěvy. S každým se šla rozloučit až ke dveřím bytu. Ven se nikdy sama neodvážila. Po dvou letech našeho soužití jsem ji mohla vypustit do zahrádkářské kolonie (s minimem lidí a žádnými psy) jen tak na volno a ona neutekla. Neustále si nás hlídala a když jsme se procházely po cestičkách mezi zahrádkami, vždycky počkala až k ní dojdu.
Dělaly jsme si legraci, že je jako cvičený pudlík z cirkusu. Na povel vyskočila na gauč, škemrala o každý kousek lidského jídla a když se jí dal očuchat, většinou zhnuseně odešla. Nikdy nebyla nemocná. Až přišel červen 2007. Byla jí zjištěna genetická vada kořenů zoubků, kterým příroda nedala povel zastavit růst.

Jednu dobu i každotýdenní návštěvy veteriny, zákroky v inhalační narkóze, hromady kapek do očí, ale Ayla to nesla statečně. Vlastně na sobě nedala nic znát. Nedělala scény při mém snažení se jí pomoct a i když jí jednou ujely nervy a vyjela po mě, hned se přišla omluvit, jak jen to králíci umí - není krásnější pocit, než když k vám to chlupaté stvoření šťouchne do ruky hlavičkou, zaleze pod ni a začne slastně vrzat zoubkama.A pak přišel leden. Nejprve zpráva o havarijním stavu kořenů zubů a následně naprosto nečekaný a nevysvětlitelný kolaps jater. Svůj poslední víkend strávila na veterině v péči nejlepších odborníků v republice. Šanci na přežití neměla. Kdyby to kdokoliv z nás tušil, nenechali bychom ji, aby svoje poslední dny strávila takto. Ale jak mi řekl doktor, kdykoliv by se o záchranu pokusil znovu, i když šance byla malá. V pondělí 28.1. bylo z výsledků krve jasné, že ji naživu udržovala jen infuze a stálý přísun léků. A tak se moje milovaná Ayla odebrala pryč. I když duší bojovala, tělíčko selhalo. Moc mě mrzí, že na světě denně umírají tisíce zdravých králíků a jí byl život sebrán, i když měla povolení žít. Je tu bez ní prázdno, nikdo mi nepanáčkuje u židle a nechce na klín, nikdo mě netahá za ponožku, když telefonuju, nikdo zvědavě nekouká zpoza dveří, když jsem v kuchyni, nikdo nebalancuje na opěradle křesla a nemá z toho úžasnou radost. Zbyla jen vzpomínka a slzy...
Mějte mě za blázna, ale je mi líp se zvířaty než s lidmi...