Bydlet v centru Brna má nespočet výhod, ale jednu nevýhodu. Když se chcete dostat z civilizace, jde to hodně obtížně. Zvlášť, když s sebou máte tři horská kola.
Tentokrát žádná Jižní Morava, ale prozaicky Mariánské údolí. Hodina jízdy trolejbusem a autobusem (ach ty nenávistné pohledy maminek s kočárky!), protože pokud se něčeho děsím, je to jízda po silnicích s hustým provozem.
Nejsem žádný stíhací jezdec, ani šlapat do kopců mě nebaví. Taková rovinka, které vyjde sprůměrováním všech úhlů mi zcela vyhovuje. A když je okolo vás hustý les, potok, rybníky, kačenky... tak i nad dětmi a psy na cestě přimhouříte oko.
Cílem byly Bílovice. Měly jsme dvě alternativy - delší úsek přes frekventovanou silnici, nebo kratší po turistické značce. Řeknu vám, že ta turistická trasa nebyla jako cyklostezka označena zcela záměrně (a tenké čáry na mapě neznamenají mravenčí nádraží). Zkrátím to. Představte si příkrý svah (ještě příkřejší), konec v nedohlednu, cesta žádná, sem tam žlutá barva na stromě. Sjíždět ho na lyžích zvrchu, jsem na vrcholu blaha. Táhnout zdola horské kolo, to prostě sux. Navíc v neuvěřitelném vedru. Po dlouhých minutách, kdy byl konečně kopec pokořen a nápad, sjet si ho na počest morálního vítězství, zamítnut, mi spadl řetěz. Po jeho nahození jsem naznala, že zadní brzda brzdí poněkud neuspokojivě. Od Klajdovky do Bílovic vede krásná dlážděná silnice (car free), po kteréžto se člověk řítí čtyřicítkou, ani nemrkne (jak bych se na motorku sednout bála, tak mi kolo nevadí). Jen díky té brzdě si teď neotevřu ani petflašku.
V Bílovicích se dal oběd a pak se pokračovalo zpět do Brna, kde jsme se opět trapně cpaly do MHD.
Podtrženo, sečteno - zabitých 5 hodin. A co příště? Možná celodenní Lednicko-Valtický areál (again)
Tentokrát žádná Jižní Morava, ale prozaicky Mariánské údolí. Hodina jízdy trolejbusem a autobusem (ach ty nenávistné pohledy maminek s kočárky!), protože pokud se něčeho děsím, je to jízda po silnicích s hustým provozem.
Nejsem žádný stíhací jezdec, ani šlapat do kopců mě nebaví. Taková rovinka, které vyjde sprůměrováním všech úhlů mi zcela vyhovuje. A když je okolo vás hustý les, potok, rybníky, kačenky... tak i nad dětmi a psy na cestě přimhouříte oko.
Cílem byly Bílovice. Měly jsme dvě alternativy - delší úsek přes frekventovanou silnici, nebo kratší po turistické značce. Řeknu vám, že ta turistická trasa nebyla jako cyklostezka označena zcela záměrně (a tenké čáry na mapě neznamenají mravenčí nádraží). Zkrátím to. Představte si příkrý svah (ještě příkřejší), konec v nedohlednu, cesta žádná, sem tam žlutá barva na stromě. Sjíždět ho na lyžích zvrchu, jsem na vrcholu blaha. Táhnout zdola horské kolo, to prostě sux. Navíc v neuvěřitelném vedru. Po dlouhých minutách, kdy byl konečně kopec pokořen a nápad, sjet si ho na počest morálního vítězství, zamítnut, mi spadl řetěz. Po jeho nahození jsem naznala, že zadní brzda brzdí poněkud neuspokojivě. Od Klajdovky do Bílovic vede krásná dlážděná silnice (car free), po kteréžto se člověk řítí čtyřicítkou, ani nemrkne (jak bych se na motorku sednout bála, tak mi kolo nevadí). Jen díky té brzdě si teď neotevřu ani petflašku.
V Bílovicích se dal oběd a pak se pokračovalo zpět do Brna, kde jsme se opět trapně cpaly do MHD.
Podtrženo, sečteno - zabitých 5 hodin. A co příště? Možná celodenní Lednicko-Valtický areál (again)
Žádné komentáře:
Okomentovat