Není Jing jako Jang, není Jung jako Freud

Aneb jak jsem tento týden viděla třikrát paní Kolářovou a dvakrát pana Musialka

Šumař na střeše

Jsou filmy, na které bych se nepodívala, ani kdybych se opravdu hodně nudila. Jedním z nich je Šumař na střeše. Proč? Je starý a má divný název. Nicméně do Městské divadla jsem se na něj vypravila a ráda. Navíc šumař se na střeše vyskytoval 5 minut a pak na tři hodiny zmizel.

Jak už napovídá úvodní sbor, v Anatěvce je vše o tradicích. Tedy alespoň co se židovské menšiny týče. A pak se nejprve nejstarší dcera Tovjeho (Zdeněk Junák) zamiluje do chudého krejčího (a prosadí si svatbu), následně druhá nejstarší odjede na sibiř za svojí láskou (Musialek) a pak další v pořadí uteče s echt Rusem (což už je vrchol). A celé se to odehrává na pozadí střetů kulturních i politických (taková malá demonstrace, aby se neřeklo).

Co se mi opravdu velice líbilo byla zeď. Plechová zeď oddělující svět židů a těch ostatních. Zeď, která se při každém vyeskalování krize posunula a ukrojila tak další část z pomalu zanikajícího světa. Znáte ty záběry z filmů, když se optickým trikem kolem hlavního hrdiny přibližují stěny... tak tohle bylo mnohem efektnější.

Obávám se, že si ani po tomto film nikdy nepustím. Ale nevadí, v Anatěvce jsme byli, vše jsme viděli, písničky si poslechli a náramně si to užili.

......

(S Divanovelou bych se již opakovala. Tak aspoň vězte, že napodruhé vynikla více druhá polovina a podařilo se jim do děje propašovat i narážku na xFactor)

......

Equus

Před pár měsíci jsem si ani nevím jak vzpomněla na Sydneyho Lumeta (vlastně vím - Before Devil... s Wahlbergem). Psí odpoledne je fascinující film. A právě pár let od něj jsem objevila film se záhadným názvem Equus. Sehnala jsem jej, ale nepustila si ho.

Před pár měsíci se po Brně začaly objevovat plakáty na divadelní hru se záhadným názvem Equus. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem našla mezi oběma spojitost. Jedná se totiž o totéž. Ale zatímco Lumetova verze stále ještě čeká, verze Zdeňka Černína se dočkala.

Od známých jsem byla připravena na psychologické drama, které se nikomu nelíbí. No jistě - není to totiž univerzální komedie pro všechny generace, není to rozverný muzikál, není to dobrodružný výpravný epos. Je to komorní psychologické drama. Pro konzervativní lidi asi hodně přes míru. Staví na dvou postavách - psychiatrovi (Viktor Skála) zasněném do antického Řecka a mladém Alanu Strangovi (Vojtěch Blahuta), který nesní, ale žije (a taky náhodou vypíchl oči několika koním). Celá hra se nese ve vírech rozhovorů, monologů a úvah, odkrývá Alanovy pohnutky, buduje vztah mezi těmi dvěma a oba je mění. Alanův pokřivený svět, kde má kůň až náboženský a erotický nádech, mimoděk odhalí zbytečný život, jaký žije jeho psychiatr.

Vždycky je ošidné ukazovat na jevišti nahotu. Tak nějak se mi zdá, že pokud není scéna precizně vystavěna, může se zvrhnout v trapas. Trapas se nekonal. Jen jsem si celou dobu říkala, že pokud si Blahuta po několika měsících v kůži Alana ještě zachoval zdravý rozum, tak ho obdivuju. Tleskám.

Koně - koně jsou asi nejklíčovější součástí vyprávění. A jsou krásní. Na fotkách z divadla to tak nevypadá, ale stylizace, kterou dostaly (včetně žhnoucích očí a kopyt), spolu s mlžným oparem a správně použitým světlem, dává dohromady transcendentální zážitek. A to nemluvím o naprosto surrealisticky vystavěné realistické stáji s vraty otevírajícími se do světla.

Hudba skvěle podtrhuje celou šílenou atmosféru. Asi bych ji nejvíce přirovnala ke kombinaci Mechanického pomeranče a Americké krásy. Taková pěkná stratofonická výstavba.

Není to hra pro každého. Ale nelze ji odsoudit jako špatnou. Není špatná, jen... není pro každého. Docela by mě zajímal pohled (o hodně) straších ročníků, kteří svůj důchod utrácí za permanentku do divadla.
(na závěr musím ocenit nápad se stvárněním pornokina)