Theory

Mám skvělou práci. Takovou, při které můžu hodinu sedět, vyvíjet činnost a přitom poslouchat Streamingsoundtracks.com. Musím jen doufat, že track, který bych chtěla opravdu hodně slyšet, se nebude krýt s nějakou poradou. Takhle jsem si zadala request na Morriconeho Abolicao (ono jen uzmout Morriconeho je umění) a co myslíte... porada.

Anyway... na stole se mi vrší poznámky k soundtrackům a jedna mi teď nedá spát. Je to možná hloupost, ale přece jen to zkusím.
Následující ukázka je vystřižena ze soundtracku, který jsem už dlouho neslyšela a nijak jsem se mu v minulosti neoddávala. Přesto tahle minuta ve mně secvakla nějaké spínače a připomenula mi něco naprosto jiného. A tak se táži vás, zbloudilé duše, kteréžto nemáte momentálně nic jiného na práci: co vám tohle připomíná? (a není to soutěž na téma - kdo uhodne, z čeho to pochází. Prostě si to poslechněte a bez přemýšlení napište)

Working Desk

Tohle nemám ráda, ale nebudu kazit Archiemu radost. Takže pro jednou...

Prostě bordel a poslední Aylinčina fotka, než navždy odešla (takové moje Memento Mori). Ale koš je vysypaný :)
Předat štafetu? To jako musím? A dvěma lidem? Tak tedy droidík Artoo a Sid (ty mě snad neukamenují)

Prague Proms

Overture

Docela nezvyk vyrazit do Prahy až v pozdní dopoledne. I tak jsem měla co dělat, abych stihla kýžený spoj MHD a následně zjistila, že stojím frontu u autobusu na Košice. Pán mě sice přesvědčoval, že je tam hezky, ale Český národní symfonický orchestr bych tam asi nepotkala.

Na Florenci na mě čekal Aldy. Obětoval se, aby mi dělal doprovod do Valdštejnské jízdárny, kde probíhá výstava tušových kreseb čínských mistrů z přelomu 19. a 20. století. Čínská zátiší většinou obsahují vyobrazení rostliny a hmyzu, sem tam rajka, rybka, kreveta nebo vitální krab. Pak nějaké ty grandiózní krajinky, minimalistické pohledy na život na vesnicích, koníci a zřídka i obraz, který vypadá jako rozmazaná tušová kaňka (kdo ví, co bylo původně záměrem). Aby pořadatelé naše kritické oko spražili, připravili v jedné části expozice workshop. Jelikož jsme v brzkém odpoledni v galerii byli jen my a 4 hlídači (a mé protesty nebyly brány v zřetel), celý stůl jsme obsadili, zabrali všechny tuše a jali se vyzkoušet si na vlastní kůži (tedy papír), jak se s tuší kreslí (a píše). Ano, není to nic jednoduchého. Aldy se pokusil obkreslovat rostlinný motiv na manuálu, já pojala svoje dílo ryze abstraktně (vyšel z toho krvavý strom s několika nesouvisejícími větami). Doufám, že příště naše obrazy najdeme za sklem. S podivem oblečení neutrpělo žádné trvalé následky.
Dalších deset minut jsme strávili pozorováním majestátního páva, který se domáhal vstupu do galerie. Pávy se ve skutečnosti přilehlá zahrada jen hemží (a někteří jsou sněhově bílí). Až budu velká, jednoho si domů pořídím! Takový krásný park v Brně opravdu nemáme.
V jedné útulné sklepní čajovně jsem si dopřála omamnou vůni skořice v tekuté podobě a pak už jsme zamířili na Národní třídu, abych si v půlce cesty uvědomila, že cíl leží na Náměstí republiky.
Stačili jsme si tu prohlédnout půlku krásných fotek a už se zjevil Andy zvaný Nightstalker a převzal štafetu (tedy mě). V Paladiu jsme absolvovali Quest for Toalety, což znamenalo pět minut pronásledování cedulí (byly o dvě patra níž v opačném rohu), já na sebe hodila trochu víc koncertní oblečení a po vynoření se z útrob centra jsme potkali Padmé a posléze i Jarmoma.

Concerto

Obecní dům je pěkné místo. Před Smetanovou síní jsme potkali Hanaan s Majorem a Bodlinkou (Ewana jsme před přestávkou pouze zahlédli pobíhat po síni).

Richard Wagner - Jízda Valkýr

I když šroubovat Valkýry do programu filmové hudby s dodatkem, že zazněly v Apocalypse Now, je trochu ujeté, nezlobím se. Není to tak dávno, co jsem si Prsten Nibelungů pouštěla při úklidu bytu a tohle je má nejoblíbenější pasáž (jako asi každého). Bohužel mi dala vzpomenout na koncert, který bude příští neděli v Londýně a kam se nedostanu...

Nino Rota - Cabiriiny noci
Film znám pouze z přednášek o světové kinematografii. Hudba to ale byla krásná. Pro mě největší překvapení celého koncertu. Suita z mnoha rozličných pasáží, která na první poslech osloví.

Marvin Hamlisch - A Chorus Line
Neznám skladatele, neznám dílo. Nevadí mi to. Není to můj šálek čaje.

John Williams - Schindlerův seznam
Bohužel u této melodie už můžu srovnávat. Můžu srovnávat s London Symphony Orchestra a český houslista zaostával.

John Barry - Tanec s vlky
I když zazněly moje dvě oblíbené melodie, utápěly se v neurčité vatě. Chyba suity, ne orchestru.

James Horner - Titanic
Uznávám, že jsem doma soundtrack k Titaniku rychle odbyla, ale z filmu v hlavě některé melodie zůstanou. Další překvapení. Opravdu to znělo dobře a vyváženě. Mám chuť najít CD, které se mi někde válí v mé sbírce.

Klaus Badelt - Piráti z Karibiku
Asi nejhranější kus na českých koncertech filmové hudby široko daleko. Smyčce se mi zdály dost utopené v perkusích. Ale jinak asi standard.

John Williams - E.T.
ETho můžu. Vždy a všude. Pěkné.

Lalo Schifrin - Mission: Impossible
Dostala jsem chuť mrknout se na ten starý seriál. To snad mluví za vše:). Slečna na příčnou flétnu výborná.

John Williams - Zachraňte vojína Ryana
Už na záčátku žestě několikrát hodně ujely. Nejsem člověk, co slyší každý falešný tón, ale tohle bylo hodně zjevné. Hymn to the Fallen je asi nejlepší věc z jinak slabšího soundtracku a svého času mi vháněla slzy do očí. Tady se to moc nepovedlo. Takže na pohřeb jedině od LSO.

Alan Silvestri - Forrest Gump
(Stále chce někdo tvrdit, že to napsal Williams?) Krásná melodie, ale moji pozornost od tónů odváděli dva lidé stojící na balkóncích a snažící se do prostoru foukat peříčka. Nápad skvělý, ovšem provedení za 3 - . Lepší by bylo pár jich spustit ze stropu.

John Barry - James Bond
Čekala jsem jako obvykle jen hlavní téma, ale zde se překvapivě rozvinulo v suitu z různých dílů (sama, jakožto neznalec Bonda, jsem identifikovala maximálně Goldfingera a Live and Let Die). Opravdu důstojný konec.
Následovaly přídavky, které člověk už někdy slyšel, ale za boha si (v mém případě) nevzpomene, kde.

Po koncertě Hanaan a Major udali tempo a na druhý pokus jsme našli i hospodu, kde měli předražené teplé malibu. Kolem 22:30 jsme se s Andym rozloučili a šli najít spoj do Davle/í.

Encore

Místo lokaje nás na schodech přivítal černobílý mazlivý kocour, medvěd a divoké ptactvo. Dostala jsem postel, zatímco Andy zabral celou podlahu nafukovací matrací, přes kterou se vážně špatně chodilo. Pokusili jsme se balícího se Archieho zlákat na snídani a šli spát.
Ráno šly všechny plány k čertu a budík jsme ukecaly na další půl hodinu (a stejně vstávat před osmou je zlo). Po cestě ven jsem málem zakopla o chlupatou kouli, která kdysi byla psem a která se usilovně dožadovala drbání na bříšku. Andy vymyslel stylovou snídani v cukrárně o vesnici blíž Praze. Tam jsem zjistila, že a) malinový řez je vynikající b) kafe po ránu je vynikající c) nemám mobil. Takže mi Andy předal klíče od rezidence (odjížděl na hory) a já (bijíc hlavou o neexistující stěnu) putovala zpět za chlupatou koulí. Mobil jsem našla na Andyho stole.

Překvapivě jsem trefila bez dalšího incidentu až do Prahy, poté na Luka a ke kamarádce, kterážto je sice o 30 let starší, ale sdílí můj pohled na svět a vlastní nádherného siamského králičího kluka jménem Matýsek. U ní uběhlo těch několik hodin do odjezdu jako voda.

Student Agency mě mile překvapila, když pustila Volavku (tedy Infernal Affairs) - můj oblíbený čínský film s mým oblíbeným čínským hercem. A tak jsem dorazila domů, Felixovi předala sušený jitrocel a vrátila se do starých kolejí.

Cestou necestou

Bydlet v centru Brna má nespočet výhod, ale jednu nevýhodu. Když se chcete dostat z civilizace, jde to hodně obtížně. Zvlášť, když s sebou máte tři horská kola.

Tentokrát žádná Jižní Morava, ale prozaicky Mariánské údolí. Hodina jízdy trolejbusem a autobusem (ach ty nenávistné pohledy maminek s kočárky!), protože pokud se něčeho děsím, je to jízda po silnicích s hustým provozem.
Nejsem žádný stíhací jezdec, ani šlapat do kopců mě nebaví. Taková rovinka, které vyjde sprůměrováním všech úhlů mi zcela vyhovuje. A když je okolo vás hustý les, potok, rybníky, kačenky... tak i nad dětmi a psy na cestě přimhouříte oko.
Cílem byly Bílovice. Měly jsme dvě alternativy - delší úsek přes frekventovanou silnici, nebo kratší po turistické značce. Řeknu vám, že ta turistická trasa nebyla jako cyklostezka označena zcela záměrně (a tenké čáry na mapě neznamenají mravenčí nádraží). Zkrátím to. Představte si příkrý svah (ještě příkřejší), konec v nedohlednu, cesta žádná, sem tam žlutá barva na stromě. Sjíždět ho na lyžích zvrchu, jsem na vrcholu blaha. Táhnout zdola horské kolo, to prostě sux. Navíc v neuvěřitelném vedru. Po dlouhých minutách, kdy byl konečně kopec pokořen a nápad, sjet si ho na počest morálního vítězství, zamítnut, mi spadl řetěz. Po jeho nahození jsem naznala, že zadní brzda brzdí poněkud neuspokojivě. Od Klajdovky do Bílovic vede krásná dlážděná silnice (car free), po kteréžto se člověk řítí čtyřicítkou, ani nemrkne (jak bych se na motorku sednout bála, tak mi kolo nevadí). Jen díky té brzdě si teď neotevřu ani petflašku.
V Bílovicích se dal oběd a pak se pokračovalo zpět do Brna, kde jsme se opět trapně cpaly do MHD.
Podtrženo, sečteno - zabitých 5 hodin. A co příště? Možná celodenní Lednicko-Valtický areál (again)

Půlnoční hovory

Právě mi volal Marcel. Marcel ze Šumperka. Studující na právníka v Praze. A snažil se mě přesvědčit, že se známe. "Jednička" ani kurz v Praze nevyšel. A chudák si nechtěl připustit, že si spletl číslo. Nebo to byla nějaká zábavná hra "vytáčíme náhodná čísla"? Nebo mu ta jeho kamarádka pro jistotu nedala pravé číslo? Aspoň jsem mu oznámila, že v jednu ráno se opravdu volat nehodí. Tož právník, no... (a na pozadí byla slyšet rozjařená společnost)

Dokořán 08

Dokořán. Tak se jmenuje každoroční mezinárodní divadelní festival, který hostuje Městské divadlo. Díky němu jsem viděla výborné slovenské kousky jako Adam Šangala, Donaha, nebo tradičně i netradičně podaný Divotvorný hrnec. Letos padlo na představení trochu víc financí...

Kytice

(Janáčkova konzervatoř v Ostravě)

Semaforskou Kytici vybrala máma. Prý z nostalgie. Já prozatím eminentní zájem o seznámení se s ní neměla. Trochu ve mně hlodaly pochybnosti, ale musím říct, že to bylo parádní. Hráli studenti 3. ročníku, takže poměrně mladí lidé. Hráli s nadšením a nasazením (zvlášť jeden klučina sebou několikrát efektně v rámci role švihl o zem). Polednice měla velmi křivé hnáty a sháněla imaginární dítě, bludička ukazovala tanga, mrtvoly imitovaly Jacksona a kolem Dorky poletovala Disneyovská zvířátka včetně píďalky. Prostě bomba.

Král sa zabává

(Slovenské národní divadlo)

Tohle byl trošku tvrdší oříšek. Začněme napřed chronologickými prerekvizitami:
Král se baví (Victor Hugo) => Rigoletto (Verdi) => Deník krále (Šimáček + Plachý). Tak je asi jasné, proč jsem si zrovna zašla na tohle (jestli jsem viděla Rigoletta nevím, ony mi ty Verdiho opery splývají).
Oč jde - v podstatě o krále, který se baví tak solidně, že desetileté děti v hledišti musely předčasně dospět, a hrbáče/šaška, který stráží svoji dceru před Paříží, ale neustráží.
Hlavní ale je, JAK.
První polovina byla poměrně rozpačitá. Ona ta národní divadla asi jsou všechna tak trochu posunutá od běžných komerčních. Atmosférou jsme byli někde kolem Neapole z Casanovy z produkce BBC. Všude paruky, velké sukně, pestré barvy, bílé tváře... sem tam žirafa. Na jevišti se v několika plánech tančilo, baletilo, zpívalo a debatovalo. Několikrát jsem se chytla při tom, že opravdu nestíhám. Zvlášť když se ještě k tomu na kulisách pohybovala černá postava dělající různé akrobatické prvky.
Střih a jsme po přestávce. Najednou jsou všechny postavy v oblecích, taková italsko francouzská móda 60. let. A na psycho závěr se opět přesouváme časem a končíme na břehu moderní Seiny plném bezdomovců.
Místy to bylo opravdu zvláštní. Hlavně všudypřítomné baletící spoře oděné sólistky či dvojice (popravdě nemůžu říct, zda to byl balet, scénický tanec či jiný žánr).
Hudba se pohybovala od melodií pro dvě violoncella (naživo) až po moderní vřískavou elektroniku. Místy dost psychadelické, ale druhá polovina se těmito všemi proměnami stala opravdu záživnou. Nejhezčí prvek? - kouř hromadící se v proskleném vchodu do královy ložnice, přičemž drobný opar pronikal škvírami ven.
A řekla jsem už, že to byl muzikál?

Navíc mě potěšilo, že zrovna tohle představení uváděl Igor Ondříček. Naopak mi pily krev dvě postarší dámy, které sežravší všechnu moudrost světa, musely vše komentovat a nakonec se jim pohled na tělo mrtvé dívky mizející za oponou zdál málo velkolepý.

Maškaráda
(Divadlo v Dlouhé)

Vrazíte do toho peníze a vypadne vám opera

První šok - opravdu hraje pražské divadlo (se známými tvářemi) Pratchetta?
Druhý šok - opravdu jsem slyšela přejít Labutí jezero v Hedwig's Theme s takovou plynulostí, že jsem pochybovala o své psychické integritě?
Třetí šok - Raiders March? Star Wars Main Theme? V seriózním divadle? Není na čase se vzbudit?

Nikdy jsem neviděla takhle narvané divadlo. To bude tím, že krom sedaček se lidé hromadili i na schodišti, což za normálních okolností není přípustné. Krom tváří, které jsem znala ze školy (jak Albi podotkla - tolik lidí z dřeváren se v divadle jen tak nevidí), tu sedělo i plno herců (Dušan Vitázech na schodech skoro vedle nás).
Dějem vás moc zatěžovat nebudu. To už zmákla bravurně Albi. Tak jen snad pár vlastních postřehů.
Jakožto znalec pouze prvních dvou dílů Zeměplochy jsem byla chvílemi docela mimo.
Světe div se, ale Krysí smrť vypadal jak z ilustrací, Silver byl ve své lidské podobně velice úchylně vyhlížejícím stvořením, oběšenců bylo jak na orloji...
Jak nám bylo před zahájením sděleno, nemohl soubor přivézt všechny efekty. Jestli předvedené ještě nebylo všechno, pak původní podoba musí být monstrózně grandiózní. Marně do teď přemýšlím, jak vytvořili iluzi zrcadla, ve kterém se zjevuje Fantom.

Ze známých tváří se tu vyskytl Miroslav Táborský, coby nový "šťastný" majitel opery, a Homer Simpson. Na tu dálku (druhý den v předprodeji byla místa nejblíže do 13. řady) mu nebylo vidět do obličeje, ale hlas ho prozradil.
Představení to bylo velmi profesionální a zatraceně vtipné. Navíc Maškaráda, jak jsem objevila v programu, je pouze postavena na nějaké předloze, ale není to kopie již hotové hry. Neskutečné. A stejně jako Albi doporučuji všem Pražákům ty tři hodiny života obětovat.

Navíc vsuvka o sousedech. Albi měla nejblíže k Vitázkovi, já zase k paní se synem, kteří neustále řešili, zda vidí či nevidí (navíc chlapec nepochopil zákaz fotografování bez blesku, s bleskem a s krupobitím - a dožadoval se vysvětlení pointy), načež se dítko pokoušelo po celou první třetinu hry s matkou komunikovat tak hlasitým šeptem, že jsem na něj musela jedovatě syknout. A dalo pokoj.

Divadelní sezóna pro tentokrát skončila, já dohnala resty a v září se sejdeme u Tří mušketýrů.

Nepršelo! Aneb 5 dní na FF 08

Tak jest. První, co mě zaskočilo, byla absence deště. Možná proto jsem podcenila výbavu a (svádějíc to na frišné Chotěbořské ranní hodiny) teď přemýšlím, kde sehnat nové tělo, kteréžto nedosahuje bodu varu.

Ale zpět k tématu. Když se teď koukám na fotky, které se začínají na internetu líhnout, tak si uvědomuji, že jsem vlastně nic nestihla. Přes den na deskovkách, večer s lidičkama, co mám ráda (když se vidíme jednou za půl roku, není příležitost se rozhádat).

Tentokrát jsem se zbaběle nepřipojila k výpravě (budu to svádět na absenci medovníku), ale uzmula jedno místo ve Willově autě. Domluva byla trochu kostrbatá, ale nakonec jsme se sešli u toho stejného McDonaldu. Jelikož bylo auto obsazeno samými podivnými existencemi, neposlouchalo se po cestě nic inteligentního, nýbrž metal. Před Chotěboří mě opustilo štěstí a zadní repráky začaly hrát stereo. Do areálu jsme vjížděli jak jinak než v doprovodu Imperial Marche.

Dále jen skratkovitě podle toho, na co si moje hlava vzpomene...

Fanfest
Myslím, že se promítání povedlo. Dokonce mi nepřišly filmy napodruhé o nic horší a Továrnu jsem zvládla třikrát. Povedlo se nalákat dost autorů a jsem za to ráda. Dokonce se na konci strhla i debata ohledně filmových triků. Možná by v budoucnu stálo za to uspořádat ji cíleně (!).

Deskovky
Naučila jsem se spoustu progresivních her - od sbírání vajíček, stavění soukromé ZOO, stavění věžiček, po sofistikované budování společnosti v pravěku a feudální hospodaření na rozlehlém pozemku. Kdo proboha tohle vymýšlí... a kdo si to tak v sobotu odpoledne u kávy zahraje?

Battlefront
Tak jsem ho přece jen vyzkoušela. Doma se k němu asi nedostanu, nemám nervy na to být v jednom kuse mrtvá. Takhle jsem ve výsledcích byla mezi umělou inteligencí, dokud nepřišla San a nepřekonala moji šikovnost. V turnaji ale naše sebevražedná taktika zvítězila nad CSWU. A to jsem spáchala jednou sebevraždu skokem z Bespinu, protože mi došly náboje v raketometu. Takový já jsem klon.

Filmy
Iron Man - skvělý, až na ty roboty. 14.7. jdeme na Hulka, tak jsem zvědavá
Královna Alžběta: Zlatý věk - utekla mi asi hodina úvodu a zbytek příliš nezaujal
Čingischán (Mongol) - také neoslnil, zosobňuji se s názorem ze Cinemy
Denní hlídka - Antona Goroděckého můžu vždycky. I když jsem ji viděla už několikrát, teď mi dávala větší smysl. Musím zjistit, zda opět neexistuje ruská a americká verze

A málem bych zapomněla! Stihla jsem i půlku druhých Lovců pokladů (první díl jsem neviděla) a musím se zeptat - nenašel už tohle město před padesáti lety Indiana Jones? (jen mimozemšťanů tam bylo pomálu - ale ti vlastně už odletěli)

Ubytování
Musím poděkovat Asawan, že byla ve správný čas na správném místě a získala jsem tak na dvě noci vstupenku do ráje (tedy pokoj s postelí a řekněme že bez hlodavců a cylonů).

Medovina
Muhehehehe (Ondrowan se našel ráno ve vlaku na Slovensko).

Poděkování
Děkuji

• ještě jednou Asawan za ubytování
  
• lidičkám, co zařídili projekci Doctora za... no za zařízení projekce Doctora
• 501st za krásnou placku
• Majorovi za odvoz na vlak
• Lordovi za X-reporty, ze kterých jsem měla (nejen já) záchvat smíchu
  
• klukům z ioberonu.cz za to, že se ujmou Fanfestu do budoucna
• Ewanovi za nabídku přednášet o korejské filmové hudbě
• Supovi za nápad objednávat přes Amazon
• Discordovi za přivezení soundtracků z Amazonu (měl by zjistit, kolik že mu přesně dlužím, doma bylo uklizeno, takže už nikdy nic nenajdu) a jeho snahu obstarat mi jistou hru (již je na disku)
  
• slečně Veronice za objevení Malibu
• celebritě Johansonovi za to, že jsme s ním mohli dýchat jeden vzduch
• Blairovi za vajíčka
• infantilconu za diskotéku
  
• Andymu za společnost v hluchých místech programu
• a vlastně všem, co mi dali na chvíli zapomenout na realitu